středa, 06 únor 2013 17:10

Karel Gott

Napsal(a)
Ohodnotit tuto položku
(1 Hlasovat)
Karel Gott Karel Gott wikimedia.org

Fenomén Karel Gott jaký nemá v ČSSR ani nikde jinde na světě obdoby

Od roku 1964, kdy poprvé zvítězil v hlasovací anketě o Zlatého (dnes Českého) slavíka za předcházející rok (neměl tehdy na trhu ani jednu vlastní desku a za rok 1962 dostal v téže anketě pouhé tři body), si v ní udržel suverénní postavení až dodnes. Tak trvalá a dlouhodobá popularita a úspěch jsou ve světě populární hudby naprostou výjimkou. Postavení, jakého Karel Gott v České republice dosáhl, nemá v tomto oboru a v naší době obdoby v žádné jiné zemi světa. A pokud jde o zahraniční ohlas, je Karel Gott jediným a nejúspěšnějším představitelem české populární hudby, který si získal stálé a významné postavení ve všech zemích střední a východní Evropy a ve všech německy mluvících zemích. Podobným způsobem, jakého dosahují světové špičky tohoto žánru. Podařilo se mu ale dobýt i teritoria, kam mají vstup jen skutečně ti největší z největších. Americká centra zábavy Las Vegas a Atlantic City, pětkrát Mekku country music Nashville, podvakrát newyorskou Carnegie Hall nebo Velký sál moskevského Kremlu a moskevskou Čapkovského koncertní síň. Gottovo vystoupení před Zakázaným městem v čínském Pekingu sledovalo v roce 1999 přes 600 miliónů diváků po celém světě! Celosvětově se pak s nahrávkami Karla Gotta prodalo na 50 miliónů desek.

Karel Gott se narodil 14. července roku 1939 v Plzni. V 15 letech se mu rozplynul sen o životní dráze malíře: na UMPRUM jej nepřijali. Ač se dnes konají samostatné výstavy jeho obrazů a reprodukcí v Praze, Berlíně, New Yorku, Kolíně nad Rýnem, Moskvě, Vídni, Bratislavě nebo Mnichově. Životní dráhu učně elektromontéra zkřížila přitažlivost hudby a zpívání. V roce 1958 se přihlásil do soutěže Hledáme nové talenty v pražském Slovanském domě a ač u publika hned zabodoval, před odbornou komisí propadl na celé čáře. Od začátku byl jiný než ostatní. Byl svůj a aniž to věděl, ztělesňoval už tenkrát hudební styl, který měl jednou provždy změnit nejen tvář české populární hudby. Čím dál pravidelněji začal zpívat v pražských jazzových kavárnách Vltava a Alfa. V roce 1960 došel Karel Gott k životnímu rozhodnutí: odešel z továrny ČKD a udělal zkoušky na pražskou konzervatoř. Měl štěstí, neboť jeho tolerantním pedagogem se stal Šaljapinův žák, tenorista Konstantin Karenin.Ten velmi brzy rozpoznal, že to Karla táhne k jazzu a moderní populární hudbě. A tak ho dřel nejen italskou klasickou techniku zvanou belcanto, ale korepetoval s ním i tehdejší hity. Karenin rozpoznal zpěvákův zcela mimořádný hlasový fond, technicky ho dokonale rozvinul a vypěstoval.

V roce 1963 přijal Karel Gott angažmá v pražském divadle Semafor a Jiří Suchý s Jiřím Šlitrem mu ušili na míru první hit Oči sněhem zaváté. V Semaforu se seznámil s bratry Štaidlovými – textařem Jiřím a skladatelem Ladislavem, který v letech 1964 – 1989 šéfoval jeho doprovodnému orchestru. S nimi v roce 1965 založil Karel Gott divadlo Apollo. Tam začal Karel sám komponovat a stále častěji šokoval publikum i kritiky všestranností svého projevu a šíří svého repertoáru. Velmi záhy proniklo jeho mimořádné pěvecké mistrovství, jaké je ve světové populární hudbě čím dál vzácnější, do zahraničí. K tradiční charakteristice hlavního města Československa Prahy jako města zlatého přibyla zanedlouho i pověst o zlatém hlasu z Prahy a o Sinatrovi Východu. Roku 1967 se Karel Gott stal senzací světového veletrhu gramofonových hudebních vydavatelství MIDEM ve francouzském Cannes. Během všech festivalových koncertů byla měřena hlasitost potlesku. Zatímco potlesk zpěváka Toma Jonese dosáhl 58 fónů, nováček Karel Gott překvapil svými 54 fóny. Francouzský tisk už následující den nepsal o slibném zpěvákovi, ale o přírodním úkazu z Východu. S gramofonovým koncernem Polydor (Deutsche Grammophone Gesellschaft, dnes Koch Universal) podepsal Karel Gott v roce 1967 nahrávací smlouvu, která byla několikrát prodloužena a v roce 1997 byla změněna na smlouvu celoživotní. Jedná se i ve světovém měřítku o vzácný výraz důvěry gramofonové firmy ve svého interpreta. Polydor vydal v letech 1967 – 2011 na všech svých značkách v německy mluvících zemích západní Evropy více jak 120 Gottových alb a 75 singlů. V roce 1986 udělila firma Polydor Karlu Gottovi Zlatou jehlici Polydoru za dvacet let spolupráce, kterou před ním obdrželi jen Herbert von Karajan a Leonard Bernstein, a v roce 2007 Cenu za 40 let spolupráce, během kterých se v německy mluvících zemích prodalo 23 miliónů desek s jeho písněmi. V roce 2009 světoznámý tenorista José Carreras jmenoval v Mnichově Karla Gotta jako jediného zástupce ze zemí střední a východní Evropy velvyslancem své nadace proti leukémii. V letošním roce udělili čtenáři všech společenských časopisů vydavatelství Bauer Media Karlu Gottovi Cenu za celoživotní dílo a Karel Gott byl hlavní hvězdou 45 koncertů zájezdové show Das Frühlingsfest der Volksmusik 2011 v pěti západoevropských zemích – Německu, Švýcarsku, Rakousku, Belgii a Dánsku. V posledních letech Karel Gott nahrál v německy mluvících zemích úspěšné duety s rapperem Bushidem, Nanou Mouskori, houslovým králem valčíků André Rieu a Marianem Goldem ze skupiny Alphaville.

Silným impulsem pro další umělecký vývoj Karla Gotta se stalo v roce 1967 sedmiměsíční angažmá v Mekce světového showbusinessu – v americkém Las Vegas. Každý den zpíval Karel Gott v lasvegaském hotelu New Frontier před jiným publikem, konfrontoval své poznatky a zkušenosti s programy největších světových hvězd, sešel se s Frankem Sinatrou, Sammy Davisem Jr., Dukem Ellingtonem, Dianou Ross nebo s Cher. Sbíral nové podněty a inspirace a jistě tenkrát netušil, že se do Las Vegas ještě někdy vrátí. V roce 1989 tu absolvoval minirecitál v legendárním hotelu Sands a v lednu 2008 se v Las Vegas poprvé oženil. Tři američtí manažeři Karlu Gottovi během jeho prvního pobytu v Las Vegas nezávisle na sobě nabízeli kariéru a dobytí USA. Tato situace se opakuje při všech pobytech Karla Gotta v USA dodnes. Podmínka manažerů? Natrvalo se přestěhovat do USA. Karel Gott se ale jednou provždy rozhodl neopustit své evropské publikum, které ho udělalo, nikdy ho nezradilo, podrželo ho a na které se může vždy spolehnout.

Karel Gott je v České republice národním pojmem. Vítězícím nejen v mnoha anketách posluchačů, diváků, čtenářů a odborníků, ale i v prodejnosti desek a ve vyprodanosti největších koncertních sálů a sportovních hal. Pětkrát za sebou dokázal bez problémů vyprodat pražskou Lucernu, dvakrát po sobě po střechu zaplnil pražskou T – Mobile Arénu nebo pražskou O2 Arénu. V roce 1977 mu byl udělen titul zasloužilý umělec, v roce 1985 titul národní umělec a v roce 2009 mu prezident České republiky Václav Klaus udělil Medaili I. stupně za zásluhy. V roce 1992 získal Karel Gott Diamantovou desku Supraphonu za 13 miliónů prodaných zvukových nosičů se svými nahrávkami. Toto číslo reprezentovalo 86% populace tehdejšího Československa. Michael Jackson by musel jen v USA během své kariéry prodat 215 milionů desek, aby dosáhl stejného stupně popularity v jediné zemi jako Karel Gott. Fakt, který by si zasluhoval zápis v Guinessově knize rekordů. Pro Supraphon natočil Karel Gott v letech 1962 – 1992 182 singlů, 63 alb a 2 samostatné videokazety. Supraphon dokončil v letech 2002 – 2009 vydávání jeho CD Kompletu, který se skládá ze 37 CD a přinesl bezmála 650 písní z Gottova repertoáru. Započal i vydávání jeho DVD Kompletu, který zatím obsahuje 6 DVD a jistě se v brzké době ještě patřičně rozroste.

Za svého umělce Karla Gotta přijalo jak publikum v zemích bývalého Sovětského svazu, Polsku, Bulharsku, Rumunsku a Maďarsku, tak i ve všech německy mluvících evropských zemích. Prostřednictvím tisíců koncertů na více jak sedmdesáti samostatných koncertních turné a desítek samostatných televizních show se s nestárnoucím uměním Karla Gotta seznámili diváci v mnoha zemích světa. V Japonsku, Kanadě, Brazílii, na Kubě i v Číně, ve Španělsku, Holandsku, Belgii, Lucembursku, Řecku, Francii, Itálii, Velké Británii, Izraeli, ve Venezuele, Spojených arabských emirátech nebo v Austrálii.

U příležitosti letošního koncertu Karla Gotta v moskevské Čapkovského síni v Moskvě, je třeba zmínit i jeho úspěchy v Rusku a v zemích někdejšího Sovětského svazu. Poprvé Karel Gott vystoupil v Rusku, Gruzii, Arménii a v Ázerbajdžánu na turné s Jazzovým orchestrem Československého rozhlasu za řízení Karla Krautgartnera v roce 1962. V roce 1970 poprvé vystoupil v Majakovského sále v Moskvě, ve kterém do té doby vystupovali jen operní pěvci. V roce 1972 už podnikl v někdejším SSSR pětadvacetikoncertní turné, kdy se např. na jeho koncerty v kyjevské sportovní hale přišlo podívat na 10 000 diváků. O čtyři roky později absolvoval Karel Gott v zemích SSSR další samostatné turné, kdy mu pořadatelé splnili jeho přání a on si po čtrnácti letech zazpíval v Gruzii. Významným je v ruské pěvecké kariéře Karla Gotta rozhodně rok 1977, kdy vystoupil na jedenácti koncertech v Moskvě a v Petrohradě a podle ankety moskevského časopisu Klub a umělecká tvořivost se stal nejpopulárnějším zahraničním umělcem v SSSR (před Eltonem Johnem a Cliffem Richardem). V tomto roce mu ruská gramofonová firma Melodija vydala v ruštině i první LP desku Zpívá Karel Gott, které se prodalo neuvěřitelných 5,5 milionů kusů a za jejíž úspěšný prodej obdržel v roce 2005 Karel Gott na koncertě ve Velkém sále moskevského Kremlu Zlatou desku firmy Melodija. V roce 1978 absolvoval další samostatné turné po SSSR a o rok později mu byl předán Čestný diplom ústředního výboru Leninského komsomolu za upevňování přátelství mezi československou a sovětskou mládeží. V roce 1982 podnikl Karel Gott v SSSR další samostatné turné a sovětská Melodija mu vydala druhou LP desku Rasskazy. V roce 1985 Karel Gott několikrát za sebou vyprodal moskevský stadion Dynamo a o dva roky později mu sovětská Melodija vydala v ruštině singl s písněmi Muzika a Gitara, kterou zkomponoval Karel Gott s Ladislavem Štaidlem na text Vladimíra Vysockého, byl hostem narozeninových oslav nejslavnějšího ruského zpěváka všech Iosifa Davidoviče Kobzona a na osobní pozvání Michaila Gorbačeva se spolu s Milošem Formanem, Marinou Vlády, Yoko Ono, Karl Mariou Brandauerem, Claudií Cardinale, Albertem Sordim, Normanem Mailerem, Grahamem Greenem, Juanem Antoniem Bardemem a Damanem Damianim zúčastnil v Moskvě mezinárodního fóra Za svět bez jaderných zbraní a za přežití lidstva. Vzáří roku 1989 byl Karlu Gottovi udělen Řád přátelství národů prezídia Nejvyššího sovětu SSSR za aktivní podíl na rozvoji a upevňování přátelství mezi lidem Sovětského svazu a Československa, který si převzal až v květnu roku 1997 z rukou ruského velvyslance v České republice Nikolaje Rabova na ruském velvyslanectví v Praze. V roce 1996 se konala samostatná výstava obrazů Karla Gotta v Českém centru v Moskvě a o čtyři roky později měl Karel Gott samostatný koncert ve Velkém sále moskevského Kremlu, kam se vrátil i v letech 2002, 2003, 2004 a 2005. S Helenou Vondráčkovou vyprodal Karel Gott v roce 2004 Oktjabrskij sál v Petrohradě a o rok později si Karla Gotta pozvala do moskevského hotelu Rossija jako svého nejoblíbenějšího zpěváka na oslavy 40 let od svého vzletu do vesmíru první kosmonautka Valentina Těreškovova. V roce 2006 koncertoval Karel Gott v Ukrajinské státní opeře v Kyjevě a o dva roky později ho ruská státní televize zařadila do série dokumentů věnovaných stovce světových osobností, které se nesmazatelně zapsaly do ruských dějin. Firma Melodija pak vydala v roce 2008 CD Karel Gott – Vstrečaj vesnu s hity Ja otkryvaju dveri, Skripka Paganini, Nu i čtož, Jedet jarmarka a Ja vas ljubil, kterými se Karel Gott zapsal do srdcí svých ruských příznivců. Úspěšná je i spolupráce Karla Gotta s legendárním souborem Alexandrovi – Karel Gott mj. účinkoval na galakoncertech souboru u příležitosti 75 a 80 let jeho existence v Kremlu a v moskevské Čapkovského síni (2003, 2008). V tomto moskevském koncertním svatostánku zasvěceném vážné hudbě koncertoval Karel Gott jako první představitel populární hudby v roce 1974.

Jaké jsou tedy příčiny Gottovy dlouhodobé popularity? Rozhodně tkví především v tom, že Karel Gott jako první český zpěvák dokázal sloučit hlasovou dovednost a přitažlivost s onou nezbytnou slzou v hlase, pěveckou profesionalitu se stylovými a výrazovými prostředky moderní populární písně. Tuto schopnost, málo vídanou i ve světovém měřítku, prokázal i v různých zcela protichůdných repertoárových oblastech. Od folklóru prakticky všech evropských národů přes vybrané operní a operetní árie, skladby klasiků a italské canzonetty, až k jazzu, muzikálu, rokenrolu, country, disko a rocku. Karel Gott se navíc nikdy nespoléhal na pouhopouhé omílání svých největších hitů. Naopak pravidelně uvádí stále nové a nové písně. Mnohdy i z autorských dílen pro něj netypických autorů a jemu na míru ušitých písní – DJ Bobo, Franka Wildhorna, Johna Capka, Petera Howartha, Dietera Falka nebo Mariana Golda ze skupiny Alphaville. Tato skupina pak Karlu Gottovi jako prvnímu na světě povolila, aby v jiné než anglické verzi nazpíval jejich hit Forever Young. Stejně tak pak učinila skupina Scorpions v případě jejich písně Moment Of Glory, s níž Karel Gott zakončoval první ze svých dvou koncertů v newyorské Carnegie Hall (2000).

Vytrvalost, výjimečná noblesa a pracovitost, píle a neúnavný elán, spolehlivost a odpovědnost, obrovské zaujetí pro věc, zvídavost po všem novém, gentlemanství, chápající vztah k lidem a neskutečná úcta ke svému publiku udělaly z Karla Gotta KARLA GOTTA. Navzdory měnícím se módám i hudebním trendům zůstává Karel Gott stále svůj a bez nadsázky ho lze nazvat jedním z největších umělců 20. a 21. století. Možná i proto mu zůstává ona schopnost, která se nedá nikde koupit. Schopnost okouzlit.

V Magazínu MF vyšel  obsáhlý rozhovor Jana Malindy s Karlem Gottem nazvaný NO TAK JSEM NALETĚL . . . Prý se zapletl s mafiány. Říká: „Odjakživa jsem obdivoval kariéru Franka Sinatry, jaký to byl muzikant, jak frázoval. V jednom jsem si ale myslel, že ho nikdy nedostihnu. V tom přetřásaném vztahu k mafii, k jejím spleteným neprůhledným sítím. A vidíte!“

Kolikrát týdně se na vás někdo obrací s tím, že je v nouzi a jestli byste mu finančně nepomohl?

Lidé se neobracejí jen na mě, vím to i od jiných kolegů z branže. Někdy to bývají tragédie, šílené příběhy. Nemoci, zadlužení, výpovědi z práce, příběh N exekuce, ztráty bytů. Teď ale komu věřit?

To by mě právě zajímalo - jak to řešíte?

Hovořil jsem o tom jednou s Dagmar Havlovou, která řídí vlastní nadaci. Ptal jsem se, jak poznáte, že ti lidé jsou opravdu v tísni? Ona odpověděla, že na to mají tým, který to zjišťuje, a nabídla, že mi s tím rádi pomůžou.

Ptám se proto, že ne každá vaše pomoc druhým se vám vždy vyplatila. V 80. letech jste trochu nešikovně prodal vilu vekslákovi Miroslavu Provodovi, který v ní skladoval pašované zboží a pak jste kvůli tomu měl problémy s bezpečností.

Uznávám, nebylo to moudré. Ale ten dům byl prodán, už mi nepatřil, uzavřeno. Měl jsem se ho snad při prodeji zeptat: „A nebudete tam překládat pašované zboží?“

Vyšlo také najevo, že jste se v 90. letech stýkal s mafiánem Františkem Mrázkem.

Stalo se vám, že vás někdo vědomě dostal do situace, že jste naletěl? Říkáte si, jsem já to blbec důvěřivej! Takhle se člověk učí celý život... Karel Gott náhle odvrátí hlavu od kávy, rozzáří se a zamává kamsi za mě. „Áhoj!“ zvolá. Otočím se a pochopím - do pokoje vcupitala dvouletá dcerka Charlotte. „Pojď k nám! Dáš tátovi pusu?“ natahuje k ní ruce. Charlotte se přikolébá, maličkou dlaní mu podá kousek jablka. „Ty mi dáš kousnout? Jéé, ty jsi hodná!“ svítí nadšením. Jenže malá propukne v pláč. „Karle, tys ji kousl do prstu!“ prohlásí nešťastně partnerka Ivana. „Ale nekousl, jen nechtěně lehce stiskl,“ brání se zpěvák, zjevně v rozpacích, a dlouze se omlouvá. „To máš pro život, abys nebyla tak důvěřivá k lidem jako já,“ zlehčuje s úsměvem situaci.

Vraťme se ještě na chvíli do roku 1986, kdy vás kvůli vekslování Miroslava Provoda vyšetřovala policie.

To tehdy vypadalo, že půjde o velké problémy. Vysvětloval jsem vyšetřovatelům, že jsem o tom nevěděl a že ten dům mu patří, že tam nejezdím. Vyšetřovatel ale namítal: „No jo, pane Gotte, ale ten dům je napsán na vás!“

Jak vám při vyšetřování bylo?

Byl to šok, nemohl jsem spát. Svou naivitou jsem se nechtěně dostal do role spolupachatele!

Nebál jste se v těch chvílích o kariéru?

O kariéru jsem se bál celou normalizaci. Dostal jsem se tak vysoko, že jsem byl nepohodlný. Občas jsem přemýšlel, jak by mě mohli odstřihnout. Těžko mě mohli zakázat jen tak. Museli by udělat něco, aby mě zdiskreditovali, aby si lidé všech profesí řekli: Sice nám zpíval hezky, ale je to syčák! Stačilo by, že by mi třeba nastrčili do auta drogy. Proto jsme před cestou do zahraničí v garáži vždycky s tátou prohlédli auto tak dokonale, že jsme ho málem rozebrali. Pak se garáž otevřela a já ujížděl s plnou nádrží bez zastavení rovnou na hraniční přechod.

Kolikrát měsíčně jste to auto rozebírali?

V 70. letech před každým výjezdem do zahraničí. A že jich bylo! Na druhou stranu ale ti nahoře věděli, že kdyby mě začali zlobit, můžu při každém z těch stovek výjezdů na Západě kdykoliv zůstat.

Musel jste před výjezdy na pohovor třeba o tom, co můžete na Západě říkat?

Nikdy. Nikdy ode mě nic nechtěli.

Ani po návratu?

Nikdy.

To mě překvapuje.

Proč? Že jsem nemusel psát zprávu ze zájezdu? To myslím dělal někdo za mě.

Ptali se vás někdy západní novináři, co si myslíte o politické situaci v Československu? Třeba o lidských právech?

Na lidská práva se moc neptali, spíš padaly pichlavé narážky, že když mi povolují vyjíždět, jistě musím politicky držet krok. Říkal jsem, že krok držet nemusím, ale jazyk za zuby ano. Tehdy se říkalo: Drzý jazyk, brzy Ruzyně.

Co myslíte, proč jste tedy měl tak výsadní postavení, že jste mohl bez potíží jezdit koncertovat na Západ? Že jste občas zazpíval na Festivalu politické písně?

Na Festival politické písně mě nikdy nikdo nedostal! Osvobozovala mě dlouhodobá smlouva, dnes už doživotní, se západoněmeckou nahrávací společností Polydor, která právě nyní trvá čtyřicet let. Měl jsem v Německu takový úspěch, že mě nemohli nepustit. Tím by dokázali, že nepovolují svým umělcům vyjet.

To jste měl štěstí, že jste ji uzavřel už v roce 1967, těsně před okupací. Pak byste ji asi mohl podepsat jen těžko.

V té smlouvě stálo a stojí, že zpěvák Karel Gott bude kdykoliv k dispozici pro všechny promoakce ke všem deskám, které natočí. Proč by dělali potíže zpěvákovi, do kterého není potřeba investovat a který ke své práci potřebuje jen své hlasivky, a který navíc pro státní konto vydělával cenné devizy? To byl důvod, proč mě nezlobili. Myslím, že to byl Lubomír Štrougal, který mi jednou řekl: „Zpívejte tak, jak zpíváte. Stačí, že dobře reprezentujete.“

Na Západě jste prodal miliony desek. Jaké jste z toho měl po zdanění příjmy?

Extrémní rozhodně ne. Samozřejmě nám něco nechávali na reprezentaci, abychom si mohli koupit smoking a nevozili si s sebou polévky v konzervě, které bychom si ohřívali v hotelu.

Říkalo se s nadsázkou, že na vašem zpěvu vydělal režim v devizách víc než na mladoboleslavské Škodovce. Tušíte, kolik peněz jste přivedl do státní kasy?

Hodně. Z těch milionů desek to státu vyneslo desítky milionů marek. Jen pro příklad, když jsem měl naplněnou sportovní halu, která měla čistý zisk milion až milion čtyři sta tisíc korun, můj honorář byl 600 korun.

Tak málo?

Po obdržení titulu Zasloužilý umělec jsem pak dostával dvanáct set. Celý zisk si dělili pořadatelé, Pragokoncert a další. Jenže, když jsme jeli koncertovat do zahraničí, museli jsme se rovnat zvukově západním kapelám, které měly fantastickou technickou výbavu. V Hamburku nebo v Berlíně den před námi měli interpreti takovou techniku, která doslova učesala lidi dozadu. Takovou techniku jsme si mohli koupit jen za devizy, které jsem nedostával.

Jak jste to řešili?

Německá firma Dynacord nám dávala nějakou techniku k dispozici. To ale neplatilo vždy. Například jsme potřebovali melotron, obrovské zařízení s nejrůznějšími akustickými efekty. Jenže stálo přes třicet tisíc marek! Museli jsme odůvodnit, proč ho potřebujeme, a získat řadu povolení. Takový paradox! My jsme vydělali devizy, ale potřebovali jsme povolení, že smíme část utratit za to, co jim bude dál vydělávat!

Vzkaz od Husáka

Jak často jste uvažoval o emigraci?

Velmi často. Kdykoliv jsem cítil křivdu. Nikdy jste mě ale neviděli stěžovat si na minulou dobu a že by toho bylo na hodně tlustou knihu. Ale protože nejsem pan Jaroslav Kmenta, tak bych si na ni nemohl dělat reklamu... A je to opět tady. Během tří týdnů, kdy náš rozhovor vzniká, vysloví Karel Gott to jméno snad padesátkrát: Jaroslav Kmenta. Je přitom notně rozčilený, hned několikrát mi nekompromisně oznamuje: „Ten rozhovor ruším!“ Tak moc mu můj kolega z MF DNES leží v žaludku. Rozlítil ho svými články a zejména aktuální knihou Kmotr Mrázek, kde Gottovo jméno spojuje s mafií. „Mé jméno je instituce, která zaručuje pozornost, a pan Kmenta je další člověk, který na tom vydělává. Opět mé jméno někdo zneužívá!“ trvá na svém Gott. „Proč jsem spojován s mafiánem Mrázkem? Vždyť ve svém životě potkal spousty lidí! Proč je tam tedy vypíchnuto zrovna mé jméno? Protože mu to pomůže prodat knihu! Lepší promo si udělat nemohl. A v novinách vycházejí články se senzačním odhalením: Tajný život Karla Gotta - mafie a disent! Tak to jsem rád, že aspoň ten disent...“

Vraťme se k emigraci. Dvakrát jste si ji vyzkoušel.

Pozor, třikrát! Poprvé, když mi bylo třináct.

Tuhle příhodu neznám.

Byla to spíš taková klukovina. Tři spolužáci se vydali přes Teplice na Cínovec k hranicím s NDR. Samozřejmě nás ale chytili, zjistili si naši totožnost a druhý den nás poslali domů.

Podruhé jste za hranicemi zůstal v roce 1968. Nejvážnější ale byla vaše emigrace v roce 1971. Proč jste se k ní rozhodl?

Dostávali jsme náznaky, že se nad námi stahují mraky. Zároveň jsme byli namlsaní, jak se s námi zacházelo v Německu a Rakousku, kde jsme měli doslova naservírovaný červený tepich a mohli jsme si vychutnávat plné sportovní haly. Z dnešního pohledu to byl sen! Gruga Halle v Essenu - dvanáct tisíc lidí, Westfallenhalle Dortmund - čtrnáct tisíc lidí. Ti lidé si na nás dobrovolně koupili lístky! Co by mi to bylo platné, být v Československu a spolupracovat s ideology, kdyby tady na můj koncert nikdo nepřišel?

Čí to byl nápad, zůstat za hranicemi?

Tak trochu můj, přidali se bratři Štaidlové. My jsme ale nechtěli být emigranti. Ihned jsme předali západním novinám kopie našeho dopisu adresovaného ministrovi kultury, že nechceme emigrovat, ale že chceme prozatím zůstat v zahraničí, kde s námi dobře zacházejí.

Prý vám tehdy osobně psal Gustáv Husák, ať se vrátíte.

Nepsal. Vzkazoval. Po obchodním diplomatovi z Frankfurtu. Pozvali si nás tam a řekli: „Máte od Gustáva Husáka tento vzkaz, jestli na něj budete reagovat, je jen na vás.“

Co v tom dopise přesně stálo?

Žádný dopis nám neukázali, ten diplomat jen řekl: „Gustáv Husák vám vzkazuje, že se vám nic nestane a že chce s vámi vyjednávat. Jestli chcete, můžeme o vašich problémech otevřeně hovořit, ale ne ze zahraničí.“

Věřil jste, že se vám nic nestane?

Věřil a nevěřil. Už to nebyla padesátá léta, Husákovo slovo působilo jinak. Jeho projevy mi v začátcích připadaly zábavné. Například jeden ze svých prvních projevů začal v češtině, ale pak se omluvil: „Promiňte mi moji češtinu, můj bachař na Pankráci ji měl taky špatnou.“ To ve mně vzbuzovalo sympatie, vždyť jsme věděli, že on v padesátých letech seděl osm let!

Proč jste se nakonec rozhodli vrátit?

Proseděli jsme noci po každém vystoupení, diskutovali, jestli to vzít, nebo nevzít. Chtěli jsme zpívat doma, vrátit se k domácímu publiku. Řekli jsme si, co když se o tom s nimi opravdu dá mluvit? Ale zároveň bylo riziko, že když slovo nedodrží, nevysvětlíme lidem, že to nebyl politický obchod ve stylu něco za něco.

Vzpomínáte na noční návrat k hranicím?

Jeli jsme čtyři v autě, bylo ticho, blížili jsme se k Rozvadovu. Třeba už jsme tu naposledy, rozhlédli jsme se u Waidhausu. Dilema: ano, nebo ne? Tak jo! Šlápni na to! Na hranicích stáli jako vždycky, nikdo tam na nás nečekal. Jen nás pozvali na pohovor na StB. V čem byl váš motiv, chtěli vědět.

Co jste řekl?

To, co teď vám. Byla v tom ještě jedna věc. StB v době naší emigrace psychicky týrala mé rodiče. Například v našem jevanském domě zabavili všechny knihy a desky, doslova to tam vybydleli. Po mém návratu nám vše opět vrátili.

Opravdu přísaháte, že od vás po návratu režim nic nechtěl?

Koncem 60. let, než spadla klec, jsem se jim takzvaně vymkl z rukou. Už jsem byl v západní Evropě známý. Vzpomínám si na jednu příhodu, v polovině 70. let jsem potkal Jana Wericha. Už mu tehdy o nic nešlo, a tak svým humorem někdy provokoval. Potkali jsme se ve Štěpánské, z protějšího chodníku na mě volal, aby to všichni slyšeli: „Pane Gott, vy jste se jim nějak vymkl z rukou! Buďto vás zavřou, nebo vás vyznamenaj!“ A vidíte, za rok mě vyznamenali.

To bylo v roce 1977, dostal jste ocenění Zasloužilý umělec. Jaké to bylo, přebírat je z rukou Gustava Husáka? Na co jste myslel v těch chvílích, kdy jste stál proti těm jeho jogurtovým brýlím?

Myslíte, jak jsem přebíral tu rouru? (přemýšlí) Smíšené pocity. Musím zdůraznit jednu věc. Husák řekl, že toto vyznamenání není od vlády. Řekl: To vám vláda předává za naše publikum a za vaši reprezentaci v zahraničí. Můžete snad říct: „To si nevezmu!“? S chutí jsem ji převzal.

Na druhou stranu nedávno vyšlo najevo, že jste pomohl Jiřímu Suchému, když jste koncem 70. let prosadil na svou desku jeho texty a pozval jste ho na křest. Jak moc to bylo pro vás tehdy riskantní?

To bylo období, kdy mi bylo řečeno: Suchého texty ne a neptej se proč. Tak jsem prosadil, že ano. Ale riskantní to, myslím, nebylo. Skutečným riskem byla píseň Zdeňka Borovce Můj bratr Jan věnovaná Janu Palachovi, která vyšla přesně deset let po jeho smrti.

Jak k ní vlastně došlo? Vždyť to bylo dva roky po Chartě 77.

Textař Zdeněk Borovec za mnou přišel, co bych prý říkal, kdyby v té písni zaznělo „Kam tenkrát šel můj bratr Jan, Snad se jen vznes’, aby tak líp tam shůry shlíd’, čím jsme si přáli dříve být a čím jsme dnes...“ Já řekl: „Zdeňku, to vaše básnické vyjádření není triviální a není sestřelitelné. Možná si toho ti nahoře nevšimnou.“

Ale oni si všimli.

Všimly si toho ty střední kádry. U nich platí zásada nekamarádit se s nimi! Ti vás sejmou závistí a klepy.

Ozvali se vám tehdy fanoušci? To právě ne. Nikdo nepřišel, aby řekl: „To jste udělali dobře!“ Ne, bylo ticho. Ale ozvali se různí krajští tajemníci.

Ať si tu rouru nechají!

Po revoluci se vám oficiální státní vyznamenání vyhýbají. Například každoroční vyznamenání prezidenta republiky.

Jsem rád, že mi ho nedají. Aspoň mám klid.

To myslíte vážně?

Byla by to obrovská kanonáda. Asi před třemi lety to někdo v parlamentu jen náznakem navrhl. No to byla smršť. Víte co? Ať si tu rouru nechají! Pro mě je důležitá plná Sazka Arena, plné brněnské Rondo, plná aréna ve Vítkovicích.

V listopadu 1989 jste se objevil na balkoně Melantrichu. Jak k tomu došlo?

Pozvali mě známí, kteří byli se mnou v dobrém vztahu a byli zároveň v Občanském fóru.

Říkalo se, že jste se v Melantrichu objevil, když už jste tušil, že režim je zlomený.

Byl jsem jedním z těch lidí, kteří nikoliv tušili, ale věděli, že jiné cesty není. A to už dva roky předtím, kdy jsem byl pozván do Moskvy na celosvětovou konferenci, které se účastnily osobnosti od církevních hodnostářů přes zástupce světových bank až po kulturu. Seděl jsem tehdy vedle Miloše Formana, povídali jsme si s básníkem Okudžavou...

A co jste se tehdy v Moskvě dozvěděl?

Nemluvilo se jen kolem velkého stolu, ale i během přestávek při kávě, kde jsem potkal sovětské diplomaty z Prahy. Ti říkali: „Proč si myslíte, že jste tady? Sovětská strana chce, aby všichni pochopili, že končí bipolární politika soutěžení.“ Pamatuji si na větu, kterou končili: „Není jiné cesty!“

Když jste tedy věděl, že se režim zhroutí, proč jste v létě 1989 odmítl podepsat prohlášení Několik vět?

Kdybych na to měl žaludek, využil bych toho. Ano, mohl jsem z toho po převratu nádherně žít. A zase jsem byl blbec a naivka! Ale na druhou stranu se vše tehdy mohlo změnit. Gorbačova mohl vystřídat někdo jiný, který by řekl, že tohle neplatí, a režim by znovu přituhl.

Nechtěl bych teď začínat

Už tušíte, kdo by mohl být vaším nástupcem mezi českými zpěváky?

Myslím, že nástupci už jsou tady. Teď jen záleží, jak si s tím poradí. Netajím se tím, že mým favoritem je Petr Kolář. Ale jsou i další jména: Spilka, Horváth...

Co byste jim poradil v cestě na vrchol?

Nacházíme se v době, kdy jsou nahrávací giganti v ohromných minusech, každý řeší boj s pirátstvím, stahováním hudby z internetu. Kdyby mě někdo požádal o radu v roce 1963, tak bych věděl. Dnes sám nevím, co budu dělat. Nechtěl bych začínat v této době.

Pokusme se srovnat ty největší rozdíly v době, kdy jste začínal, a dnes.

Tehdy se nehrály zahraniční věci, byla jediná státní televize. Líbila se nám cizí písnička, s Jirkou Štaidlem nebo Zdeňkem Borovcem jsme se dohodli na českém textu. Šéf Tanečního orchestru Československého rozhlasu Josef Vobruba byl také pro, provedli jsme malou korepetici, dopoledne natočila kapela základ, já přišel po obědě na polední frekvenci, za dvě hodiny jsem to nazpíval, oni to ještě téhož odpoledne smíchali a večer to zaznělo v rozhlase. No řekněte - stěžoval byste si?

Ani ne. Navíc to byla doba, kdy vám Karel Svoboda skládal hit za hitem. Bude to rok, co zemřel. Co myslíte, že byste dělali dnes, kdyby byl naživu?

Mohli bychom si zapálit doutník a říct si: Dokázali jsme to. Ale oba jsme se dívali stále do budoucna. Jít dál! I já bych si dnes mohl pořídit byteček na Mallorce a dívat se na moře, na rybáře a popíjet přitom to výborné španělské víno. Ale není to v mé povaze. *

Zpěvák Karel Gott se s podsvětím poprvé vážněji zapletl začátkem 80. let, kdy svému známému Miroslavu Provodovi prodal vilu v Jevanech. Provod jej tehdy požádal, aby vila zůstala napsána na zpěváka, protože on sám by nedokázal doložit své příjmy, protože žil převážně z vekslování. Když byl Provod v roce 1986 zatčen, vyšlo najevo, že ve vile přechovával pašované zboží, za což byl vyšetřován i Gott. V 90. letech zpěvák kývl Provodovi znovu, když svým jménem zaštítil nadaci na podporu rodin zastřelených policistů, díky které Provod s mafi ánem Františkem Mrázkem odváděl i pozornost od svých obchodů. Gott dnes přiznává, že oběma mužům naletěl.

Zdroj: karelgott.com

Číst 9489 krát Naposledy změněno pondělí, 30 březen 2015 20:23
R.F.K.

Šéfredaktor magazínu

Média

Karel Gott kávu si osladím youtube.com
Více z této kategorie: Biografy v Československu »

Zanechat komentář

Ujistěte se, že zadáte požadované informace, tam kde je vyznačeno (*). Kód HTML není povolen.

 

Vyhľadávanie

 

60. léta stagnace

  • Elektrifikace Slovenska1960 – 1993
    Elektrifikace Slovenska1960 – 1993 Historii elektrifikace Slovenska můžeme seřadit do čtyř období. První období přibližně do roku 1930, se řešilo malými lokálními elektrárnami, které…
  • První Mistrovství ČSSR v kulturistice
    První Mistrovství ČSSR v kulturistice Legenda československé kulturistiky Juraj Višný, patřil v šedesátých letech 20. století k nejvýznamnějším představitelům kulturistiky v bývalém Československu. V roce…
  • Silvestr 1968 z magnetofonové pásky
    Silvestr 1968 z magnetofonové pásky V době zveřejnění tohoto článku se píše rok 2018 a je právě 31.12.2018, tedy Silvestr. Pokud se podívám retro pohledem…
  • Lázně Korytnica - sláva a pád
    Lázně Korytnica - sláva a pád Korytnica lázně se nacházely na úpatí horského masivu Nízkých Tater - pod severními svahy Prašivé přístupná z hlavní státní silnice…
  • Motorizmus za socializmu
    Motorizmus za socializmu Dnes mít auto, je v podstatě téměř nezbytností vlastní mobility. Výběr typů vozidel a značek je v současnosti tak rozsáhlý,…
  • JAWA 90
    JAWA 90 Považské strojárne n.p. Považská Bystrica, 1967-1973 V roce 1918 vznikla v Mnichově Hradišti dílna na výrobu přesných nástrojů. O její…
Přátelství se Sovětským svazem je nesmysl právě tak, jako nemůže existovat přátelství otroka a otrokáře.

ČSSR Pražské jaro 1968

Chceš-li ztratit přítele, puč mu peníze.

České přísloví

Jan Werich

Jiří Suchý

 

ONLINE

Právě přítomno: 185 hostů a žádný člen

Prázdná hlava nebolí.

Slovenské príslovie

 

Socialismus

  • Vojaci základní služby ČSĽA
    Vojaci základní služby ČSĽA Název ČSLA (Československá lidová armáda) dostala tato ozbrojená složka na základě rozhodnutí Hlavní politické správy v červnu 1954. Od tohoto…
 

Pripravované články

Chléb

Chléb

Od roku 1970 výroba chleba za socialismu probíhala zejména v průmyslových pekárnách, se stejnou výrobní technologii. Výroba se lišila pouze kapacitou.

Datum zveřejnění:
21.08.2019 09:08


Loading ...
Magazín retro spomienok so širokým časovým tématickým obsahom z obdobia bývalého Československa.
Retromania 2010 - 2019. Všetky zobrazené ochranné známky, fotografie a informácie sú majetkom ich oprávnených vlastnikov.
Tento projekt zrealizovalo holdysoftware.sk

Tyto webstránky využívají soubory Cookies. Pokud pokračujete bez změněných nastavení cookies, souhlasíte s jejich použitím. Přečtěte si informace o tom, jak používáme cookies a jak je můžete odmítnout nastavením svého prohlížeče.