RetroMánia

První chata u Zeleného plesa byla postavena v roce 1876. Později však vyhořela a byla vybudována nová chata pod názvem Egidova chata na severním břehu plesa. Časem přístavbami a rekonstrukcemi byla chata rozšiřována a v roce 1950 přejmenována z původních historických názvů, na Brnčalovu chatu, podle Alberta Brnčalu (1919 - 1950), učitele tělesné výchovy, tehdejšího předsedy Slovenského horolezeckého svazu. V současnosti chata nese původní polohopisný název Chata u Zeleného plesa. Chata poskytuje ubytování a občerstvení. Kapacita ubytování je 56 lůžek v pokojích a několik míst na nouzové přespání ve spacáku. Unavenému turistovi, který přišel na Zelené pleso jistě dobře padne možnost najíst a napít se, a nasbírat síly na pokračování túry. V prostorné jídelně s bufetem nabízíme široký sortiment teplých i studených jídel a nápojů.

Skalnatou dolinu ze západu a severu uzavírá Lomnický štít. Prvních tatranských turistů lákal do Skalnaté doliny zejména výstup na Lomnický štít a protože to byla namáhavá dvoudenní túra, nocovalo pod Skalnatým Ohniskem (morénový svah svažující se do lesního porostu - několik metrů pod vrcholem tohoto svahu ve výšce 1 750 metrů nad mořem vyčnívá ze svahu mohutný balvan - Skalnaté Ohnisko), pod Skalnatým plesem. Skalnaté Ohniště v roce 1841 upravili a obmurovali čtyři slezský turisté s horským vůdcem Jakubem Luxem a zprávu o vzniklé útulni zanechali na dřevěné desce jihovýchodně od Skalnatého Ohniska. A tak vznikla ve své prvopočátečního podobě Skalnatá chata (1 751 m n. m.).

Zamkovského chata je horská chata, která se nachází v ústí Malé Studené doliny ve Vysokých Tatrách. Chatu založil horolezec a horský vůdce Štefan Zamkovský v letech 1942 - 1943 jako své bydliště. Během druhé světové války sloužila chata jako útočiště pro partyzány, židům a politickým vězňům. Po znárodnění v roce 1948, musel Zamkovského chatu opustit kvůli obvinění komunistické vlády, že byl přisluhovačům kapitalismu. Následně chata dostala nové jméno. Chata kapitána Nálepku, ačkoli s touto osobností neměla nic společného. V roce 1992 byla po restituci chata vrácena Zamkovského potomkům. V současnosti Zamkovského chata nabízí ubytování a občerstvení pro turisty. Zásoby se na ni dopravují podobně jako v minulosti, pomocí vysokohorských nosičů, ale pomáhá i vrtulník. Jako zdroj elektrické energie slouží malá vodní elektrárna na Malém Studeném potoku. Zamkovského chata je otevřena celoročně, pro kolemjdoucí turisty poskytuje nejen občerstvení, ale i nocleh. Zamkovského chata disponuje 23 lůžky a 2 přistýlkami. Uspořádání pokojů je následující: 3 x 4 - lůžkový pokoj, 1x 5-lůžkový pokoj a 3 x 2 - lůžkový pokoj. V pokojích se nacházejí palandy, WC a sprchy s teplou vodou jsou na chodbě. V případě špatného počasí je možné přespat i nouzově na půdě ve vlastním spacáku. Zamkovského chata nabízí typický bylinkový portýrské čaj, " Sviští mléko ", točené pivko "Staropramen", i tmavé a i nealkoholické. Samozřejmě Vám neuškodí kalíšek hořce "Rainerovky". Z jídel si pochutnáte na zelné, čočková, i česnekové polévce, do stálé nabídky patří maďarský a segedínský guláš, klobása, pařené buchty, ale i slovenské špeciality jako noky, brynzové pirohy a jiné. Všechna jídla pro vás s láskou připravují profesionální nosiči - kuchaři, kteří všechny potřebné suroviny vynášejí na chatu na hřbetech.

Téryho chata (lidově nazývaná Terynka) je nejvýše položená celoročně otevřená horská chata ve Vysokých Tatrách. Leží u Pěti Spišských plesech v Malé Studené dolině, nad skalní stěnou, odkud pomyslně hlídá tuto dolinu. Téryho chata byla postavena roku 1899 podle projektu architekta Gedeona spišskosobotského Majunkeho. Chata od svého založení nese jméno podle banskoštiavnického lékaře Dr. Edmunda Téryho, který se zasloužil o rozvoj tatranské turistiky v tehdejším Uhersku. Kromě jiných vystoupil jako první i na okolní štíty: Prostřední hrot (1876) a Pyšný štít (1877). Do roku 1933 byla nejvýše položenou chatou ve Vysokých Tatrách. Od roku 1936 má celoroční provoz. V roce 1944 chatu spravovali Slovensku vysokoškolští studenti, kteří zde během povstání ukrývali polských odbojářů či ruských uprchlíků ze zajateckých táborů. Chata prošla několika stavebními úpravami, naposledy v letech 1979-82, stavební materiál na opravu vynášeli nosiči na svých ramenou, ale přesto si zachovala původní tvar podle architekta Majunkeho. K chatě se váže i jméno tatranského beletristy - chataře Bela Kapolku.

Zbojnická chata je vysokohorskou chatou s celoročním provozem v závěru Velké Studené doliny ve Vysokých Tatrách. Chata byla postavena v roce 1924 na místě staršího objektu a zrekonstruována v 80. letech 20. století. V současnosti poskytuje ubytování pro 16 osob ve společné noclehárně, vhodné i na delší pobyty. K dispozici je kuchyňka s plynovým vařičem, užitková voda a sušárna,toaleta je mimo chaty. Zařízení nabízí i stravu, připravovanou přímo na chatě. Pro návštěvníky je přístupná terasa s výhledem do údolí, v zimě a nevhodném počasí potěší posezení u krbu. Pro aktivní turisty je k dispozici snadná i náročná turistika, horolezectví a lyžování s instruktory.

Po první světové válce se majitelé pozemní lanovky ze Starého Smokovce na Hrebienok (Legiobanky v Praze) rozhodly prosadit výstavu lidového hotelu na horní stanici lanovky. Banka tento záměr zrealizovala v roce 1928 otevřením Sporthotelu. Športhotel byl vybaven ústředním topením, elektrickým osvětlením, koupelnami a disponoval 66 pokoji s balkony. Plochá střecha byla využívána na opalování hotelových hostů. Po 2. světové válce se Športhotel stal majetkem ROH a v roce 1947 byl přejmenován na Zotavovna ROH Hrebienok. V roce 1988 byla budova hotelu uzavřena a podstoupila rozsáhlou rekonstrukci. Po jedenácti letech 14.6.1999 budovu uvedli znovu do provozu.

Bilíkova chata (lidově nazývaná Bilíčka) je vysokohorskou chatou ve Vysokých Tatrách. Leží na jihovýchodním úpatí Slavkovského štítu na místě zvaném Kancel  blízko Hrebienka, odkud k ní vede stezka i cesta. Na místě dnešní Bilíkovy chaty stála od roku 1875 jednoduchá Růženina chata. Roku 1884 k ní přibyl o něco větší turistický hotel, který však později spolu s chatou vyhořel. Roku 1893 postavili na jejich místě dva hotely majitelé Spišskosobotské lesní společnosti. Hotely tvořily malou osadu zvanou Studenopotocké lázně. Tyto hotely však roku 1927 vyhořely. Na jejich místě byla 22. prosince 1934 otevřená Guhrova chata, která byla roku 1936 ještě stavebně rozšířena. Po 2. světové válce byla k chatě přistavěna turistická ubytovna a v roce 1946 byla přejmenována na Bilíkovu chatu na počest lyžaře a závodníka Pavla Bilíka (1916 - 1944), jehož Němci jako účastníka SNP zajali při Starém Smokovci a 7. září 1944 v Kežmarku popravili.

Rainerova chata (1 290 m) je vysokohorská chata bez možnosti ubytování na Starolesnianskej polaně ve Vysokých Tatrách. Slouží jako muzeum tatranských nosičů, bufet a naučné centrum TANAPu. Současným Chatařem je učitel z Kežmarku a dlouholetý vysokohorský nosič Peter Petras. Chatu založil již v roce 1863 nájemce Starého Smokovce Ján Juraj Rainer. V roce 1884 postavili urbáři ze Staré Lesné hned vedle chatu Kamzík. Význam Rainerova chaty poklesl, ale nadále sloužila jako noclehárna pro horské vůdce, nosiče, později jako sklad paliva i garáž. V roce 1980 byl hotel Kamzík zbourán a TANAP dal následně v roce 1983 Rainerova chatu jako památkový objekt zrekonstruovat. Současný chatař se v roce 1997 ujal zrekonstruovat interiér chaty, aby již v následujícím roce mohla sloužit veřejnosti.

Horský hotel "Slezský dům" je horský hotel postavený ve Velické dolině na úpatí Gerlachovského štítu, nad Veličským plesem ve Vysokých Tatrách. První chata nad Velickým plesem byla Blásyho chata, postavená na severovýchodním břehu iniciativou Eduarda Blásyho, který byl ředitelem Starého Smokovce. Budovu, postavenou v roce 1871 o dva roky později smetla lavina. V roce 1895 Uhersko karpatský spolek na jihozápadním břehu Velického plesa vybudoval Slezský dům. Chata byla stavebně rozšířena v letech 1908 a v roce 1943. V roce 1962 chata vyhořela. Na její místo byl o šest let postaven současný horský hotel. Jinou stavbou byla Hunfalvyho chata postavena v letech 1876 až 1878 ve Vyšné Velické dolině díky Uhersko karpatském spolku. Kamenně - dřevěná budobva měla kuchyni, světlo, nocleh, verandu a kamna. Po otevření Slezského domu sloužila pouze jako záložní chata v případě přeplnění nového objektu. Po zničení požárem v roce 1913 z chaty zbyly jen základy, viditelné z Tatranské magistrály. Chata nesla jméno geografa pocházejícího z Velkého Slavkova - János Hunfalvy (1820 - 1888). V současnosti je Slezský dům přebudován na čtyřhvězdičkový horský hotel, unikátní zejména svou polohou, která umožňuje výstup přímo na nejvyšší vrchol Slovenska, Gerlachovský štít. Po kompletní rekonstrukci nabízí hotel ubytování ve 36 pokojích a 8 apartmánech, které vycházejí z původní historické dispozice budovy. Slezský dům disponuje i hotelovou restaurací, ve které momentálně působí známý šéfkuchař Ľubomír Herko. K horskému hotelu patří i letní terasa s výhledem na Velickou dolinu. Na Slezský dům je možné se během léta dostat i autem, třeba si jen zavolat na recepci a ověřit volná parkovací místa. Hotel nabízí hostům také bezplatný vývoz z parkoviště v Tatranské Poliance vlastním terénním autem. Během zimní sezóny je hotel dostupný pouze prostřednictvím sněžného skútru, který hotelový personál zajistí pro příchozí hosty.

Chata pod Rysy je nejvýše položená horská chata v Tatrách i na Slovensku. V provozu je pouze v letní sezóně (od 15.6. Do 31.10.). Chata byla postavena v roce 1932 jako přízemní objekt, v roce 1977 byla rozšířena o jedno patro. Poskytuje stravování i nocleh pro 19 osob, nouzově však lze přespat v jídelně. Chata je charakteristická neopakovatelnou atmosférou s příjemným prostředím. Je jednou ze čtyř vysokohorských chat, které zásobují nosiči, obvykle nosí na 4,5 km trase s převýšením 750 m 60 až 90 kg nákladu, výjimečně i více než 100 kg (rekord 122,5 kg v roce 2003, současný chatař Viktor Beránek).