ČSSR 70. roky 20. storočia (16)
Liptovská Mara vodní nádrž na středním Liptově na Slovensku, při Liptovském Mikuláši. Vodní dílo je součástí systému přehrad Vážské kaskády. Liptovská Mara byla vybudována v letech 1969-1975 (výstavbu zabezpečoval Váhostav v letech 1965 - 1975. Rozsah investic přestavělo přes 800 milionů Kčs. Výkupní hodnota soukromých nemovitostí, kterou zaplatil stát, byla 67 milionů Kčs .). Při výstavbě díla bylo zaplaveno 13 obcí (Čemice, Demčín, Liptovská Mara, Liptovská Sielnica (pôvodná), Nižné Dechtáre, Paludza, Parížovce, Ráztoky, Sestrč, Sokolče, Vrbie, Vyšné Dechtáre) a z části Liptovský Trnovec Bukovina. Spolu bylo vysídleno 940 rodin, což představovalo 4 tisíc obyvatel. Obce v zatopenej oblasti patřily nejen mezi nejstarší v Liptově, ale i na Slovensku. Tato oblast byla podle archeologů osídlena již v 9. století a obec Liptovská Mara vznikla pravděpodobně v tomto čase. Celkový objem vody v Liptovské Mary je 361,9 mil. m3. Těleso zemní přehrady je v koruně dlouhá 1350 m. Vodní elektrárna stojí při vzdušné patě přehrady (voda je přiváděna ocelovým potrubím o průměru 670 cm) než 45 m vysoký objekt.
Chuť socialismu. Sortiment, prodej, podpultovky, nebo co a jak se kupovalo
Napsal(a) R.F.K.
Chuť potravin v zážitcích. Možná i takto bych já z mého retro pohledu mohl nazvat chuť socialistizmu na talíři. Sice je to jen můj subjektivní pocit, ale z pohledu tehdejšího dítěte jsem myslím nebyl až tak daleko od pravdy. I potraviny, stejně jako socialismu měli své světlé i temné stránky. Bylo to období v němž měli lidé sice práci (povinně museli pracovat všichni ze zákona, jinak by byly trestáni za príživnívctvo a uvrženi do žaláře) a život v socialistické kleci se vedl takovým zvláštním způsobem (z mého miléniového pohledu) a to se projevovalo i klecovým srtimentom v maloobchodních prodejnách. Sortiment (a ne jen potravin) nebyl tak "bezmezný", jaký je dnes v současných obchodních řetězcích, ale jedno máme s dobou hlubokého socialismu společné. Nákupní horečky. Hlavně ty předsvátkové. Dnes koupíme téměř všechno a téměř kdekoliv a téměř kdykoliv. Za socialismu byl sortiment podstatně skromnější a na to co bylo v obchodech (před svátky) se stálo v dlouhých řadách (dnes sice už nestojíme na chodníku v dlouhých debatách sledujíc pohyb "hada", ale všichni se stejně "srazíme" u pokladen), se dělilo na takzvaný pultové zboží (rozuměj zboží viditelně přístupný pro nákup všem) a zboží podpultové (rozuměj zboží, které bylo uloženo pod pultem na neviditelném místě a bylo určeno jen úzké skupině lidí - přátelům, známým, rodině, kámošem a podobně). Z dnešního pohledu volného trhu něco nemyslitelného. Někteří z nás si dodnes vzpomínají na tyto časy, jako na staré dobré časy a mladším ročníkům je to buď úsměvné nebo pobuřující. Cílem tohoto článku není někoho pobouřit, ale vyvolat úsměvné retro vzpomínky.
Dálnice D1 (též Brněnská dálnice) je nejstarší a nejdelší dálnice na území Česka (a historicky první dálnice Československa), která měla po dokončení spojovat Prahu, Brno, Ostravu a česko-polskou hranici, kde na ni navazuje polská dálnice A1. Historie D1 sahá až do 30. let 20. století a původně měla být hlavní osou republiky. V současnosti je její hlavní a nejvýznamnější úsek z Prahy do Brna nejvytíženější v Česku. Výstavba dálnice D1 začala 8. 9. 1967. Souvislý dálniční tah mezi Brnem a Prahou byl dokončen 8. 11. 1980.
Věčné téma. I v současnosti. Dnes na nás téměř ze všech stran působí různá média, reklamy o tom, jak se máme správně stravovat, co se smí, co by se nemělo jíst, co bylo karcynogénne před několika roky najednou už není a neustále poslouchám o biopotravinách a už z toho začínám být přesycen. A tak jsem se zamyslel nad tím, co se říkalo o zdravé výživě v dobách našich babiček a otců. Za dob hlubokého soacializmu. Je zvláště, jak se to periodicky mění. Ale mění se to především v závislosti na trhu, protože ten se nás snaží prevedčiť což je pro konzum zdravé, čeho si má nejvíce kupovat a sníst, protože to se má prodat a Taiko to tedy má být. A tomu se říká tržní zdravá výživa. Jak začít den? Snídaní. A máme se držet pravidla, že snídani máme konzumovat 20 až 30 procent celodenního kalorického příjmu. Výživa má být úměrná pohlaví, věku, vykonávané práci a pracovnímu prostředí. Jak to bylo v době socialismu tak to platí i dnes.
Tatranské elektrické železnice tvoří jednokoľajné úzkorozchodné elektrifikované železniční tratě Poprad Tatry - Starý Smokovec - Štrbské Pleso (29,110 km) a Starý Smokovec - Tatranská Lomnica (5,950 km). První trať z Popradu do Starého Smokovce se začala stavět v roce 1906 a roku 1907 byla dostavěna. Pro technické problémy byla otevřena až 17. prosince 1908. Nahradila tzv. tatranský trolejbus (omnibus), který tam jezdil v letech 1904 - 1905. Úsek železnice ze Starého Smokovce do Tatranské Lomnice byl otevřen 16. prosince 1911 a poslední úsek, Starý Smokovec - Štrbské Pleso byl otevřen 13. srpna 1912. Od roku 1949 byla v zprávě Československých státních drah, čili od roku 1992 ve zprávě Železnic Slovenské republiky. V letech 1965 - 1969 byla rekonstruována (rekonstrukce zahrnovala také vytvoření výhybny Štôla na kilometru 26,3 sloužící hlavně na odstavování vlaků Tatranských elektrických železnic během Mistrovství světa v lyžování. Její využití posloužilo i pro odstavení pracovních vlaků a vykládku uhlí pro tatranské osady) a od roce 1970 slouží výlučně pro osobní dopravu. Jezdili zde elektrické jednotky (EMU) řady 420.95 vyrobené na počátku 70. let 20. století. Od roku 2003 byly nahrazeny novými řady 425.95 s odlišným designem, vyrobenými ve Vrútkách použitím švýcarské licence. Za dob Rakouska - Uhrorska se uvažovalo io dalších tratích, například Štrbské Pleso - Liptovský Hrádok. Tyto ambice ukončila první světová válka. Na tuto síť navazuje ozubnicová železnice Štrba - Štrbské Pleso a pozemní lanová dráha Starý Smokovec - Hrebienok, které však nejsou součástí TEŽ.
Možná, málo kdo z vás v současnosti zná pocit, jít do obchodu a nekoupit si v podstatě nic, protože výběr, je nelichotivý. A jak tomu bylo v 70. letech 20. století? No nebylo to jednoduché, zboží sice bylo jako tak dost, ale jeho sortiment nebyl z dnešního pohledu nijak oslnivý. Lhal bych, kdybych tvrdil, že se opravdu nedalo koupit nic. Dalo. Nakupování za starých časů se podobalo nakupování dnešních důchodců. Takzvané AKCE tur. Kde za starých časů se chodilo po prodejnách hledat, zda zboží, které si chci koupit skutečně mají, dnes (zejména důchodci) se chodí za zbožím, ale už s jiným cílem. S cílem nehledat zda je možné koupit, ale s cílem zda je možné koupit levnější. Představte si, dnes existují lidé, kteří se hodiny dokážou procházet po marketu s vozíkem sem a tam a čekat, až se v rozhlase rozezní: "Vážení zákazníci, právě snižujeme cenu masa ...". V podstatě se v tomto ohledu nic nezměnilo, jen sortiment podléhající tehdejší nákupní turistice se vyměnil za cenový. Na socialistických prodejních pultech (například s konfekcí) bylo sice poměrně velké množství zboží, ale mnohdy morálně zastaralého. Když soudruzi vytvářely pětileté plány budování národního hospodářství, kolikrát se skutečně celých 5 let vyráběl téměř tentýž sortiment. Ten, kdo dokázal obětovat ze své výplaty více peněz, nakupoval v TUZEXE. A co se tedy nakupovalo? Občas jsme čekali v dlouhých řadách (i) na ovoce, hledali známosti pro Podpultové zboží (s elektronikou, stavebninami ...) a nákup bonů za které se daly koupit například rifle, značková sportovní obuv, oblečení, lepší elektronika i zahraniční auta. Ti ostatní chodili v týchž nepropustné 20 let. I když přiznám se ne ve stejných, ale protože pokud se vyráběl tentýž sortiment 4 pětiletky, chodili jsme v nich opravdu dlouhá léta. Jasným příkladem byli (ti dříve narození si to určitě pamatují) známé filcové (důchodové) válenky. Babka k babca budou válenky. Říkalo se.
