V sešitech přibývaly poznámky, myšlenky, pokusy o zobecnění - a to vše vedle medicínské praxe, po patnácti letech neúspěchů i dílčích úspěchů. Ředitelství Ústavu národního zdraví hlavního města SSR Bratislavy mu umožnilo konfrontaci poznatků a zkušenosti v zahraničí v jeho úsilí mu pomáhalo dílo A. Ciževského zakladatele heliobiologie, které četl v ruském jazyce. Alexander Ciževskij odhaloval zákonitosti, kolem nichž tisíce přírodovědců prošlo bez povšimnutí. Spojil astronomii. vědu o hvězdách a vesmíru, s biologií, vědou o životě, a položil základy nového vodního oboru, který získal právo vědecké existence pouze v posledních letech. — Budu jen opakovat moudré, že pro všechny biologické organismy, pro nejnižší i nejvyšší, mají kosmické pochody důležitou roli. V dlouhém procesu přizpůsobování si k tomu zařídili biologické funkce. Organismy. které to nejlépe dokážou, mají nejvíce naděje přetrvat a stabilizovat se, — říká MUDr. Stanislav Pivárči. A pokračuje: „Například, na lidský organismus nejsilněji působí rytmus den – noc. V zásadě se člověk přes den aktivizuje a v noci se jeho funkce přitlumí. Projevuje se to iv kolísání průměrné tělesné teploty, na krevním tlaku, na frekvenci dýchání a tepu. Mezi třetí ráno a patnáctou odpoledne je lidský organismus v "kyselé fázi", od patnácté hodiny do třetí ráno v "bazické fázi"... Zjistilo se, že symptomy různých nemocí se projevují v závislosti na 24 - hodinovém rytmu (například trombózy, nemoci a bronchiální astma jsou akutní po většinou v noci), statistiky říkají, že většina lidí se rodí v noci a v noci i umírá ... Zamýšlí se. Říká, že statistika nehodovosti na cestách také určitým způsobem sleduje sluneční aktivitu. Pravda, statistika je jen statistika. — Přirozeně, že všechno nemůže souhlasit na vteřinu, minutu mluvíme také o průměrech ovlivněných i jinými faktory životního rytmu člověka. Působí na něj i magnetické bouře, ale člověk nemá žádný zvláštní přijímající orgán pro zaznamenávání magnetického pole nebo elektrického pole, přesto ho v rozhodující míře ovlivňují. MUDr. Stanislav Pivárči říkají, že lidová moudrost: Kateřina na ledě - Vánoce na blátě lze vysvětlit i sluneční aktivitou, vždyť ne více než třicet dny trvá toto, období. a zhruba tolik potřebuje i jedna sluneční skvrna, aby se dostala na původní místo (optimálně 27 dny).

Obdobná souvislost či zákonitost by se mohla týkat i člověka. Spodní část atmosféry (do výšky 10 km) je jakousi dílnou počasí. V troposféře se nacházejí vodní kapky a když je zataženo, mohou odrážet až 80 procent slunečního záření. Oblaka a zemský povrch ohraničuje určitý prostor – jako mezi dvěma polepy kondenzátoru. Když je hezky, tak onen myšlený druhý polep kondenzátoru sahá do nekonečna. A takové rozdílnosti musí zapříčiňovat i rozdílné vlivy na život na Zemi… — člověk jako určitý systém není ničím chráněn před změnami či kolísáním „vnějšího“ záření. „Vnitřní organizace“ uskutečňuje přijaté záření v biochemických procesech. Sledování těchto vlivů na zdravotní stav člověka v přirozených polích se uskutečňuje hlavně pomocí statistiky, statistika dává sice obraz, ale nic víc — a má v sobě, jakoby dobře utajený klíč k problému, který se jednou najde, — říká MUDr. S. Pivaři. Těmito problémy, vlivem záření na živý organismus, se zabývají mnozí, i jednotlivci, jejich spolupracovníci. A mezi ně patří i MUDr. S. Pivárči, který zdůrazňuje, že je povinností člověka hledat odpovědi na své otázky, ale také počítat s tím, že ty jeho nemusí být správné či obecně platné. Zajímalo nás, do jaké míry se vyrovnal se svojí jakoby první otázkou. - člověk se adaptoval k vnějším silovým polím - gravitačnímu, magnetickému a kosmického záření a to tak, že krátce trvající nedostatek nebo nadbytek způsoboval určité poruchy. Uplatňuje se zde fyzikální organizace individua, které potřebuje určitou hladinu - částku pole na svou normální existenci. Na základě pozorování dějů v přírodě a jejich spjatosti s chováním níže organizovaných tvorů se mnohé zjistilo, co však nelze vysvětlit pudy, instinkty, ale jen vzájemným působením poli a organismu. To přivedlo k předpokladu, že pokud dva či více pacientů má nezávisle na sobě shodné zdravotní poruchy, musí existovat.

Deset let trpělivé práce, desítky rozhovorů, zkoumání, porovnávání a ověřování… a pomoc od spolupracovníků z jiných vědních oborů a čtyřicet pacientů mu popisovaly v období od 1. dubna do 30. června 1970 své obtíže. Zjednodušili interpretaci těchto problémů – matematické vyjádření v binárních vztazích rozšířených o čtyři stupně pro každou složku. Subjektivní dobrý zdravotní stav se klasifikoval známkou 1-4, špatný známkami 5 až 8 (podle intenzity). Změny zdravotního stavu se kódovaly v hodinových intervalech, což se dosud nedělalo. Z interakce tzn. autonomního a korekčního systému dostali biologický vektor (BV), a tím i osobitost pacienta. Na druhé straně, měly k dispozici AE indexy, což jsou poruchy v geomagnetickém poli vyjádřené v jednotkách magnetické indukce. K dispozici měli hodinové průměry hodnot a další údaje. Snažili se vybrat nejvýhodnější tvar závislosti organismu na AE indexech za předpokladu, že BV nezávisí jen na momentálních hodnotách, ale že se projevuje i závislost na časově předcházejících hodnotách. Ukázalo se, že hlavní vliv na jedince způsobily amplitudy a jejich druhé mocniny. Z rozboru vyplynulo, že všichni jedinci vykazovali podstatnou závislost na magnetickém poli. Křivky se matematicky upravily tak, aby bylo vidět dynamiku dějů: korelace mezi AE a BV se určovala na maximum. MU Dr. Stanislav Pivárči se svými spolupracovníky nezůstal při jednom problému ... Věří, že jeho odpověď na Otázku bude stále bohatší. A jednou bude možná předpovídat i určité zdravotní potíže v závislosti na sluneční aktivitě a poté přijímat preventivní opatření.

Zdroj: Časopis Elektrón

ROČNÍ TĚŽBA fosilních paliv dosahuje obrovského množství. Jako příklad uvedeme spotřebu ropy, která v současnosti patří mezi nejdůležitější energetické suroviny a „problém ropa“, jak strašidlo obchází celý svět. Od začátku tohoto století, kdy ji v širším rozsahu začaly využívat, přibližně do roku 1975, se na všech kontinentech naší planety spotřebovalo asi 48 miliard tun ropy. Z toho asi dvě třetiny připadá na období posledních 25 let. Připočteme-li k tomu i spotřebu uhlí a zemního plynu, tak celkové množství ve světě spotřebované energie ve stejném období je v průměru o dvojnásobek větší než energie, která se spotřebovala za celou předchozí existenci lidské civilizace. Na celém světě neustále ubývají zásoby fosilních paliv, a proto v zájmu budoucích generací, je třeba s nimi racionálně hospodařit a zároveň hledat náhradní zdroje energie, mezi něž patří jaderná energie, vodík, sluneční a geotermální energie a jiné dnes málo známé zdroje energií. Téměř všechny druhy energetických surovin jsou přímo nebo nepřímo spojeny s energií slunečního záření. V uhlí, ropě a zemním plynu máme v podobě uhlíku „zakonzervovanou“ energii slunečního záření z dávných geologických dob. Za určitých okolností se mohou těla odumřelých rostlin nebo živočichů nahromadit na relativně malém území a vytvořit „ložiska", z nichž složitými biochemickými, fyzikálními a geologickými pochody v průběhu dlouhých geologických dob mohou vzniknout současná ložiska uhlí, ropy nebo zemního plynu.

Za normálních podmínek, při dokonalém přístupu vzduchu, odumřelá těla živočichů a rostlin se zcela rozpadnou, přičemž se uvolní kysličník uhličitý, voda a jiné látky. Pokud se tento proces rozkladu odehrává v prostředí bez přístupu vzduchu (například ve vodním prostředí) vznikne z odumřelých rostlin rašelina a živočichů hnilo-kal, které jsou prvními meziprodukty při vzniku uhlí a ropy. Uvolni se přitom voda, kysličník uhličitý, metan, sirovodík, organické kyseliny a jiné a zbytek se relativně obohatí uhlíkem. Významnou roli při rozkladu těl drobných živočichů hrají drobné anaerobní bakterie, které odebírají organické hmotě kyslík. Hromazením odumřelých těl rostlin, dřevin a mořských živočichů v mořských zálivech, lagunách, pobřežních jezerech, deltách velkých řek a beřinách, jejich zanášením nepropustnými vrstvami jílu, bahna, písku, jejich přehazováním a hnitím bez přístupu vzdušného zemního plynu, který je současnou většiny ropných ložisek. Významnou roli v tomto procesu má tlak nadložních hornin a teplota. Nejmladším „uhlím“ je rašelina. Obsahuje látky humusové povahy. Vzniká v bažinách jezerech, říčních ramenech, deltách řek nebo v oblastech s dostatečným množstvím vodních srážek, kde rostou mechy a rašeliníky. Taková místa nazýváme rašeliniště. Rašelina obsahuje asi 60 % uhlíku, 30 až 35 % kyslíku a jen velmi zřídka se používá jako palivo. Z pradávných rašelinišť pod váhou nadložních sedimentů, působením teploty a tektonických tlaků a dalšími procesy mohou vzniknout různé druhy uhlí. Důležitou roli hraje čas a obsah uhlíku v organickém zbytku. Čím je větší obsah uhlíku, tím je uhlí kvalitnější.

Zpravidla podle věku rozlišujeme dva hlavní druhy uhlí – černé a hnědé. Černé uhlí je obyčejně starší a vzniklo v karbonu nebo v permu, kdy rostly velké přesličky, plavouny a kapradiny. Hnědé uhlí je mladší a vzniklo v období třetihor. Toto konstatování neplatí však pro všechna ložiska černého a hnědého uhlí na světě. Černé uhlí obsahuje asi 80 až 90 % uhlíku a je uloženo ve větších hloubkách, hnědé uhlí má 65 až 75 % uhlíku a jeho sloje jsou uloženy mělčí pod zemským povrchem. Nejkvalitnějším černým uhlím je antracit, který obsahuje až 95% uhlíku a má výhřevnost kolem 35 000 megajoulů. Nejhorším uhlím je lignit, který obsahuje kolem 60 % uhlíku s výhřevností kolem 10 500 megajoulů. Ložiska černého uhlí se u nás dobývají v ostravsko-karvínském revíru, v okolí Kladna a Plzně. Největší ložiska hnědého uhlí jsou v severních Čechách, Handlové, Novákách, Modrém Kameni a na Moravě. Z uhlí lze destilací vyrobit také kapalné a plynné uhlovodíky. Podobné procesy probíhají i ve vrstvách zemské kůry. Při vzniku ložisek ropy a zemního plynu musí být odumřelá těla malých mořských živočichů rychle zakryta tlustými vrstvami bahna, jílů nebo písků, které organickou hmotu dobře izolují od okolí, hlavně od vzdušného kyslíku. Vhodným prostředím pro vznik ropy byly pradávné mořské zálivy nebo vodní zátoky oddělené hrázemi od okolní pevniny.

Téměř všechna ložiska ropy na světě jsou vázána na usazené (sedimentární) horniny mořského původu. Dobrým „konzervačním“ prostředkem byla slaná mořská voda, která je průvodním znakem převážné většiny ropných ložisek. Objevování ložisek ropy a zemního plynu, které jsou často uloženy ve velkých hloubkách, je zdlouhavý proces. Neobejde se bez dokonalé přístrojové a vrtací techniky a ne vždy skončí úspěšně. Na území naší republiky, kromě malých ložisek ropy na jižní Moravě a západním Slovensku, se nevyskytují větší ložiska ropy a zemního plynu, a proto téměř celou domácí spotřebu zajišťujeme dovozem ze Sovětského svazu. V současné době se na všech kontinentech naší planety využívá asi 22 000 ložisek ropy a zemního plynu. Podle statistických údajů asi 80 % světové těžby ropy a zemního plynu pochází z kontinentálních ložisek, zbylých 20 % se těží v okrajových částech světového oceánu. Skoro polovina světové těžby ropy pochází ze zemí Středního východu a Severní Afriky. Mezi největší světové producenty ropy patří Sovětský svaz (16,4 %). USA (15,6 %), Saúdská Arábie (14,6 %), Írán (10,8 %) atd.

Zdroj: Časopis Elektrón.

"ROZPITVANÝ" PROBLÉM

Podle anglického psychologa Jacksona lze řešení každého problému rozdělit do několika stadií. První z nich je tzn. latentní stadium, kdy problém vzniká a není ještě zcela jasný. V dalším — vývojovém stadiu se vyjasňuje jeho podstata a plánuje řešení Potom přichází aktivní stadium, ve kterém se řešení uskuteční. Stadium poklesu intenzity problému nastává, když je jeho řešení na dohled a poslední, utichající stádium je spojeno s ukončením řešení. Takto lze popsat řešení problému obecně. Při vlastním řešení by nám to ale příliš nepomohlo. Ve snaze proniknout do podstaty procesu řešení problémů vyčlenili psychologové jednotlivá stadia iz hradiště konkrétního řešitele.

ZÁKLAD = DOBRÁ FORMULACE

O co tedy jde? Nejprve je nutné problém dobře zformulovat. Albert Einstein v této souvislosti napsal, že „formulace problému je často mnohem podstatnější než jeho řešení, které už může být věcí matematické nebo experimentální dovednosti“. Definování problému z nejasné, nepřehledné situace je nejdůležitější krok v celém jeho řešení. V psychologii se dělají rozsáhlé výzkumy, týkající se vnitřního, psychického zobrazení problému, vydělení jeho nejdůležitějších stránek a vlastností. Ukazuje se, že pokud problém není dobře definován, odráží se to negativně na celém jeho řešení. Naopak dobrá definice a zobrazení problému, určení toho, čeho chceme dosáhnout a všech nebo alespoň většiny překážek, které tomu brání, proces řešení značně urychluje. V tomto stadiu je třeba porozumět problému, určit základní fakta a jejich vzájemné souvislosti. Člověk, který problém řeší, se snaží získat o něm co nejvíce informací vysvětlit si je, určit jednotlivá pro a proti. V dalším stádiu shromažďuje a třídí myšlenky z různých zdrojů, z literatury, od jiných lidí a na jejich základě, když problému porozuměl, staví možné způsoby řešení.

NĚKOLIK MOŽNOSTI

Málokdy se stává, že problém ze skutečného života má jen jedno řešení. Je tedy třeba rozhodovat se mezi různými alternativami. Bere se v úvahu jejich hodnota v problémové situaci, riziko spojené s jednotlivými typy řešení, velkou roli hraje i stupeň jistoty o jejich výsledku. Psychologický výzkum rozhodování je velmi rozsáhlý. Zkoumají se otázky užitečnosti řešení, jejich pravděpodobnosti. a to jednak objektivní, dané samotným výskytem nějaké události a na druhé straně pravděpodobnosti subjektivní, která podle některých definic měří důvěru člověka v pravdivost určitého tvrzení nebo informace. Poslední stádium řešení nastává, když se člověk rozhodl. Řešení problému si už naplánoval, zbývá jej jen realizovat. Ani to ovšem není zcela jednoduché. Mohou se vyskytnout nepředvídané překážky, řešení může například záviset na spolupráci více rudí, nebo jde o posloupnosti na sebe navazujících akcí, a když se některá nevydaří, může celé úsilí vyjít nazmar. Proto se plánují řešení, která podle potřeby lze operativně přizpůsobit, mají několik alternativ a počítají s možností výskytu potíže.

KURZY „TVOŘIVÉHO ŘEŠENÍ"

Řešení problému úzce souvisí s tvůrčím myšlením. Například při úkolech, dotýkajících se zdokonalení techniky, při vynálezech, ale iv jiných oblastech se ukázala tato souvislost velmi zřetelně. V některých zemích zavedly kurzy „tvůrčího řešení problémů“, ve kterých studenty seznamovali s významem tvůrčího myšlení as překážkami, které mu stojí v cestě. Učili je zkoumat problémy z různých hradišť, cvičili v používání seznamů heuristických otázek, které hledání nových řešení usnadňovaly. Učitelé se snažili ve studentech vypěstovat schopnost všímat si nových problémů, formulovat je a hledat informace, které by při řešení mohly pomoci. Po kurzu se zjistilo, že ti, kteří jej absolvovali, produkovali více návrhů řešení a zvýšila se i kvalita a přepracování jednotlivých návrhů. Sovětský psycholog Altšuller zkoumal velké množství vynálezů a zlepšovacích návrhů. Snažil se zjistit, jestli existují navzdory obrovské rozmanitosti těchto vynálezů nějaké typické směry, principy myšlení v nich. Zjistil několik metod, které se uplatňovaly ve většině návrhů. Patří mezi ně:

• metoda komplexu, která spojuje známé prvky do nového komplexu,
• metoda přestavby,
• metoda nahrazování,
• metoda analogie,
• metóda protikladu,
• metoda transformace a další.

Vytvořil tak systém heuristických pravidel v oblasti technické tvořivosti. Samozřejmě nejsou to „návody na vynálezcovství“, avšak opět se potvrzuje myšlenka, že poznáním obecných zásad řešení problémů lze mnohá řešení zdokonalit a urychlit.

MODELOVÁNÍ PRO POČÍTAČE

Heuristické, logické hledání řešení se využívá také v konstrukci takových programů pro počítače, které se snaží modelovat proces lidského myšlení a řešení problémů. Zabývá se jím směr, nazývaný heuristické programování, který je jednou z oblastí tzv. heuristického programování. umělé inteligence. V těchto programech se problém zobrazuje v tvz. problémovém prostoru, určí se výchozí a cílový stav a hledá se posloupnost operátorů, kterými se lze dostat z výchozího do cílového stavu. Problém se rozkládá na menší části, stanovují se dílčí cíle ak nim se hledají operátory převodu nebo posloupnosti takových operátorů. I zkoumání v oblasti umělé inteligence se však stále více soustřeďuje na reprezentaci problému ve stroji. Přirozeně nelze očekávat, že všechny problémy se kterými se člověk v každodenním životě potýká, lze jednoduše řešit na základě několika obecných zásad. Ne každý z nich má racionální jádro, mnohé jsou spojeny s city a v takových situacích je hledání řešení mnohem složitější. V těchto oblastech jsou i možnosti počítačového modelování zatím velmi malé. Aby se dal problém v počítači řešit musí být přesně definována jeho podstata, základní fakta a vlivy, které na ně působí. Pokud se nad tím zamyslíme, možná právě dobrá formulace problému, určení všech momentů pro a proti určitému řešení a zhodnocení možných výsledků řešení jsou tím, co pomáhá i rudům řešit jejich problémy v každodenním životě.

Zdroj: Časopis Elektrón

Pro kosmické lety jej měli upravit později. Po nezbytných dodatečných úpravách a zkouškách byl převezen v lednu 1977 raketoplán "Enterprise" na speciálním podvozku z Palmdale na leteckou základnu Edwards, vzdálenou 55 km. Zde se měla uskutečnit série ověřovacích letů raketoplánu, která měla prověřit jeho aerodynamické vlastnosti a manévrovací schopnosti v pod zvukové oblasti a také techniku ​​přistání. Protože raketoplán není zařízen pro let v atmosféře (po návratu z kosmu) žádnými motory, vrací se na Zemi jako aero kosmický kluzák. Na jeho vynesení do výše použili upravený Boeing 747-SCA (nosič raketoplánu). Raketoplán je přitom uchycen na jeho zádech třemi nosníky. Protože tupě ukončená zadní část trupu raketoplánu snižuje jeho aerodynamickou jemnost a turbulence, která zde vzniká, by mohla zhoršit ovladatelnost letadla, překrýt zadní část raketoplánu aerodynamickým krytem. Raketoplán "Enterprise" měl létat zatím jen v atmosféře, proto bylo jeho vybavení podstatně jednodušší než u druhého exempláře OV-102, určeného pro první kosmický let. Celou sérii ověřovacích letů rozdělili do tří fází. V první (18 2. až 2. 3. 1977) uskutečnily pat upoutaných letů sestavy Boeing 747 raketoplán přičemž systémy raketoplánu nebyly aktivovány. Tyto lety měly ověřit aerodynamické vlastnosti sestavy a vypracovat optimální techniku ​​její kapotáže. Protože všechny lety proběhly bezvadně, původně plánovaný šestý let odvolali. Ve druhé fázi se počítalo s pěti lety, ale už s posádkou na palubě raketoplánu, která měla ověřit činnost a funkci jeho přístrojů a zařízení. Pro zkušební lety jmenovaly dvě posádky.

V první byl jako velitel astronaut Fred Haise, veterán z letu Apolla 13 na Měsíc a nováček Gordon Fullerton ve funkci pilota. Druhou posádku tvořili astronauti Engle a Truly. Nakonec se v této fázi uskutečnily jen tři upoutané lety. Při třetím a posledním letu byl při doběhu sestavy po přistání vysunut i podvozek raketoplánu. Další dva původně plánované lety odvolaly pro časovou tíseň, způsobenou problémy s jedním čerpadlem hydrauliky, které se objevily po druhém létě této fáze zkoušek. Třetí, nejatraktivnější část ověřovacích letů předpokládala provést osm samostatných letů raketoplánu, po jeho odpoutání od mateřského Boeinga 747, a to pět letů s aerodynamickým krytem na zadní části raketoplánu a tři bez krytu. Posledním třem volným letům měl předcházet ještě jeden upoutaný let s posádkou bez krytu. I zde se však plány podstatně změnily. Na první volný let odstartovala sestava Boeing 747 - raketoplán s třítýdenním zpožděním oproti plánu - 12. 8. 1977. Posádku tvořili Hagse a Fullerton. Raketoplán se od nosiče oddělil ve výšce 7345 m při rychlosti 500 km/h. Během volného letu uskutečňovali astronauti různé manévry a po dvou levotočivých 90 zatáčkách se dostali do osy přistávací dráhy 17, kde po 5 minut a 21 vteřin trvajícím létě bezpečně přistáli rychlostí asi 400 km/h. Podvozek byl vysunut asi 20 sekund před přistáním ve výši 55 ma raketoplán zastal po doběhu 3352m.

Dráha číslo 17 má délku 12 km a je to nejdelší dráha na základně Edwards. Má také sloužit jako hlavní přistávací dráha při návratu raketoplánu OV-102 z prvních čtyř kosmických letů. Jediným nedostatkem jinak bezvadného prvního volného letu byla porucha jednoho z pěti palubních počítačů krátce po odpojení raketoplánu od nosiče. Tato chyba si vyžádala revizi a úpravy všech počítačů a to spolu se záplavami po průtržích mračen způsobilo další zdržení celého programu. Proto vedení NASA po bezvadném průběhu druhého volného letu 13. 9. 1977 rozhodlo zkrátit počet letů s aerodynamickým krytem na tři, vynechat upoutaný let bez krytu a třetí volný let bez krytu. Třetí a poslední volný let s krytem (23. 9. 1979) byl již otázkou rutiny. Astronauti prověřovali příčnou i podélnou stabilitu raketoplánu a řízení sestupu z výšky 2400 m až do 900 m přenechali automatice. Let trval 5 minut a 34 vteřin a přistání řídila posádka ručně. Po letošním létě demontovali aerodynamický kryt a do zadní části trupu raketoplánu umístili makety tří hlavních motorů a dvou motorů orbitálního manévrovacího systému. U volných letů bez krytu se nepočítalo s žádnými velkými manévry. Celý let měl probíhat v ose přistávací dráhy, neboť odstranění krytu znamenalo zvýšení aerodynamického odporu raketoplánu a tím i značné zkrácení doby letu. Vlivem turbulence za zadní částí raketoplánu se také zmenšil dostup Boeinga 747, takže k oddělování mělo dojít již ve výšce kolem 6000 m oproti 7300 až 8000 m u letů s krytem. Celý volný let měl pak trvat asi 2 minuty, ale u letů s krytem trval kolem 5.5 min.

12. 10. 1977 nastoupila posádka Engle — Truly volnému letu bez krytu. Po oddělení ve výšce 6827 m měnila posádka podélný a příčný sklon raketoplánu a po 2 minutách a 34 vteřinách přistála rychlostí 350 km/h. Během letu se ukázalo. že aerodynamický odpor raketoplánu byl o něco nižší, než se čekalo na základě měření v aerodynamickém tunelu. Tečkou za celým zkušebním programem byl druhý volný let bez krytu dne 26. 10. 1977. Astronauti Haise a Fullerton přistáli po dvou minutách na 4572 m dlouhé betonové dráze, čímž ověřovali schopnost raketoplánu přistávat v areálu Kennedyho kosmického střediska, kde je pro tento kosmický střediska. V listopadu 1977 se uskutečnily ještě čtyři upoutané lety bez posádky v tvz. transportní konfiguraci, v jaké budou raketoplán převážet mezi základnami. Nakonec byl v březnu 1978 převezen raketoplán „Enterprise“ do Marshallova kosmického střediska v Alabamě, kde se měl podrobit pozemním vibračním zkouškám. V první fázi zkoušek umístili do zkušebního zařízení orbitální stupeň spolu s vnější nádrží, což představovalo část letu od oddělení startovacích motorů až po dosažení oběžné dráhy. Po zkouškách sestavu rozebrali a znovu složili, ale už i se startovacími motory. V této druhé fázi byly startovací motory plné a simuloval se stav krátce po startu. Po opětovném rozebrání a složení kompletního raketoplánu proběhla třetí fáze zkoušek, při které byly startovací motory prázdné, což představovalo stav krátce před jejich oddělením ve výšce asi 45 km při skutečném letu. Celou sérii vibračních zkoušek úspěšně ukončili 23. 2. 1979. Po těchto zkouškách měli podle původních plánů raketoplán „Enterprise“ vrátit zpět do montážního závodu v Palmdalu, kde měl být upraven pro kosmické lety. Mezitím však padlo rozhodnutí, že „Enterprise“ do vesmíru nepoletí, zůstane mu jen role pozemního zkušebního exempláře. Jeho místo zaujme exemplář, se kterým dělali pevnostní zkoušky a který pokřtili na OV-099 „Challenger“. Tento má být hotov v roce 1981. Jako první poletí do vesmíru podle plánu orbitální stupeň OV-102 „Columbia“, přivezený do Kennedyho kosmického střediska Boeingem 747 již 24. 3. 1979. Odtud by měl startovat, pokud nenastanou nějaké další potíže v tomto. Původně stanovený termín prvního letu do vesmíru, březen 1979 nemohly dodržet pro různé technické problémy.

Zdroj: Časopis Elektrón.

Poměrně častá je na severu Cích, u nás však roste jen na několika lokalitách na východním Slovensku. Obrubuje vlhké listnaté lesy, kde má na jaře ještě předtím než vyrostou listy na stromech, dostatek světla. často roste u potoků. Místa jejího bohatšího výskytu jsou většinou vyhlášena na rezervace, aby se zachovaly poslední lokality, z nichž ji melioracemi a vodohospodářskými zásahy ještě nevytlačily. Pro svou vzácnost patří mezi zákonem chráněné rostliny.

Zdroj: Časopis Elektrón

Rozpad rodiny v časných jarních měsících má v jejich životě velký význam. Mladé zrzky musí nyní z jara ve jménu zachování rodu obsadit všechna vhodná stanoviště, která opustila v uplynulých měsících. Ty, které vymřely, je třeba v životě lesa co nejrychleji nahradit. Tak káže jeden z mocných zákonů řídících přírodní rovnováhu lesa. Pokud přežilo zimu více „starousedlíků“, zůstává méně prostoru mladé generaci. A naopak, pokud většina starousedlíků vyhynula, mají mladí jedinci větší šanci na přežití. V březnu se odehrává v lese i velká změna v životě jelení zvěře. Jeleny shazují parohy. Pod vlivem hormonálních změn začala probíhat u jelenů na povrchu výrůstků čelních kosti – pučnic, se kterými byly pevně spojeny parohy – osteolýza. Rozpadání kostních buněk na rozhraní pučnice a parohu končí tím, že v těchto místech se paroh odlomí. Nad pučnicí se objeví krvavá jizva, která však brzy zaroste kůží. Hned poté začíná intenzivní růst nového parohu. Vyvíjející se paroh je měkký porostlý jemnou srstí a vystupují do něj četné cévy a nervy. Vývin parohu bude trvat 16 až 20 týdnů. Za tento poměrně krátký čas se vytvoří silnému jelenovi v parozích až 13 kg kostní tkáně. V době, kdy se jelenovi vyvíjejí parohy, vyhýbá se šarvátkám. Pokud ho však okolnosti přece donutí bojovat, brání se nebo útočí pouze raticemi. Paroh je v tomto období velmi citlivý na zranění a bolest. Jelenovi v této době může dokonce znepříjemňovat život i parazitní hmyz, když mu saje z vyvíjejícího se parohu krev. V lesním šeru mladin přečkávají březnové sněhové bouře i soumrační ptáci, sluky horně. Na cestě z jihu do severských hnízd je nezastavily ani sněhové plišti a poslední noční mrazy. Přikrčené v mladinách vyčkávají už u nás na první krásnější dny. Když se zatřpytí na obloze první hvězda, vzlétnou první samečky nad lesní mýtiny. Velké oči prozrazují, že jde o soumračného ptáka. Barva jejich peří je tak věrná napodobenina ztlutého listí, že člověk těžko spatří sliku i na vzdálenost několika kroků. Mnohdy si člověk neuměl vysvětlit, jak si může slika dobývat dlouhým zobákem z půdy potravu. Proto se pravděpodobně zrodily i historky o tom, že se živí výlučně rosou. Dnes však již poznáme podrobně její zvláštní techniku ​​lovu larev a žížal z půdy. Dlouhý zobák mají sliky vybaven četnými hmatovými tělísky. Mohou ho otevřít na konci i tehdy, když ho mají zapíchnutý hluboko v chodbičce žížaly, nebo larvy. Jejich cesta na sever je současně i svatebním létem. Za návratu do severních hnízdišť přeletují samečky nad mladinami a lesními mýtinami, kde jsou jejich tokaviště. Na sever se nevracejí toulavě, ale vyhledávají nejlepší cesty, vyhýbajíc se horským masivům.

Zdroj: Časopis Elektrón

Patří do ní vše, co se týká měření, od měřicích jednotek až po měřidla, od nejvyšších státních etalonů až po všechna provozní měřidla. Etalon (státní, primární, sekundární) je zařízení, které realizuje hodnotu příslušné veličiny. Tímto může být buď jednotka. její násobek, připadne podíl nebo jiná hodnota stanovená s požadovanou přesností. Takové zařízení, které je oficiálně schváleno jako etalon dané hodnoty, se používá k určování hodnot všech ostatních etalonů (nižšího metrologického řádu) dané veličiny ve státě. Úkolem státní metrologie je zajistit státní etalony pro všechny významné veličiny a určit jak přenést jednotky od těchto etalonů na provozní měřidla. Československý metrologický ústav v Bratislavě úspěšně reprezentuje naši metrologii v zahraničí. Přestože ústav ještě nemá bohatou historii, výsledky, kterých v některých oblastech dosáhl, jsou na světové úrovni. Jde především o vědeckovýzkumnou činnost, zaměřenou na zlepšení úrovně československé etalonáce fyzikálních a technických jednotek. Na vědeckovýzkumnou práci navazují práce technického rozvoje, které spočívají v realizaci a zdokonalování státních etalonů, v konstrukci a výrobě unikátních zařízení a jejich uvádění do provozu. Tato zařízení však nestačí jen vyvíjet a realizovat, je třeba je jako etalony mezinárodně porovnat a tak sjednotit československý systém měřicích jednotek se systémy jiných států. V ústavě vytvářejí československé metrologické předpisy, ověřují etalony nižších metrologických řádů, dělají typové zkoušky, vyhotovují posudky a expertízy. Problematika realizace a uschování etalonů je tak rozmanitá, že prakticky každý z nich vyžaduje samostatné oddělení a laboratoř s dokonalým technickým vybavením. Bylo nám jasné, že všechny nemůžeme navštívit. A tak rozhodl blížící se Nový rok 1980, přesněji den, od kterého již definitivně používáme soustavu Sl. Ať nám ostatní základní veličiny SI prominou, rozhodli jsme se pro délku, čas a teplotu.

KDE ODMEŘUJÍ I NEVIDITELNÉ

Už dávno neplatí to známé: coul sem - coul tam. V mnoha oblastech je milimetr obrovskou vzdáleností a mikrometr běžně používaným termínem. Přesné měření se zejména ve strojírenském průmyslu stalo základním předpokladem kvalitní produkce. Oddělení metrologie délek, jehož vedoucím je inženýr Vlastimil Navrátil, zajišťuje primární etalonáž délky a přenos jednotky na sekundární etalány. Zaměřují se zde na koncové i čárkové délkové míry. Přesné měření délek koncových etalonů (vzdálenost mezi protilehlými "vyleštěnými" stěnami těles) se provádí optickými interferovanými metodami. Využívají zde vlnovou délku různých zdrojů, mimo jiné i vlnovou délku záření laseru. Etalon připnou na destičku a vytvoří tzv. spojení na optický kontakt (dotykové plochy obou těles jsou natolik rovné, že se molekuly přitahují). Část světla dopadá na horní část etalonu, část se odráží od destičky. V interferenčním komparátoru pomocí interferenčních proužků lze jednoznačně určit délku etalonu. V roce 1976 začali v oddělení používat délkový komparátor CLC-20, který umožňuje porovnávat dva čárkové délkové etalony až do 1 m, umístěné vedle sebe. Komparátor má dva fotoelektrické mikroskopy, které jsou schopny měřit posuv 10 nm (pro srovnání - představuje to asi 0,0002 tloušťky vlasu). Komparátor byl původně určen k porovnání dvou čárkových etalonů. Aby mohli porovnat čárkový etalon přímo s vlnovou délkou laserového záření, spojili jej s laserinterferometrem LA 3000, který vyrábí n. p. Metra Blansko. Tím zvýšily přesnost, rozšířily rozsah měření a výrazně urychlily měřící proces.

KDE NEZÁLEŽÍ NA TELEVIZNÍM PROGRAMU

Z více než stovky atomových hodin, které na světě „tikají“, mají jedny v oddělení metrologie frekvence a akustických veličin. Je to cesiový primární etalon frekvence. který umožňuje nezávisle a podle platné definice reprodukovat jednotku frekvence a její násobky s požadovanou přesností (připomeňme si, že 1 Hz = =1 ss a tedy 1s = 1 Hz'). V laboratoři, do které nás přivedl vedoucí oddělení. Ing. Július Groch, CSc., jsou rozzářené obrazovky televizních přijímačů. Televizní pořad však neslouží ke zpříjemnění pracovní doby: slouží k porovnání času. Měli jsme štěstí, že jsme přišli těsně před dvanáctou hodinou. Přesně ve 12:00 začalo srovnávací měření s Budapeští. Obrazové synchronizační impulsy z televizního studia totiž přijímají v bratislavské i budapešťské laboratoři na televizních přijímačích prakticky ve stejnou dobu (malý rozdíl způsobuje rozdílný čas šíření signálu) a protože počítače impulsů přesně vyčíslí rozdíl mezi bratislavskou i budapešťskou dvanáctkou (které nemusí být porovnáním, které nemusí být jaký je mezi hodinami rozdíl údajů. Přesnost srovnání je zaručena. Potvrzuje to i inženýr Groch slovy:
— Nezajímají nás vteřiny, o ty se nemůžeme zmýlit, zajímají nás mikrosekundy. Na základě těchto přesných měření určujeme přesné hodnoty frekvence primárního etalonu frekvence. Měření času a frekvence je v současnosti nejpřesnějším měřením ve fyzice. Atomový čas se vytváří celosvětově jako průměr z více než 100 atomových hodin na celém světě. Přesný čas v ČSSR určují už 12 let atomové hodiny československé akademie věd v Praze, která úzce spolupracuje s bratislavským ústavem. Kromě toho u nás pracuje vysílací stanice OMA 50, která vysílá etalonový kmitočet 50 kHz a časové údaje. Její vysílání přijímají všechna astronomická pracoviště, průmyslové podniky, letadla i letištní služby. Šikovní radioamatéři si dělají „digitálky“ na příjem této stanice, OMA řídí také speciální pouliční hodiny, které vyrábí Pragotron (zatím ukazují čas v Praze a Košicích).
Jednotku času pomocí atomových hodin určili v roce 1967 tak, aby se co nejpřesněji přibližovala k astronomickému času. I tak však mezi nimi narůstá rozdíl. Proto se mezinárodně dohodlo, že pokud bude třeba, udělá se o půlnoci na Silvestra nebo 30. června změna o jednu sekundu. Majitelé přesných digitálních hodinek to mohli zpozorovat i začátkem letošního roku. Mluvit o čase znamená současně mluvit o frekvenci a právě v této oblasti poskytuje oddělení neocenitelnou službu různým podnikům. Ověřuje a testuje generátory frekvence, které jako sekundární etalony frekvence kontrolují různé přístroje v našich průmyslových podnicích.

KDO MĚŘÍ TEPLOTU A TEPLO, TEN ŠETŘÍ

Těžko najít vhodnější citát, který by dokumentoval důležitost přesného měření teploty a tepla. Na mnoha zařízeních malá odchylka od předepsané teploty zhoršuje výkon, pevnost a prodloužení materiálů také závisí na teplotě. Teplotu však nestačí pouze měřit, je třeba ji měřit přesně. Vedoucí sektoru metrologie teplo technických veličin Ing. Milan Borovička nás upozorňuje na specifickou vlastnost teplotní stupnice.
— U většiny veličin se definuje základní jednotka a poté její násobky. U teplotní stupnice je třeba definovat celý její průběh.
— Mezinárodní praktická teplotní stupnice je tak definována, aby si ji mohla realizovat každá země samostatně, v rozmezích, jaké potřebuje,
— dodává inženýr Ján Demian, vedoucí oddělení metrologie teploty a tepla.
— Přesnost však závisí na technických možnostech a schopnostech pracovníků. Teplotní stupnice pro ČSSR je realizována a uchovávána v ústavě a na jejím základě vybudovali primární etalonáž v rozsahu 54,361 K až 2573 K (-218,789 až 2299,85 *C). Teplotní stupnici určuje několik pevných definičních bodů, jako například trojní bod kyslíku (rovnováha mezi pevnou a kapalnou fází a párou kyslíku), 
— 54.361 K, trojní bod vody, 
— 273.16 K, bod tuhnutí 2ta35, bod tuhnutí 5. —1337,58 K a pod.
Dalšími body jsou druhotné referenční body, z nichž nejvyšší teplotu — 2042 K — má bod tuhnutí platiny. V ústavě mají různá zařízení - kryostaty, banky, pece - ve kterých dokáží realizovat tyto teplotní body, jinými slovy, "vyrobit" tyto známé teploty. A protože je známa závislost některých elektrických vlastností látek na teplotě, pomocí odporových, termistorových či termo-elektrických teploměrů (zvolený typ závisí na intervalu, ve kterém měří a na přesnosti, které potřebují dosáhnout) dokáží určit teplotu mezi těmito body. V případě vysokých teplot pracují s bez dotykovými teploměry - pyrometry. Teplotu zde stanovují z teplotního záření. které vzniká tepelnými pohyby hmotných částic měřené látky. To vše umožňuje ověřovat teploměry používané v praxi a přispět tak ke zpestření měření teploty. Přestože u nás teprve začínáme měřit spotřebu tepla, v ústavu již dělají typové zkoušky různých měřičů tepla, které by měly přinést úspory 20 až 30 %. O vysoké úrovni oddělení svědčí to, že americká firma Yellow Springs Instruments Co., si dala ověřit své termistory, kterými vybavuje družice, mimo jiné významné světové metrologické pracoviště, i ústavu v Bratislavě. S výsledky byla velmi spokojena.

Zdroj: Časopis Elektrón

ELEKTROAKUSTICKÝ INDIKÁTOR NAPĚTÍ

Celo tranzistorový indikátor napětí představuje osobní ochranný prostředek při práci a obsluze na různých elektrických zařízeních vysokého a velmi vysokého napětí. Na bezpečnou vzdálenost od živých elektrických částí signalizuje hrozící nebezpečí. Indikátor pracuje samočinně a nezávisle na pracovních podmínkách, čímž představuje jistý druh nepodmíněné ochrany. Může být umístěn v ochranné přilbě, na pracovním oděvu a pod. Skládá se z kapacitního snímače, přizpůsobovacího impedančního měniče, nízkofrekvenčního zesilovače střídavého signálu, usměrňovače, stejnosměrného zesilovače, bez kontaktního spínače, generátoru akustických kmitů, nízkofrekvenčního zesilovače a kombinovaného vypínače se zkušebním tlačítkem. Indikátor je citlivý i na nízké napětí a lze jej použít i jako zkoušečku a pro vyhledávání trasy elektrického kabelového vedení pod zatížením a elektrických vedení v omítce. Autory vynálezu jsou Anton Burcrovič a Tibor Oppl z Výzkumného ústavu bezpečnosti práce v Bratislavě.

NOVÝ MECHANICKÝ PROSTŘEDEK PRO VINOHRADY

Pracovníci Výzkumného ústavu zemědělské techniky v Rovince úspěšně odzkoušeli model ořezávače určeného k ořezávání zelených letorostů révy. Nové zařízení umožní snížit počet pracovníků. Mechanizované ořezávání zelených letorostů révy pomůže v širší míře využívat další vinařské mechanismy. Zlepší průchodnost strojů mezi řádky révy při kultivaci, hnojení, postřicích i při sklizni. A navíc se při kombajnové sklizni sníží sklizňové ztráty. Oříznutí letorostů umožní těl lepší vyzrání hroznů. Doposud podobná zařízení vyráběla jen ve vyspělých kapitalistických státech. V našich vinohradech je až na ojedinělé výjimky nepoužívali. Nové zařízení je umístěno na předním nárazníku traktoru. Lze jej montovat na obvykle používané naše i zahraniční traktory. Obsluhu traktoru a ořezávače současně provádí traktorista.

Zdroj: Časopis Elektrón.

JAK JE TO DNES

Hlavním úkolem národního podniku Sběrných surovin je — stručně řečeno — sběr a úprava druhotných surovin. Přitom druhotné suroviny musí „absolvovat“ určitý koloběh. Výkupna Sběrných surovin sesbírá, resp. vykoupí tyto suroviny, upraví je (roztřídí, slisuje apod.) a v upraveném stavu dodá zpracovatelskému průmyslu, který je použije jako prvotní surovinu. Ani jedna země na světě není tak bohatá, aby si mohla dovolit nevyužívat druhotné suroviny, které potenciálně má k dispozici. A zvláště to platí pro naši zemi, sice průmyslově vyspělou, ale na suroviny nebohatou. Síť Sběrných surovin v republice tvoří 11 krajských podniků řízených Krajskými národními výbory. Ty mají ve svých okresech sběrové provozovny, které disponují jednotlivými výkupnami. Výkupny speciální sklizně vykupují kožky a peří, výkupny obecné sklizně ostatní druhotné suroviny. Které ostatní? Do výkupny může každý obyvatel naší republiky předat železný šrot, barevné kovy (med, hliník. olovo, zinek, cín a jejich slitiny), starý papír, skleněné střepy, starý textil. odpadní gumu, plastické hmoty, zaolejované hadry, sisal, korek, lidské vlasy, filmy, ustalovač, rohy a rohovinu, kožky z koz, kůzlat, ovcí, jehňat, králíků, zajíců a kožky z lovné zvěře, suchý chléb. Tyto suroviny znovu zpracovává papírenský a lepenkářský průmysl, černá a barevná metalurgie, průmysl textilní, sklářský, gumárenský, nábytkářský, tukový, potravinářský, kožená galanterie a další odvětví. S výrobky, na jejichž výrobu použili suroviny ze sběru, se setkáváme denně. Roční objem výkonů všech 11 podniků Sběrných surovin činil například v roce 1977, 1 432 121 000 Kčs.

SYSTÉM SPECIALIZOVANÝCH KONTEJNERŮ

Zvětšovat počet výkupen nestačí na zkvalitňování a rozšiřování výkupu druhotných surovin. Jedním z limitujících faktorů činnosti Sběrných surovin je i rozvoj jejich technického vybavení, které zatím není na přiměřené úrovni. Technický rozvoj Sběrných surovin zaostal za kapacitní „nabídkou“. Proto se ještě setkáváme s výkupnami v podobě „plechových bud bez vody a elektřiny“. Postupně je už nahrazují nové, moderní výkupny. Například v Bratislavě je dnes 6 výkupen, které svým estetickým vzhledem vyhovují moderním požadavkům. Jsou to jednoduché, ale praktické buňky s kontejnery. Jejich počet se má do konce roku 1980 rozšířit na 10 až 15. Kontejnery jsou dnes objektivní nezbytností a patří neodmyslitelně do každé výkupny. Jejich útroby „pohltí“ 6 tun druhotných surovin. Navíc mohou „cestovat“. Výkupna doveze například kontejner na školní dvůr a po napInení ho odveze zpět. V poslední době se začaly dělat pokusy se specializovanými kontejnery na skleněné střepy. Budou stát před hotely, restauracemi, jinými stravovacími zařízeními a postupně i na sídlištích. Dosavadní pokusy však ztroskotaly, protože v kontejnerech se kromě skleněných střepů našly nežádoucí odpady. Ve Sběrných surovinách v Bratislavě na Plynárenské ulici již pracuje velkokapacitní lis BOA SUPER 40. Právě takové moderní vysokovýkonné stroje, mechanismy a zařízení, bez kterých to při rostoucích úkolech nepůjde, chybí. „Úzkým profilem“ jsou vysokozdvižné vozíky, výkonné lisy s automatickým vázáním, těžkotonážní vozidla, na která lze montovat hydraulické mechanismy, nezbytné pro manipulaci například se železným šrotem a skleněnými střepy. Nedostatek vagónů způsobuje „váznutí“ expedice druhotných surovin z výkupny do výroby.

PLNÉ ODPADOVÉ NÁDOBY

V obsahu odpadních nádob je 80 až 90% druhotných surovin, které by se daly ještě zpracovat a využít. Plýtváme tak cennými hodnotami, i když se nám zdá, že kvůli hromádce suchého chleba či balíku starých novin se nám nevyplatí jít do sběrny. Známé pořekadlo však říká: „Babička k babičce, budou kapce...“ Příčiny je však třeba vidět i jinde. Síť výkupně Sběrných surovin má stále příliš velká oka. Na více než 350 tisíc obyvatel Bratislavy připadá přibližně 30 sběren. Je to málo. Ved například v Petržalce, kde bydlí téměř 50 tisíc lidí, je jen jedna výkupna. Tam někde prameni i nezájem obyvatel o výkup druhotných surovin (pokud odhlédneme od malé výkupní ceny za některé druhotné suroviny a nedostatečné informovanosti o otevíracím čase výkupen). Dalším negativním faktorem je již zmiňovaná technická zaostalost výkupen. Nedostatek technických, organizačních a ekonomických faktorů ovlivňuje tedy v nemalé míře výkup a využívání druhotných surovin. Sběrné suroviny vyvíjejí iniciativu na zkvalitnění a rozšíření výkupu. Jednou z jejích forem jsou různé soutěže a akce. V tomto roce připravili pro školy a pionýrské skupiny již tradiční celoroční soutěž ve sběru starého papíru a železného šrotu. Nejúspěšnější sběratelé se na závěr soutěže účastní Celoslovenské várky starého papíru v Jihoslovenských papírnách a celulózkách ve Štúrove a Celoslovenské tavby železného šrotu ve Švermových železárnách v Podbrezové. A přestože se do sklizně zapojilo v uplynulém období 80% škol, do soutěže jen 10 až 15% (například za rok 1978 se nezapojila ani jedna škola z okresu Nové Zámky, Topoľčany, Trenčín a Trnava). Zajímavou akcí letošního roku je soutěž „Hor se na Spartakiádu 1980 - pod heslem „Soutěžme každý den“. Může se jí zúčastnit každý, kdo předá nejméně 50 kg druhotných surovin různého druhu. Mezi odměny patří i vstupenka na Celostátní spartakiádu. Sběrné suroviny každý rok vypravují zvláštní vlak k moři. Jeho účastníky jsou pionýři, kteří za rok předali největší množství druhotných surovin v jednotlivých okresech.

CO SE SKRÝVÁ ZA ČÍSLY

Proč takové soutěže a akce? Proč apel na sběr druhotných surovin? K výrobě jedné tuny surové oceli z původních surovin potřebujeme 80 hodin lidské práce. „Výroba“ jedné tuny ze železného šrotu vyžaduje jen 8 hodin! Zároveň tuna šrotu představuje úsporu 2 tun kvalitního koksovatelného uhlí a 4 tuny železné rudy. Nejefektivnějším surovinovým zdrojem pro výrobu papíru a lepenky se stal sběrový papír. Sběrový papír, který splnil svou primární funkci, lze snadno technologicky zpracovat znovu na vlákninu az této sekundární vlákniny vyrábět další papírenské výrobky. Cyklus – výroba – užití – sklizeň – výroba – se opakuje několikrát. Ze 400 kg nepotřebného odpadu se získává průměrně 300 kg nových výrobků (hygienický papír, lepenky, papír, obalové prostředky, střešní a izolační materiály pro potřeby stavebnictví atd.). Například z jedné tuny sběrového papíru vyrobí v papírnách lepenku, která poslouží jako obálka pro 6 tisíc učebnic. Tona starého papíru znamená úsporu 2,51 metrů plm. dřeva. 354 600 tun papíru, vykoupeného za rok 1976, představuje tyto úspory: 890 000 plm. dřeva, t.j. více než 3 000 ha stoletého lesa. 11 000 pracovních sil a další úspory elektrické energie. Ze starých hadrů je vyroben jemný a pevný listový letecký papír, trvanlivý papír na důležitých dokladech, bibliofilská vydání knih a papíry s největším nárokem na odolnost – bankovky. Nejrychlejší rozvoj výkupu za uplynulé období zaznamenal ustalovač (ustalovač je chemická tekutina, která se používala při výrobě fotografií, poznámka redakce). Z tisíce litrů upotřebeného ustalovače můžeme získat 3 až 4 kg stříbra. Mimořádný hospodářský efekt mají skleněné střepy. Většina z nich se dostává do sběrných surovin jen z průmyslových zdrojů (konzervárně, lihovarny, pivovarů apod.). Tzv. lidová sklizeň je nedostačující. Význam střepů spočívá v tom, že do sklářského tavicího kmene je přidávají 30 až 40%. Jejich nedostatek znamená, že se tavicí teplota musí zvyšovat až o 4002 stupňů Celsia. Každých chybějících 1000 tun skleněných střepů představuje navíc spotřebu energie přibližně 80 000 kWh. Při optimálním množství střepů (40 %) je životnost tavicího agregátu asi 20 měsíční, při pětadvacetiprocentním množství se zkracuje na 16 měsíců. Sklárny střepy potřebují (například ve Skloobalu Nemšová až 40 tun denně), protože skleněné střepy jsou těžko nahraditelnou technologickou surovinou, šetří životnost životních agregátů, sklářské suroviny a energii. Sběrné suroviny dodaly v roce 1978 sklářskému průmyslu celkem 43 tisíc tun střepů, čímž splnily požadavek jen na 50%. Přitom v domovním odpadu bylo, díky velkému počtu nenávratných obalů (lahve od oleje, toniku aj.), minimálně téměř půl milionu tun skla. Příčina tohoto stavu nespočívá jen v lhostejnosti obyvatel, ale také v nedostatku manipulační techniky a v nedostatečné expedici skleněných střepů (nedostatek vagónů). Sběrné suroviny se pokoušejí najít východisko v uvádění systému specializovaných kontejnerů s otvory pro bílé a barevné sklo. Již brzy by měly stát na našich sídlištích. V roce 1978 předaly sběrné suroviny do výroby 552 tisíc tun železného šrotu, 376 tisíc tun starého papíru, 43 tisíc tun skleněných střepů, 22 tisíc tun starého textilu, 17 700 tun barevných kovů, 11 800 tun odpadních pryží.

JSOU BOHATSTVÍ

Druhotné suroviny šetří společenské náklady. Snižují nároky na investice, mechanismy, dopravní prostředky, další pracovní síly. Přispívají ke zlepšování životního prostředí. Ročně se u nás vykoupí druhotné suroviny za 1,5 miliardy korun. Souhrn všech v roce 1978 sklizených druhotných surovin představuje ve zpracovatelském průmyslu úsporu přes 2 miliard kWh elektrické energie. Podceňování významu druhotných surovin se obrací proti nám samým, podnikům i individuálním spotřebitelům. Vyváží-li se kovový odpad na skládky, oslabí se zásobování hutními výrobky. Když se znehodnocuje papír, chybí obalový materiál. Skleněné střepy vyhozené do odpadu snižují výrobní kapacitu skleněných obalů. Vylitý ustalovač ovlivňuje hospodaření s drahými kovy.

A JEŠTĚ NA ZÁVĚR

Sběrné suroviny přešly od vozíků kůžkářů ke kontejnerům dlouhou cestu. Za 31 let své činnosti vykoupili přes 6 milionů tun starého papíru, přes 6 milionů tun železného šrotu, přes 4 miliony tun kožek, půl milionu neželezných kovů, 700 tisíc tun starého textilu, tuny stříbra z ustalovače a stovky vagónů ostatních druhotných surovin. V letošním roce věnují zvýšenou pozornost nejen výkupu skleněných střepů, ale také výkupu kožek a plastů. Život kolem nás se rozvíjí prudkým tempem. Rostou nové závody, průmyslové kombináty, hutě. Zároveň s nimi ovšem vznikají i nové problémy. Ve městech je smog obvyklý jev a špinavé řeky nejsou vzácností. S růstem výroby a spotřeby roste i množství průmyslového i neprůmyslového odpadu. jehož odstraňování je stále obtížnější a nákladnější. Rozvoj průmyslu je nezbytný. Ale stejně nevyhnutelné je i to. aby tento rozvoj nepřinášel zhoršování jiných faktorů, které jsou pro život člověka základní - ovzduší, půdy, hygienického a estetického prostředí. To je také jeden z hlavních cílů Sběrných surovin. Chtějí zachraňovat nejen hodnoty druhotných surovin, ale také hodnoty v našem životním prostředí – čistý vzduch, půdu a řeky.

Zdroj: Časopis Elektrón

LIDSTVÍ SE JEŠTĚ ani nesnilo o železnici, ale doprava osob a zboží už dávno existovala. Po neupravených cestách se pomalu pohybovaly poštovní kočáry a nákladní vozy. Po vydatných deštích se kola vozů nejednou polámaly. Není divu, že mnozí cestující se před cestou vyzpovídali a sepsali testament. Cesta z Vídně do Bratislavy trvala kolem 6 hodin. Do Budapešti 30 hodin. Druhou možností, vžitou i na našem území, byla doprava loděmi, které proti proudu vlekli lidé nebo koně jedoucí po břehu. Taková cesta lodí z Budapešti do Bratislavy trvala 3 až 4 týdny. Na Váhu bylo velmi rozšířeno pltnictví a přeprava dřeva vory. Pak přišel rok 1825 a mezi anglickými městy Stockton a Darlington začala provoz koňská železnice. Uběhlo jen 5 let a 15. září 1830 mělo světovou premiéru zapřáhnutí páry do služeb železnice. Opět v Anglii, mezi stanicemi Liverpool - Manchester. To byl začátek dopravní revoluce, která pokračovala otevíráním nových železnic v dalších evropských zemích. V Čechách se do historie zapsala jako první železnice Brno - Rajhrad a v roce 1838 na území Slovenska to byl úsek Marchegg - Devínská Nová Ves Bratislava v roce 1848 jako součást spojení Vídně s Bratislavou. Počátky železnice na Slovensku však lze položit už do let 1840 až 1846, kdy vybudovali koňskou železnici z Bratislavy do Trnavy v délce 49.5 km. Dnes je to nepochopitelné. Vždyť parní železniční provoz v té době byl úžasným "šlágrem", ale Bratislavská župa ve svém návrhu Uherskému sněmu zdůvodnila výstavbu koňské železnice slovy na železnici půjdou uherské koně a uherské železo.

Při výstavbě parní železnice by bylo třeba platit za dodávky cizině. Pokrok však nebylo možné zastavit a již v letech 1848 - 1849 mělo Uhersko vypracován základní plán železniční sítě a vypracován dokument o reformě dopravy. Tyto základní dokumenty dlouho ovlivňovaly vývoj železnice na našem území a výrazně poznamenaly zejména její výstavbu. I když z původního plánu se nepostavily všechny tratě, jasné nasměrování trati na jedno uherské centrum – Budapešť, lze dnes vidět na naší železniční síti. Ještě ve druhé polovině 19. století postavily některé tratě se kterými základní rozvoj uherských železnic nepočítaly. Jde zejména o trať Košice - Bohumín, kterou předali do provozu v roce 1873. Její výstavbu však diktovali a financovali jiné zájmy, především přiblížit rudu k uhlí a tak zajistit rostoucí požadavky na výrobu železa. 738 minérů, 152 skladníků a 953 dělníků dalších profesi. Ještě za Uherska se na košicko-bohuminskou trať připojilo několik odbočných tratí. Trať Košice - Bohumin je i dnes dvojnásobnou páteří železniční dopravy na Slovensku. Vývoj hospodářství, zejména po 2. světové válce, ještě více upevnil směr východ - západ, a tak se zdvojkolejnila, zelektrifikovala Trať družby Žilina Černá nad Tisou. V celém úseku se vybudovalo spojení mezi Košicemi a Rožňavou a v současné době na celém úseku Košice - Zvolen - Kozárovce - Leopoldov se zvyšují kapacity a rozšiřuje propustnost této tratě zvané "jižní tah" ČSD - Československé státní dráhy mají v národním hospodářství zvláštní postavení, které je zakotveno. Pod pojmem "dráha" - "dráhy" rozumíme: - železnice všech rozchodů v ČSSR.

Jsou to:

• tramvajovou městskou dopravu,
• trolejbusovou dopravu,
• lanovkovou dopravu.

Za celostátní dráhy považují se železnice provozně celostátního významu a to bez ohledu na rozchod. To znamená, že sem patří i tatranské dráhy a železniční trať Trenčianská Teplá - Trenčianské Teplice. Tedy jde o železnice, tvořící souvislou železniční síť, sloužící všeobecným přepravním potřebám. Pionýrská železnice v Košicích a běžné lanovkové dráhy nepočítáme k celostátním drahám, protože nevytvářejí souvislou celostátní síť (ani tehdy, když je obhospodařují železniční organizace). Nový zákon o drahách připouští stavbu nových železnic jen tam, kde je to účelné a kde dojde k odstranění disproporcí mezi výkonností jednotlivých druhů dopravy. Vychází ze zásady, že dráhu lze postavit a uvést do provozu pouze tam, kde nelze žádané množství přepravy zajistit ekonomičtěji jiným druhem dopravy. Výkony v nákladní dopravě v tunových kilometrech (za r. 1978) Celkový objem dopravy: 100 % ,z toho:

• železniční 85,35 %
• cestní 10,88 %
• vodní 3,77 %

Československé státní dráhy charakterizuje hromadná přeprava na dlouhé a střední vzdálenosti a velký rozsah tranzitních přeprav, které vzhledem k zeměpisnému uspořádání Slovenska má vysokou koncentraci. Způsobují to zejména přepravy ve směru východ – západ, kde se setkáváme se zásilkami z krajních – Japonska i Francie. Větší rozsah tranzitní přepravy vzniká z výměny zboží mezi jihovýchodem a severem Evropy. Výstavba různých velkých závodů, koncentrace nerostného bohatství, zejména uhlí do krajních poloh republiky, způsobují obrovskou potřebu přesunu nákladních vozů i zboží. Takto na I. hlavní tah: Most – černá nad Tisou, se koncentruje 40 % celkové přepravy ačkoli tato trať nepředstavuje ani 10 % délky sítě ČSD.

Pokles v přepravě osob od roku 1976 způsobila motorizace. Na Slovensku se dnes denně v průměru naloží kolem 10 000 vozových jednotek. To znamená délku vozů nad 100 km, čili roční nakládka Východní dráhy by ve vozech obřítila téměř celou zeměkouli na jejím nejširším místě, na rovníku. Rozvoj železnice na Slovensku byl značně zbrzděn koncem 2. světové války, kdy ustupující fašistická vojska ničila vše, co se jen dalo. Výsledek byl žalostný. Z 3506 km tehdejších tratí bylo 2 490 km, tedy přes 70 % zničeno výbušninami a rozoráním. Fašisté zničili 311 tunelů, 172 přijímacích budov, 48 topení, 54 vodáren, 270 vodních jeřábů, 250 strážních domků, atp. Jen pro ilustraci je třeba uvést, že trať Bratislava - Žilina byla sjízdná pouze 14. 8. 1945 a válkou zničené železnice opravily až rok po skončení války.

POKROK NA ŽELEZNICI

Často se můžeme setkat s názorem, že kdysi byly železnice rychlejší než dnes. Podívejme se, jak je to:
Ještě před čtyřiceti lety jezdily na ČSD rychlíky s 5 až 6 vozy, ve kterých byla sotva obsazena třetí třída, přičemž v první a druhé třídě se vezlo vždy jen pár lidí. I když šlo o sudý lokomotivu, například rychlíková lokomotiva 365,3 měl dostatek sil, aby převezl vlak dostatečně velkou rychlostí, kterou i dnes překonávat je problémem. Ne proto, že by elektrické rychlíkové lokomotivy nemohly vést vlaky rychlostí 150 km/h, ale pro ostatní okolnosti, zejména technický stav tratě na tuto rychlost. Nakonec i hmotnost rychlíku dnes, kdy ve vlaku je zařazeno 18 až 20 rychlíkových vozů neumožňuje rychlý rozběh a zastavení. Tak jako celá železnice, i nákladní železniční vozy zaznamenaly za uplynulých 120 až 130 let obrovský pokrok, který dnešní doba jen urychluje. Celková hmotnost nákladních vozů byla kolem 5 až 7 tun. Podobná byla i jejich nosnost. Kromě kol a základního podélníku byly ze dřeva. Při stavbě dnešních nákladních vozů se vychází nejprve z poměru váhy k přepravovanému zboží. V optimálním případě je tento poměr 25 % 75 %, spolu na jednu osu vozu by však neměly přesáhnout 20 až 21 tun. Pokud bychom se vrátili pouze 35 až 40 let nazpět setkali bychom se s téměř neuvěřitelnými historkami. Například. Na stanici vyšli mládenci a jeden z nich - zápasník, postupně vyzvedl vozy z koleje, vysadil je mimo, čili způsobil jejich vykolejení. Na železničních stanicích se občas stane, že se vůz při posunu nebo jiné manipulaci vykolejil. V době lehkých vozů si posunovací četa opravdu uměla vždy sama pomoci. Ještě ve třicátých letech našeho století. podstatná část železničních nákladních vozů neměla dnešní vzduchovou tlakovou brzdu. K brzdění vozu sloužily ruční brzdy a k zabrzdění vlaku brzdaři. Nejednou bylo třeba při chodu vlaků přes Štrbu povolat 15 - 25 brzdaře na jeden vlak. Jejich činnost řídil zvukovým návěštím strojvedoucí. Po do vězení vlaku do cíle brzdaři se opět vraceli na Štrbu. Dnes vlak o hmotnosti 2 200 tun veze a ubrzdit strojvedoucí sám. Tak jako železnice způsobila rozvoj průmyslu a stala se počátkem průmyslové revoluce, tak i naopak železnice se rozvíjela pod tlakem výdobytků průmyslu a pro jeho potřeby. Porovnejme i některá další fakta o dosaženém pokroku:
Před prvním lokomotivou musel běžet posel, který zvonkům dával na vědomí chod vlaku a výstrahu ostatním uživatelům silnic a křižovatek. Dnes, při rychlostech 100 a více km/h by to jistě nebylo možné.

Před vlakem jsou ostatní uživatelé včas varováni signálními zařízeními přejezdové závory se automaticky zavírají a po chodu vlaku zase otevírají. Historie pamatuje na vrátné na nádražích, kteří se zvonkem v ruce chodili z čekárny do čekárny a po nástupištích, aby vyvolávali k vlakům. Dnes máme rozhlas, elektrické sdělovací zařízení pro optické vyjádření údajů o příjezdech a odjezdech vlaků a podobně (bohužel ještě ne všude). V období počátků železnice sled vlaků za sebou byl určován na dohled od jednoho návěstidla k druhému, tedy na dohled obsluhujícího člověka. Na stožárech visely "koše". Dnes, kdy je třeba, za každého počasí vypravit po jedné koleji sto i více vlaků, by takové návěští neobstálo. V oznamovací, zabezpečovací a třídící technice se značně rozšířila automatická a poloautomatická traťová zabezpečovací zařízení (jsou na více než 600 km trati) reléová staniční zabezpečovací zařízení (jsou ve více než 40 stanicích), automatická přejezdová zabezpečovací zařízení (jsou na téměř 700 přejezdech0) účastníků), kabelizovala se slaboproudá vedení (je jich asi 900 km), rozšířila se moderní dalekopisná síť, moderní samočinná vlaková zabezpečovací zařízení. Automatická traťová zabezpečovací zařízení přenášejí kódované znaky návěstidel na lokomotivu. Takto bez ohledu na počasí i terén vidí strojvedoucí na rozhodujících tratích světla návěstidel dopředu a může podle nich upravovat chod vlaku. Parní lokomotivy, které více než 100 let hrály na železnici první housle svou roli ukončily. Rok 1980 se zapíše do historie jako mezník, kdy parní lokomotivy navždy vysadily z provozu. Nejprogresivnější je elektrická trakce, která na Slovensku zajišťuje v nákladní dopravě 65 % hrubých tunokilometrů. Zbytek zajišťují motorové lokomotivy. Rozdíl mezi výkonností parních a elektrických lokomotiv se ukážeme na hmotnosti vlaku a rychlosti přepravy. Parní lokomotivy 534.03 patřily k technicky velmi dobrým lokomotivám. Nákladní vlak o hmotnosti 1100 tun přepravovali na začátku padesátých let ze Spišské Nové Vsi na Štrbu zhruba za tři hodiny, včetně dobírání vody a naložení uhlí v Popradu. Každý takový vlak musel mít lokomotivu vpředu a lokomotivu na postrk. Dnes na tomto úseku dva elektrické lokomotivy dovezou vlak o hmotnost 2 200 tun za necelou hodinu. V městské dopravě, ve službách taxíků i v jiných organizacích se osvědčila rádiová spojení. Na železnici, zejména u nás trvá zavedení radiofonie neobvykle dlouho, i když se v Sovětském svazu již před více než deseti lety jednoznačně dokázalo, že rádiové spojení strojvedoucího s dispečerem a výpravčími přispělo ke zvýšení propustnosti trati nejméně o 15 %. Naše tratě jsou tak vytížené, že propustnost se dostává doslova na úplný okraj.

Obnova trati na Slovensku výměna výhybek každoročně vyžaduje více než půl miliardy korun a je třeba nových a nových investic na obnovu morálně a materiálně opotřebených základních fondů, aby se včas připravily podmínky pro zvládnutí růstu přepravy. V sedmé pětiletce se uvažuje na Slovensku s investicemi v hodnotě 4 miliardy korun, i když rychlejší zavádění moderní techniky odstraňování a nahrazování budov na stanicích by vyžadovalo mnohem více. Možnosti zde však závisí na dodavatelských kapacitách. Výborným pomocníkem se stala širokorozchodná trať mezi Užhorodem a Košicemi, po které přepravují především rudu, ale i uhlí a později, po vybudování překladiště aut nedaleko VSŽ, i všechna dovážená auta pro ČSSR.

POČÍTAČE POMÁHAJÍ

Jednou z ideálních možností, jak zvýšit kvalitu a včasnost všech evidenci a statistik na ČSD, jak zavést nepřetržité sledování výkonů a pohybu, jak na základě vyhodnocování výkonů dosahovat vyšší hospodárnosti je zavedení počítačů do praxe. Ukažme si příklad, kde by sledování vedlo k optimální hospodárnosti. Přijedete na železniční stanici a potřebujete objednat nákladní vůz pro přepravu. Dnes to většinou dělají lidé. Podívají se, kde mají na svých sledovacích plachtách žádaný druh vozu. Jsou však speciální vozy, kterých je na síti ČSD jen několik. V takových případech přechází hledání vozu ze stanice na Provozní oddíl, odtud na Správu dráhy a na federální ministerstvo, aby bylo zjištěno, kde takový vůz je a vydal se příkaz k jeho odeslání do stanice nakládky. Na železnicích kde takovou činnost řídí počítač – je to mnohem jednodušší. Počítač nejenže najde takový vůz, ale vyhodnotí, který vůz je nejblíže a sleduje jej po cestě. Využití počítačů na železnici je však mnohem větší. Na železnici je mnoho míst, kde se manipuluje s vozem, kde se pracuje, kde se tvoří výkony. Je třeba dosáhnout takového spojení, aby se údaje z každého místa odesílaly do výpočetních center, kde by sloužily pro operativní a základní řízení. Významnou roli mají počítače, které řídí rozposunování vozů. Přesto se do počítačů ještě nedostávají všechny údaje, některé z nich nejsou přesné, neboť většinou ještě přecházejí přes ruce lidí. Proto se o operativní evidenci často říká, že je to správný součet nepřesných čísel. Pokrok na železnici. to není jen technika a její rozvoj. Zasloužili se o něj především lidé, velká modrá armáda, která zajišťuje chod dopravy v pátek i svátek, na Silvestra i na Nový rok, v dešti, sněhu či sluneční palavě.

Zdroj: Časopis Elektrón.