Pásla kone na betóne
Pásla kone na betóne, film který patří dodnes mezi klenoty novodobé slovenské filmové tvorby vychází z knižní podoby stejnojmenných povídek, které Emilia Zimková napsala a vydala, jako 32 letá. Kniha byla dokonce přeložena i do japonštiny. Když přišlo rozhodnutí natočit podle knihy film, paní Zimková požádala o scénář Fera Feniče a právě on měl i film natočit. Ale osud nakonec rozhodl tak, že se ke scénáři dostal režisér Štefan Uher a na realizaci filmu dostal zelenou právě on co Fera Feniče dost pobouřilo. A tak se začal natáčet film z libozvučným jazykem šariština, Pásla kone na betóne.
Lidová muzika bratrů Muchovců z Terchovej
Lidová hudba bratrů Muchovců z Terchové, je lidová hudba sourozenců Muchovců. Seskupení vzniklo kolem roku 1982. Toto seskupení Terchovský muzikantů hraje tradiční terchovskou muziku až dodnes. Vícehlasně hrají a zpívají. Jejich hudební nástroje jsou netradičně přizpůsobené a možná proto vydávají tak nádherný sytější zvuk. Jejich hudba a zpěv je zvláštní a jen jim vlastní. Je to národní kulturní dědictví Slovenská předků v živoucí podobě. Jde o jedinečný terchovský hudební styl na Slovensku. Bratři Muchovci jsou opravdoví znalci terchovské lidové kultury. Studovali zvyky a hudbu svých starých terchovská rodáků, chodili za nimi, učili se od nich muzikantské techniky a písně. Bratrům Muchovcům se podařilo zachovat nejen jejich hudební styl, ale i množství nádherné lidové hudby pro další slovenské pokolení.
Video, které rozplakalo celý svět
Video, které rozplakalo celý svět. Video o tom, jak jednoduché a jak emocionální může být pohled na náš všední život. A stačí jen málo. Zastavit se.
Tatranské vysokohorské chaty - Chata u Zeleného plesa
První chata u Zeleného plesa byla postavena v roce 1876. Později však vyhořela a byla vybudována nová chata pod názvem Egidova chata na severním břehu plesa. Časem přístavbami a rekonstrukcemi byla chata rozšiřována a v roce 1950 přejmenována z původních historických názvů, na Brnčalovu chatu, podle Alberta Brnčalu (1919 - 1950), učitele tělesné výchovy, tehdejšího předsedy Slovenského horolezeckého svazu. V současnosti chata nese původní polohopisný název Chata u Zeleného plesa. Chata poskytuje ubytování a občerstvení. Kapacita ubytování je 56 lůžek v pokojích a několik míst na nouzové přespání ve spacáku. Unavenému turistovi, který přišel na Zelené pleso jistě dobře padne možnost najíst a napít se, a nasbírat síly na pokračování túry. V prostorné jídelně s bufetem nabízíme široký sortiment teplých i studených jídel a nápojů.
Tatranské vysokohorské chaty - Skalnatá chata
Skalnatou dolinu ze západu a severu uzavírá Lomnický štít. Prvních tatranských turistů lákal do Skalnaté doliny zejména výstup na Lomnický štít a protože to byla namáhavá dvoudenní túra, nocovalo pod Skalnatým Ohniskem (morénový svah svažující se do lesního porostu - několik metrů pod vrcholem tohoto svahu ve výšce 1 750 metrů nad mořem vyčnívá ze svahu mohutný balvan - Skalnaté Ohnisko), pod Skalnatým plesem. Skalnaté Ohniště v roce 1841 upravili a obmurovali čtyři slezský turisté s horským vůdcem Jakubem Luxem a zprávu o vzniklé útulni zanechali na dřevěné desce jihovýchodně od Skalnatého Ohniska. A tak vznikla ve své prvopočátečního podobě Skalnatá chata (1 751 m n. m.).
Tatranské vysokohorské chaty - Zámkovského chata
Zamkovského chata je horská chata, která se nachází v ústí Malé Studené doliny ve Vysokých Tatrách. Chatu založil horolezec a horský vůdce Štefan Zamkovský v letech 1942 - 1943 jako své bydliště. Během druhé světové války sloužila chata jako útočiště pro partyzány, židům a politickým vězňům. Po znárodnění v roce 1948, musel Zamkovského chatu opustit kvůli obvinění komunistické vlády, že byl přisluhovačům kapitalismu. Následně chata dostala nové jméno. Chata kapitána Nálepku, ačkoli s touto osobností neměla nic společného. V roce 1992 byla po restituci chata vrácena Zamkovského potomkům. V současnosti Zamkovského chata nabízí ubytování a občerstvení pro turisty. Zásoby se na ni dopravují podobně jako v minulosti, pomocí vysokohorských nosičů, ale pomáhá i vrtulník. Jako zdroj elektrické energie slouží malá vodní elektrárna na Malém Studeném potoku. Zamkovského chata je otevřena celoročně, pro kolemjdoucí turisty poskytuje nejen občerstvení, ale i nocleh. Zamkovského chata disponuje 23 lůžky a 2 přistýlkami. Uspořádání pokojů je následující: 3 x 4 - lůžkový pokoj, 1x 5-lůžkový pokoj a 3 x 2 - lůžkový pokoj. V pokojích se nacházejí palandy, WC a sprchy s teplou vodou jsou na chodbě. V případě špatného počasí je možné přespat i nouzově na půdě ve vlastním spacáku. Zamkovského chata nabízí typický bylinkový portýrské čaj, " Sviští mléko ", točené pivko "Staropramen", i tmavé a i nealkoholické. Samozřejmě Vám neuškodí kalíšek hořce "Rainerovky". Z jídel si pochutnáte na zelné, čočková, i česnekové polévce, do stálé nabídky patří maďarský a segedínský guláš, klobása, pařené buchty, ale i slovenské špeciality jako noky, brynzové pirohy a jiné. Všechna jídla pro vás s láskou připravují profesionální nosiči - kuchaři, kteří všechny potřebné suroviny vynášejí na chatu na hřbetech.
Tatranské vysokohorské chaty - Téryho chata
Téryho chata (lidově nazývaná Terynka) je nejvýše položená celoročně otevřená horská chata ve Vysokých Tatrách. Leží u Pěti Spišských plesech v Malé Studené dolině, nad skalní stěnou, odkud pomyslně hlídá tuto dolinu. Téryho chata byla postavena roku 1899 podle projektu architekta Gedeona spišskosobotského Majunkeho. Chata od svého založení nese jméno podle banskoštiavnického lékaře Dr. Edmunda Téryho, který se zasloužil o rozvoj tatranské turistiky v tehdejším Uhersku. Kromě jiných vystoupil jako první i na okolní štíty: Prostřední hrot (1876) a Pyšný štít (1877). Do roku 1933 byla nejvýše položenou chatou ve Vysokých Tatrách. Od roku 1936 má celoroční provoz. V roce 1944 chatu spravovali Slovensku vysokoškolští studenti, kteří zde během povstání ukrývali polských odbojářů či ruských uprchlíků ze zajateckých táborů. Chata prošla několika stavebními úpravami, naposledy v letech 1979-82, stavební materiál na opravu vynášeli nosiči na svých ramenou, ale přesto si zachovala původní tvar podle architekta Majunkeho. K chatě se váže i jméno tatranského beletristy - chataře Bela Kapolku.
Tatranské vysokohorské chaty - Zbojnícka chata
Zbojnická chata je vysokohorskou chatou s celoročním provozem v závěru Velké Studené doliny ve Vysokých Tatrách. Chata byla postavena v roce 1924 na místě staršího objektu a zrekonstruována v 80. letech 20. století. V současnosti poskytuje ubytování pro 16 osob ve společné noclehárně, vhodné i na delší pobyty. K dispozici je kuchyňka s plynovým vařičem, užitková voda a sušárna,toaleta je mimo chaty. Zařízení nabízí i stravu, připravovanou přímo na chatě. Pro návštěvníky je přístupná terasa s výhledem do údolí, v zimě a nevhodném počasí potěší posezení u krbu. Pro aktivní turisty je k dispozici snadná i náročná turistika, horolezectví a lyžování s instruktory.
Horský hotel Hrebienok
Po první světové válce se majitelé pozemní lanovky ze Starého Smokovce na Hrebienok (Legiobanky v Praze) rozhodly prosadit výstavu lidového hotelu na horní stanici lanovky. Banka tento záměr zrealizovala v roce 1928 otevřením Sporthotelu. Športhotel byl vybaven ústředním topením, elektrickým osvětlením, koupelnami a disponoval 66 pokoji s balkony. Plochá střecha byla využívána na opalování hotelových hostů. Po 2. světové válce se Športhotel stal majetkem ROH a v roce 1947 byl přejmenován na Zotavovna ROH Hrebienok. V roce 1988 byla budova hotelu uzavřena a podstoupila rozsáhlou rekonstrukci. Po jedenácti letech 14.6.1999 budovu uvedli znovu do provozu.
Tatranské vysokohorské chaty - Bilíkova Chata
Bilíkova chata (lidově nazývaná Bilíčka) je vysokohorskou chatou ve Vysokých Tatrách. Leží na jihovýchodním úpatí Slavkovského štítu na místě zvaném Kancel blízko Hrebienka, odkud k ní vede stezka i cesta. Na místě dnešní Bilíkovy chaty stála od roku 1875 jednoduchá Růženina chata. Roku 1884 k ní přibyl o něco větší turistický hotel, který však později spolu s chatou vyhořel. Roku 1893 postavili na jejich místě dva hotely majitelé Spišskosobotské lesní společnosti. Hotely tvořily malou osadu zvanou Studenopotocké lázně. Tyto hotely však roku 1927 vyhořely. Na jejich místě byla 22. prosince 1934 otevřená Guhrova chata, která byla roku 1936 ještě stavebně rozšířena. Po 2. světové válce byla k chatě přistavěna turistická ubytovna a v roce 1946 byla přejmenována na Bilíkovu chatu na počest lyžaře a závodníka Pavla Bilíka (1916 - 1944), jehož Němci jako účastníka SNP zajali při Starém Smokovci a 7. září 1944 v Kežmarku popravili.