RetroMánia

Obvykle se dnes zvykne říkával, že chuť chleba za socialismu byla lepší. Při výrobě chleba se v těch dobách používala metoda klasického kvasu takzvaného třetího stupně. To zajišťovalo chlebovému cestu dostatečné zakyselení, bez nutnosti používat ve výrobním procesu pekařské droždí. Takto upečený chléb měl výbornou chuť a vůni, na kterou dnešní pamětníci snad rádi vzpomínají. V Československu se chléb pekl ve veľkopekárnách (šlo o národní podniky). Typická velkokapacitní pekárna měla tři pece. Průměrná krajská pekárna zásobovala pekařskými výrobky přibližně sto tisíc obyvatel. Metoda kvasu třetího stupně při výrobě chleba byla vyvinuta v průběhu 60. let 20. století v bývalém Výzkumném ústavu mlýnského a pekárenského průmyslu v Praze. Kvas se v tedy vyráběl nepřetržitě.

Za začátek průmyslové hodinářské výroby v poválečném Československu lze považovat rok 1946 a to Chronotechnou v Liberci. Komunistická vláda po roce 1948 rozhodovala, kde se na území Československa budou vyrábět náramkové hodinky. V "ohni byly dvě želízka" - Adast Adamov a Chronotech v Novém Městě nad Metují. Vyhrála Chronotechna, která nabídla vyspělejší a modernější typ hodinářského strojku. Od dva roky později byl založen národní podnik Chronotechna, ale už se sídlem ve Šternberku. Výroba náramkových hodinek byla v těch časech unikátem, protože náramkové hodinky v té době vyrábělo pouze 8 zemí světa. V roce 1954 bylo vyrobeno prvních 5 prototypů hodinek, které vycházely z francouzského hodinového strojku LIP R 25. Disponovali 15 rubínovými kameny, kotevním krokem a samokompenzačním vláskem. Prototypy hodinek vznikaly v různých variantách. Některé měly pouzdro chromované, jiné dokonce zlaté. Prototypové hodinky s výrobním číslem 4 dostal darem tehdejší československý prezident Antonín Zápotocký. Sériová výroba započala až v roce 1957. První prototypy hodinek měli označení Spartak, značka PRIM byla zapsána až v roce 1956 a národní podnik Chronotechna začala označovat všechny své výrobky značkou PRIM - konkrétně budíkem a nástěnným hodinám a následně se stejná značka začala používat i pro náramkové hodinky v závodě Chronotechna v Novém Městě. V roce 1969 se podnik osamostatnil a získal obchodní jméno ELTON. Po roce 1989 byl národní podnik Chronotechna zprivatizován a následně nastaly výrazné změny, které zapříčinily, že značka PRIM začala upadat. Závod v Novém Městě nad Metují byl v roce 1994 nucen zastavit výrobu a po celou dobu montuje hodinkové strojky ze svých nahromaděných zásob, až do doby, kdy se značka PRIM stává ikonickou historií.

Liptovská Mara vodní nádrž na středním Liptově na Slovensku, při Liptovském Mikuláši. Vodní dílo je součástí systému přehrad Vážské kaskády. Liptovská Mara byla vybudována v letech 1969-1975 (výstavbu zabezpečoval Váhostav v letech 1965 - 1975. Rozsah investic přestavělo přes 800 milionů Kčs. Výkupní hodnota soukromých nemovitostí, kterou zaplatil stát, byla 67 milionů Kčs .). Při výstavbě díla bylo zaplaveno 13 obcí (Čemice, Demčín, Liptovská Mara, Liptovská Sielnica (pôvodná), Nižné Dechtáre, Paludza, Parížovce, Ráztoky, Sestrč, Sokolče, Vrbie, Vyšné Dechtáre) a z části Liptovský Trnovec Bukovina. Spolu bylo vysídleno 940 rodin, což představovalo 4 tisíc obyvatel. Obce v zatopenej oblasti patřily nejen mezi nejstarší v Liptově, ale i na Slovensku. Tato oblast byla podle archeologů osídlena již v 9. století a obec Liptovská Mara vznikla pravděpodobně v tomto čase. Celkový objem vody v Liptovské Mary je 361,9 mil. m³. Těleso zemní přehrady je v koruně dlouhá 1350 m. Vodní elektrárna stojí při vzdušné patě přehrady (voda je přiváděna ocelovým potrubím o průměru 670 cm) než 45 m vysoký objekt.

Chuť potravin v zážitcích. Možná i takto bych já z mého retro pohledu mohl nazvat chuť socialistizmu na talíři. Sice je to jen můj subjektivní pocit, ale z pohledu tehdejšího dítěte jsem myslím nebyl až tak daleko od pravdy. I potraviny, stejně jako socialismu měli své světlé i temné stránky. Bylo to období v němž měli lidé sice práci (povinně museli pracovat všichni ze zákona, jinak by byly trestáni za príživnívctvo a uvrženi do žaláře) a život v socialistické kleci se vedl takovým zvláštním způsobem (z mého miléniového pohledu) a to se projevovalo i klecovým srtimentom v maloobchodních prodejnách. Sortiment (a ne jen potravin) nebyl tak "bezmezný", jaký je dnes v současných obchodních řetězcích, ale jedno máme s dobou hlubokého socialismu společné. Nákupní horečky. Hlavně ty předsvátkové. Dnes koupíme téměř všechno a téměř kdekoliv a téměř kdykoliv. Za socialismu byl sortiment podstatně skromnější a na to co bylo v obchodech (před svátky) se stálo v dlouhých řadách (dnes sice už nestojíme na chodníku v dlouhých debatách sledujíc pohyb "hada", ale všichni se stejně "srazíme" u pokladen), se dělilo na takzvaný pultové zboží (rozuměj zboží viditelně přístupný pro nákup všem) a zboží podpultové (rozuměj zboží, které bylo uloženo pod pultem na neviditelném místě a bylo určeno jen úzké skupině lidí - přátelům, známým, rodině, kámošem a podobně). Z dnešního pohledu volného trhu něco nemyslitelného. Někteří z nás si dodnes vzpomínají na tyto časy, jako na staré dobré časy a mladším ročníkům je to buď úsměvné nebo pobuřující. Cílem tohoto článku není někoho pobouřit, ale vyvolat úsměvné retro vzpomínky.