R.F.K.
Šéfredaktor magazínu
Malé dějiny praček v Československu
Pračky, vysavače, mixéry, ledničky, fény, mrazničky a další výrobky československého průmyslu byly nedílnou součástí moderní socialistické domácnosti. Některé značky známé za socialismu jsou dnes již dávno zapomenuté a některé setrvali až dodnes. Rada z těchto spotřebičů byla přitom malým technickým zázrakem na které si celé rodiny šetřily peníze i několik měsíců. V tomto článku si zavzpomínáme na nezapomenutelné pračky, pro ty dříve narozené rozebereme jejich technické parametry, zkušenosti a mnoho dalších věcí, možná pro někoho užitečných informací a pro jiné lze jen retro pohled na časy už dávno minulé. Vířivé, ale i automatické pračky Romo či automatické pračky Tatramat neodmyslitelně patřily ke koloritu socialistických domácností.
Podzemní bunkr Sovětské armády - JASYR
Mezi lety 1980 a 1982 postavili příslušníci sovětské armády na jižním okraji vojenského prostoru Hradiště VII (Česká Republika) , komplex kasáren a rozsáhlý podzemní komplex pod označením JASYR. Toto zodolněné velitelské stanoviště mělo sloužit jako záložní velitelství Střední skupiny vojsk, respektive jako velitelské stanoviště 22. armády. Sovietsky vojenskú útvar, který tuto lokalitu spravoval, měl kódové označení JASYR, číslo polní pošty bylo 41601. Podle dostupných informací byl tento komplex vytvořen pro účely mobilizace. Tento podzemní objekt mél vlastní zdroje elektrické energie, filtrace vzduchu a zdroj vody. Dnes je toto podzemní velitelské stanoviště zasypáno a znepřístupněno.
Na silnici z Valče, na první odbočce před Velkým Hlavákovem, je vjezd do vojenského újezdu Hradiště. Na okraji byla strážnice, vedle ní stál pohotovostní gazík a několik vojáků Sovětské armády. Zde bylo asi nejdůležitější a asi nejtajnější sídlo Střední skupiny vojsk Sovětské armády na území Československa.
Rozhlasové znělky Československého rozhlasu
Československý rozhlas byl v letech 1948 až 1991 státní a v letech 1991, 1992 veřejnoprávní institucí v Československu. Do roku 1991 měl monopol na rozhlasové vysílání. Československý rozhlas vznikl v dubnu 1948 sloučením podniků Český rozhlas, spol. s r.o. a Slovenský rozhlas, spol. s r.o. a zanikl v prosinci 1992 se zánikem Československa. První veřejné rozhlasové vysílání v Československu se uskutečnilo 28. října 1919 z Prahy. Pravidelné vysílání začalo 18. května 1923. ČSR se stala druhou evropskou zemí s pravidelným rozhlasovým vysíláním. První rozhlasové přijímače na Slovensku jsou zaznamenány k roku 1924. V roce 1924 se začalo používat slovo "rozhlas", dříve se mluvilo o rádiofónii.
V roce 1925 bylo spuštěno vysílání v jazycích národnostních menšin (v němčině, maďarštině a rusínčine). V roce 1926 začalo vysílat studio v Brně a Bratislavě a v roce 1927 v Košicích (koncem roku 1938 studio přesunuty do maďary neobsazeného Prešova). Později v Ostravě a v roce 1936 v Banské Bystrici. Těsně před rozpadem Československa byl podnik Radiojournal přejmenován na Československý rozhlas, spol. s r.o. O pár měsíců později, v roce 1939, se tento podnik rozpadl na český a slovenský rozhlasový podnik, tato situace trvala až do opětovného sloučení těchto podniků do společné a nyní už explicitně státní instituce "Československý rozhlas" vytvořené v roce 1948 po převzetí moci ve státě ze strany Komunistické strany Československa.
V roce 1953 začala vysílat Československá televize, která byla do roku 1957 součástí Československého rozhlasu a až potom se organizačně osamostatnila. V roce 1955 bylo spuštěno vysílání rozhlasu i po drátě. Na Slovensku bylo v roce 1957 otevřeno krajské studio v Banské Bystrici. Koncem 60. let a intenzivněji od počátku 70. let se začalo vysílat i ve stereofónním režimu.
Železná opona
Železná opona, termín který vyjadřoval imaginární hranici rozdělení Evropu na dva politické póly. Na socialistický a kapitalistický. Šlo o hermeticky neprostupná hraniční prostor mezi západním a východním blokem v období takzvané studené války. Takové prostory se nacházely na západní hranici SSSR , NDR , Československa , Maďarska , Jugoslávie a Bulharska. Šlo o promyšlený a úzce střežen pás hraničního terénu speciálními vojenskými jednotkami. Před státní hranicí se směrem do vnitrozemí se nacházelo tzv. hraniční pásmo (široké dva až dvacet km), kde bylo možné vstoupit pouze na zvláštní povolení. V období socialistického Československa tuto roli plnily vojska pohraniční stráže. Šlo o vojáky základní služby (od dubna 1950 nastoupili poprvé k Pohraniční stráži vojáci základní služby ) s prodloužením služby na 27 měsíců a (vojáky z povolání) důstojníky a praporčíky, kteří tvořili celkem asi osm procent z celkových tabulkových počtů. Odvedenci byli vybíráni z řad prověřených občanů, syny rodičů, kteří byli členy KSČ, nebo zväzáckymi funkcionáři. Na sklonku 80. let 20. století se již nevěnovala tak specifická pozornost při výběru odvedenců , jak tomu bylo v 50. a 60. letech. Odvedenci absolvovali nejprve tříměsíční základní výcvik se zaměřením na ostrahu státní hranice. Vybraní vojáci byli následně posláni (na základě zastávané tabulkových funkcí) na sedm měsíců do poddůstojnické školy. Na státní hranici hlídali prostor s vybudovanými bariérami, které představovaly většinou dva ploty s územím nikoho, kde byly zakomponovány různá technická zařízení. Tato zařízení se označovali jako signálky . Mezi způsoby zastavování narušitelů státní hranice patřily minová pole, nástražné výbušné systémy, psi, které se pohybovaly na signálky a elektrodrôtené zátarasy, která mohla být napájena napětím až 6000 voltů . Železná opona se začala odstraňovat na československo rakouských hranicích od 11. prosince 1989.
Poslední mohykáni Československé amatérské žurnalistiky
Dne 22. srpna 2013 si v Bratislavě sedli za obdélníkový stůl na pracovně přátelském setkání poslední (vymírající) mohykáni Československé amatérské žurnalistiky (členové elitního klubu HBD). Z České republiky přijel šéfredaktor internetového portálu sduchodci.cz, Pavel Ján Buvala, slovenský regionální internetový občasník majgemer.sk zastupoval jeho autor Ondřej Doboš a za internetový lexikon vzpomínek na Československo s 45 minutovým zpožděním způsobeným obhlídkou před bratislavské dopravní špičky po dni D (den historického vpádu vojsk Varšavské smlouvy 21.8.1968) člen třetí, vedoucí autorské dílny portálu retrománia.sk Ondřej Holdy. Šlo o první mezinárodní zasedání členů tohoto klubu.
Po úvodním proslovu se svým referátem zhostil slova čestný předseda klubu, pan Buvala. Pracovní jednání o stavu Československé amatérské žurnalistiky probíhalo bez přítomnosti médií, které o toto setkání neprojevili zájem.
Retro pohled na ČSD
V tomto článku poodhalíme, jak vypadaly železnice, železniční stanice, vlaková nástupiště, samotné vlaky a vše co souviselo s přepravou po železnici z před roku 1989. Porovnáme, jak vypadalo cestování v té době a dnes, podíváme se retro optikou, na kulturu cestování, odhalíme několik základních faktů o železnicích a zavzpomínáme na vlaky tažené párou čí na známé mezinárodní rychlíky Praha - Moskva. A k tomu všemu několik dobových filmových žurnálů.
Jak se nakupovalo za socialismu
Ti dříve narození si ještě určitě pamatují rodinné nakupování v potravinách, v prodejnách zelovoců, nebo v řeznictví. Tak například za socialismu v řeznictví byly doby, kdy v nich bylo "pusto a prázdno". V 70. letech už to bylo veselejší, ale určitý druh masa jste dostali jen tehdy, pokud jste měli štěstí, nebo byl řezník vašim dobrým známým. V těch dobách nebyl tak široký sortiment spotřebního zboží, jako například dnes a většina lidí míjela své peníze právě za potraviny. Ne že by tomu dnes bylo jinak (je jasné že největší část rodinného rozpočtu i v dnešní době spolknou potraviny, ale ne proto, že bychom se přejídaly, ale proto, že jsou tak drahé), ale například v prodejnách elektro jste našli až tři typy televizorů, možná čtyři typy rádií - tedy nebylo z čeho vybírat a tak tehdejší spotřebitel nejvíce utrácel ze své mzdy právě za potraviny, pivo a cigarety. A pokud jste se chtěli dostat k nedostatkovým zbožím, bylo nutné zaměřit se na podpultový prodej. Podpultové konzervy, podpultové mandarinky, nebo podpultovou automatickou pračku či barevný televizor.
Zemplínska šírava
Zemplínská Šírava (původně Zemplínská Sĺňava) je vodní dílo na východním Slovensku v povodí Bodrogu. Vodní plocha zaujímá rozlohu 33 km ² (druhá největší na Slovensku), maximální délku 11 km, maximální šířku 3,5 km, průměrnou hloubku 9,5 ma maximální hloubku 14 m. Zemplínská Šírava byla vybudována v letech 1962 - 1965. Nádrž je vytvořena 6 až 8 metrovými hrázemi dlouhými 7 346 m. Vodní nádrž napájejí převážně vody řeky Laborec prostřednictvím přívodního, takzvaného Šíravského kanálu a vodu odvádí Zálužická kanál (do Laborce). Součástí nádrže je i suchá nádrž (polder) Beša. Šírava slouží pro rekreační účely, plavbu, ochranu před povodněmi, k zavlažování a jako zdroj pro průmysl. Šírava později získala přívlastek „Slovenské moře“.
Pionýrské tábory
Kde bylo tam bylo kde se písek lil a voda sypala, byl jeden pionýrský tábor
Byla v něm spousta dětí a pionýrských vedoucích. Všichni celé dny bláznivě řádili a zábavy nebylo konce kraje. Každé ráno chodili na rozcvičku, nastupovali společně na hygienu a na snídani. Následoval ranní rozvod do zaměstnání a rozchod. A v čem bylo to zaměstnání? Nuž každému pionýrské vedoucímu podle chuti. Bylo vymyšleno toho tolik, že jsme to děti brali někdy, jako nutné zlo. Ale přiznám se - jen někdy. Ale ne, křivdil bych tím mým pionýrským vedoucím. Určitě to s tolika dětmi neměli jednoduché a ukočírovat desítky dětí ve skupině nebylo určitě nic jednoduché. A stále co mě z těch dob hřeje jsou - milé vzpomínky na tyto staré časy. Na časy, když mě moji rodiče odložili do pionýrského tábora, aby si alespoň jednou v roce odomně oddechli. I když jsem byl jako dítě v táboře pouze jednou (a to prosím pěkně v mezinárodním - na Ukrajině) mám z něj snad ty nejkrásnější dětské vpomínky. Kromě toho, že jsem tam ve svých deseti letech poznal kupu "mezinárodních" decek, poznal jsem tam, i jednu ukrajinskou plavovlásku. A jak ta za mnou plakala - ten poslední den před odjezdem, když jsem večer usínal s jejím jménem na rtech a ráno jsem se s úžasem probudil s napastován tváří (vrstevníci natírali své oběti zubní pastou a to hlavně tvář a někdy i celé nezakryté tělo během spánku, jako rozlučkový rituál) a nevěřil jsem vlastním očím cože mi to v noci stalo. Ach, kdeže jsou ty krásné časy našich prvních dětských lásek a prvního indiánského bojového pomalování zubní pastou značky Flóra. A co vy přátelé. Pamatujete si ještě na toto období? Najdete ještě fotografie s hrdou tváří a uvázaným pionýrskou šátkem na modré košili? Ano? Tak mi je is vaším příběhem pošlete!
Základní devítiletá škola
ZDŠ
neboli bez zkratky řečeno Základní devítiletá škola (vzpomínkami Retromanie) byla v dobách socialistického Československa v sedmdesátých let základním stavebním kamenem ve výchově mladé nastupující generace reálného socialismu. Ne nebojte se nejdu politikařit. Spíše si chci zavzpomínat na tyto staré dobré časy, když jsem byl i já v té době školních a vždycky jsem se těšil když jsem postupoval z nižšího ročníku do vyššího. A proč? Nuž si dobře ani nepamatuji, jak mi uběhly první čtyři ročníky, ale když jsem už byl Páták, tak to jsem už byl někdo. A říkal jsem si, že ať čím dříve budu deváťákem. Neboť deváťáci to byli páni. I já jsem chtěl být pánem dospělákem. Z pionýra se stát zväzákem. V tedy se totiž dávali přihlášky do SZM. A všichni, kteří dali přihlášky byly již dospěláci. Ne jako ostatní děcka. Bylo to krásné těšit se na dospělost. Dnes bych dal nevím co, abych se mohl znovu do té doby vrátit. Potkat své spolužáky, soudružky učitelky, projít se znovu po chodbách naši školy. I uši jsem z toho měl řádně vytahané. Nuž krásné to byly časy. Že? A co se takhle zpět k nim vrátit. A jak? Nuž prostřednictvím Retromanie si můžete společně se mnou na tyto nádherné roky bezstarostného dětství vřele zavzpomínat!