RetroMánia

Mečiarizmus - pojem, který se stal na Slovensku "legendou".

O mečiarizme se toho ve slovenském tisku velmi mnoho napsalo. Psali se fámy, polopravdy, nebo jasně zavádějící informace. Jen pravda jaksi unikala, neboť se řešila systémově, tedy tisíckrát opakovaná lež se nakonec přece jen stala slovenskou pravdou. A co to vlastně je mečiarizmus? Šlo a dodnes v podstatě jde o výklad politické historie z období vlády Vladimíra Mečiara po rozdělení Československa tak, jak to komu vyhovuje s cílem v podstatě získávat vždy nový a nový politický kapitál a zastírat vlastní majetkové ambice. "Je po voľbách, zvyknite si.", výrok Vladimíra Mečiara který odstartoval temné období slovenské politické historie. HZDS získalo v předčasných volbách 34,9 procenta hlasů a 61 poslaneckých křesel. Ľuptákovci - Združenie robotníkov Slovenska,  získali 7,34 procenta a 13 mandátů, SNS s 5,4 procenty měli devíti poslanců. Politický systém, který mečiarizmus představoval, rozděloval lidi v jeho celé politické sféře a sledoval jediný cíl. Maximalizovat politické a finanční zisky lidí, kteří se stali jedním z článkem dlouhé řetězy na úkor budoucnosti Slovenské republiky. Republiky, která disponovala státním majetkem našich dědečků a krajiny z níž se nakonec dnes stala montážní linka Evropy. Po čtyřech letech vládnutí Vladimíra Mečiara vláda zanechala Slovensko zdevastované natolik, že na konci volebního období si musel stát půjčovat za třicetiprocentní úrok. 

Únik tajných dokumentů ze SIS způsobilo na Slovensku probuzení do mrazivé politické noci.

Na veřejnost se provalilo politické Status Quo. Z "drobných lidí" žijících na Slovensku ani v těch nejdivočejších hospodských debatách (po několika rund když inteligence Slováka je přímo úměrná vypitého alkoholu) nikoho nenapadlo (a to jsme už prožili období mečiarizmu), kam to vlastně směřujeme. Od neustálého utahování opasků a vidině světlejších zítřků za čistých nevolnických 450 EUR se (podobně, jako u Charlie Chaplina  - z filmu moderní doba) ze Slovenska stala montážní linka Evropy. Slovenská politická scéna se začala podobat divadelní foajé z dob Rakouska Uherska, kde v noblesních šlechtických róbách se s úsměvem sváděl boj o majetek, boj o moc a boj o co největší osobní vliv a rody se geneticky křížili podobně, jak se dnes politické strany spojují do koalic pro společný cíl. Mamon. Kdo má více šlechtických titulů, hradů, zámků, kdo má více poddaných, kdo koho koupil a za kolik a kdo má ještě modřejší krev než je ta modrá, se bohužel přenesla i do politických kuloárech slovenské politické scény s neustále stoupající tendencí. Včera mečiarizmus, dnes Gorila a zítra? A co pozítří. Mráz mi chodí po zádech při myšlence co se může stát ze Slovenska zítra. A my sedíme doma, díváme na sultána, teleshopping a jiné nesmysly a jediné co nás, jak tak ještě zajímá je, zda máme to co v lednici a jestli mám vůbec ještě nějaké peníze na pivo a cigarety a jestli budu mít zítra práci. Čím více nám politici utahují opasky, tím více chudoby na Slovensko přichází. Jde o politický systém spojených nádob. Čím silnější se řemen utáhne, tím více zůstane tomu, kdo má v rukou otěže. Jasným důkazem toho je právě kauza Gorila. Za socialismu byly ve Slovenské národní radě lidé za odměnu či neschopnost a přikyvovali hlavami podobným způsobem, jako plyšoví pejsci v osmdesátých letech pod zadním sklem našich škodovek. A jaká je ta dnešní slovenská politika? Jde o drastickou změnu v podobě "ruských oligarchů" s přívlastkem liberál, pravičák, křesťan či levičák, kteří si vytvořili z politiky ne službu veřejnosti, ale vlastní "politické eseróčkách" s cílem vydělat co nejvíce peněz ať to stojí co to stojí. A proč právě ruští oligarchové? Inu proto, že jsme Slované a protože Slováci ve své historii neměli pravého slovenského krále (tedy kromě Jánošíka - krále zbojníků) těžko nás možná přirovnávat k Rockefellerovi. Bylo by to podobné, jako Mongola přirovnat k Evropanovi. Zeptáte se, kde udělali soudruzi z NDR chybu? Je problém postavit si například soukromý hrad na pozemku železnic? Áno je to možné. O kauze Gorila se velmi mnoho napsalo a různí lidé se přichádzely se svou pravdou a snažili se na jedné straně z toho udělat megašou a na druhé straně cíleně a vytrvale kalili vodu. Vše s jediným cílem. Vytáhnout z některých lidí (a systému) co možná nejvíce peněz. Od těch s máslem na hlavě až po tištěná média z distribuce tiskovin a elektronické média z návštěvnosti web stránek a masové reklamní kampaně. A proč to všechno vlastně? Protože peníze hýbou světem, a přiznejme si. Většina Slováků by si pro děravý groš nechala i koleno vrtat. Řeči se mluví a chléb se jí. Nebo jinak. Šaty dělají člověka. Stačí si obléci duchovní roucho a přejít se vesnicí. Budete překvapeni kolik lidí vás pozdraví a i prsten na ruce vám možná políbí, aniž jen tuši, jaká to identita se pod tou skořápkou skrývá. Paradox? Ne! To je kauza Gorila! Navenek čistí a mravní lidé v drahých vládních oblecích - z nitra špína nejhrubšího zrna.

Po 2. světové válce připadlo ČSD, jako válečná kořist německá trojvagónová motorová jednotka SVT 137.852 typu Köln, která byla v ČSD označena řadou M494.001 a lidově nazvaná Modrý blesk. Tato vlaková souprava vláčela v Československu na trase Praha - Bratislava. Tento vlak byl pýchou předválečného německého inženýrství. Vznikaly v letech 1936-38 v německém Breslau. Maximální rychlost byla 160 km / h, avšak vzhledem k rychlostní omezení a stav tehdejších kolejnic, vlak jezdil maximálně 130km / h. V roce 1949 byla tato vlaková souprava navrácena do NDR, kde byla do 70. let v pravidelném provozu. Tyto motorové jednotky (SVT 137 273-278, 851-858) byly pokračováním vývoje rychlých motorových jednotek DRG. U nové jednotky byl požadavek na oddílové uspořádání interiéru a zařízení jídelní části. Nová jednotka byla opět třídílná, avšak prodloužení vozů si vyžádalo opuštění koncepce Jakobsových podvozků. Jednotky měly nižší čelní okna a byly celkově zaoblenější, včetně aerodynamických krytů na spodcích vozidel.

Kombajn SM - 500 - Příběh obrovského konstrukčního nadšení, kterému soudruzi z RVHP dali STOP.

Prostějovska Agrostroj se v roce 1968 pustil do velkého konstrukčního projektu. Cílem projektu měl být kombajn, který by s odstupem času předběhl jejich vývoj o dobrých 15 let dopředu. První stroje, které se začaly na polích bývalého socialistického Československa používat pocházely ze Sovětského Svazu. Průkopníky byly stroje s označením S 3, S 4, které byly taženy koňmi a později se staly jak se v té době tomu říkalo - samojízdným stroji. Bylo to období kolektivizace, kde se dobrovolně na sílu stávaly bývalí statkáři a drobní samo hospodařící rolníci členy JZD . Jelikož technický vývoj postupoval, bylo nutné pro socialistický styl hospodaření vyvíjet novou, lepší a hlavně pokrokovou socialistickou techniku. Protože se většina robot dělala ručně a strojů bylo málo (sice již existovaly strojní mlátičky, kosy či strojní vazače) bylo třeba přijít s něčím univerzálním. Co by dokázalo sklízet, vymlátit a případně ještě svázat slámu do snopů. Do roku 1968 se vyrobilo několik strojů, které dokázaly úspěšně pomáhat zemědělcům při žních na polích. Prostějovský Agrostroj přišel s myšlenkou vytvořit nový typ kombajnu, který by technicky vyhovoval zvyšování produktivity práce. Bylo to období výzvy pro konstruktéry prostějovského Agrostroj a zároveň to byla jakási prestižní záležitost Československého strojírenství. A tak se začal rodit projekt, který se mohl stát světovou jedničkou.

Zaujíma vás čo sa dialo v národnom hospodárste v období 50. rokoch 20. storočia počas peňažnej reformy? Pripravil som pre vás dobové informácie, ktoré som získal z denníka Práce (list revolučního odborového hnutí) z júna (července) 1953.

V neděli se pražské ulice podobaly jedinému velkému mraveništi. Mnoho lidí totiž propadlo horečce utratit peníze staré měny stůj co stůj. A tak byly restaurace, buffety, pokladny biografa a divadel ve stavu oblečení. V pondělí nabyly ulice opět normálniho  vzhledu. Mlékárny, pekařství, zelinářství a masné obchody byly od rána otevřeny a lidé nakupovali to, co nutně potřebovali, za staré peníze v přepočtených cenách. Většina obchodů, však zůstala uzavřena. Dělá se inventura, píší se ceníky a hlavně se přebírá, nové zboží, které neustále dovážejí nákladní auta z velkoobchodů. Výkladní skříně jsou, zastřeny, aranžéři a prodavači je upravují. Všichni se snaží, aby výkladní skříně byly věrným obrazem velké změny, která v našem „životě nastala. U lahůdkářské prodejny Pramene Na poříčí č. 13 stojí dva prodavači před otevřenou výkladní skříní, vedle sebe mají krabice s konservanti, a začínají vyplůovat výklad. Okolo jdoucí, zejména ženy, se zastavuji a prohlíželi nové druhy zboží, které dosud nebyly v prodeji. Jsou to například různé druhy konserv masitých jídel, které uvítají zejména zaměstnaná ženy. Jedna žena se zastavuje, a ptá se prodače: "A co káva, bude?" Prodavač se usměje: „Všeho bude dost, kávy jsme dostali zatím metrák. Až ji doprodáme, bude další ..." Velké výkladní skříne Dětského domu Na přikopech už jsou upraveny. Zatím je ještě kryje plátěná dona, aby bylo možno dopinit poslední drobnosti. Ale lidé jsou zvědaví a snaží se alespoň se strany nakouknout. Zvědavé pohledy jsou usrpokojenu. Jsou tu krabičky a sáčky kakaa, které již tak dlouho nebylo v prodeji.

Fenomén Karel Gott jaký nemá v ČSSR ani nikde jinde na světě obdoby

Od roku 1964, kdy poprvé zvítězil v hlasovací anketě o Zlatého (dnes Českého) slavíka za předcházející rok (neměl tehdy na trhu ani jednu vlastní desku a za rok 1962 dostal v téže anketě pouhé tři body), si v ní udržel suverénní postavení až dodnes. Tak trvalá a dlouhodobá popularita a úspěch jsou ve světě populární hudby naprostou výjimkou. Postavení, jakého Karel Gott v České republice dosáhl, nemá v tomto oboru a v naší době obdoby v žádné jiné zemi světa. A pokud jde o zahraniční ohlas, je Karel Gott jediným a nejúspěšnějším představitelem české populární hudby, který si získal stálé a významné postavení ve všech zemích střední a východní Evropy a ve všech německy mluvících zemích. Podobným způsobem, jakého dosahují světové špičky tohoto žánru. Podařilo se mu ale dobýt i teritoria, kam mají vstup jen skutečně ti největší z největších. Americká centra zábavy Las Vegas a Atlantic City, pětkrát Mekku country music Nashville, podvakrát newyorskou Carnegie Hall nebo Velký sál moskevského Kremlu a moskevskou Čapkovského koncertní síň. Gottovo vystoupení před Zakázaným městem v čínském Pekingu sledovalo v roce 1999 přes 600 miliónů diváků po celém světě! Celosvětově se pak s nahrávkami Karla Gotta prodalo na 50 miliónů desek.

Rudé Právo, 21. 5. 1950 - Mírový závazek krmičky vepřů

Poděbrady

Vstává časně ráno a s přestávkami se až do pozdního večera se točí kolem půldruhé stovky vepřů a selat. Pečlivě se o ně stará a často nemůže usnout starostí, když některý kus onemocní.  Mýlil by se každý, kdo by se domníval, že život krmičky Javorkové, která je matka devíti dětí, nemůže být šťastný. Soudružka Javorková by mu jasně odpověděla, že se počítá mezi nejšťastnější lidi na světě. "Pracuji velmi ráda," říká zvučnou slovenštinou. "Práce mě těší. Jsem při ní šťastná a spokojená. Do budoucna si jen přeji, aby mně i rodině dobře sloužilo zdraví jako doposud, abychom mohli skromně přispět k splnění našeho velkého úkolu naší pětiletky."

Pětapadesáté výročí justiční vraždy

„Milady Horákové a společníků“ jistě využijí antikomunisté k opakování své mantry: „Co od Marxe jest, od ďábla jest.“ Příliš se nepřipomíná další člověk popravený 27. června 1950. Záviš Kalandra, slovy dobového tisku „nejhnusnější, nejodpornější postava celé této galerie zrádců“, strávil druhou světovou válku v nacistických koncentračních táborech a KSČ si jej vyhlédla jako jednu ze svých prvních obětí. Jinak ale s Miladou Horákovou mnoho společného neměl. Mezi válkou a únorem 1948 nebyl politikem, přetlačujícím se se stalinisty o moc ve hře podle jejich pravidel, ale publicistou, který otevřeně varoval před nástupem stalinismu. Vedle toho se věnoval historii (došel mimo jiné k zajímavému názoru, že svatý Václav nebyl historickou postavou, ale pohanským bohem, jehož si přivlastnily křesťanská legendy). Poprava mu znemožnila dokončit pokus o vyrovnání s freudovskou psychoanalýzou.Jeho katani jej označili za trockistu. Ve skutečnosti po roce 1948 varoval své mladší přátele před iluzemi o druhém vůdci říjnové revoluce. Kdyby se místo Stalina dostal k moci Trockij, říkal, výsledky by byly stejné.

Brněnské výstaviště

je nejvýznamnější český výstavní areál, rozkládající se zhruba 2 km  od centra Brna na levém břehu řeky Svratky v městské části Brno-střed, katastrálním území Pisárky. Areál patří společnosti BVV Veletrhy Brno, která zde v průběhu celého roku provozuje výstavy, přehlídky, koncerty a různé další akce. Přípravy výstavby nového veletržního výstaviště v Brně se datují ještě do časů Rakouska-Uherska. Práce ale byly přerušeny 1. světovou válkou. Po ní nastala krátká hospodářská recese způsobená ztrátou trhů Rakouska-Uherska, ale již v srpnu roku 1923 rozhodnul Moravský zemský výbor o stavbě nového výstaviště. Byly zakoupeny pozemky v Pisárecké kotlině o rozloze 58 ha od brněnského právníka a podnikatele Viktora Bauera. Místo bylo známo pod názvem Bauerova rampa a Viktor Bauer zde vlastnil cukrovar a pole. Sám bydlel nedaleko na dnešní ulici Hlinky. Ještě roku 1923 byla vypsána architektonická soutěž na urbanistické řešení výstaviště. Architektonická koncepce areálu a hlavního pavilonu vychází z vítězného soutěžního návrhu pražského architekta Josefa Kalouse z roku 1924. Při realizaci výstaviště byl použit nový urbanistický plán brněnského architekta Emila Králíka.