Co se tedy nakupovalo za socialismu?
Potraviny
V potravinách tak jako i dnes, potraviny. Zejména ty základní potraviny. Chléb, pečivo, mléko, máslo maso zelenina a občas bylo možné koupit i exotické ovoce. Potraviny byly v té době cenově mnohem dostupnější (jako dnes) a byly cenově zvýhodňovány oproti spotřebnímu zboží, protože do potravin značnou cenovou měrou přispíval stát (dotoval zejména mléčné výrobky a hovězí maso). Spotřební zboží mělo výrazní slabiny, protože plánované socialistické hospodářství při svých pětiletkách (rozuměj výrobní úsek 5 let, během kterého se obvykle vyráběl tentýž druh spotřebního zboží za minimální inovace, který se plánoval do výroby na začátku pětiletky) byla zkostnatělé a to co bylo moderní se již v podstatě začalo vyrábět, jako zastaralé. A proto zde byly prodejny TUZEX (prodejny zahraničního obchodu, v nichž bylo možno nakupovat jen za takzvané tuzexové poukázky a tedy pro obyčejného smrtelníka nedostupné, pokud si nepořídil na černém trhu takzvané bony) a v nich se nakupovalo zboží, který právě "letělo" ve světě . Z pohledu mládeže šlo o moderní zboží (z dnešního pohledu bychom ho možná nazvali zbožím IN). I když možná málo kdo ví, načež prioritně sloužily prodejny TUZEX (pouze okrajově a ve zkratce - na vytažení deviz od pracovníků, kteří pracovali na zahraničních misích - například na montážích a byly zahraničními firmami vyplácení v části valutami).
Litr polotučného mléka stál dvě koruny (asi 0.07 €), litr plnotučného tři koruny (asi 0.10 €), krabice trvanlivého mléka v obalu z Tetrapak byla za pět korun (asi 0.17 €), 250 gramů másla stálo deset korun (asi 0.33 €) , litrová láhev vína od 18 do 25 korun (asi 0.60 € - 0.83 €), kilogram kuřete 30 korun (asi 1 €), polévkové hovězí maso vyšlo na 21 korun (asi 0.70 €) a hovězí zadní na 45 korun (asi 1.49 € ).
Elektronika
TUZEX, Tuzex a zase jen TUZEX představoval inovace a jak tak držel krok se světem. O ostatních odvětvích (co se týče elektroniky) se to v socialistickém Československu říct nedalo. I když musím reálné a zodpovědně napsat, že na trhu existovaly opravdu i kvalitní výrobky (například kotoučové magnetofony, gramofony, rádia, některé kuchyňské spotřebiče a chladničky) jejich počet byl značně výrobny poddimenzovaný a ne jednou se čekalo buď v dlouhých řadách před obchody nebo na pořadovník nebo se daly koupit pouze jako podpultové zboží. Zvláštní, že? Dnes je mým jediným omezujícím faktorem při nákupu - zbytkový finanční stav na běžném účtu. V tedy to bylo zbytkový stav na skladě.
Domácnost
Ani zde to nebylo jednoduché. Všude měli téměř totéž. Počínaje nábytkem, výbavou domácnosti a obkladačkami do koupelny konče. Nebylo to levné a ještě toho bylo málo. Pokud dnes přijedete jako kutil do prodejny například Hornbachu, nevíte, na co se máte dřív podívat. V dobách socialismu to bylo především o úzkém profilu a úplatcích. Vůbec, stavbařna a zařizování domácnosti bylo najkorumpovanejším socialistickým odvětvím. Ještě že lékařům (jako úplatek) stačila kachna, husa nebo vajíčka. V obchodě se zbožím (dnešní typu Hornbach) rozhodovali peníze na ruku. Pokud jste měli dostatek peněz na úplatky a známých v prodejnách nebo jste měli odvahu a ukradli jste co se dalo po sídlištních staveništích, měli jste vyhráno. Pokud se vám dnes poštěstí nahlédnout do starých venkovských domů (v původním socialistickém stavu) najdete téměř v každém z nich skoro stejný nábytek, stejné obklady v koupelně, stejnou dlažbu v chodbách a verandách, stejné hrnce, nádobí, lžíce, vidličky a dokonce i 40 roční lednice (a stále fungují). Zas na druhé straně spotřebiče do domácnosti netrpěli "kazítkami", které jsou dnes standardem (jakým si nepsaným pravidlem výdrže výrobku pouze během záruční doby, abyste po jejím uplynutí koupili nový spotřebič, protože výroba musí běžet a prodávat se také musí, abychom měli z čeho všichni žít), ale trpěli výrobními nebo konstrukčními vadami. Pokud se výrobek opravdu povedl, mohl by být v provozu snad i 100 let. Dodnes svítí první Edisonova žárovka (žárovku nainstalovali 18 června roku 1901 na požární stanici v Livermore), protože nebyla vyrobena pro konzum. Socialistická domácnost měla asi podle soudruhů také vydržet bez výrazné změny generační cyklus. S novou generací pracujících by přišla nová socialistická domácnost. Nový nábytek, nové spotřebiče, nové hrnce. Měli to prostě vymyšlené.
Konfekce, textil, obuv, neboli časy šicích strojů
A proč čas šicích strojů? Socialistická mládež a mladé manželství nebyly spokojeny s prodávaným sortimentem (hlavně konfekcí). Koupit na svou dobu co považovali za moderní oblékání, nebo moderní bytový textil bylo téměř nemožné. Tedy kromě obchodů TUZEX. V socialistických obchodech byl zakázán sexappeal, převládala "samá umělina", minusukně nebo zvony (zvony byly kalhoty, které se směrem k chodidlům rozšiřovaly a proto se nazývali zvony). Konfekce z rifloviny vládla Československem (byla považována za TOP módu a kdo neměl cokoli z rifloviny, považoval se za ubožáka). Ale opět z Tuzexu. I když se soudruzi zavázaly vyrábět část konfekce právě z tohoto druhu materiálu, téměř nikdo to nekupoval, protože její kvalita se nedala porovnat s kvalitou konfekce koupené v Tuzexu. Já si například pamatuji, když mi máma koupila mé první rifle (těšil jsem se z informace že se tak reálně skutečně stalo - možná stejně, jako bych si dnes koupil BMW řadu 7) skoro jsem si nohy polámal, při běhudomů. A na mé obrovské zklamání to byly rifle socialistické. Když jsem si je oblékl měl jsem pocit, že mám na nohách komínové trubky z 2 mm plechu. A příliš nepomohlo ani první vyprání. A tak jsem se styděl ukázat vrstevníkům v takových riflích protože jsem věděl, že oni nosí ty tuzexový, obtažené, modré seprané rifle, které ani zdaleka nevypadaly tak jako ty moje. A tak jsem nadále chodil v hnědých tesilkách (se zvony).
Nastává období svépomocné produkce. Ze západu (rozuměj ze států západní Evropy) se v Československu začínají objevovat časopisy pro šikovné švadleny (jedním z nich byl i časopis BURDA STYLE) ve kterých bylo možné najít krejčovské střihy téměř na cokoliv. Šili se kostýmy, dětské oblečení a svět socialismu se zdál opět hezčí a konfekčně pestřejší. Přišla móda gobelínů, móda barvení triček, móda vlastnoručně vyrobených šál, pulovrů, ponožek a mnoho dalších produktů. V obchodech se objevovala konfekce, která se vyráběla sériově a plánovitě "a až do posledních sil" se překonávaly socialistické závazky ve výrobě a tak se sklady plnily a plnily a v obchodech to i tak vypadalo. Ten, kdo si chtěl obléci něco hezčí, možná pohodlnější (a aby se v tom cítil lépe) musel využít služeb všudypřítomných švadlen, nebo požádat šikovnou maminku. I moje maminka byla šikovná domácí švadlena. I když pracovala ve státním podniku pro výrobu umělých vláken (tedy nepracovala, jako švadlena) dokázala učit opravdu leccos.
Ale zas nelze hanit vše socialistické. Pamatuji si například na výbornou obuv. Ta vydržela opravdu velmi mnoho. Sportovní obuv to už byla jiná kapitola, protože dobré sportovní obutí bylo jako šafránu a i když už byla, byla "nekřesťansky" drahá. Takže jedinou kvalitní obuv jsem dostal od státu, jako reprezentant v basketbalu, kterou jsem nosil ven jen výjimečně a to pouze na rande, abych stoupl v dané chvíli na ceně. Velmi kvalitní byly i například "duchodků" a nosili jejich nejčastěji důchodci. Nebyly až tak drahé a byly pohodlné a teplé. Polobotky se nekupovali tak jako dnes. Vycházkové (rozuměj do slunenčného počasí) a nevychádzkové (rozuměj do deště) a zimní, podzimní, jarní a bůhví co dnešní konzum ještě nevymyslí. Obuv za starých časů opravdu něco vydržela. V zimě v ní nebyla zima, za deště vám nenatieklo a mohli jste takové "klasické" pánské polobotky nosit v práci po celý rok až do umření bot. Dnes, pokud si koupím vycházkové letní polobotky, musím se přezout pokud venku začne pršet, protože mi do nich nateče voda. Pokud si koupím zimní kozačky, musím si dobře prohlédnout zda jsou určeny do suchého nebo mokrého sněhu jinak dopadnu - vždyť víte jak. Univerzálnost obuvi tak, jak to bylo za socialismu jsem dnes já ve svých zkušenostech v obchodech nenarazil (možná jsem jen zapomněl jít do čínského obchodu). Co je dobré, přežije. Říká se. To co byla dobré za socialismu, ale nepřežilo.
Chuť konzumu na talíři. Sortiment, prodej, podpultovky, nebo co si dnes za své peníze koupím?
Odpověď zní - VŠE. Vše na co si jen dokážu vzpomenout. Stačí jen jediné. Mít dostatek zdrojů. Pokud bych se dnes měl rozhodnout a disponoval bych strojem času, že jestli se mám vrátit do dob socialismu a "znovu si mohl užívat" chuť socialismu - nevrátil bych se tam. I když to bylo moje dětství, moje chutné dětské sny o zmrzlině, na kterou jsem téměř nikdy neměl dost peněz, o vařené čokoládě, kterou jsem mohl jíst po kýblem (protože její domácí výroba vyšla finančně levnější než tabulková - kupovaná) o vánočních kolekcích - život dnešního konzumu bych i tak nevyměnil. Nakupovat za socialismu potraviny bylo z mého pohledu jednodušší, než dnes. Dnes (pokud chci dobře nakoupit) musím hodně při regálech s potravinami stát a číst. Složení, éčka a ještě i věci, kterým vůbec nerozumím a z rychlého nakupování ala socialismus - máte - nemáme se stává regálová filozofie - koupit nekoupit s Einsteinovým viděním světa E = mc na druhou, hlavně pro naše důchodce - slevová potravinová turistika s letáky v ruce ( a následnou se zyvšujúcou spotřebou vitamínových dplnků na klouby z čeho se určitě těší hlavně lékárny). Vývoj prostě nelze zastavit a těžko uhodnout, kam by nás socialismus dovedl, kdyby "soudruzi neudělali chybu". Zda bychom žili a pracovali pod vedením společnosti podobné Severní Koreji, nebo Číny (to by byl určitě možná ten lepší variant) je z mého pohledu lepší žít v minulosti jen RETRO vzpomínkách a vzpomínat na časy, když v parku bylo nejpodstatnější složkou maso a cenový rozdíl mezi výrobky tohoto sortimentu nebyl až tak zarážející, jako dnes a že musím v regále vyhledat z pomezi několika výrobců a výrobků tu jedinou třesku, která chutná stejně jako za starých časů a pokud mám chuť na staré dobré Spišské párky, tak musím vysledovat toho výrobce, který jako tak dodržuje recepturu a to ještě si musím dát pozor na to, zda právě ta výrobní šarže, kterou si chci koupit opravdu chutná, jako staré dobré spišské párky. Toto je svět konzumu. Je toho na mraky, kam se člověk podívá, ale chuť socialismu to z mého pohledu nemá. Samozřejmě čest výjimkám. A stejně to bylo i za socialismu. Jen mám pocit, že těch výjimek je dnes čím dál tím méně. A že potravinový svět tam na západě od nás je podstatně lepší, než u nás doma. Zelenina dozrává v umělých atmosférách během cesty kamiony, ovoce detto, pekárenské výrobky se většinou přibarvují, aby imitovaly kvalitu, hnědý cukr se prezentuje jako kvalitnější a prodává se jako dražší (přičemž výrobní náklady hnědého cukru jsou nižší, než u bílého - rafinovaného cukru). A statisticky se vyhodí do odpadu tisíce tun potravin po celé EU. To si já za socialismu, opravdu nepamatuji.
Nejohroženější skupinou dnešního konzumu jsou asi důchodci (pokud tedy nepočítám lidí žijících na hranici chudoby a na sociálních dávkách). Ani za socialismu si většina důchodců tak říkajíc nemohla vyskakovat a dnes (i když se situace pomalu z roku na rok zlepšuje - ale i to jen před volbami) si také bůhví co za svůj důchod dovolit nemohou. I když to vypadá, že lidé tehdy měli kopec peněz, nelze zapomínat, že průměrný plat měl v té době hodnotu dnešních asi šedesát eur. A víte co je v tomto směru paradox? Od sametové revoluce se naši politici nesnaží dělat nic jiného, než "dobíhat a nedej bože zázračně i předběhnout" životní úroveň našich západních sousedů a víte kdo v Německu tvoří největší kupní sílu obyvatelstva? Ne? Představte si, že důchodci. A to (že prý) až 40%.
