Slovenská televize RTV odvysílala 16. srpna 2014 dokument s názvem Odchádzanie, který se snaží oživit příběhy posledních žijících vojáků - účastníků SNP. Někteří z nich po potlačení povstání skončili v zajateckých nebo koncentračních táborech. Dnes mnozí jsou zapomenuti, často živoří a žijí většinou na okraji zájmu slovenské společnosti. Dožívají v domovech důchodců, nebo na venkově a pasují se životem s nepřizpůsobivými občany, nebo chudobou. Významně se jich dotkla změna politického režimu rozpadem Československa. Skončil režim, který se o nich jak takž staral a nový režim si na ně vzpomene většinou ve volebním roce při oslavách SNP. Novému Slovensku jde především o reformy v nichž se ztrácejí osudy zestárlých bojovníků SNP. Film sleduje jejich současnost, obyčejný život ve vzpomínkách na SNP s pohárem na šampaňské, plného kalné vody.
Ve filmu zaznělo z úst jednoho z přímých účastníků bojů v SNP následující věta. Věta vyřčená v hněvu, kterou dává jasně najevo, že nebojovat v povstání by byla zbabělost: "No to si myslím, že keď nejaký boh by mi povedal, že to bolo na hovno tak mu dám takú na papuľu, že sa posere."
Úryvek z tohoto filmu jsem našel na youtube i s neuvěřitelnou reakcí:
"Ja by som dal na papuľu jemu, lebo absolútne nevedel ani za čo bojuje! Len sa hrnul do vojny lebo sa nechal zviesť rečičkami židovských komisárov a kadejakých boľševických darmožráčov. Partizáni boli sprostí roľníci z kopaníc čo nemali ani šajn o tom čo sa okolo nich deje. Nechali sa ľahko zmanipulovať komunistickým čechoslovakistickým vedením SNP a čakali na Rusov. V podstate Rusom odovzdali našu krajinu a tým pádom i jej zničenie. Sa pozrite dnes co je zo Slovenska! "
Zdroj citátu: youtube.com
Sto lidí, sto chutí. Říká se. Ale asi by si měla každá generace projít svou válku. Aby si každý z nás na vlastní kůži zažil dusivý hlad, bídu, strach, zoufalství, týdny bez vody, bez tepla, oblečení a krví na rukou. Pokud se na to díváme v televizi, nepřijde nám to hrůzostrašné. Pokud se na to díváme v médiích, vynořuje se nám z toho jen jakýsi obraz, než skutečná realita. A možná takových lidí, jakými je i člověk s daným výrokem, žijí na Slovensku tisíce. Možná desetitisíce. A možná za nějaký čas znovu budou po náměstích pochodovat Slováci v černých uniformách a ostatní se na to budou dívat. Jako kdyby to bylo v televizi. Na obraz, který je někde strašně daleko. Mimo nás. Mimo mě. Mimo tebe. Mimo našich dědečků. Mimo našeho svědomí. A možná bychom 29. srpna už nestáli ve frontě na párek v rohlíku před stánkem s občerstvením, jak na dožínkách, ale stáli bychom v němém úžasu se ctí před tvářemi lidí, ve kterých je vidět naše dějiny. Pokud bychom to přežili.
A ještě jeden citát z uvedeného dokumentu na závěr
"Za čo sme bojovali? Že sme teraz slobodní? Čo z toho máme, že sme slobodní. Veď sa na vás vykašlú, že ste boli v povstaní. Načo si tam išiel? No tak ďakujem pekne keď to takto povie národ bojovníkom. No načo ste bojovali? Na čo ste tam išli? Kto vám kázal?! Na slobodníka ma povýšili. Na čo mi je to. To malo byť hneď. Na začiatku a nie teraz na konci keď už do hrobu hľadím. "
Životní příběhu účastníků bojů ve Slovenském národním povstání
Když vypuklo SNP byl jsem na Dukle ve dvou východoslovenských divizích. Když generál Malár zradil a tyto divize byly rozpuštěny, sebral jsem kulomet a pěší přes vrchy jsem šel domů. Do Klenovce jsem přišel 15. září. Doma jsem svůj kulomet skrýval pod postelí. Když jsem se zapojil do Povstání nasadili nás do Rimavské Bane. Po ústupu do Kokavy jsme byli převeleni na Chorepu, kde jsme měli nasazeného německého špiona Bartáka, který mě chtěl nad Kokava zastřelit. Ale nepodařilo se mu to. A tak jsem pokračoval v boji s partyzány. Když mě zajali Němci, odvlekli mě na práce a pak do Rakouska. Po válce jsem se pěšky vrátil domů. Měl jsem tehdy 22 let.
Pavel Antal
Za brance jsem byl odveden 8. března. Koncem března jsem dostal povolávací rozkaz narukovat do Brezna. Hned nás vzali z kasáren, kde jsme měli třídenní výcvik a po týdnu jsme už chodili na partyzánské akce. Velitelem partyzánského hnutí byl Jegorov. Partyzánskou činnost jsme prováděli v Německé Lupči, Liptovském Mikuláši av Liptovských Vlaších. V polovině září naše partyzánská skupina napadla německou vojenskou kolonu, která šla z Liptovského Mikuláše do Ružomberka. Vyřadili jsme velitelské auto a zároveň se nám podařilo vyřadit i 45 nákladních aut, které převáželi vojenský materiál z Mikuláše do Ružomberka. V dalším období partyzánská skupina byla přemístěna z Prašivé do Necpál, kde působil náš partyzánský štáb. Začátkem října nás napadli Němci, kteří šli od Mošoviec. Ubránili jsme se a přešli jsme do Gaderské doliny, kde jsme dělali průzkum. V horárni tam sídlil německý štáb. Náš partyzánský velitel určil čtyř průzkumníků, mezi nimiž jsem byl i já, abychom udělali průzkum, kdo je ubytovaný v horárni. Průzkum dělali dva Slováci a dva sovětští partyzáni. Sovětští partyzáni spatřili, že jsou natažené telefonní linky a zjistili jsme, že jsou tam Němci. Vystřelili jsme na nich a tak vyšel německý kapitán. Chtěl vyskočit oknem, ale Rus mu zapřel automat na hrudi a zeptal se: "Kuda, Kuda?" Německý kapitán na výzvu řekl: "Partyzáni jsou dobří lidé." Vzali jsme ho k sovětskému veliteli. Jeden sovětští partyzán uměl německy a tak se ho zeptal, co tu dělá. Odpověděl, že bojuje za Hitlera. Prozradil, že dvacet německých vojáků chodí z jedné strany na druhou. A tak jsme měli štěstí, že jsme se s nimi nesetkali. Po výslechu jsme ho vzali na štáb do Necpál a pak do Banské Bystrice. Nad Vyšné BOCO jsme působili až do příchodu sovětské armády. Naše partyzánská skupina měla vysílačku i přijímačky. Poslali jsme avízo do Kyjeva, že jsme se spojili. Hlavní partyzánský štáb nás vyzval, abychom se hlásili na hlavní partyzánský štáb. Bylo nám řečeno, že budeme absolvovat parašutistický výcvik. Pak nás měli letadly odvézt na Kutnou Horu a tam jsme měli pokračovat v partyzánské činnosti. Po příjezdu do hlavního štábu v Kyjevě nám nejvyšší velitel generál trokar řekl, že se mění rozhodnutí a nemusíme jít na Kutnou Horu, neboť situace na frontě se zlepšila. Hlavní partyzánský štáb rozhodl, že podle národností půjdeme každý ke své armádě. My jsme šli k 1. československému armádnímu sboru. Já jsem se dostal do důstojnické školy, kde jsem byl do dubna 1945. Povyšuje jsem byl na podporučíka a přidělený na frontu do Žiliny. S frontou jsme pak pokračovali až do Vsetína na Moravě. V naší partyzánské skupině byl i partyzán španělské národnosti, který obsluhoval vysílačku. Jmenoval se Armando Herero Palensduela. Po válce byl jednou na návštěvě Československa a spolu jsme prošli po těch místech, kde jsme bojovali.
Ján Karoly
Rozsáhlý dokumentární film s názvem: Financoval jsem Slovenské národní povstání.
