RetroMánia

Chopok (2 023 m n. M.) Je třetí nejvyšší vrchol (Ďumbier 2 043, Štiavnica 2 025 m n. M.) Nízkých Tater. Jde o vrchol s rozsáhlým kruhovým výhledem. Blízko vrcholu se nachází horská chata - Kamenná chata pod Chopkom a konečná stanice lanovky (ze dvou směrů - jih a sever). Chopok je součastí regionu Jasná jako turisticko-sportovní centrum především zimní lyžařské rekreace. Jasná je největší lyžařské středisko na Slovensku. Nachází se zde 13 lanovek a 10 vleků. Celková délka sjezdovek je asi 49 km. V Liptově se lyžuje již přes sto let. První lyžařské pokusy se zde odehrály už koncem 19. století. No ne lyžování pro rekreační účely, ale lyže se využívali při práci zejména u lesních dělníků a poštovních doručovatelů. Mezníkem v historii bylo rozhodnutí v roce 1936 vybudovat lanovku na Chopok. Na podporu této myšlenky inicioval Alojz Lutonský lyžařské závody, které pojmenovali Velká cena Demänovských jeskyní. 26. března 1939 se sešlo 47 závodníků při Pálkovej chatě u Vrbického Plesa (později Sokolská chata). Trať vedla ze sedla Poľana přes Tři vody do cíle na Zadní. Poté uběhlo několik let a přišla válka. Jelikož původní lanovka na Chopok už neexistovala, po druhé světové válce se znovu začalo uvažovat o jejím znovu vybudování. V roce 1949 se podařilo postavit první úsek lanovky na sever Chopku. Naplánovaná byla dvou úseková trasa Kolečko-Luková-Chopok v délce 1 145 a 1 090 metrů. Lanovka byla dvousedačková s odpojitelným závěsem. Cestující seděli stranou v směru jízdy. První úsek byl uveden do provozu v roce 1949. Následně Chopok začal poskytovat nové ubytovací možnosti v hotelech a chatách. Další průlom přišel koncem 50. let 20. století spojením severní a jižně strany Chopku lanovkou (požadavek vzešla od samotných zaměstnanců lanovky) (1954-1957).

V době zveřejnění tohoto článku se píše rok 2018 a je právě 31.12.2018, tedy Silvestr. Pokud se podívám retro pohledem do roku 1968, je to už dobrých 50 silvestrovských let, co uplynulo. A proč právě dnes vzpomínám na Silvestr 1968? Jednak z nostalgie a jednak pro kulaté výročí (1968 - 2018) a ještě proto, že šlo o zlomový historický rok československých dějin, neboť v roce 1968 vpadli na území Československa vojska Varšavské smlouvy, aby zvrátily politických vývoj v Československu (vývoj společnosti nazývaný také jako Pražské jaro). A právě na Silvestra (co se týče v tedajších médií) se národ, když to tak řeknu "vyzuřit se" z traumatu, která následovala po okupaci. Nebo možná mediální Silvestr 1968 nebyl až takovou kulturní traumatem, ale možná jen dalším směrováním tohoto žánru po vzoru kapitalistického západu, kde nahota, erotika a vulgarismus, byly (nejen Silvestrovská) součástí bulvární typu západních společností. Bůhví, jak by to dopadlo, kdyby tento vývoj soudruzi nezakázaly. A proto byl Silvestr 1968 možná posledním rokem, kdy se podařilo široké veřejnosti svobodně zveřejnit tolik toho z hospodského slovníku "sedmé cenové skupiny bez kormidelníka" a poslední šancí, jak zviditelnit i tento druh "umění". A jak vlastně vypadal Silvestr 1968? Pro pamětníky jsem připravil několik dobových ukázek.

V 30. letech 20. století, děti z majetnějších rodin měli pod stromečkem hračky obvykle z plechu. Některé z nich byly dokonce i natahovací. Dospělým se zas většinou kromě oblečení nakupovalo cokoliv užitečného do domácnosti. 40. léta 20. století již byly o něčem jiném, protože šlo o válečné léta. Největší radostí bylo, pokud byl velký a bohatý vánoční stůl plný dobrot. V 50. letech 20. století začal z Vánoc vytlačovat Ježíška, děda Mráz. A mezi dárky pod stromečkem pro děti nemohly chybět plechové hračky, panenky a například i takové brusle, lyže a samozřejmě dřevěné hračky. V 60. letech 20. století už začíná nástup technologie umělých hmot. Pod stromeček té doby už se začaly objevovat hračky z tohoto materiálu a lze říci, že započali dějiny vánočního konzumu, protože hračky z umělých hmot nebyly až tak drahé a byla jejich (relativně) na trhu široká škála. Kromě umělohmotných hraček se v obchodech objevily mechanické, plechové hračky, poháněné bateriemi, plechové autíčka na dálkové ovládání (pomocí prodloužovacícho drátu), ale i obyčejné autíčka (embéčka, skútry ...).

Železniční překladiště Černá nad Tisou bylo založeno v roce 1946 na základě vládního usnesení Československé republiky na zajištění výměny zboží mezi Sovětským svazem a Československem, vybudováním dosud největšího železničního překladiště na území Československa. Na výstavbu se vyčleněno území, které svou rozlohou v budoucnu dosáhlo v kolejišti délku 160 kilometrů kolejí na ploše 10 kilometrů. Z hlediska historie obec Černá (šlo o malou usedlost, vybudovanou pro potřeby zaměstnanců pracujících na zastavené železnici) disponovala nejprve třemi dřevěnými stavbami, které plnily funkci ubytovny, obchodu a kulturní místnosti. Výstavba překladiště plavidel stanice začala v květnu 1946 a 15. dubna 1947 se širokorozchodná trať vybudovaná na Slovensku spojila se širokorozchodnou tratí na sovětském území. Nejprve se postavili čtyři koleje rozchodu 1435 mm, ke kterým přibyly následně další čtyři koleje z toho tři dopravní širokého rozchodu 1524 mm. Základnu lokomotivních depa tvořilo 5 parních lokomotiv.

Jak to bylo s mlékem za socialismu? Tak jako všechno (celé hospodářství po roce 1948) došlo i zde k znárodnění mlékáren a následně byl v každém kraji vytvořen minimálně jeden mlékárenský národní podnik. Mléko bylo nejdříve voze do obchodů ve velkých několik litrových mlékárenských konvicích, odkud bylo spotřebitelům rozlévaných do přinesených nádob (konvičky). Do nich se stáčely ne jen mléko, ale i smetana a jogurt. Později se začalo mléko distribuovat v mlékárnách do skleněných lahví s hliníkovým uzávěrem. Od 80. let 20. století se mléko začalo plnit do polyetylénových sáčků. Polotučné mléko bylo v sáčcích s modrým potiskem, mělo tučnost 2% a stálo 2 Kčs. Plnotučné mléko bylo v sáčcích s červeným nebo fialovým potiskem, mělo tučnost 3,6% a stálo 3,10 Kčs. V roce 1988 se v Československu objevilo první krabicové mlieko.Od roce 1957 byli všichni distributoři mléka sloučení pod hlavní správu mlékáren celkem do 16 národních podniků (n.p.) s 198 provozovnami.

Rada vzájemné hospodářské pomoci (zkratka: RVHP, rusky: Совет Экономической Взаимопомощи) byla mnohostranná mezistátní hospodářská organizace převážně východoevropských socialistických zemí v letech 1949 až 1991 se sídlem v Moskvě (SSSR). Vznikla 5. - 8. ledna 1949 v Moskvě. Zakládajícími státy se staly SSSR, Polsko, Československo, Maďarsko, Rumunsko a Bulharsko.

Dálnice D1 (též Brněnská dálnice) je nejstarší a nejdelší dálnice na území Česka (a historicky první dálnice Československa), která měla po dokončení spojovat Prahu, Brno, Ostravu a česko-polskou hranici, kde na ni navazuje polská dálnice A1. Historie D1 sahá až do 30. let 20. století a původně měla být hlavní osou republiky. V současnosti je její hlavní a nejvýznamnější úsek z Prahy do Brna nejvytíženější v Česku. Výstavba dálnice D1 začala 8. 9. 1967. Souvislý dálniční tah mezi Brnem a Prahou byl dokončen 8. 11. 1980.

Treska v majonéze - to oblíbená rybí pochoutka vyhledávaná nejen v současnosti, ale hlavně v minulých dobách bývalého Československa. Historie tohoto produktu začíná v bývalém Československu už v 40. letech minulého století a třesku v majonéze tak, jak jsme ji znali z dob socialismu se začíná masově vyrábět pro československý trh od roku 1954. Dvojice obchodních partnerů Dr. Virzík a Dr. Dvořáček, založili společnost pod názvem RYBA ještě ve válečném období (40. léta munulého století). Spološnosť RYBA podniká v zelenině a rybách. V roce 1946 otevřela firma svou pobočku v Košicích. V letech 1946 až 1947 dva závody tvořily 70% celkové produkce na Slovensku. V roce 1948 byla RYBA znárodněna (oba majitelé odešli do zahraničí), v roce 1949 byl k Rybě přičleněn i další znárodněný závod v Žilině a RYBA byla přičleněna pod podnik Ryběna Praha. V letech 1971 - 1972, poté, co vznikl Slovenský mrazírenský a rybný průmysl, přidělili pod jeho střechu i bývalou Rybu. Původní recepturu vymyslel bratislavský kuchař a cukrář Július Boško, původem z Nového Města nad Váhom, na objednávku národního podniku Ryba (v té době byl jejím zaměstnancem). Od roku 1954 se začala vyrábět treska v majonéze ve všech závodech národního podniku Ryba, tedy v Žilině, v Bratislavě a v Košicích.

Věčné téma. I v současnosti. Dnes na nás téměř ze všech stran působí různá média, reklamy o tom, jak se máme správně stravovat, co se smí, co by se nemělo jíst, co bylo karcynogénne před několika roky najednou už není a neustále poslouchám o biopotravinách a už z toho začínám být přesycen. A tak jsem se zamyslel nad tím, co se říkalo o zdravé výživě v dobách našich babiček a otců. Za dob hlubokého soacializmu. Je zvláště, jak se to periodicky mění. Ale mění se to především v závislosti na trhu, protože ten se nás snaží prevedčiť což je pro konzum zdravé, čeho si má nejvíce kupovat a sníst, protože to se má prodat a Taiko to tedy má být. A tomu se říká tržní zdravá výživa. Jak začít den? Snídaní. A máme se držet pravidla, že snídani máme konzumovat 20 až 30 procent celodenního kalorického příjmu. Výživa má být úměrná pohlaví, věku, vykonávané práci a pracovnímu prostředí. Jak to bylo v době socialismu tak to platí i dnes.

Tatranské elektrické železnice tvoří jednokoľajné úzkorozchodné elektrifikované železniční tratě Poprad Tatry - Starý Smokovec - Štrbské Pleso (29,110 km) a Starý Smokovec - Tatranská Lomnica (5,950 km). První trať z Popradu do Starého Smokovce se začala stavět v roce 1906 a roku 1907 byla dostavěna. Pro technické problémy byla otevřena až 17. prosince 1908. Nahradila tzv. tatranský trolejbus (omnibus), který tam jezdil v letech 1904 - 1905. Úsek železnice ze Starého Smokovce do Tatranské Lomnice byl otevřen 16. prosince 1911 a poslední úsek, Starý Smokovec - Štrbské Pleso byl otevřen 13. srpna 1912. Od roku 1949 byla v zprávě Československých státních drah, čili od roku 1992 ve zprávě Železnic Slovenské republiky. V letech 1965 - 1969 byla rekonstruována (rekonstrukce zahrnovala také vytvoření výhybny Štôla na kilometru 26,3 sloužící hlavně na odstavování vlaků Tatranských elektrických železnic během Mistrovství světa v lyžování. Její využití posloužilo i pro odstavení pracovních vlaků a vykládku uhlí pro tatranské osady) a od roce 1970 slouží výlučně pro osobní dopravu. Jezdili zde elektrické jednotky (EMU) řady 420.95 vyrobené na počátku 70. let 20. století. Od roku 2003 byly nahrazeny novými řady 425.95 s odlišným designem, vyrobenými ve Vrútkách použitím švýcarské licence. Za dob Rakouska - Uhrorska se uvažovalo io dalších tratích, například Štrbské Pleso - Liptovský Hrádok. Tyto ambice ukončila první světová válka. Na tuto síť navazuje ozubnicová železnice Štrba - Štrbské Pleso a pozemní lanová dráha Starý Smokovec - Hrebienok, které však nejsou součástí TEŽ.