Rozpad rodiny v časných jarních měsících má v jejich životě velký význam. Mladé zrzky musí nyní z jara ve jménu zachování rodu obsadit všechna vhodná stanoviště, která opustila v uplynulých měsících. Ty, které vymřely, je třeba v životě lesa co nejrychleji nahradit. Tak káže jeden z mocných zákonů řídících přírodní rovnováhu lesa. Pokud přežilo zimu více „starousedlíků“, zůstává méně prostoru mladé generaci. A naopak, pokud většina starousedlíků vyhynula, mají mladí jedinci větší šanci na přežití. V březnu se odehrává v lese i velká změna v životě jelení zvěře. Jeleny shazují parohy. Pod vlivem hormonálních změn začala probíhat u jelenů na povrchu výrůstků čelních kosti – pučnic, se kterými byly pevně spojeny parohy – osteolýza. Rozpadání kostních buněk na rozhraní pučnice a parohu končí tím, že v těchto místech se paroh odlomí. Nad pučnicí se objeví krvavá jizva, která však brzy zaroste kůží. Hned poté začíná intenzivní růst nového parohu. Vyvíjející se paroh je měkký porostlý jemnou srstí a vystupují do něj četné cévy a nervy. Vývin parohu bude trvat 16 až 20 týdnů. Za tento poměrně krátký čas se vytvoří silnému jelenovi v parozích až 13 kg kostní tkáně. V době, kdy se jelenovi vyvíjejí parohy, vyhýbá se šarvátkám. Pokud ho však okolnosti přece donutí bojovat, brání se nebo útočí pouze raticemi. Paroh je v tomto období velmi citlivý na zranění a bolest. Jelenovi v této době může dokonce znepříjemňovat život i parazitní hmyz, když mu saje z vyvíjejícího se parohu krev. V lesním šeru mladin přečkávají březnové sněhové bouře i soumrační ptáci, sluky horně. Na cestě z jihu do severských hnízd je nezastavily ani sněhové plišti a poslední noční mrazy. Přikrčené v mladinách vyčkávají už u nás na první krásnější dny. Když se zatřpytí na obloze první hvězda, vzlétnou první samečky nad lesní mýtiny. Velké oči prozrazují, že jde o soumračného ptáka. Barva jejich peří je tak věrná napodobenina ztlutého listí, že člověk těžko spatří sliku i na vzdálenost několika kroků. Mnohdy si člověk neuměl vysvětlit, jak si může slika dobývat dlouhým zobákem z půdy potravu. Proto se pravděpodobně zrodily i historky o tom, že se živí výlučně rosou. Dnes však již poznáme podrobně její zvláštní techniku lovu larev a žížal z půdy. Dlouhý zobák mají sliky vybaven četnými hmatovými tělísky. Mohou ho otevřít na konci i tehdy, když ho mají zapíchnutý hluboko v chodbičce žížaly, nebo larvy. Jejich cesta na sever je současně i svatebním létem. Za návratu do severních hnízdišť přeletují samečky nad mladinami a lesními mýtinami, kde jsou jejich tokaviště. Na sever se nevracejí toulavě, ale vyhledávají nejlepší cesty, vyhýbajíc se horským masivům.
Zdroj: Časopis Elektrón
