RetroMánia

Ústřední ředitelství státních lázní v Bratislavě zafinancovalo v roce 1943 výstavbu prvního lyžařského vleku ve Vysokých Tatrách. V podstatě šlo o celorepublikový primát, postavit lyžařský vlek ve vysokohorském terénu a to na svahu Předního Soliska. Obyvatelé Štrby i Važca pásavali již ve středověku svá stáda v Mlynické dolině, na úpatí horského hřebene. Na polaně pod hřebenem zakládali pastýři solisko, proto ji nazývali solisko. Start vleku stál bezprostředně u břehu Štrbského plesa (srub s motorem) a cílová stanice 500 m nad ní v kopuli bývalé hvězdárny ve výši 1 850 m. Délka sjezdovky byla 3 000 m. Vlek sloužil až do roku 1965. Později (od ledna 1970) jej nahradila sedačková lanovka už s novými staničními budovami, kterou v roce 2002 modernizovaly do současné podoby.
Krátce po spuštění vleku v roce 1943, byla uvedena do provozu i Chata pod Soliskem, která v prvopočátcích fungovala, jako sezónní lyžařský bufet postavený na kamenných základech a oficiálně byla chata spuštěna do provozu 6. února 1944. Počas 2. sv. války sloužila chata i pro partyzány. Chata byla úplně dokončena až v roce 1946.

Silvestr na přání

Několik nezapomenutelných humoresek.

Pračky, vysavače, mixéry, ledničky, fény, mrazničky a další výrobky československého průmyslu byly nedílnou součástí moderní socialistické domácnosti. Některé značky známé za socialismu jsou dnes již dávno zapomenuté a některé setrvali až dodnes. Rada z těchto spotřebičů byla přitom malým technickým zázrakem na které si celé rodiny šetřily peníze i několik měsíců. V tomto článku si zavzpomínáme na nezapomenutelné pračky, pro ty dříve narozené rozebereme jejich technické parametry, zkušenosti a mnoho dalších věcí, možná pro někoho užitečných informací a pro jiné lze jen retro pohled na časy už dávno minulé. Vířivé, ale i automatické pračky Romo či automatické pračky Tatramat neodmyslitelně patřily ke koloritu socialistických domácností.

Mezi lety 1980 a 1982 postavili příslušníci sovětské armády na jižním okraji vojenského prostoru Hradiště VII (Česká Republika) , komplex kasáren a rozsáhlý podzemní komplex pod označením JASYR. Toto zodolněné velitelské stanoviště mělo sloužit jako záložní velitelství Střední skupiny vojsk, respektive jako velitelské stanoviště 22. armády. Sovietsky vojenskú útvar, který tuto lokalitu spravoval, měl kódové označení  JASYR, číslo polní pošty bylo 41601. Podle dostupných informací byl tento komplex vytvořen pro účely mobilizace. Tento podzemní objekt mél vlastní zdroje elektrické energie, filtrace vzduchu a zdroj vody. Dnes je toto podzemní velitelské stanoviště zasypáno a znepřístupněno.

Na silnici z Valče, na první odbočce před Velkým Hlavákovem, je vjezd do vojenského újezdu Hradiště. Na okraji byla strážnice, vedle ní stál pohotovostní gazík a několik vojáků Sovětské armády. Zde bylo asi nejdůležitější a asi nejtajnější sídlo Střední skupiny vojsk Sovětské armády na území Československa.

Československý rozhlas byl v letech 1948 až 1991 státní a v letech 1991, 1992 veřejnoprávní institucí v Československu. Do roku 1991 měl monopol na rozhlasové vysílání. Československý rozhlas vznikl v dubnu 1948 sloučením podniků Český rozhlas, spol. s r.o. a Slovenský rozhlas, spol. s r.o. a zanikl v prosinci 1992 se zánikem Československa. První veřejné rozhlasové vysílání v Československu se uskutečnilo 28. října 1919 z Prahy. Pravidelné vysílání začalo 18. května 1923. ČSR se stala druhou evropskou zemí s pravidelným rozhlasovým vysíláním. První rozhlasové přijímače na Slovensku jsou zaznamenány k roku 1924. V roce 1924 se začalo používat slovo "rozhlas", dříve se mluvilo o rádiofónii.
V roce 1925 bylo spuštěno vysílání v jazycích národnostních menšin (v němčině, maďarštině a rusínčine). V roce 1926 začalo vysílat studio v Brně a Bratislavě a v roce 1927 v Košicích (koncem roku 1938 studio přesunuty do maďary neobsazeného Prešova). Později v Ostravě a v roce 1936 v Banské Bystrici. Těsně před rozpadem Československa byl podnik Radiojournal přejmenován na Československý rozhlas, spol. s r.o. O pár měsíců později, v roce 1939, se tento podnik rozpadl na český a slovenský rozhlasový podnik, tato situace trvala až do opětovného sloučení těchto podniků do společné a nyní už explicitně státní instituce "Československý rozhlas" vytvořené v roce 1948 po převzetí moci ve státě ze strany Komunistické strany Československa.
V roce 1953 začala vysílat Československá televize, která byla do roku 1957 součástí Československého rozhlasu a až potom se organizačně osamostatnila. V roce 1955 bylo spuštěno vysílání rozhlasu i po drátě. Na Slovensku bylo v roce 1957 otevřeno krajské studio v Banské Bystrici. Koncem 60. let a intenzivněji od počátku 70. let se začalo vysílat i ve stereofónním režimu.

Železná opona, termín který vyjadřoval imaginární hranici rozdělení Evropu na dva politické póly. Na socialistický a kapitalistický. Šlo o hermeticky neprostupná hraniční prostor mezi západním a východním blokem v období takzvané studené války. Takové prostory se nacházely na západní hranici SSSR , NDR , Československa , Maďarska , Jugoslávie a Bulharska. Šlo o promyšlený a úzce střežen pás hraničního terénu speciálními vojenskými jednotkami. Před státní hranicí se směrem do vnitrozemí se nacházelo tzv. hraniční pásmo (široké dva až dvacet km), kde bylo možné vstoupit pouze na zvláštní povolení. V období socialistického Československa tuto roli plnily vojska pohraniční stráže. Šlo o vojáky základní služby (od dubna 1950 nastoupili poprvé k Pohraniční stráži vojáci základní služby ) s prodloužením služby na 27 měsíců a (vojáky z povolání) důstojníky a praporčíky, kteří tvořili celkem asi osm procent z celkových tabulkových počtů. Odvedenci byli vybíráni z řad prověřených občanů, syny rodičů, kteří byli členy KSČ, nebo zväzáckymi funkcionáři. Na sklonku 80. let 20. století se již nevěnovala tak specifická pozornost při výběru odvedenců , jak tomu bylo v 50. a 60. letech. Odvedenci absolvovali nejprve tříměsíční základní výcvik se zaměřením na ostrahu státní hranice. Vybraní vojáci byli následně posláni (na základě zastávané tabulkových funkcí) na sedm měsíců do poddůstojnické školy. Na státní hranici hlídali prostor s vybudovanými bariérami, které představovaly většinou dva ploty s územím nikoho, kde byly zakomponovány různá technická zařízení. Tato zařízení se označovali jako signálky . Mezi způsoby zastavování narušitelů státní hranice patřily minová pole, nástražné výbušné systémy, psi, které se pohybovaly na signálky a elektrodrôtené zátarasy, která mohla být napájena napětím až 6000 voltů . Železná opona se začala odstraňovat na československo rakouských hranicích od 11. prosince 1989.

Dne 22. srpna 2013 si v Bratislavě sedli za obdélníkový stůl na pracovně přátelském setkání poslední (vymírající) mohykáni Československé amatérské žurnalistiky (členové elitního klubu HBD). Z České republiky přijel šéfredaktor internetového portálu sduchodci.cz, Pavel Ján Buvala, slovenský regionální internetový občasník majgemer.sk zastupoval jeho autor Ondřej Doboš a za internetový lexikon vzpomínek na Československo s 45 minutovým zpožděním způsobeným obhlídkou před bratislavské dopravní špičky po dni D (den historického vpádu vojsk Varšavské smlouvy 21.8.1968) člen třetí, vedoucí autorské dílny portálu retrománia.sk Ondřej Holdy. Šlo o první mezinárodní zasedání členů tohoto klubu.

Po úvodním proslovu se svým referátem zhostil slova čestný předseda klubu, pan Buvala. Pracovní jednání o stavu Československé amatérské žurnalistiky probíhalo bez přítomnosti médií, které o toto setkání neprojevili zájem.

V tomto článku poodhalíme, jak vypadaly železnice, železniční stanice, vlaková nástupiště, samotné vlaky a vše co souviselo s přepravou po železnici z před roku 1989. Porovnáme, jak vypadalo cestování v té době a dnes, podíváme se retro optikou, na kulturu cestování, odhalíme několik základních faktů o železnicích a zavzpomínáme na vlaky tažené párou čí na známé mezinárodní rychlíky Praha - Moskva. A k tomu všemu několik dobových filmových žurnálů.

Ti dříve narození si ještě určitě pamatují rodinné nakupování v potravinách, v prodejnách zelovoců, nebo v řeznictví. Tak například za socialismu v řeznictví byly doby, kdy v nich bylo "pusto a prázdno". V 70. letech už to bylo veselejší, ale určitý druh masa jste dostali jen tehdy, pokud jste měli štěstí, nebo byl řezník vašim dobrým známým. V těch dobách nebyl tak široký sortiment spotřebního zboží, jako například dnes a většina lidí míjela své peníze právě za potraviny. Ne že by tomu dnes bylo jinak (je jasné že největší část rodinného rozpočtu i v dnešní době spolknou potraviny, ale ne proto, že bychom se přejídaly, ale proto, že jsou tak drahé), ale například v prodejnách elektro jste našli až tři typy televizorů, možná čtyři typy rádií - tedy nebylo z čeho vybírat a tak tehdejší spotřebitel nejvíce utrácel ze své mzdy právě za potraviny, pivo a cigarety. A pokud jste se chtěli dostat k nedostatkovým zbožím, bylo nutné zaměřit se na podpultový prodej. Podpultové konzervy, podpultové mandarinky, nebo podpultovou automatickou pračku či barevný televizor.

Zemplínská Šírava (původně Zemplínská Sĺňava) je vodní dílo na východním Slovensku v povodí Bodrogu. Vodní plocha zaujímá rozlohu 33 km ² (druhá největší na Slovensku), maximální délku 11 km, maximální šířku 3,5 km, průměrnou hloubku 9,5 ma maximální hloubku 14 m. Zemplínská Šírava byla vybudována v letech 1962 - 1965. Nádrž je vytvořena 6 až 8 metrovými hrázemi dlouhými 7 346 m. Vodní nádrž napájejí převážně vody řeky Laborec prostřednictvím přívodního, takzvaného Šíravského kanálu a vodu odvádí Zálužická kanál (do Laborce). Součástí nádrže je i suchá nádrž (polder) Beša. Šírava slouží pro rekreační účely, plavbu, ochranu před povodněmi, k zavlažování a jako zdroj pro průmysl. Šírava později získala přívlastek „Slovenské moře“.