RetroMánia

Lidové vozítko Jawa MINOR - AERO MINOR

je auto kterým může jezdit každý. O takovém "autě do kapsy" snili v předválečné Evropě houfy konstruktérů. A po válce se myšlenka lidového vozu stala součástí vize o hospodářské prosperitě mnoha zemí.

Animovaný krátkometrážních film

z roku 1948 v délce 10 min. Režie: Zdeněk Miler. Příběh beze slov, podle námětu Jiřího Wolkera, prezentovaný prostřednictvím obrazů, vizuálního dojmu a hudebního doprovodu. Úsporná klasická animace provedená v černobílé - pouze tužkou, pracující s kontrasty ploch, světlem a stíny. Bohatý a mocný muž onemocní a uzdravení potřebuje světlo, slunce. Stovky jeho dělníků postaví na kopci za městem stavbu, do které milionář ukryje slunce, aby svítilo jen jemu.

Poslední Spartakiáda 1985

Byl jsem na poslední spartakiádě v historii bývalého Československa. Jako příslušník Československé lidové armády. Snad i dnes bych našel tu plechovou značku na níž jsem na Strahově stál v bílých trenýrkách a keckách. A snad by se mi ještě podařilo odcvičit prvních pár taktů z vojenské skladby. Dnes na to vzpomínám s úsměvem. Na ubytování na Vypichu (vojenské městečko v Břevnově na Vypichu pod Bílou horou), na ty probdělé noci plné nácviků, na podávanou snídani v jedenáct večer, na povinné jedení "vitamínových" tablet s jídlem pod dozorem důstojníků, na čaje plné bromu, na těch zraněných kluků, kteří nám občas spadly při letkách "z nebe" a kterých jsme nestihli zachytit (ne vždy se nám podařilo správně napočítat do taktů hudby a současně se pohybovat podle předepsaného scénáře ), té cesty do Prahy ve vlaku, když jsme spali na zemi i v uličkách vagónů, protože pro vojáka spací vůz v té době byl velký přepych, ale bylo to hezké. Nejhezčí na tom celém byl vždy ten závěr když jsme docvičili před plným Strahovem. Když zaburácel celý 300 tisícové hledisko - tak v té chvíli člověk zapomněl na ty měsíce dřiny, na ty sklenice piva, které nemohl na vycházce vypít, protože nás nikam nepouštěli a nacvičovalo se 3 x za 24 hodin i v rámci osobního volna vojáků a to převažne v noci, protože civili nacvičovali přes den a my armáda hlavně v noci,  ale pocit stát v 300 tisícovém strahovském kotli snad zažil jen Rolling Stones, který zde v postsocialistické éře koncertovali a JÁ !

Arnold Schwarzenegger alias Terminator

Robot z budoucnosti, který přišel vykonat zločin tisíciletí, aby se lidstvo už nikdy v budoucnu znovu nepostavilo na nohy. Kdo by neznal jeden z nejúspěšnějších komerčních filmů z roku 1984. Dnes ho známe už, jako starou dobrou filmovou klasiku. Ale umíte si představit, jak to vypadalo v těch časech v Československu? Film v té době viděla snad jen hrstka vyvolených, kterým se pašovali videokazety z poza hranic. I videopřehrávačů bylo v té době, jako šafránu a ten kdo ho měl, tak byl bohémem. Ale v každém případě se vyplatilo vlastnit ho a mít současně dobré distribuční kanály z venku, nebo známých, kteří zas měli dalších známých a kteří věděli za mírný bakšiš přenést přes čáru i hitovky tipu Terminator, které (jak jinak) byly kopie originálů is původním dabingem. Ale i ten jednohlasový dabing měl v podstatě své kouzlo. Pamatujete se na to?

Malá privatizace československé ekonomiky z centrálně plánované na tržní ekonomiku v letech 1990 - 1993 znamenala řízený odprodej státního majetku soukromníkům. Šlo podle slov tehdejší politické garnitury o prodej menších provozních jednotek, například restaurací, maloobchodních sítí a sítí komunálních služeb. Malá privatizace měla za cíl vytvořit podnikatelskou veřejnost v Československu a tedy znestátnít služby, které obyvatelstvo tak za socialismu kritizovalo. Do malé privatizace vstoupili různý lidé, různé politické strany s jediným cílem. Zprivatizovat co možná největší podíl majetku. Nedomyšlený mechanismus celé privatizační mašinérie připravil státní pokladnu o mnoho miliónů Kčs. Během prvních dnů privatizace majetek privatizovaných provozů vydražili zpravidla za cenu vyšší než byl úřední odhad. Okamžitě však do hry vstoupili nejrůznější pseudopodnikatelia a politici, kteří různými metodami a praktikami řídili proces privatizace a tak přicházeli k nemalým majetkem pod jejich skutečnou nominální i tržní hodnotu.

Mečiarizmus - pojem, který se stal na Slovensku "legendou".

O mečiarizme se toho ve slovenském tisku velmi mnoho napsalo. Psali se fámy, polopravdy, nebo jasně zavádějící informace. Jen pravda jaksi unikala, neboť se řešila systémově, tedy tisíckrát opakovaná lež se nakonec přece jen stala slovenskou pravdou. A co to vlastně je mečiarizmus? Šlo a dodnes v podstatě jde o výklad politické historie z období vlády Vladimíra Mečiara po rozdělení Československa tak, jak to komu vyhovuje s cílem v podstatě získávat vždy nový a nový politický kapitál a zastírat vlastní majetkové ambice. "Je po voľbách, zvyknite si.", výrok Vladimíra Mečiara který odstartoval temné období slovenské politické historie. HZDS získalo v předčasných volbách 34,9 procenta hlasů a 61 poslaneckých křesel. Ľuptákovci - Združenie robotníkov Slovenska,  získali 7,34 procenta a 13 mandátů, SNS s 5,4 procenty měli devíti poslanců. Politický systém, který mečiarizmus představoval, rozděloval lidi v jeho celé politické sféře a sledoval jediný cíl. Maximalizovat politické a finanční zisky lidí, kteří se stali jedním z článkem dlouhé řetězy na úkor budoucnosti Slovenské republiky. Republiky, která disponovala státním majetkem našich dědečků a krajiny z níž se nakonec dnes stala montážní linka Evropy. Po čtyřech letech vládnutí Vladimíra Mečiara vláda zanechala Slovensko zdevastované natolik, že na konci volebního období si musel stát půjčovat za třicetiprocentní úrok. 

Únik tajných dokumentů ze SIS způsobilo na Slovensku probuzení do mrazivé politické noci.

Na veřejnost se provalilo politické Status Quo. Z "drobných lidí" žijících na Slovensku ani v těch nejdivočejších hospodských debatách (po několika rund když inteligence Slováka je přímo úměrná vypitého alkoholu) nikoho nenapadlo (a to jsme už prožili období mečiarizmu), kam to vlastně směřujeme. Od neustálého utahování opasků a vidině světlejších zítřků za čistých nevolnických 450 EUR se (podobně, jako u Charlie Chaplina  - z filmu moderní doba) ze Slovenska stala montážní linka Evropy. Slovenská politická scéna se začala podobat divadelní foajé z dob Rakouska Uherska, kde v noblesních šlechtických róbách se s úsměvem sváděl boj o majetek, boj o moc a boj o co největší osobní vliv a rody se geneticky křížili podobně, jak se dnes politické strany spojují do koalic pro společný cíl. Mamon. Kdo má více šlechtických titulů, hradů, zámků, kdo má více poddaných, kdo koho koupil a za kolik a kdo má ještě modřejší krev než je ta modrá, se bohužel přenesla i do politických kuloárech slovenské politické scény s neustále stoupající tendencí. Včera mečiarizmus, dnes Gorila a zítra? A co pozítří. Mráz mi chodí po zádech při myšlence co se může stát ze Slovenska zítra. A my sedíme doma, díváme na sultána, teleshopping a jiné nesmysly a jediné co nás, jak tak ještě zajímá je, zda máme to co v lednici a jestli mám vůbec ještě nějaké peníze na pivo a cigarety a jestli budu mít zítra práci. Čím více nám politici utahují opasky, tím více chudoby na Slovensko přichází. Jde o politický systém spojených nádob. Čím silnější se řemen utáhne, tím více zůstane tomu, kdo má v rukou otěže. Jasným důkazem toho je právě kauza Gorila. Za socialismu byly ve Slovenské národní radě lidé za odměnu či neschopnost a přikyvovali hlavami podobným způsobem, jako plyšoví pejsci v osmdesátých letech pod zadním sklem našich škodovek. A jaká je ta dnešní slovenská politika? Jde o drastickou změnu v podobě "ruských oligarchů" s přívlastkem liberál, pravičák, křesťan či levičák, kteří si vytvořili z politiky ne službu veřejnosti, ale vlastní "politické eseróčkách" s cílem vydělat co nejvíce peněz ať to stojí co to stojí. A proč právě ruští oligarchové? Inu proto, že jsme Slované a protože Slováci ve své historii neměli pravého slovenského krále (tedy kromě Jánošíka - krále zbojníků) těžko nás možná přirovnávat k Rockefellerovi. Bylo by to podobné, jako Mongola přirovnat k Evropanovi. Zeptáte se, kde udělali soudruzi z NDR chybu? Je problém postavit si například soukromý hrad na pozemku železnic? Áno je to možné. O kauze Gorila se velmi mnoho napsalo a různí lidé se přichádzely se svou pravdou a snažili se na jedné straně z toho udělat megašou a na druhé straně cíleně a vytrvale kalili vodu. Vše s jediným cílem. Vytáhnout z některých lidí (a systému) co možná nejvíce peněz. Od těch s máslem na hlavě až po tištěná média z distribuce tiskovin a elektronické média z návštěvnosti web stránek a masové reklamní kampaně. A proč to všechno vlastně? Protože peníze hýbou světem, a přiznejme si. Většina Slováků by si pro děravý groš nechala i koleno vrtat. Řeči se mluví a chléb se jí. Nebo jinak. Šaty dělají člověka. Stačí si obléci duchovní roucho a přejít se vesnicí. Budete překvapeni kolik lidí vás pozdraví a i prsten na ruce vám možná políbí, aniž jen tuši, jaká to identita se pod tou skořápkou skrývá. Paradox? Ne! To je kauza Gorila! Navenek čistí a mravní lidé v drahých vládních oblecích - z nitra špína nejhrubšího zrna.

Po 2. světové válce připadlo ČSD, jako válečná kořist německá trojvagónová motorová jednotka SVT 137.852 typu Köln, která byla v ČSD označena řadou M494.001 a lidově nazvaná Modrý blesk. Tato vlaková souprava vláčela v Československu na trase Praha - Bratislava. Tento vlak byl pýchou předválečného německého inženýrství. Vznikaly v letech 1936-38 v německém Breslau. Maximální rychlost byla 160 km / h, avšak vzhledem k rychlostní omezení a stav tehdejších kolejnic, vlak jezdil maximálně 130km / h. V roce 1949 byla tato vlaková souprava navrácena do NDR, kde byla do 70. let v pravidelném provozu. Tyto motorové jednotky (SVT 137 273-278, 851-858) byly pokračováním vývoje rychlých motorových jednotek DRG. U nové jednotky byl požadavek na oddílové uspořádání interiéru a zařízení jídelní části. Nová jednotka byla opět třídílná, avšak prodloužení vozů si vyžádalo opuštění koncepce Jakobsových podvozků. Jednotky měly nižší čelní okna a byly celkově zaoblenější, včetně aerodynamických krytů na spodcích vozidel.