Pro kosmické lety jej měli upravit později. Po nezbytných dodatečných úpravách a zkouškách byl převezen v lednu 1977 raketoplán "Enterprise" na speciálním podvozku z Palmdale na leteckou základnu Edwards, vzdálenou 55 km. Zde se měla uskutečnit série ověřovacích letů raketoplánu, která měla prověřit jeho aerodynamické vlastnosti a manévrovací schopnosti v pod zvukové oblasti a také techniku přistání. Protože raketoplán není zařízen pro let v atmosféře (po návratu z kosmu) žádnými motory, vrací se na Zemi jako aero kosmický kluzák. Na jeho vynesení do výše použili upravený Boeing 747-SCA (nosič raketoplánu). Raketoplán je přitom uchycen na jeho zádech třemi nosníky. Protože tupě ukončená zadní část trupu raketoplánu snižuje jeho aerodynamickou jemnost a turbulence, která zde vzniká, by mohla zhoršit ovladatelnost letadla, překrýt zadní část raketoplánu aerodynamickým krytem. Raketoplán "Enterprise" měl létat zatím jen v atmosféře, proto bylo jeho vybavení podstatně jednodušší než u druhého exempláře OV-102, určeného pro první kosmický let. Celou sérii ověřovacích letů rozdělili do tří fází. V první (18 2. až 2. 3. 1977) uskutečnily pat upoutaných letů sestavy Boeing 747 raketoplán přičemž systémy raketoplánu nebyly aktivovány. Tyto lety měly ověřit aerodynamické vlastnosti sestavy a vypracovat optimální techniku její kapotáže. Protože všechny lety proběhly bezvadně, původně plánovaný šestý let odvolali. Ve druhé fázi se počítalo s pěti lety, ale už s posádkou na palubě raketoplánu, která měla ověřit činnost a funkci jeho přístrojů a zařízení. Pro zkušební lety jmenovaly dvě posádky.
V první byl jako velitel astronaut Fred Haise, veterán z letu Apolla 13 na Měsíc a nováček Gordon Fullerton ve funkci pilota. Druhou posádku tvořili astronauti Engle a Truly. Nakonec se v této fázi uskutečnily jen tři upoutané lety. Při třetím a posledním letu byl při doběhu sestavy po přistání vysunut i podvozek raketoplánu. Další dva původně plánované lety odvolaly pro časovou tíseň, způsobenou problémy s jedním čerpadlem hydrauliky, které se objevily po druhém létě této fáze zkoušek. Třetí, nejatraktivnější část ověřovacích letů předpokládala provést osm samostatných letů raketoplánu, po jeho odpoutání od mateřského Boeinga 747, a to pět letů s aerodynamickým krytem na zadní části raketoplánu a tři bez krytu. Posledním třem volným letům měl předcházet ještě jeden upoutaný let s posádkou bez krytu. I zde se však plány podstatně změnily. Na první volný let odstartovala sestava Boeing 747 - raketoplán s třítýdenním zpožděním oproti plánu - 12. 8. 1977. Posádku tvořili Hagse a Fullerton. Raketoplán se od nosiče oddělil ve výšce 7345 m při rychlosti 500 km/h. Během volného letu uskutečňovali astronauti různé manévry a po dvou levotočivých 90 zatáčkách se dostali do osy přistávací dráhy 17, kde po 5 minut a 21 vteřin trvajícím létě bezpečně přistáli rychlostí asi 400 km/h. Podvozek byl vysunut asi 20 sekund před přistáním ve výši 55 ma raketoplán zastal po doběhu 3352m.
Dráha číslo 17 má délku 12 km a je to nejdelší dráha na základně Edwards. Má také sloužit jako hlavní přistávací dráha při návratu raketoplánu OV-102 z prvních čtyř kosmických letů. Jediným nedostatkem jinak bezvadného prvního volného letu byla porucha jednoho z pěti palubních počítačů krátce po odpojení raketoplánu od nosiče. Tato chyba si vyžádala revizi a úpravy všech počítačů a to spolu se záplavami po průtržích mračen způsobilo další zdržení celého programu. Proto vedení NASA po bezvadném průběhu druhého volného letu 13. 9. 1977 rozhodlo zkrátit počet letů s aerodynamickým krytem na tři, vynechat upoutaný let bez krytu a třetí volný let bez krytu. Třetí a poslední volný let s krytem (23. 9. 1979) byl již otázkou rutiny. Astronauti prověřovali příčnou i podélnou stabilitu raketoplánu a řízení sestupu z výšky 2400 m až do 900 m přenechali automatice. Let trval 5 minut a 34 vteřin a přistání řídila posádka ručně. Po letošním létě demontovali aerodynamický kryt a do zadní části trupu raketoplánu umístili makety tří hlavních motorů a dvou motorů orbitálního manévrovacího systému. U volných letů bez krytu se nepočítalo s žádnými velkými manévry. Celý let měl probíhat v ose přistávací dráhy, neboť odstranění krytu znamenalo zvýšení aerodynamického odporu raketoplánu a tím i značné zkrácení doby letu. Vlivem turbulence za zadní částí raketoplánu se také zmenšil dostup Boeinga 747, takže k oddělování mělo dojít již ve výšce kolem 6000 m oproti 7300 až 8000 m u letů s krytem. Celý volný let měl pak trvat asi 2 minuty, ale u letů s krytem trval kolem 5.5 min.
12. 10. 1977 nastoupila posádka Engle — Truly volnému letu bez krytu. Po oddělení ve výšce 6827 m měnila posádka podélný a příčný sklon raketoplánu a po 2 minutách a 34 vteřinách přistála rychlostí 350 km/h. Během letu se ukázalo. že aerodynamický odpor raketoplánu byl o něco nižší, než se čekalo na základě měření v aerodynamickém tunelu. Tečkou za celým zkušebním programem byl druhý volný let bez krytu dne 26. 10. 1977. Astronauti Haise a Fullerton přistáli po dvou minutách na 4572 m dlouhé betonové dráze, čímž ověřovali schopnost raketoplánu přistávat v areálu Kennedyho kosmického střediska, kde je pro tento kosmický střediska. V listopadu 1977 se uskutečnily ještě čtyři upoutané lety bez posádky v tvz. transportní konfiguraci, v jaké budou raketoplán převážet mezi základnami. Nakonec byl v březnu 1978 převezen raketoplán „Enterprise“ do Marshallova kosmického střediska v Alabamě, kde se měl podrobit pozemním vibračním zkouškám. V první fázi zkoušek umístili do zkušebního zařízení orbitální stupeň spolu s vnější nádrží, což představovalo část letu od oddělení startovacích motorů až po dosažení oběžné dráhy. Po zkouškách sestavu rozebrali a znovu složili, ale už i se startovacími motory. V této druhé fázi byly startovací motory plné a simuloval se stav krátce po startu. Po opětovném rozebrání a složení kompletního raketoplánu proběhla třetí fáze zkoušek, při které byly startovací motory prázdné, což představovalo stav krátce před jejich oddělením ve výšce asi 45 km při skutečném letu. Celou sérii vibračních zkoušek úspěšně ukončili 23. 2. 1979. Po těchto zkouškách měli podle původních plánů raketoplán „Enterprise“ vrátit zpět do montážního závodu v Palmdalu, kde měl být upraven pro kosmické lety. Mezitím však padlo rozhodnutí, že „Enterprise“ do vesmíru nepoletí, zůstane mu jen role pozemního zkušebního exempláře. Jeho místo zaujme exemplář, se kterým dělali pevnostní zkoušky a který pokřtili na OV-099 „Challenger“. Tento má být hotov v roce 1981. Jako první poletí do vesmíru podle plánu orbitální stupeň OV-102 „Columbia“, přivezený do Kennedyho kosmického střediska Boeingem 747 již 24. 3. 1979. Odtud by měl startovat, pokud nenastanou nějaké další potíže v tomto. Původně stanovený termín prvního letu do vesmíru, březen 1979 nemohly dodržet pro různé technické problémy.
Zdroj: Časopis Elektrón.
