RetroMánia

Prvotním záměrem vynálezce Viney docenta Jana Farkaše bylo podávat lidem přírodní nápoj. Neobsahující konzervační látky, pasterizovaný nápoj s chutí hroznů. Po spatření světla světa Kofolou, o dvanáct let později přišel na československé obchodní pulty další skvělý nápoj. Vinea. Vinařské závody v Pezinku dostali úkol vyvinout nápoj ze zbytků hroznového moštu, který vznikal při výrobě stolních vín. Levný a chutný, který by konkuroval citrusovým nápojem dováženým ze zahraničí. A tak v roce 1973 vznikla značka nového československého nealkoholického nápoje Vinea. Vinea z latiny znamená Vinohrad. A k názvu Viney se přičinili dcery vynálezce. Farkaš dokonale pochopil lidi, kteří chtěli přírodní nápoj, nikoliv umělé sladké limonády, kterých bylo na trhu dostatkovým zbožím. Ale mně například velmi chutnala známá žlutá limonáda. Pamatujete se?

O Slovenském národním povstání se hodně napsalo, hodně řeklo a neustále se o něm polemizuje. Politici, historici, média, ti všichni se v určitý čas nahlas věnují právě tomuto tématu. Učíme se o povstání ve školách a připomínáme si ho 29. srpna rok co rok. Dnes si už jen velmi málo lidí reálně na Slovensku uvědomuje jeho bytostný význam. Dnešní Slovensko a klerofašistické Slovensko mají přece jen něco společného. Lidské osudy. Lidské příběhy. Nesnášenlivost, utrpení, přetvářky, oběti, zbabělost, mamon ale i hrdinství a odvahu. V dobách hladu, strachu o život na straně jedné a bohactve a nadřazenosti rasy tisícileté říše, umírali lidé. Kdo nezažil, neuvěří. Účastníků povstání kteří ještě žijí je však již jako šafránu. A právě jejich pohledem na povstání a jak se k nim chováme my (Slovensko) na sklonku jejich života dnes, je věnován právě tento článek. Requiem pro zapomenutých.

Nápoj vznikl počátkem 60. let 20. století v československém farmaceutickém závodě Galena Opava (národní podnik se zaměřením na výrobu léčiv a tinktur a na pěstování rostlinných kultur) během výzkumu zaměřeného na potravinářské spotřebování zbytků z pražení kávy. Výsledkem byl tmavý sladkokyselý sirup který se stal základní surovinou nového nealkoholického nápoje pod názvem Kofola. Kofola byla poprvé uvedena na trh v roce 1962 Doc. RNDr. PhMr. Zdenka Blažka, CSc. skutečně v skromných podmínkách bádal (kolem roku 1957) využitelnost přebytečného kofeinu z pražení kávy pro nápoj, který by byl podobný Coca-Cole, nebo Pepsi-Cole a tak zaplnil mezeru na socialistickém trhu podobným nápojům, jaký měly američané. Celý vývoj trval dva roky a konečný produkt připravený do výroby - sirup pojmenovali jako Kofo. Sirup se překvapivě obsahovl čtrnácti bylinných a ovocných látek doplněných o kofein z kávy. No dodnes je přesné složení ingrediencí tohoto sirupu obchodním tajemstvím, které zná asi pět lidí na světě. Kofola se vyráběla v Československu poměrně dlouhé roky a až s příchodem sametové revoluce se pomalu začala vytrácet z pultů obchodů (a její složení se stalo veřejným tajemstvím), protože vše co byla americké nebo prozápadní bylo dobré a to co bylo vyrobeno v Československu upadalo jaksi do zapomnění. A na to, že kofola mě své nezapomenutelné postavení v našich žaludcích se přišlo, až jsme se všichni nabažili Coca-Col a Pepsi-Col. A dnes si už snad nikdo z nás nedokáže představit uhašení žízně, či chuti bez tohoto chutného nápoje s logem Kofola. Tedy alespoň na Slovensku. Nevím jak v Čechách.

Winnetou literární postava německého spisovatele Karla Maye. Winnetou je indiánský náčelník kmene Apačů Meskalerov z období Divokého Západu.
Postava Vinnetoua se stala populární zejména po natočení filmu Poklad na Stříbrném jezeře v roce 1962 a hlavně trilogii Winnetou v roce 1963 (Winnetou I (1963), Winnetou II (Winnetou: Rudý džentlmen, 1964) a Winnetou III (Winnetou: Poslední výstřel, 1965 )). Film byl inspirován knihami Karla Maye. Nejznámější postavu Vinnetoua ve filmu ztvárnili francouzský herec Pierre Brice a postavu Old Shatterhanda americký herec Lex Barker. Atmosféru a děj filmu umocňuje hudba německého hudebního skladatele Martina Böttchera, která dala tomuto filmu nepopsatelnou nostalgii.V Československu se tento fil promítal v kinech i v letních amfiteátrech a byl téměř vždy vyprodán a nejpopulárnější hlavně u cikánů, kteří si po vzoru hlavních hrdinů křtili své děti, i když socialistický kalendář neznal jména, jako byl Winnetou a tedy ho nebylo možné zapsat ho do rodného listu, i tak po Československu pobíhalo množství československých indiánů. Dnes už by asi takový problém nenastal, pokud bych si chtěl svého potomka pojmenovat jménem Winnetou, nebo Old Shatterhand.

Byly různé povolání, které lákaly mládež socialistického Československa. Mnoho chlapců chtělo být letcem, nebo se plavit u námorníctva, nebo být výzkumníkem či polárníkem, no jen málo kdo by se v té době chtěl stát příslušníkem SNB, nebo vojákem. Práce příslušníka SNB nebyla právě tím nejpopulárnějším povoláním, ale určitě práce pyrotechnika už měla něco do sebe. V těch časech (píše rok 1979) pracoval ppráp.Jána Parobka, jako pyrotechnik SNB ve Zvolenu a podílel se na likvidaci nevybuchlé válečné munice z druhé světové války. A právě o Janu Parobkovi vyšel v roce 1979 v časopise Život článek pod názvem "Reportáž o práci pyrotechnika ZNB Jána Parobka - povolenie, ktoré neznáša omyl". Z dobového článku vybíráme.

Obávaný šéfredaktor internetového portálu sduchodci.cz, velký československý patriot a mediální kritik Pavel Ján Buvala se právě v těchto dnech pohybuje po Slovensku. Jeho nepřehlédnutelný vzhled, osobitou životní filozofii a humor je cítit z každého jeho kroku. Po roce se tento mediální postrach českého internetu opět vrací na Slovensko, aby v rudém trikotu s logem vlaky.net prošel tratě železnic Slovenské republiky od západu na východ a mohl se tak opět po roce setkat s lidmi z mediální a podnikatelské oblasti a s lidmi z  osobního života. Dnes (5. července 2014) ho bylo možné vidět v Trenčanské Teplé při události 105 výročí zahájení provozu TREŽ  unikátní úzkorozchodné elektrické železnice, která spojuje železniční uzel Trenčianska Teplá s lázeňským městem Trenčianske Teplice již více než 105 let.

Státní podniky existovaly v Československu do konce druhé světové války a od roku 1945 se z nich postupně vytvořily národní podniky (n.p.). Od roku 1951 se pojem státní podnik nepoužíval. Národní podnik byl hlavním typem hospodářské organizace v komunistickém Československu v následujícím období. Od roku 1988 (v rámci přestavby) byly národní podniky postupně zpět přeměňovány na státní podniky (státní podniky byly zavedeny zákonem č. 88/1988 Sb. o státním podniku).

Seznam národních podniků ve Slovenské socialistické republice v letech 1948 - 1989:

Jindřich Plachta, vlastním jménem Jindřich Šolle byl český herec a spisovatel. Narodil se 1. července 1899 v Plzni, jako nejstarší dítě. Měl dvě sestry a jeho otec, montér a strojní zámečník pracoval v plzeňské Škodovce. Během studií na obhcodní akademii vystupoval Plachta potají v plzeňském divadle jako statista, protože jeho otec chtěl mít ze svého syna účetního, ne herce. Jindřich s přáteli založil ochotnický spolek Jaro. Po vystudování v roce 1919 odešel do Prahy, kde si našel se dvěma kamarády podnájem na Smíchově a pracoval na šekovém úřadu. Uplynulo jen několik měsíců a Plachtu uviděl král českých komiků Vlasta Burian.

Jeho herecký projev se mu natolik zalíbil, že mu nabídl angažma ve svém divadle. Podobně jako Jaroslav Marvan měl dělat "nahrávače". Plachta si začal získávat přízeň publika a Burian začal cítit konkurenci. Napjatou situaci vyřešil Plachta odchodem z divadla.

Helena Růžičková (Helena Málková) kurpulentná žena si ze své nadváhy dokázala udělat ochrannou známku. Její výzor a duch byl neopakovatelný . Helenka byla vytouženým dítětem a když se narodila své matce (pocházela ze Sarajeva) v její třicítce, považovali to za malý zázrak. Helena se narodila 13. června 1936 v Praze v rodině legionáře a úřednice, kde její otec Alois Málek ovládal 22 jazyků (působil ve francouzke légii, jako tlumočník) předurčil své dceři uměleckou dráhu. Když měla Helena tři roky, začala chodit do baletní školy, hrála na klavír, chodila na kurz plavání a už jako čtyřletá vystupovala v divadle. Její první filmová herecká role byla ve filmu Babička (od Boženy Němcové) , kterou v roce 1948 natočil František Čáp. Hrála dětskou roli v chudé rodině Kudrnovic. Helenka nebyla až příliš živé dítě což se podepsalo dvojnásobným útěkem k cirkusu a ne jednou dokázala svých rodičů pořádně potrápit. Máma s ní chtěla vychovat klavírní virtuosku, ale její povaha byla předurčeny pro divadelní svět. Svou první cigaretu si zapálila už když měla čtyři roky. Tento zlozvyk jí zůstal až do konce života. Více inkliminovala ke kamarádům než ke kamarádkám a ne jednou se setkala i v pěstních soubojích při hájení svých práv. Helenu už v sedmi letech zlákal ji cirkusový život plný dobrodružství, klaunů a cirkusových kostýmov.Umelecké geny pravděpodobně zdědila po dědečkovi z maminčiny strany.

Mnozí z nás dříve narozených si pamatují povinné prvomájové průvody v ulicích našich měst a obcí v socialistickém Československu, kde z pouličního rozhlasu zněly zdravice hlasatelů, alegorické vozy se předháněli se svými výtvory, zněly poselství z fabrik a škol, jejichž obsahem bylo velebení socialistických výdobytků a se sovětským svazem na věčné časy a nikdy jinak, se střídaly s lidovou a dechovou hudbou a s tími nejlepšími písničkami Karla Gotta, Heleny Vondráčkové a Michala Davida. Jiskry jiskřily, pionýři salutovaly a zväzáci a zväzáčky pochodovali v modrých košilích s červenými kravatami s transparenty v rukou zpívajíc píseň svátku práce. A za nimi se valila dělnická a rolnická třída na které bylo občas vidět, že už někteří z nich mají pod čepicí.