Já osobně jsem se činkami poprvé setkal až na střední škole. Výbava tělocvičny nebyla nijak oslnivá, ale kromě malých jednoruček tam byla rovná lavička pro tlak činky s velkou váhou. A to bylo asi tak všechno. Za socialismu bylo posiloven pro veřejnost jen poskromnu a tak si nadšenci pomáhali jako věděli. Od demontované částí od traktorů, přes různé betonové formy z nichž trčely různě dlouhé železné tyče až po medicinbaly a jejich napodobeniny. Cvičit nás chodilo jen tak poskromnu. Obvykle na začátku sezóny byla jako tak plná posilovna (nazývali jsme ji činkáreň) no přibývajícím časem zůstaly jen ti skalní. Nejčastěji se začínalo v podzimním období a před příchodem zimy, kdy bylo pro tento druh fyzické aktivity nejpříznivější podmínky, protože venku se rychle stmívalo a u nebylo po škole vlastně kam chodit (a na holdy jsme byli ještě moc mladý). Tak jsme chodili cvičit. A pak přišlo jaro a léto a obvykle jsme všichni spontánně naše fitko opustili a znovu jsme se setkali na podzim. A takto to v podstatě šlo rok co školní rok.
A nyní opět k historii.
Kolem Jiřího Višnýho se v 50. letech 20. století seskupilo několik nadšenců a zřídili si v Bratislavě v pohostinství v Bělehradské ulici číslo 10, improvizovanou posilovnu. Juraj Višný vzpomíná:
„Väčšina ľudí, keď si vytýči nejaký cieľ, tak má aj vzor. Mojím vzorom od chvíle, ako som v roku 1957 uvidel časopise jeho fotku bol Steve Reeves, a podľa môjho názoru ešte stále jeden z najlepších kulturistov všetkých čias. Okrem perfektnej symetrickej a estetickej postavy mal aj úžasnú charizmu, ktorú vyžaroval na každom kroku".
Dalším z nejznámějších zakladatelů byl i Milan Jablonický. Určitě si ho pamatujete. Samotný masovější rozmach kulturistiky v Československu započal pod tlakem zespod (laicky řečeno). I přesto že tehdejší tělovýchova byla všudypřítomná (na školách i v továrnách) a neustále se snažila organizovat mládeži její volný čas sportem, v podstatě neexistovalo nic takového, jako to známe dnes - kulturistika. Podle slov Emila Müllera i přesto že téměř v každém větším městě byla nějaká ta posilovna, tento druh sportu nebyl nijak organizován. Boj o oficiální uznání kulturistiky začal až v roce 1962 a to na podnět Milana Jablonického, který na plénu ÚV ČSTV přednesl svůj příspěvek, ve kterém dal podnět k uznání kulturistiky, jako samostatného sportu v Československu. Z počátku se kulturistika v Československu vyvíjela tak, že v provizorních činkárňach, jak se to zvyklo v té době nazývat, se cvičilo po vzoru zahraničních časopisů. Polských a sovětských. A cvičilo se spontánně, provizorně a na základě subjektivních pocitů, že co, a jak a v jakém pořadí.
Jeden z největších vzorů i pro Čechoslováky byl Arnold Schwarzenegger. I já si ho pamatuji, zejména z 80. let, když jsem s činkami, jako gymnazista začínal. Kulturizmus si začínal navzdory politické komunistické kritice (kulturistika podle buržoazního vzoru a názory některých lékařský elit o škodlivosti kulturistiky na mladý organismu v oblasti kloubů a šlach) přece si jen začal razit své místo na výsluní. Nejprve se spekulovalo, jak se tento druh sportu bude volat. A tak vzniklo pojmenování "atletická gymnastika", později "vzpěračská gymnastika", "činková gymnastika", ba dokonce se uvažovalo s názvem "bodybuilding" (ale to bylo až příliš americké) až se nakonec všechno sladilo a zůstalo při pojmenování kulturistika (i když se na ÚV ČSTV se s tímto návem dlouho bojovalo).
Kvalifikace na ME v kulturistice mužů, 1980.
14. Mistrovství ČSSR ve sportovní kulturistice mužů, Příbram, 1981.
Arnold Schwarzenegger
