ROČNÍ TĚŽBA fosilních paliv dosahuje obrovského množství. Jako příklad uvedeme spotřebu ropy, která v současnosti patří mezi nejdůležitější energetické suroviny a „problém ropa“, jak strašidlo obchází celý svět. Od začátku tohoto století, kdy ji v širším rozsahu začaly využívat, přibližně do roku 1975, se na všech kontinentech naší planety spotřebovalo asi 48 miliard tun ropy. Z toho asi dvě třetiny připadá na období posledních 25 let. Připočteme-li k tomu i spotřebu uhlí a zemního plynu, tak celkové množství ve světě spotřebované energie ve stejném období je v průměru o dvojnásobek větší než energie, která se spotřebovala za celou předchozí existenci lidské civilizace. Na celém světě neustále ubývají zásoby fosilních paliv, a proto v zájmu budoucích generací, je třeba s nimi racionálně hospodařit a zároveň hledat náhradní zdroje energie, mezi něž patří jaderná energie, vodík, sluneční a geotermální energie a jiné dnes málo známé zdroje energií. Téměř všechny druhy energetických surovin jsou přímo nebo nepřímo spojeny s energií slunečního záření. V uhlí, ropě a zemním plynu máme v podobě uhlíku „zakonzervovanou“ energii slunečního záření z dávných geologických dob. Za určitých okolností se mohou těla odumřelých rostlin nebo živočichů nahromadit na relativně malém území a vytvořit „ložiska", z nichž složitými biochemickými, fyzikálními a geologickými pochody v průběhu dlouhých geologických dob mohou vzniknout současná ložiska uhlí, ropy nebo zemního plynu.
Za normálních podmínek, při dokonalém přístupu vzduchu, odumřelá těla živočichů a rostlin se zcela rozpadnou, přičemž se uvolní kysličník uhličitý, voda a jiné látky. Pokud se tento proces rozkladu odehrává v prostředí bez přístupu vzduchu (například ve vodním prostředí) vznikne z odumřelých rostlin rašelina a živočichů hnilo-kal, které jsou prvními meziprodukty při vzniku uhlí a ropy. Uvolni se přitom voda, kysličník uhličitý, metan, sirovodík, organické kyseliny a jiné a zbytek se relativně obohatí uhlíkem. Významnou roli při rozkladu těl drobných živočichů hrají drobné anaerobní bakterie, které odebírají organické hmotě kyslík. Hromazením odumřelých těl rostlin, dřevin a mořských živočichů v mořských zálivech, lagunách, pobřežních jezerech, deltách velkých řek a beřinách, jejich zanášením nepropustnými vrstvami jílu, bahna, písku, jejich přehazováním a hnitím bez přístupu vzdušného zemního plynu, který je současnou většiny ropných ložisek. Významnou roli v tomto procesu má tlak nadložních hornin a teplota. Nejmladším „uhlím“ je rašelina. Obsahuje látky humusové povahy. Vzniká v bažinách jezerech, říčních ramenech, deltách řek nebo v oblastech s dostatečným množstvím vodních srážek, kde rostou mechy a rašeliníky. Taková místa nazýváme rašeliniště. Rašelina obsahuje asi 60 % uhlíku, 30 až 35 % kyslíku a jen velmi zřídka se používá jako palivo. Z pradávných rašelinišť pod váhou nadložních sedimentů, působením teploty a tektonických tlaků a dalšími procesy mohou vzniknout různé druhy uhlí. Důležitou roli hraje čas a obsah uhlíku v organickém zbytku. Čím je větší obsah uhlíku, tím je uhlí kvalitnější.
Zpravidla podle věku rozlišujeme dva hlavní druhy uhlí – černé a hnědé. Černé uhlí je obyčejně starší a vzniklo v karbonu nebo v permu, kdy rostly velké přesličky, plavouny a kapradiny. Hnědé uhlí je mladší a vzniklo v období třetihor. Toto konstatování neplatí však pro všechna ložiska černého a hnědého uhlí na světě. Černé uhlí obsahuje asi 80 až 90 % uhlíku a je uloženo ve větších hloubkách, hnědé uhlí má 65 až 75 % uhlíku a jeho sloje jsou uloženy mělčí pod zemským povrchem. Nejkvalitnějším černým uhlím je antracit, který obsahuje až 95% uhlíku a má výhřevnost kolem 35 000 megajoulů. Nejhorším uhlím je lignit, který obsahuje kolem 60 % uhlíku s výhřevností kolem 10 500 megajoulů. Ložiska černého uhlí se u nás dobývají v ostravsko-karvínském revíru, v okolí Kladna a Plzně. Největší ložiska hnědého uhlí jsou v severních Čechách, Handlové, Novákách, Modrém Kameni a na Moravě. Z uhlí lze destilací vyrobit také kapalné a plynné uhlovodíky. Podobné procesy probíhají i ve vrstvách zemské kůry. Při vzniku ložisek ropy a zemního plynu musí být odumřelá těla malých mořských živočichů rychle zakryta tlustými vrstvami bahna, jílů nebo písků, které organickou hmotu dobře izolují od okolí, hlavně od vzdušného kyslíku. Vhodným prostředím pro vznik ropy byly pradávné mořské zálivy nebo vodní zátoky oddělené hrázemi od okolní pevniny.
Téměř všechna ložiska ropy na světě jsou vázána na usazené (sedimentární) horniny mořského původu. Dobrým „konzervačním“ prostředkem byla slaná mořská voda, která je průvodním znakem převážné většiny ropných ložisek. Objevování ložisek ropy a zemního plynu, které jsou často uloženy ve velkých hloubkách, je zdlouhavý proces. Neobejde se bez dokonalé přístrojové a vrtací techniky a ne vždy skončí úspěšně. Na území naší republiky, kromě malých ložisek ropy na jižní Moravě a západním Slovensku, se nevyskytují větší ložiska ropy a zemního plynu, a proto téměř celou domácí spotřebu zajišťujeme dovozem ze Sovětského svazu. V současné době se na všech kontinentech naší planety využívá asi 22 000 ložisek ropy a zemního plynu. Podle statistických údajů asi 80 % světové těžby ropy a zemního plynu pochází z kontinentálních ložisek, zbylých 20 % se těží v okrajových částech světového oceánu. Skoro polovina světové těžby ropy pochází ze zemí Středního východu a Severní Afriky. Mezi největší světové producenty ropy patří Sovětský svaz (16,4 %). USA (15,6 %), Saúdská Arábie (14,6 %), Írán (10,8 %) atd.
Zdroj: Časopis Elektrón.
