RetroMánia

Železná opona, termín který vyjadřoval imaginární hranici rozdělení Evropu na dva politické póly. Na socialistický a kapitalistický. Šlo o hermeticky neprostupná hraniční prostor mezi západním a východním blokem v období takzvané studené války. Takové prostory se nacházely na západní hranici SSSR , NDR , Československa , Maďarska , Jugoslávie a Bulharska. Šlo o promyšlený a úzce střežen pás hraničního terénu speciálními vojenskými jednotkami. Před státní hranicí se směrem do vnitrozemí se nacházelo tzv. hraniční pásmo (široké dva až dvacet km), kde bylo možné vstoupit pouze na zvláštní povolení. V období socialistického Československa tuto roli plnily vojska pohraniční stráže. Šlo o vojáky základní služby (od dubna 1950 nastoupili poprvé k Pohraniční stráži vojáci základní služby ) s prodloužením služby na 27 měsíců a (vojáky z povolání) důstojníky a praporčíky, kteří tvořili celkem asi osm procent z celkových tabulkových počtů. Odvedenci byli vybíráni z řad prověřených občanů, syny rodičů, kteří byli členy KSČ, nebo zväzáckymi funkcionáři. Na sklonku 80. let 20. století se již nevěnovala tak specifická pozornost při výběru odvedenců , jak tomu bylo v 50. a 60. letech. Odvedenci absolvovali nejprve tříměsíční základní výcvik se zaměřením na ostrahu státní hranice. Vybraní vojáci byli následně posláni (na základě zastávané tabulkových funkcí) na sedm měsíců do poddůstojnické školy. Na státní hranici hlídali prostor s vybudovanými bariérami, které představovaly většinou dva ploty s územím nikoho, kde byly zakomponovány různá technická zařízení. Tato zařízení se označovali jako signálky . Mezi způsoby zastavování narušitelů státní hranice patřily minová pole, nástražné výbušné systémy, psi, které se pohybovaly na signálky a elektrodrôtené zátarasy, která mohla být napájena napětím až 6000 voltů . Železná opona se začala odstraňovat na československo rakouských hranicích od 11. prosince 1989.

Dne 22. srpna 2013 si v Bratislavě sedli za obdélníkový stůl na pracovně přátelském setkání poslední (vymírající) mohykáni Československé amatérské žurnalistiky (členové elitního klubu HBD). Z České republiky přijel šéfredaktor internetového portálu sduchodci.cz, Pavel Ján Buvala, slovenský regionální internetový občasník majgemer.sk zastupoval jeho autor Ondřej Doboš a za internetový lexikon vzpomínek na Československo s 45 minutovým zpožděním způsobeným obhlídkou před bratislavské dopravní špičky po dni D (den historického vpádu vojsk Varšavské smlouvy 21.8.1968) člen třetí, vedoucí autorské dílny portálu retrománia.sk Ondřej Holdy. Šlo o první mezinárodní zasedání členů tohoto klubu.

Po úvodním proslovu se svým referátem zhostil slova čestný předseda klubu, pan Buvala. Pracovní jednání o stavu Československé amatérské žurnalistiky probíhalo bez přítomnosti médií, které o toto setkání neprojevili zájem.

V tomto článku poodhalíme, jak vypadaly železnice, železniční stanice, vlaková nástupiště, samotné vlaky a vše co souviselo s přepravou po železnici z před roku 1989. Porovnáme, jak vypadalo cestování v té době a dnes, podíváme se retro optikou, na kulturu cestování, odhalíme několik základních faktů o železnicích a zavzpomínáme na vlaky tažené párou čí na známé mezinárodní rychlíky Praha - Moskva. A k tomu všemu několik dobových filmových žurnálů.

Ti dříve narození si ještě určitě pamatují rodinné nakupování v potravinách, v prodejnách zelovoců, nebo v řeznictví. Tak například za socialismu v řeznictví byly doby, kdy v nich bylo "pusto a prázdno". V 70. letech už to bylo veselejší, ale určitý druh masa jste dostali jen tehdy, pokud jste měli štěstí, nebo byl řezník vašim dobrým známým. V těch dobách nebyl tak široký sortiment spotřebního zboží, jako například dnes a většina lidí míjela své peníze právě za potraviny. Ne že by tomu dnes bylo jinak (je jasné že největší část rodinného rozpočtu i v dnešní době spolknou potraviny, ale ne proto, že bychom se přejídaly, ale proto, že jsou tak drahé), ale například v prodejnách elektro jste našli až tři typy televizorů, možná čtyři typy rádií - tedy nebylo z čeho vybírat a tak tehdejší spotřebitel nejvíce utrácel ze své mzdy právě za potraviny, pivo a cigarety. A pokud jste se chtěli dostat k nedostatkovým zbožím, bylo nutné zaměřit se na podpultový prodej. Podpultové konzervy, podpultové mandarinky, nebo podpultovou automatickou pračku či barevný televizor.

Zemplínská Šírava (původně Zemplínská Sĺňava) je vodní dílo na východním Slovensku v povodí Bodrogu. Vodní plocha zaujímá rozlohu 33 km ² (druhá největší na Slovensku), maximální délku 11 km, maximální šířku 3,5 km, průměrnou hloubku 9,5 ma maximální hloubku 14 m. Zemplínská Šírava byla vybudována v letech 1962 - 1965. Nádrž je vytvořena 6 až 8 metrovými hrázemi dlouhými 7 346 m. Vodní nádrž napájejí převážně vody řeky Laborec prostřednictvím přívodního, takzvaného Šíravského kanálu a vodu odvádí Zálužická kanál (do Laborce). Součástí nádrže je i suchá nádrž (polder) Beša. Šírava slouží pro rekreační účely, plavbu, ochranu před povodněmi, k zavlažování a jako zdroj pro průmysl. Šírava později získala přívlastek „Slovenské moře“.

Kde bylo tam bylo kde se písek lil a voda sypala, byl jeden pionýrský tábor

Byla v něm spousta dětí a pionýrských vedoucích. Všichni celé dny bláznivě řádili a zábavy nebylo konce kraje. Každé ráno chodili na rozcvičku, nastupovali společně na hygienu a na snídani. Následoval ranní rozvod do zaměstnání a rozchod. A v čem bylo to zaměstnání? Nuž každému pionýrské vedoucímu podle chuti. Bylo vymyšleno toho tolik, že jsme to děti brali někdy, jako nutné zlo. Ale přiznám se - jen někdy. Ale ne, křivdil bych tím mým pionýrským vedoucím. Určitě to s tolika dětmi neměli jednoduché a ukočírovat desítky dětí ve skupině nebylo určitě nic jednoduché. A stále co mě z těch dob hřeje jsou - milé vzpomínky na tyto staré časy. Na časy, když mě moji rodiče odložili do pionýrského tábora, aby si alespoň jednou v roce odomně oddechli. I když jsem byl jako dítě v táboře pouze jednou (a to prosím pěkně v mezinárodním - na Ukrajině) mám z něj snad ty nejkrásnější dětské vpomínky. Kromě toho, že jsem tam ve svých deseti letech poznal kupu "mezinárodních" decek, poznal jsem tam, i jednu ukrajinskou plavovlásku. A jak ta za mnou plakala - ten poslední den před odjezdem, když jsem večer usínal s jejím jménem na rtech a ráno jsem se s úžasem probudil s napastován tváří (vrstevníci natírali své oběti zubní pastou a to hlavně tvář a někdy i celé nezakryté tělo během spánku, jako rozlučkový rituál) a nevěřil jsem vlastním očím cože mi to v noci stalo. Ach, kdeže jsou ty krásné časy našich prvních dětských lásek a prvního indiánského bojového pomalování zubní pastou značky Flóra. A co vy přátelé. Pamatujete si ještě na toto období? Najdete ještě fotografie s hrdou tváří a uvázaným pionýrskou šátkem na modré košili? Ano? Tak mi je is vaším příběhem pošlete!

ZDŠ

neboli bez zkratky řečeno Základní devítiletá škola (vzpomínkami Retromanie) byla v dobách socialistického Československa v sedmdesátých let základním stavebním kamenem ve výchově mladé nastupující generace reálného socialismu. Ne nebojte se nejdu politikařit. Spíše si chci zavzpomínat na tyto staré dobré časy, když jsem byl i já v té době školních a vždycky jsem se těšil když jsem postupoval z nižšího ročníku do vyššího. A proč? Nuž si dobře ani nepamatuji, jak mi uběhly první čtyři ročníky, ale když jsem už byl Páták, tak to jsem už byl někdo. A říkal jsem si, že ať čím dříve budu deváťákem. Neboť deváťáci to byli páni. I já jsem chtěl být pánem dospělákem. Z pionýra se stát zväzákem. V tedy se totiž dávali přihlášky do SZM. A všichni, kteří dali přihlášky byly již dospěláci. Ne jako ostatní děcka. Bylo to krásné těšit se na dospělost. Dnes bych dal nevím co, abych se mohl znovu do té doby vrátit. Potkat své spolužáky, soudružky učitelky, projít se znovu po chodbách naši školy. I uši jsem z toho měl řádně vytahané. Nuž krásné to byly časy. Že? A co se takhle zpět k nim vrátit. A jak? Nuž prostřednictvím Retromanie si můžete společně se mnou na tyto nádherné roky bezstarostného dětství vřele zavzpomínat!

Biografy v Československu byly velmi oblíbené

Filmy v televizy za mnoho nestály, počítačové hry nebyly a na nic jiné se takřka dívat nedalo. Bratislava měla 27 kin. Lístek stál 2,50 Kčs. Kino bylo oblíbeným místem záškoláků. Byla tam tma a teplo a tak se dalo komfortně zašít se. Údajně příslušníci SNB dělali v kinech dopoledne zátahy na záškoláků. Nachytali jich tam spôsta. A ne jen dětí. Filmy byly většinou sovětské a nekoukatelné, ale promítali se i ty západní. Ty měly mnohem vyšší návštěvnost. Byly tak oblíbené, že podnikavé typy lidí lístky nakoupili napřed a prodávali je za vyšší cenu. Medi nejnavštěvovanějším filmem byl bezpochyby Winnetou. Já si ještě pamatuji na časy, když mí rodiče ve své ložnici ve skříni měli celou sadu pohlednic, které bylo v té době možné zakoupit jen na kolotočích.

Byl to rozšířený a oblíbený byznys. Před každým filmem promítali filmový týdeník Žurnál. Byl zaměřený politicky, komunistické propagace nebylo nikdy dost. Pak ještě promítaly týdeník sovětský. Některý tedy chodili do kina až po těchto "oblíbených" žurnálech. Zvláštní postavou kin 60. Let byly takzvaná uvaděčky. Stáli u dveří i na to, aby kontrolovali mládež zvědavou na nepřístupné filmy. Vyráběly se i falešné průkazy, prostě se dělalo vše pro štěstí mládeže. Ale prý byla hrozná ostuda pokud někoho nechytali ...

ABC nazývané "abíčko"

je čtrnáctideník technického a přírodovědného zaměření pro mládež. Jeho součástí jsou kreslené seriály, vystřihovánky papírových modelů a další samostatně použitelné předměty. Časopis vychází od roku 1957 a dodnes neztratil svou popularitu.

Přípravy na vydání nového vědeckotechnické zaměřeného časopisu pro věkovou skupinu 10 až 15 let začali v roce 1956. Původně uvažovaný název "ABC vědy a techniky" byl během příprav změněn na "ABC mladých techniků a přírodovědců", aby nedocházelo k záměně s již existujícím VTM (Věda a technika mládeži). První číslo vyšlo v lednu 1957 v rozsahu 32 stran a nákladu 50 000 výtisků. Šéfredaktorem byl Jan Cerovský, technickým redaktorem Vlastislav Toman, grafikem Sláva Jílek a výtvarníkem Mirek Lidák. Časopis vycházel jako měsíčník, vydavatelem byl Ústřední výbor ČSM. V následujících dvou letech náklad vzrostl nejprve na 75 000 a potom na 90 000 výtisků.

Domácnost 50 let

je na míle vzdálená té naší, současné. Potřebuji něco pro domácnost? Nic jednodušší. Navštívím leckterý hypermarket, nebo nákupní středisko a zboží je na výběr kolik jen chci. A jaké to bylo za našich má a babiček v socialistickém Československu? Ještě, že máme ten internet a skvělou televizní pořad Slovenské televize, Noc v archíve. Našel jsem malou video perlu. Uvidíte (a ti dříve narození si jistě rádi zavzpomínají) na různé výrobky, které bylo v těch časech možné koupit. Sice dnes nevím odhadnout jestli se v té době ušlo všem zájemcům, ale něco z nich mi připomíná mé dětství - například mixér, který v ukázce uvidíte. Dodnes ho má moje babička doma. A světe div se stále je funkční. I vy máte ještě po rodičích věci pro domácnost z té doby?