RetroMánia

Výzkumný ústav kolejových vozidel (VÚKV) dostal v roce 1968 úkol vyvinout moderní výkonný motorový vůz pro neelektrizované tratě.V roce 1974 byly ve Studénce vyrobeny dva prototypy. Požadavky obsahovaly výkon 600 koní (442 kW) a dieselový agregát (na rozdíl od předchozích vozů) umístěný pod podlahou vozu z důvodu úspory prostoru. Hrubé stavby obou vozů byly dokončeny již v roce 1970 avšak kvůli zpožděným dodávkám a změnám v použité regulaci výkonu byly oba prototypy označené řadou M 474.0 (později přeznačeny na M 475.0) dodány až v roce 1974.

Po zkouškách obou prototypů bylo doporučeno do sériové výroby zahrnout tyristorovou regulaci výkonu, unifikované stanoviště strojvedoucího automatickou regulaci rychlosti a zvýšení výkonu motoru na 500 kW oproti původním 442 kW (později sníženo na 480 kW). Celkově mělo být vyrobeno 310 vozů této řady a dalších 100 ks odvozených vozidel pro údržbu trakčního vedení. Sériová výroba těchto vozů však nebyla nikdy zahájena a to z důvodu změn v plánech výroby průmyslových podniků. Vzniklá mezera ve vozovém parku ČSD byla zaplněna vozy řady M 152.0 (nyní řada 810).

Velká část televizních stanic na konci roku vysílá zábavné estrády, to jest komponované a zpravidla moderované pásmo scének a písní. V Československu byla tato každoroční záležitost doménou tehdy jediné, státní, Československé televize. Po společenských změnách, které přinesl rok 1989, byla koncepce silvestrovských televizních estrád opuštěna a nahrazena blokem zábavných pořadů.
V archivu ČT je zachována zpráva ředitele Karla Kohouta a I.Urbana z listopadu 1953, která obsahuje plán vysílání na závěr roku, kdy v průběhu posledních deseti dnů roku televize vysílala šestkrát, o Štědrý den sice jen odpoledne od tří do pěti, zato o Silvestra od osmi večer až přes půlnoc. Tak již v prvním roce existence televizního vysílání byla založena tradice celovečerních televizních estrád posledního dne roku. Podstatnou část Silvestra 1953 měly tvořit tři hodinové bloky a dva půlhodinové hudební předěly. Jako režiséři jednotlivých bloků, které se měly natočit a sestříhat z filmových materiálů, jsou ve zprávě uvedeni - Elmar Klos, Václav Wasserman a Jiří Sequens. Roku 1959 byla ale odvysílána velká zábavní revue, pro kterou napsal scénář Vladimír Dvořák a také ji spolu s Jiřinou Bohdalovou uváděl. Protože revue byla velmi úspěšná, objednalo si vedení ČST u Dvořáka scénář pro Silvestr 1960 a tím na televizních obrazovkách na mnoho let zakotvil jak Dvořák coby scénárista, tak tato moderátorská dvojice. Silvestry v té době byly vysílány živě v posledních devadesáti minutách starého roku a protože se nikdy nepodařilo dodržet stopáž, museli Dvořák s Bohdalovou vynechávat velké části vlastního průvodního textu.

1. dubna 1979 byl v Československu zaveden  takzvaný letní čas. Posun hodin začínal zpravidla poslední březnový víkend a končil poslední zářijový víkend. Od roku 1996 v Evropské unii platí, že letní čas končí poslední říjnový víkend. Poprvé v historii byl letní čas zaveden za první světové války v roce 1916. A jak na zavedení letního času poprvé informoval český rozhlas? To se dozvíte z dobové zvukové ukázky z archivu Českého rozhlasu.

Pásla kone na betóne, film který patří dodnes mezi klenoty novodobé slovenské filmové tvorby vychází z knižní podoby stejnojmenných povídek, které Emilia Zimková napsala a vydala, jako 32 letá. Kniha byla dokonce přeložena i do japonštiny. Když přišlo rozhodnutí natočit podle knihy film, paní Zimková požádala o scénář Fera Feniče a právě on měl i film natočit. Ale osud nakonec rozhodl tak, že se ke scénáři dostal režisér Štefan Uher a na realizaci filmu dostal zelenou právě on co Fera Feniče dost pobouřilo. A tak se začal natáčet film z libozvučným jazykem šariština, Pásla kone na betóne.

Lidová hudba bratrů Muchovců z Terchové, je lidová hudba sourozenců Muchovců. Seskupení vzniklo kolem roku 1982. Toto seskupení Terchovský muzikantů hraje tradiční terchovskou muziku až dodnes. Vícehlasně hrají a zpívají. Jejich hudební nástroje jsou netradičně přizpůsobené a možná proto vydávají tak nádherný sytější zvuk. Jejich hudba a zpěv je zvláštní a jen jim vlastní. Je to národní kulturní dědictví Slovenská předků v živoucí podobě. Jde o jedinečný terchovský hudební styl na Slovensku. Bratři Muchovci jsou opravdoví znalci terchovské lidové kultury. Studovali zvyky a hudbu svých starých terchovská rodáků, chodili za nimi, učili se od nich muzikantské techniky a písně. Bratrům Muchovcům se podařilo zachovat nejen jejich hudební styl, ale i množství nádherné lidové hudby pro další slovenské pokolení.

Video, které rozplakalo celý svět. Video o tom, jak jednoduché a jak emocionální může být pohled na náš všední život. A stačí jen málo. Zastavit se.

První chata u Zeleného plesa byla postavena v roce 1876. Později však vyhořela a byla vybudována nová chata pod názvem Egidova chata na severním břehu plesa. Časem přístavbami a rekonstrukcemi byla chata rozšiřována a v roce 1950 přejmenována z původních historických názvů, na Brnčalovu chatu, podle Alberta Brnčalu (1919 - 1950), učitele tělesné výchovy, tehdejšího předsedy Slovenského horolezeckého svazu. V současnosti chata nese původní polohopisný název Chata u Zeleného plesa. Chata poskytuje ubytování a občerstvení. Kapacita ubytování je 56 lůžek v pokojích a několik míst na nouzové přespání ve spacáku. Unavenému turistovi, který přišel na Zelené pleso jistě dobře padne možnost najíst a napít se, a nasbírat síly na pokračování túry. V prostorné jídelně s bufetem nabízíme široký sortiment teplých i studených jídel a nápojů.

Skalnatou dolinu ze západu a severu uzavírá Lomnický štít. Prvních tatranských turistů lákal do Skalnaté doliny zejména výstup na Lomnický štít a protože to byla namáhavá dvoudenní túra, nocovalo pod Skalnatým Ohniskem (morénový svah svažující se do lesního porostu - několik metrů pod vrcholem tohoto svahu ve výšce 1 750 metrů nad mořem vyčnívá ze svahu mohutný balvan - Skalnaté Ohnisko), pod Skalnatým plesem. Skalnaté Ohniště v roce 1841 upravili a obmurovali čtyři slezský turisté s horským vůdcem Jakubem Luxem a zprávu o vzniklé útulni zanechali na dřevěné desce jihovýchodně od Skalnatého Ohniska. A tak vznikla ve své prvopočátečního podobě Skalnatá chata (1 751 m n. m.).

Zamkovského chata je horská chata, která se nachází v ústí Malé Studené doliny ve Vysokých Tatrách. Chatu založil horolezec a horský vůdce Štefan Zamkovský v letech 1942 - 1943 jako své bydliště. Během druhé světové války sloužila chata jako útočiště pro partyzány, židům a politickým vězňům. Po znárodnění v roce 1948, musel Zamkovského chatu opustit kvůli obvinění komunistické vlády, že byl přisluhovačům kapitalismu. Následně chata dostala nové jméno. Chata kapitána Nálepku, ačkoli s touto osobností neměla nic společného. V roce 1992 byla po restituci chata vrácena Zamkovského potomkům. V současnosti Zamkovského chata nabízí ubytování a občerstvení pro turisty. Zásoby se na ni dopravují podobně jako v minulosti, pomocí vysokohorských nosičů, ale pomáhá i vrtulník. Jako zdroj elektrické energie slouží malá vodní elektrárna na Malém Studeném potoku. Zamkovského chata je otevřena celoročně, pro kolemjdoucí turisty poskytuje nejen občerstvení, ale i nocleh. Zamkovského chata disponuje 23 lůžky a 2 přistýlkami. Uspořádání pokojů je následující: 3 x 4 - lůžkový pokoj, 1x 5-lůžkový pokoj a 3 x 2 - lůžkový pokoj. V pokojích se nacházejí palandy, WC a sprchy s teplou vodou jsou na chodbě. V případě špatného počasí je možné přespat i nouzově na půdě ve vlastním spacáku. Zamkovského chata nabízí typický bylinkový portýrské čaj, " Sviští mléko ", točené pivko "Staropramen", i tmavé a i nealkoholické. Samozřejmě Vám neuškodí kalíšek hořce "Rainerovky". Z jídel si pochutnáte na zelné, čočková, i česnekové polévce, do stálé nabídky patří maďarský a segedínský guláš, klobása, pařené buchty, ale i slovenské špeciality jako noky, brynzové pirohy a jiné. Všechna jídla pro vás s láskou připravují profesionální nosiči - kuchaři, kteří všechny potřebné suroviny vynášejí na chatu na hřbetech.

Téryho chata (lidově nazývaná Terynka) je nejvýše položená celoročně otevřená horská chata ve Vysokých Tatrách. Leží u Pěti Spišských plesech v Malé Studené dolině, nad skalní stěnou, odkud pomyslně hlídá tuto dolinu. Téryho chata byla postavena roku 1899 podle projektu architekta Gedeona spišskosobotského Majunkeho. Chata od svého založení nese jméno podle banskoštiavnického lékaře Dr. Edmunda Téryho, který se zasloužil o rozvoj tatranské turistiky v tehdejším Uhersku. Kromě jiných vystoupil jako první i na okolní štíty: Prostřední hrot (1876) a Pyšný štít (1877). Do roku 1933 byla nejvýše položenou chatou ve Vysokých Tatrách. Od roku 1936 má celoroční provoz. V roce 1944 chatu spravovali Slovensku vysokoškolští studenti, kteří zde během povstání ukrývali polských odbojářů či ruských uprchlíků ze zajateckých táborů. Chata prošla několika stavebními úpravami, naposledy v letech 1979-82, stavební materiál na opravu vynášeli nosiči na svých ramenou, ale přesto si zachovala původní tvar podle architekta Majunkeho. K chatě se váže i jméno tatranského beletristy - chataře Bela Kapolku.