O práci Plachta neměl nouzi. Okamžitě jej angažovali (v roce 1929) Jiří Voskovec s Janem Werichem. Plachta zářil ve hrách Osel a stín či Kat a blázen, ale hlavně v revue Rub a líc. Další scény na kterých hrál byly Tylovo divadlo, v letech 1938 až 1941 Kohoutovo Divadlo U Nováků a za války Nezávislé divadlo a Velká opereta (dnešní Divadlo v Dlouhé).
Jako filmový herec začal působit ještě v éře němého filmu. Jeho herecké schopnosti se projevily až po nástupu zvukového filmu. První roli dostal v sedmadvaceti letech v němé verzi filmu Dobrý voják Švejk. Filmovou hvězdou se stal až začátku třicátých let, po filmech s Vlastou Burianem a také v Mužích v ofsajdu. Do konce války Plachta natočil skoro osmdesát filmů. Většina jeho rolí diváky okouzluje dadnes. Například profesor Matulka z filmu Cesta do hlubin študákovy duše (1939).
Z pamětí Jindřicha Plachtu víme, jak ho odmítli naverbovat v době první světové války do Rakousko-uherské armády. Vojenští páni se na něj dívali jako na bezcenného člověka . Jeden starší pán si sehnal tasemnici a žloutenku , aby nemusel narukovat a přece ho odvedli . Jindřicha Plachtu odvést nechtěli . Rakousko šel také bránit i muž, který měl nohu o sedmnáct centimetrů kratší a odvedli do uniformy i staršího pána i přesto, že se marně odkazoval na chybu v matrice , protože ho udělali o deset let mladším , než ve skutečnosti byl . Tato událost však neznamenala , že by Jindřich Plachta byl člověkem, který by nebyl vlastenec . Jeho vlastenectví se projevilo za protektorátu , když na něj vzpomínal Jan Werich " aby nemusel Jindřich Plachta dělat pro Němce , dal se operovat a nechal si rozřezat tělo , jen proto, aby se vyhnul pomoci třetí říši . Tímto trikem se vyhnul nucené kolaboraci , když mu v roce 1941 hrozilo , že bude účinkovat v kolaborantské rozhlase a tohle byla cesta, jak se této události vyhnout. Podle jeho slov " Rozhodl jsem se raději umřít , než udělat cokoliv pro ty svině " .
Jindřichova sestra během druhé světové války skrývala významného odbojáře Jana Ziku, jehož ujal i samotný Plachta. Plachta byl během protektorátu distributorem ilegánych protifašistických letáků, za což hrozil koncentrační tábor, nebo smrt zastřelením. A protože v té době byl již známým hercem a na ulici ho mohl kdokoliv jasně identifikovat, přenášel velké balíky papíru (letáky) v tramvaji kamsi na konečnou a nehledají na vysoké riziko odhalení. Všem asi bylo hned jasné, co to pan Plachta veze. Ale nikdo ho neudal.
Jindřich Plachta během protektorátu posílal peníze rodinám uvězněných odbojářů. Jindřich to tajil. Tímto nezištně pomáhal lidem v chudobě a bídě během války. Během pražského povstání ho vídali na pražských barikádách.
Jindřich Plachta byl nesmírný dobrák od kosti. Vadila mu sociální nerovnost mezi lidmi a možná i z tohoto důvodu vstoupil do Komunistické strany Československa.
Jindřich Plachta psal humoristické články a črty, především do Rudého práva. Napsal ve své době známou humoristickou knihu Pučálkovic Amina (o žirafě v činžáku).
Jindřich Plachta se svou ženou Alenou měli dvě děti, dceru Alenu a syna Zdeňka. Po válce, i když nebyl zdráv, jako komunista chodil na brigády do kladenských dolů a pomáhal budovat socialismus. Možná to uspíšilo jeho předčasnou smrt ve dvaapadesáti letech.
Umělecké jméno Plachta si Jindřich Šolle dal podle své přezdívky. Ta vznikla za školních let, kdy mu jeho matka ušila velkou pelerínu, která na jeho hubeném těle doslova vlála. Jeden z učitelů na něj zavolal: "Kam s tou plachtou?" a přezdívka mu od té doby zůstala.
Jindřich Plachta zemřel 6. listopadu 1952.
Zdroj informácí: cs.wikipedia.org a Úsměvy českého filmu