V posledních měsících existence první Slovenské republiky byla slovenská armáda, známá také jako Domobrana, a byla plně podřízena německému velení. Těžiště její činnosti již nespočívalo v boji, ale v opevňovacích pracích, strážní službě a evakuaci obyvatelstva z frontového pásma.

Generálové a důstojnický sbor československé armády v roce 1938

Kategorie	Hodnost	V armádě celkově	Z toho Slováků
Generál	Armádní generál	5
	Divizní generál	29	1
	Brigádní generál	83
Celkem		139	1
Vyšší důstojník	Plukovník	752
	Podplukovník	941	2
	Major	1429	11
	Štábní kapitán	2834	61
Celkem		5956	76
Nižší důstojník	Kapitán	1307	46
	Nadporučík	1517	57
	Poručík	4066	256
Celkem		6890	359
Všechno spolu		12985	436

Zdroj: Wikipedia

Máma pak už jen prádlo zavěsí a dá usušit. Při praní v klasické pračce je to podobné, ale zůstává ještě jedna nepříjemná operace a tou je ždímání. Tuto "svalovou" záležitost beze zbytku odstraní odstředivka. Proto by v žádné domácnosti, kde mají klasickou vířivou pračku, neměla chybět ani odstředivka. Abyste i vy mohli mámě poskytnout vyčerpávající informace o těchto kvalitních pomocnících, dovolte nám, abychom vám automatickou pračku Tatramat 353 a odstředivky Klad N 1, Perla C 41 a Frymeta OB 10 alespoň stručně představili. Že automatická pračka Tatramat 353 není pomocník ledajaký, zjistíte už z toho, že v ní lze vyprat najednou až 5 kg suchého prádla. To není zanedbatelné množství. Tatramat 353 má celkem 19 programů, z toho 5 bioprogramů. Nejenže dobře peří, ale také pěkně vypadá. Samonosná skříňka pračky je vyrobena z ocelového plechu a její povrch je chráněn lakem. V čelní stěně je kruhový vkládací otvor těsněný gumovou manžetou a uzavíratelnými dvířky. Násypka pracího prostředku je dvoudílná a je umístěna ve vrchní desce pračky. Ovládání pračky je velmi jednoduché: na řídícím panelu umístěném na přední stěně pračky pomocí otočného knoflíku a čtyř tlačítek. „Nakrmení“ pračky, nastavení programu a zapnutí pračky je práce okamžiku. A pak už se nemusíte o nic starat. Všechno další udělá automatická pračka Tatramat 353 sama. Tady bychom mohli naši informaci skončit. Ale dovolte nám ještě pár technických údajů. Automatická pračka Tatramat 353 má příkon 2290 W, příkon topného tělesa je 2000 W, hmotnost 90 kg a jistě vás budou zajímat i její rozměry. Šířka 620, hloubka 510 a výška 850 mm.

Výbornou automatickou pračku Tatramat 353 dostat za 6 600,- Kčs. Pokud hledáte malou odstředivku prádla, podívejte se na stolní odstředivku Klad, typ N 1. Je to vysoce výkonný a velmi spolehlivý elektrický spotřebič soudkovitého tvaru na třech gumových nožičkách. Smaltování je ve dvoubarevné kombinaci. Je uzpůsobena pro náplň 1 kg suchého prádla. Odstřeďování trvá dvě minuty. Příkon 60 W, hmotnost 6,25 kg. Odstředivka Klad, typ N 1 stojí 560,- Kčs. Dokonalými technickými vlastnostmi se může pochlubit osvědčená odstředivka Perla C 41. Ta je vhodná pro jmenovitou náplň prádla 1,5 kg. Perla C 41 je vybavena bezpečnostním víkem, kterým se po zapojení na síť rovněž uvádí do chodu (zavřením se zapíná, otevřením vypíná). Čas odstřeďování je tři minuty, příkon elektromotoru 130 W. Odstředivka Perla C 41 má hmotnost 12 kg a dostanete ji za 900,- Kčs. Dodejme ještě, že zvláštními přednostmi odstředivky Perla C 41 jsou malé rozměry, bezhlučný chod, spolehlivý chod a bezpečnost při manipulaci. Ve větších domácnostech a při větším množství prádla přichází ke slovu odstředivka Frymeta OB 10. Jmenovitou náplní tohoto typu jsou čtyři kilogramy prádla. Toto množství dokáže bez problémů „vyždímat“ za tři minuty. Odstředivka Frymeta OB 10 má příkon 160 W a hmotnost 31 kg. Plášť a buben je z ocelového plechu, buben je pozinkován. Ostatní části – jako je vrchní kruh pláště, víko, zavírací páka, výtoková hadice a rukojeti byly vyrobeny z termoplastických hmot. Odstředivka Frymeta OB 10 je velmi pěkně barevně vypadající spotřebič. K tomu přispívá barevné sladění kovového pláště s plastickými částmi. Odstředivka Frymeta OB 10 se uvádí do chodu a vypíná zavírací pákou. Toto výborné zařízení stojí 1280,- Kčs. Určitě si přejete, aby máma měla snazší práci a zbytečně se nenadělala. Doporučte jí návštěvu v jedné z našich speciálních prodejen ELEKTRO, odkud si může převzít automatickou pračku Tatramat 353, nebo jednu z pěkných odstředivek prádla. Ve speciálních prodejnách ELEKTRO máte nejen pěkný výběr, ale i naši odborníci vám všechny uvedené spotřebiče také odborně předvedou a seznámí vás s jejich obsluhou. Automatickou pračku i výkonné a spolehlivé odstředivky prádla máte možnost získat i bez hotovosti na účelovou půjčku.

Zdroj: Časopis Elektrón

Mama potom už iba bielizeň zavesí a dá usušiť. Pri praní v klasickej práčke je to podobné, ale zostáva ešte jedna nepríjemná operácia a tou je žmýkanie. Túto "svalovú" záležitosť bezo zvyšku odstráni odstredivka. Preto by v žiadnej domácnosti, kde majú klasickú vírivú práčku, nemala chýbať ani odstredivka. Aby ste i vy mohli mame poskytnúť vyčerpávajúce informácie o týchto kvalitných pomocníkoch, dovoľte nám, aby sme vám automatickú práčku Tatramat 353 a odstredivky Klad N 1, Perla C 41 a Frymeta OB 10 aspoň stručne predstavili. Že automatická práčka Tatramat 353 nie je pomocník hocijaký, zistíte už z toho, že v nej možno vyprať naraz až 5 kg suchej bielizne. To nie je zanedbateľné množstvo. Tatramat 353 má dovedna 19 programov, z toho 5 bioprogramov. Nielenže dobre perie, ale aj pekne vyzerá. Samonosná skrinka práčky je vyrobená z oceľového plechu a jej povrch je chránený lakom. V čelnej stene je kruhový vkladací otvor tesnený gumovou manžetou a uzatvárateľnými dvierkami. Násypka pracieho prostriedku je dvojdielna a ie umiestnená vo vrchnej doske práčky. Ovládanie práčky je veľmi jednoduché: na riadiacom paneli umiestnenom na prednej stene práčky pomocou otočného gombíka a štyroch tlačítok. „Nakŕmenie" práčky, nastavenie programu a zapnutie práčky je práca okamihu. A potom sa už nemusíte o nič starať. Všetko ďalšie urobí automatická práčka Tatramat 353 sama. Tu by sme mohli našu informáciu skončiť. Ale dovoľte nám ešte zopár technických údajov. Automatická práčka Tatramat 353 má príkon 2290 W, príkon vykurovacieho telesa je 2000 W, hmotnosť 90 kg a určite vás budú zaujímať aj jej rozmery. Šírka 620, hĺbka 510 a výška 850 mm.

Výbornú automatickú práčku Tatramat 353 dostať za 6 600, — Kčs. Ak hľadáte malú odstredivku bielizne, pozrite si stolovú odstredivku Klad, typ N 1. Je to vysokovýkonný a veľmi spoľahlivý elektrický spotrebič súdkovitého tvaru na troch gumových nožičkách. Smaltovanie je v dvojfarebnej kombinácii. Je uspôsobená pre náplň 1 kg suchej bielizne. Odstreďovanie trvá dve minúty. Príkon 60 W, hmotnosť 6,25 kg. Odstredivka Klad, typ N 1 stoji 560,— Kčs. Dokonalými technickými vlastnosťami sa môže pochváliť osvedčená odstredivka Perla C 41. Tá je vhodná pre menovitú náplň bielizne 1,5 kg. Perla C 41 je vybavená bezpečnostným vekom, ktorým sa po zapojení na sieť taktiež uvádza do chodu (zatvorením sa zapína, otvorením vypína). Čas odstreďovania je tri minúty, príkon elektromotoru 130 W. Odstredivka Perla C 41 má hmotnosť 12 kg a dostanete ju za 900,— Kčs. Dodajme ešte, že zvláštnymi prednostami odstredivky Perla C 41 sú malé rozmery, bezhlučný chod, spoľahlivý chod a bezpečnosť pri manipulácii. Vo väčších domácnostiach a pri väčšom množstve bielizne prichádza k slovu odstredivka Frymeta OB 10. Menovitou náplňou tohto typu sú štyri kilogramy bielizne. Toto množstvo dokáže bez problémov „vyžmýkať" za tri minúty. Odstredivka Frymeta OB 10 má príkon 160 W a hmotnosť 31 kg. Plášť a bubon je z oceľového plechu, bubon je pozinkovaný. Ostatné časti — ako je vrchný kruh plášťa, veko, zatváracia páka, výtoková hadica a rukoväte boli vyrobene z termoplastických hmôt. Odstredivka Frymeta OB 10 je veľmi pekne farebne vyzerajúci spotrebič. K tomu prispieva farebné zladenie kovového plášťa s plastickými časťami. Odstredivka Frymeta OB 10 sa uvádza do chodu a vypína zatváracou pákou. Toto výborné zariadenie stoji 1280, — Kčs. Určite si prajete, aby mama mala ľahšiu prácu a zbytočne sa nenarobila. Odporúčajte jej návštevu v jednej z našich špeciálnych predajni ELEKTRO, odkiaľ si môže prevziať automatickú práčku Tatramat 353, alebo jednu z pekných odstrediviek bielizne. V špeciálnych predajniach ELEKTRO máte nielen pekný výber, ale i naši odborníci vám všetky uvedené spotrebiče aj odborne predvedú a zoznámia vás s ich obsluhou. Automatickú práčku i výkonné a spoľahlivé odstredivky bielizne máte možnosť získať i bez hotovosti na účelovú pôžičku.

Zdroj: Časopis Elektrón

Vlastnosti elektrického proudu. který protéká uzavřenou smyčkou řidiče lze charakterizovat fyzikální veličinou - magnetickým momentem. Hodnota magnetického momentu M uzavřeného vodiče, který ohraničuje plochu S, a kterým teče elektrický proud o intenzitě i je:
M = S.i.
Jeho směr určuje Ampérovo pravidlo. Je přirozené předpokládat, že magnetický moment bude mít i obíhající elektron v atomu. Tento magnetický moment budeme nazývat orbitálním magnetickým momentem. Nejmenší orbitální moment bude mít obíhající elektron v atomu vodíku s energií, která odpovídá nejmenší vzdálenosti od jádra. Tuto nejmenší hodnotou orbitálního magnetického momentu lze změřit a nazývá se Bohrovým magnetonem. Jeho hodnota v porovnání s hodnotou magnetického momentu obvyklých magnetů je velmi malá (10²² až 10²³ krát menší). Další studium struktury atomu ukázalo, že elektron vytváří magnetický moment nejen při svém pohybu kolem jádra atomu, ale že i sám je nositelem jistého magnetického momentu. Je to tzv. spinový magnetický moment, který souvisí se spinem elektronu. Jeho hodnota se rovná také jednomu Bohrovu magnetonu. Spin elektronu patří mezi vnitřní charakteristiky elementárních částic (tedy i elektronů) jakými jsou například jejich hmotnost, nebo náboj. Magnetismus všech obíhajících elektronů kolem jádra je projevem jejich orbitálního i jejich spinového magnetického momentu. Studium struktury atomových jader ukázalo, že protony a neutrony, které je tvoří, se vyznačují také orbitálním a spinovým magnetickým momentem. Vidíme, že všechny mikrostrukturální elementy látky – elektrony, protony a tedy i jejich libovolné kombinace, tzn. j. atomová jádra,atomové obaly a kombinace těchto kombinací, tzn. j. atomy, molekuly a nakonec makroskopická tělesa mohou mít v principu magnetické vlastnosti, protože všechny bez výjimky mohou být nositeli magnetických momentů, a tedy vytvářet ve svém okolí magnetické pole a reagovat na vnější magnetické pole.

Proto by magnetické vlastnosti měly mít všechny látky, tedy všechny látky by měly být magnety. Protože látky jsou tvořeny souborem atomů, tzn. j. atomovými jádry a elektrony, jejich magnetické vlastnosti jsou dány součtem magnetických momentů jednotlivých atomů. Mohou vzniknout tři různé případy:

1. celkový orbitální magnetický moment všech elektronů, protonů a neutronů v atomu je buď rovný nule, nebo je různý od nuly;
2. celkový spinový magnetický moment všech elektronů, protonů a neutronů v atomu je bud roven nule nebo je různý od nuly;
3. součet celkového orbitálního a spinového magnetického momentu je bud roven nule nebo různý od nuly.

Základní makroskopickou charakteristikou magnetických vlastností látky je vektorová veličina – magnetizace. Definujeme ji jako vektorový součet magnetických momentů atomů tvořících danou látku, a která se nacházejí v jednotkovém objemu této látky, například v 1 m³ nebo 1 cm³ (uvědomujeme si, že magnetické momenty jednotlivých atomů jsou kromě vektorové veličiny, mají). Magnetizace tedy může být nulová nebo nenulová. Látky však nekvalifikujeme podle toho, jaká je hodnota magnetizace v nepřítomnosti vnějšího magnetického pole, ale klasifikujeme je podle toho, jak ovlivňuje vnější magnetické pole na elementární magnetické momenty jednotlivých atomů, a tedy jaká je magnetizace dané látky za působení vnějšího magnetického pole. Jinými slovy, vyšetřujeme reakci (odezvu) dané látky na vnější magnetické pole. Atomové nosiče magnetického momentu, jak už víme, jsou mikroskopické uzavřené proudovodiče. Vnější magnetické pole indukuje v nich mikroskopické indukční proudy, jejichž magnetické momenty podle Lencova pravidla budou mít směr opačný než je směr vnějšího magnetického pole. Takový polarizovaný (indukční) efekt se nazývá diamagnetismem. Diamagnetickými látkami nazýváme všechny ty magnetické látky, ve kterých převládá diamagnetický efekt. Celkový magnetický moment jednotlivých atomů, pokud nepůsobí vnější magnetické pole, může být nulový. Diamagnetismus je velmi slabý efekt, často je potlačován silnějšími efekty, způsobenými vnějším magnetickým polem. Diamagnetickým efektem se vyznačují všechny látky. Pokud látku tvoří atomy, které se vyznačují nenulovým celkovým magnetickým momentem, pak vnější magnetické pole způsobí kromě diamagetického efektu, tzv. orientující efekt. Tento efekt spočívá v tom, že se magnetické pole snaží otočit magnetické momenty všech atomů do svého směru. Tento orientující efekt nazýváme paramagnetismus. Pokud v látce převládá diamagnetický efekt, látka je diamagnetická a převládá-li paramagnetický efekt, pak je paramagnetická. Tato klasifikace magnetických látek není zdaleka úplná. Doposud předpokládali, že jednotlivé „nosiče“ magnetického momentu jsou navzájem nezávislé. V mnoha případech však vliv vzájemné interakce mezi magnetickým momentem je podstatný pro vytvoření výsledné magnetizace dané látky. Tato interakce může způsobit, že magnetizace bude nenulová iv případě, kdy magnetické pole na danou látku nepůsobí. K objasnění fyzikální podstaty interakce mezi atomy, která závisí na orientaci jejich magnetických momentů, nelze použít představy klasické fyziky. Pochopení této interakce bylo možné jen po vypracování kvantové teorie. Kvantové efekty jsou "odpovědné" i za existence feromagnetismu a antiferomagnetismu.

Zdroj: Časopis Elektrón

V sešitech přibývaly poznámky, myšlenky, pokusy o zobecnění - a to vše vedle medicínské praxe, po patnácti letech neúspěchů i dílčích úspěchů. Ředitelství Ústavu národního zdraví hlavního města SSR Bratislavy mu umožnilo konfrontaci poznatků a zkušenosti v zahraničí v jeho úsilí mu pomáhalo dílo A. Ciževského zakladatele heliobiologie, které četl v ruském jazyce. Alexander Ciževskij odhaloval zákonitosti, kolem nichž tisíce přírodovědců prošlo bez povšimnutí. Spojil astronomii. vědu o hvězdách a vesmíru, s biologií, vědou o životě, a položil základy nového vodního oboru, který získal právo vědecké existence pouze v posledních letech. — Budu jen opakovat moudré, že pro všechny biologické organismy, pro nejnižší i nejvyšší, mají kosmické pochody důležitou roli. V dlouhém procesu přizpůsobování si k tomu zařídili biologické funkce. Organismy. které to nejlépe dokážou, mají nejvíce naděje přetrvat a stabilizovat se, — říká MUDr. Stanislav Pivárči. A pokračuje: „Například, na lidský organismus nejsilněji působí rytmus den – noc. V zásadě se člověk přes den aktivizuje a v noci se jeho funkce přitlumí. Projevuje se to iv kolísání průměrné tělesné teploty, na krevním tlaku, na frekvenci dýchání a tepu. Mezi třetí ráno a patnáctou odpoledne je lidský organismus v "kyselé fázi", od patnácté hodiny do třetí ráno v "bazické fázi"... Zjistilo se, že symptomy různých nemocí se projevují v závislosti na 24 - hodinovém rytmu (například trombózy, nemoci a bronchiální astma jsou akutní po většinou v noci), statistiky říkají, že většina lidí se rodí v noci a v noci i umírá ... Zamýšlí se. Říká, že statistika nehodovosti na cestách také určitým způsobem sleduje sluneční aktivitu. Pravda, statistika je jen statistika. — Přirozeně, že všechno nemůže souhlasit na vteřinu, minutu mluvíme také o průměrech ovlivněných i jinými faktory životního rytmu člověka. Působí na něj i magnetické bouře, ale člověk nemá žádný zvláštní přijímající orgán pro zaznamenávání magnetického pole nebo elektrického pole, přesto ho v rozhodující míře ovlivňují. MUDr. Stanislav Pivárči říkají, že lidová moudrost: Kateřina na ledě - Vánoce na blátě lze vysvětlit i sluneční aktivitou, vždyť ne více než třicet dny trvá toto, období. a zhruba tolik potřebuje i jedna sluneční skvrna, aby se dostala na původní místo (optimálně 27 dny).

Obdobná souvislost či zákonitost by se mohla týkat i člověka. Spodní část atmosféry (do výšky 10 km) je jakousi dílnou počasí. V troposféře se nacházejí vodní kapky a když je zataženo, mohou odrážet až 80 procent slunečního záření. Oblaka a zemský povrch ohraničuje určitý prostor – jako mezi dvěma polepy kondenzátoru. Když je hezky, tak onen myšlený druhý polep kondenzátoru sahá do nekonečna. A takové rozdílnosti musí zapříčiňovat i rozdílné vlivy na život na Zemi… — člověk jako určitý systém není ničím chráněn před změnami či kolísáním „vnějšího“ záření. „Vnitřní organizace“ uskutečňuje přijaté záření v biochemických procesech. Sledování těchto vlivů na zdravotní stav člověka v přirozených polích se uskutečňuje hlavně pomocí statistiky, statistika dává sice obraz, ale nic víc — a má v sobě, jakoby dobře utajený klíč k problému, který se jednou najde, — říká MUDr. S. Pivaři. Těmito problémy, vlivem záření na živý organismus, se zabývají mnozí, i jednotlivci, jejich spolupracovníci. A mezi ně patří i MUDr. S. Pivárči, který zdůrazňuje, že je povinností člověka hledat odpovědi na své otázky, ale také počítat s tím, že ty jeho nemusí být správné či obecně platné. Zajímalo nás, do jaké míry se vyrovnal se svojí jakoby první otázkou. - člověk se adaptoval k vnějším silovým polím - gravitačnímu, magnetickému a kosmického záření a to tak, že krátce trvající nedostatek nebo nadbytek způsoboval určité poruchy. Uplatňuje se zde fyzikální organizace individua, které potřebuje určitou hladinu - částku pole na svou normální existenci. Na základě pozorování dějů v přírodě a jejich spjatosti s chováním níže organizovaných tvorů se mnohé zjistilo, co však nelze vysvětlit pudy, instinkty, ale jen vzájemným působením poli a organismu. To přivedlo k předpokladu, že pokud dva či více pacientů má nezávisle na sobě shodné zdravotní poruchy, musí existovat.

Deset let trpělivé práce, desítky rozhovorů, zkoumání, porovnávání a ověřování… a pomoc od spolupracovníků z jiných vědních oborů a čtyřicet pacientů mu popisovaly v období od 1. dubna do 30. června 1970 své obtíže. Zjednodušili interpretaci těchto problémů – matematické vyjádření v binárních vztazích rozšířených o čtyři stupně pro každou složku. Subjektivní dobrý zdravotní stav se klasifikoval známkou 1-4, špatný známkami 5 až 8 (podle intenzity). Změny zdravotního stavu se kódovaly v hodinových intervalech, což se dosud nedělalo. Z interakce tzn. autonomního a korekčního systému dostali biologický vektor (BV), a tím i osobitost pacienta. Na druhé straně, měly k dispozici AE indexy, což jsou poruchy v geomagnetickém poli vyjádřené v jednotkách magnetické indukce. K dispozici měli hodinové průměry hodnot a další údaje. Snažili se vybrat nejvýhodnější tvar závislosti organismu na AE indexech za předpokladu, že BV nezávisí jen na momentálních hodnotách, ale že se projevuje i závislost na časově předcházejících hodnotách. Ukázalo se, že hlavní vliv na jedince způsobily amplitudy a jejich druhé mocniny. Z rozboru vyplynulo, že všichni jedinci vykazovali podstatnou závislost na magnetickém poli. Křivky se matematicky upravily tak, aby bylo vidět dynamiku dějů: korelace mezi AE a BV se určovala na maximum. MU Dr. Stanislav Pivárči se svými spolupracovníky nezůstal při jednom problému ... Věří, že jeho odpověď na Otázku bude stále bohatší. A jednou bude možná předpovídat i určité zdravotní potíže v závislosti na sluneční aktivitě a poté přijímat preventivní opatření.

Zdroj: Časopis Elektrón

ROČNÍ TĚŽBA fosilních paliv dosahuje obrovského množství. Jako příklad uvedeme spotřebu ropy, která v současnosti patří mezi nejdůležitější energetické suroviny a „problém ropa“, jak strašidlo obchází celý svět. Od začátku tohoto století, kdy ji v širším rozsahu začaly využívat, přibližně do roku 1975, se na všech kontinentech naší planety spotřebovalo asi 48 miliard tun ropy. Z toho asi dvě třetiny připadá na období posledních 25 let. Připočteme-li k tomu i spotřebu uhlí a zemního plynu, tak celkové množství ve světě spotřebované energie ve stejném období je v průměru o dvojnásobek větší než energie, která se spotřebovala za celou předchozí existenci lidské civilizace. Na celém světě neustále ubývají zásoby fosilních paliv, a proto v zájmu budoucích generací, je třeba s nimi racionálně hospodařit a zároveň hledat náhradní zdroje energie, mezi něž patří jaderná energie, vodík, sluneční a geotermální energie a jiné dnes málo známé zdroje energií. Téměř všechny druhy energetických surovin jsou přímo nebo nepřímo spojeny s energií slunečního záření. V uhlí, ropě a zemním plynu máme v podobě uhlíku „zakonzervovanou“ energii slunečního záření z dávných geologických dob. Za určitých okolností se mohou těla odumřelých rostlin nebo živočichů nahromadit na relativně malém území a vytvořit „ložiska", z nichž složitými biochemickými, fyzikálními a geologickými pochody v průběhu dlouhých geologických dob mohou vzniknout současná ložiska uhlí, ropy nebo zemního plynu.

Za normálních podmínek, při dokonalém přístupu vzduchu, odumřelá těla živočichů a rostlin se zcela rozpadnou, přičemž se uvolní kysličník uhličitý, voda a jiné látky. Pokud se tento proces rozkladu odehrává v prostředí bez přístupu vzduchu (například ve vodním prostředí) vznikne z odumřelých rostlin rašelina a živočichů hnilo-kal, které jsou prvními meziprodukty při vzniku uhlí a ropy. Uvolni se přitom voda, kysličník uhličitý, metan, sirovodík, organické kyseliny a jiné a zbytek se relativně obohatí uhlíkem. Významnou roli při rozkladu těl drobných živočichů hrají drobné anaerobní bakterie, které odebírají organické hmotě kyslík. Hromazením odumřelých těl rostlin, dřevin a mořských živočichů v mořských zálivech, lagunách, pobřežních jezerech, deltách velkých řek a beřinách, jejich zanášením nepropustnými vrstvami jílu, bahna, písku, jejich přehazováním a hnitím bez přístupu vzdušného zemního plynu, který je současnou většiny ropných ložisek. Významnou roli v tomto procesu má tlak nadložních hornin a teplota. Nejmladším „uhlím“ je rašelina. Obsahuje látky humusové povahy. Vzniká v bažinách jezerech, říčních ramenech, deltách řek nebo v oblastech s dostatečným množstvím vodních srážek, kde rostou mechy a rašeliníky. Taková místa nazýváme rašeliniště. Rašelina obsahuje asi 60 % uhlíku, 30 až 35 % kyslíku a jen velmi zřídka se používá jako palivo. Z pradávných rašelinišť pod váhou nadložních sedimentů, působením teploty a tektonických tlaků a dalšími procesy mohou vzniknout různé druhy uhlí. Důležitou roli hraje čas a obsah uhlíku v organickém zbytku. Čím je větší obsah uhlíku, tím je uhlí kvalitnější.

Zpravidla podle věku rozlišujeme dva hlavní druhy uhlí – černé a hnědé. Černé uhlí je obyčejně starší a vzniklo v karbonu nebo v permu, kdy rostly velké přesličky, plavouny a kapradiny. Hnědé uhlí je mladší a vzniklo v období třetihor. Toto konstatování neplatí však pro všechna ložiska černého a hnědého uhlí na světě. Černé uhlí obsahuje asi 80 až 90 % uhlíku a je uloženo ve větších hloubkách, hnědé uhlí má 65 až 75 % uhlíku a jeho sloje jsou uloženy mělčí pod zemským povrchem. Nejkvalitnějším černým uhlím je antracit, který obsahuje až 95% uhlíku a má výhřevnost kolem 35 000 megajoulů. Nejhorším uhlím je lignit, který obsahuje kolem 60 % uhlíku s výhřevností kolem 10 500 megajoulů. Ložiska černého uhlí se u nás dobývají v ostravsko-karvínském revíru, v okolí Kladna a Plzně. Největší ložiska hnědého uhlí jsou v severních Čechách, Handlové, Novákách, Modrém Kameni a na Moravě. Z uhlí lze destilací vyrobit také kapalné a plynné uhlovodíky. Podobné procesy probíhají i ve vrstvách zemské kůry. Při vzniku ložisek ropy a zemního plynu musí být odumřelá těla malých mořských živočichů rychle zakryta tlustými vrstvami bahna, jílů nebo písků, které organickou hmotu dobře izolují od okolí, hlavně od vzdušného kyslíku. Vhodným prostředím pro vznik ropy byly pradávné mořské zálivy nebo vodní zátoky oddělené hrázemi od okolní pevniny.

Téměř všechna ložiska ropy na světě jsou vázána na usazené (sedimentární) horniny mořského původu. Dobrým „konzervačním“ prostředkem byla slaná mořská voda, která je průvodním znakem převážné většiny ropných ložisek. Objevování ložisek ropy a zemního plynu, které jsou často uloženy ve velkých hloubkách, je zdlouhavý proces. Neobejde se bez dokonalé přístrojové a vrtací techniky a ne vždy skončí úspěšně. Na území naší republiky, kromě malých ložisek ropy na jižní Moravě a západním Slovensku, se nevyskytují větší ložiska ropy a zemního plynu, a proto téměř celou domácí spotřebu zajišťujeme dovozem ze Sovětského svazu. V současné době se na všech kontinentech naší planety využívá asi 22 000 ložisek ropy a zemního plynu. Podle statistických údajů asi 80 % světové těžby ropy a zemního plynu pochází z kontinentálních ložisek, zbylých 20 % se těží v okrajových částech světového oceánu. Skoro polovina světové těžby ropy pochází ze zemí Středního východu a Severní Afriky. Mezi největší světové producenty ropy patří Sovětský svaz (16,4 %). USA (15,6 %), Saúdská Arábie (14,6 %), Írán (10,8 %) atd.

Zdroj: Časopis Elektrón.

"ROZPITVANÝ" PROBLÉM

Podle anglického psychologa Jacksona lze řešení každého problému rozdělit do několika stadií. První z nich je tzn. latentní stadium, kdy problém vzniká a není ještě zcela jasný. V dalším — vývojovém stadiu se vyjasňuje jeho podstata a plánuje řešení Potom přichází aktivní stadium, ve kterém se řešení uskuteční. Stadium poklesu intenzity problému nastává, když je jeho řešení na dohled a poslední, utichající stádium je spojeno s ukončením řešení. Takto lze popsat řešení problému obecně. Při vlastním řešení by nám to ale příliš nepomohlo. Ve snaze proniknout do podstaty procesu řešení problémů vyčlenili psychologové jednotlivá stadia iz hradiště konkrétního řešitele.

ZÁKLAD = DOBRÁ FORMULACE

O co tedy jde? Nejprve je nutné problém dobře zformulovat. Albert Einstein v této souvislosti napsal, že „formulace problému je často mnohem podstatnější než jeho řešení, které už může být věcí matematické nebo experimentální dovednosti“. Definování problému z nejasné, nepřehledné situace je nejdůležitější krok v celém jeho řešení. V psychologii se dělají rozsáhlé výzkumy, týkající se vnitřního, psychického zobrazení problému, vydělení jeho nejdůležitějších stránek a vlastností. Ukazuje se, že pokud problém není dobře definován, odráží se to negativně na celém jeho řešení. Naopak dobrá definice a zobrazení problému, určení toho, čeho chceme dosáhnout a všech nebo alespoň většiny překážek, které tomu brání, proces řešení značně urychluje. V tomto stadiu je třeba porozumět problému, určit základní fakta a jejich vzájemné souvislosti. Člověk, který problém řeší, se snaží získat o něm co nejvíce informací vysvětlit si je, určit jednotlivá pro a proti. V dalším stádiu shromažďuje a třídí myšlenky z různých zdrojů, z literatury, od jiných lidí a na jejich základě, když problému porozuměl, staví možné způsoby řešení.

NĚKOLIK MOŽNOSTI

Málokdy se stává, že problém ze skutečného života má jen jedno řešení. Je tedy třeba rozhodovat se mezi různými alternativami. Bere se v úvahu jejich hodnota v problémové situaci, riziko spojené s jednotlivými typy řešení, velkou roli hraje i stupeň jistoty o jejich výsledku. Psychologický výzkum rozhodování je velmi rozsáhlý. Zkoumají se otázky užitečnosti řešení, jejich pravděpodobnosti. a to jednak objektivní, dané samotným výskytem nějaké události a na druhé straně pravděpodobnosti subjektivní, která podle některých definic měří důvěru člověka v pravdivost určitého tvrzení nebo informace. Poslední stádium řešení nastává, když se člověk rozhodl. Řešení problému si už naplánoval, zbývá jej jen realizovat. Ani to ovšem není zcela jednoduché. Mohou se vyskytnout nepředvídané překážky, řešení může například záviset na spolupráci více rudí, nebo jde o posloupnosti na sebe navazujících akcí, a když se některá nevydaří, může celé úsilí vyjít nazmar. Proto se plánují řešení, která podle potřeby lze operativně přizpůsobit, mají několik alternativ a počítají s možností výskytu potíže.

KURZY „TVOŘIVÉHO ŘEŠENÍ"

Řešení problému úzce souvisí s tvůrčím myšlením. Například při úkolech, dotýkajících se zdokonalení techniky, při vynálezech, ale iv jiných oblastech se ukázala tato souvislost velmi zřetelně. V některých zemích zavedly kurzy „tvůrčího řešení problémů“, ve kterých studenty seznamovali s významem tvůrčího myšlení as překážkami, které mu stojí v cestě. Učili je zkoumat problémy z různých hradišť, cvičili v používání seznamů heuristických otázek, které hledání nových řešení usnadňovaly. Učitelé se snažili ve studentech vypěstovat schopnost všímat si nových problémů, formulovat je a hledat informace, které by při řešení mohly pomoci. Po kurzu se zjistilo, že ti, kteří jej absolvovali, produkovali více návrhů řešení a zvýšila se i kvalita a přepracování jednotlivých návrhů. Sovětský psycholog Altšuller zkoumal velké množství vynálezů a zlepšovacích návrhů. Snažil se zjistit, jestli existují navzdory obrovské rozmanitosti těchto vynálezů nějaké typické směry, principy myšlení v nich. Zjistil několik metod, které se uplatňovaly ve většině návrhů. Patří mezi ně:

• metoda komplexu, která spojuje známé prvky do nového komplexu,
• metoda přestavby,
• metoda nahrazování,
• metoda analogie,
• metóda protikladu,
• metoda transformace a další.

Vytvořil tak systém heuristických pravidel v oblasti technické tvořivosti. Samozřejmě nejsou to „návody na vynálezcovství“, avšak opět se potvrzuje myšlenka, že poznáním obecných zásad řešení problémů lze mnohá řešení zdokonalit a urychlit.

MODELOVÁNÍ PRO POČÍTAČE

Heuristické, logické hledání řešení se využívá také v konstrukci takových programů pro počítače, které se snaží modelovat proces lidského myšlení a řešení problémů. Zabývá se jím směr, nazývaný heuristické programování, který je jednou z oblastí tzv. heuristického programování. umělé inteligence. V těchto programech se problém zobrazuje v tvz. problémovém prostoru, určí se výchozí a cílový stav a hledá se posloupnost operátorů, kterými se lze dostat z výchozího do cílového stavu. Problém se rozkládá na menší části, stanovují se dílčí cíle ak nim se hledají operátory převodu nebo posloupnosti takových operátorů. I zkoumání v oblasti umělé inteligence se však stále více soustřeďuje na reprezentaci problému ve stroji. Přirozeně nelze očekávat, že všechny problémy se kterými se člověk v každodenním životě potýká, lze jednoduše řešit na základě několika obecných zásad. Ne každý z nich má racionální jádro, mnohé jsou spojeny s city a v takových situacích je hledání řešení mnohem složitější. V těchto oblastech jsou i možnosti počítačového modelování zatím velmi malé. Aby se dal problém v počítači řešit musí být přesně definována jeho podstata, základní fakta a vlivy, které na ně působí. Pokud se nad tím zamyslíme, možná právě dobrá formulace problému, určení všech momentů pro a proti určitému řešení a zhodnocení možných výsledků řešení jsou tím, co pomáhá i rudům řešit jejich problémy v každodenním životě.

Zdroj: Časopis Elektrón

Pro kosmické lety jej měli upravit později. Po nezbytných dodatečných úpravách a zkouškách byl převezen v lednu 1977 raketoplán "Enterprise" na speciálním podvozku z Palmdale na leteckou základnu Edwards, vzdálenou 55 km. Zde se měla uskutečnit série ověřovacích letů raketoplánu, která měla prověřit jeho aerodynamické vlastnosti a manévrovací schopnosti v pod zvukové oblasti a také techniku ​​přistání. Protože raketoplán není zařízen pro let v atmosféře (po návratu z kosmu) žádnými motory, vrací se na Zemi jako aero kosmický kluzák. Na jeho vynesení do výše použili upravený Boeing 747-SCA (nosič raketoplánu). Raketoplán je přitom uchycen na jeho zádech třemi nosníky. Protože tupě ukončená zadní část trupu raketoplánu snižuje jeho aerodynamickou jemnost a turbulence, která zde vzniká, by mohla zhoršit ovladatelnost letadla, překrýt zadní část raketoplánu aerodynamickým krytem. Raketoplán "Enterprise" měl létat zatím jen v atmosféře, proto bylo jeho vybavení podstatně jednodušší než u druhého exempláře OV-102, určeného pro první kosmický let. Celou sérii ověřovacích letů rozdělili do tří fází. V první (18 2. až 2. 3. 1977) uskutečnily pat upoutaných letů sestavy Boeing 747 raketoplán přičemž systémy raketoplánu nebyly aktivovány. Tyto lety měly ověřit aerodynamické vlastnosti sestavy a vypracovat optimální techniku ​​její kapotáže. Protože všechny lety proběhly bezvadně, původně plánovaný šestý let odvolali. Ve druhé fázi se počítalo s pěti lety, ale už s posádkou na palubě raketoplánu, která měla ověřit činnost a funkci jeho přístrojů a zařízení. Pro zkušební lety jmenovaly dvě posádky.

V první byl jako velitel astronaut Fred Haise, veterán z letu Apolla 13 na Měsíc a nováček Gordon Fullerton ve funkci pilota. Druhou posádku tvořili astronauti Engle a Truly. Nakonec se v této fázi uskutečnily jen tři upoutané lety. Při třetím a posledním letu byl při doběhu sestavy po přistání vysunut i podvozek raketoplánu. Další dva původně plánované lety odvolaly pro časovou tíseň, způsobenou problémy s jedním čerpadlem hydrauliky, které se objevily po druhém létě této fáze zkoušek. Třetí, nejatraktivnější část ověřovacích letů předpokládala provést osm samostatných letů raketoplánu, po jeho odpoutání od mateřského Boeinga 747, a to pět letů s aerodynamickým krytem na zadní části raketoplánu a tři bez krytu. Posledním třem volným letům měl předcházet ještě jeden upoutaný let s posádkou bez krytu. I zde se však plány podstatně změnily. Na první volný let odstartovala sestava Boeing 747 - raketoplán s třítýdenním zpožděním oproti plánu - 12. 8. 1977. Posádku tvořili Hagse a Fullerton. Raketoplán se od nosiče oddělil ve výšce 7345 m při rychlosti 500 km/h. Během volného letu uskutečňovali astronauti různé manévry a po dvou levotočivých 90 zatáčkách se dostali do osy přistávací dráhy 17, kde po 5 minut a 21 vteřin trvajícím létě bezpečně přistáli rychlostí asi 400 km/h. Podvozek byl vysunut asi 20 sekund před přistáním ve výši 55 ma raketoplán zastal po doběhu 3352m.

Dráha číslo 17 má délku 12 km a je to nejdelší dráha na základně Edwards. Má také sloužit jako hlavní přistávací dráha při návratu raketoplánu OV-102 z prvních čtyř kosmických letů. Jediným nedostatkem jinak bezvadného prvního volného letu byla porucha jednoho z pěti palubních počítačů krátce po odpojení raketoplánu od nosiče. Tato chyba si vyžádala revizi a úpravy všech počítačů a to spolu se záplavami po průtržích mračen způsobilo další zdržení celého programu. Proto vedení NASA po bezvadném průběhu druhého volného letu 13. 9. 1977 rozhodlo zkrátit počet letů s aerodynamickým krytem na tři, vynechat upoutaný let bez krytu a třetí volný let bez krytu. Třetí a poslední volný let s krytem (23. 9. 1979) byl již otázkou rutiny. Astronauti prověřovali příčnou i podélnou stabilitu raketoplánu a řízení sestupu z výšky 2400 m až do 900 m přenechali automatice. Let trval 5 minut a 34 vteřin a přistání řídila posádka ručně. Po letošním létě demontovali aerodynamický kryt a do zadní části trupu raketoplánu umístili makety tří hlavních motorů a dvou motorů orbitálního manévrovacího systému. U volných letů bez krytu se nepočítalo s žádnými velkými manévry. Celý let měl probíhat v ose přistávací dráhy, neboť odstranění krytu znamenalo zvýšení aerodynamického odporu raketoplánu a tím i značné zkrácení doby letu. Vlivem turbulence za zadní částí raketoplánu se také zmenšil dostup Boeinga 747, takže k oddělování mělo dojít již ve výšce kolem 6000 m oproti 7300 až 8000 m u letů s krytem. Celý volný let měl pak trvat asi 2 minuty, ale u letů s krytem trval kolem 5.5 min.

12. 10. 1977 nastoupila posádka Engle — Truly volnému letu bez krytu. Po oddělení ve výšce 6827 m měnila posádka podélný a příčný sklon raketoplánu a po 2 minutách a 34 vteřinách přistála rychlostí 350 km/h. Během letu se ukázalo. že aerodynamický odpor raketoplánu byl o něco nižší, než se čekalo na základě měření v aerodynamickém tunelu. Tečkou za celým zkušebním programem byl druhý volný let bez krytu dne 26. 10. 1977. Astronauti Haise a Fullerton přistáli po dvou minutách na 4572 m dlouhé betonové dráze, čímž ověřovali schopnost raketoplánu přistávat v areálu Kennedyho kosmického střediska, kde je pro tento kosmický střediska. V listopadu 1977 se uskutečnily ještě čtyři upoutané lety bez posádky v tvz. transportní konfiguraci, v jaké budou raketoplán převážet mezi základnami. Nakonec byl v březnu 1978 převezen raketoplán „Enterprise“ do Marshallova kosmického střediska v Alabamě, kde se měl podrobit pozemním vibračním zkouškám. V první fázi zkoušek umístili do zkušebního zařízení orbitální stupeň spolu s vnější nádrží, což představovalo část letu od oddělení startovacích motorů až po dosažení oběžné dráhy. Po zkouškách sestavu rozebrali a znovu složili, ale už i se startovacími motory. V této druhé fázi byly startovací motory plné a simuloval se stav krátce po startu. Po opětovném rozebrání a složení kompletního raketoplánu proběhla třetí fáze zkoušek, při které byly startovací motory prázdné, což představovalo stav krátce před jejich oddělením ve výšce asi 45 km při skutečném letu. Celou sérii vibračních zkoušek úspěšně ukončili 23. 2. 1979. Po těchto zkouškách měli podle původních plánů raketoplán „Enterprise“ vrátit zpět do montážního závodu v Palmdalu, kde měl být upraven pro kosmické lety. Mezitím však padlo rozhodnutí, že „Enterprise“ do vesmíru nepoletí, zůstane mu jen role pozemního zkušebního exempláře. Jeho místo zaujme exemplář, se kterým dělali pevnostní zkoušky a který pokřtili na OV-099 „Challenger“. Tento má být hotov v roce 1981. Jako první poletí do vesmíru podle plánu orbitální stupeň OV-102 „Columbia“, přivezený do Kennedyho kosmického střediska Boeingem 747 již 24. 3. 1979. Odtud by měl startovat, pokud nenastanou nějaké další potíže v tomto. Původně stanovený termín prvního letu do vesmíru, březen 1979 nemohly dodržet pro různé technické problémy.

Zdroj: Časopis Elektrón.

Reber popsal své pozorování ve třech článcích, z nichž dva vytiskly astronomické časopisy. Ale stejně jako Jansky ani Reber nenašel v učeném světě žádný ohlas. Až zvláštní příhoda z dob druhé světové války konečně probudila zájem profesionálních badatelů o tuto oblast. Jedno únorové ráno všechny radarové stanice, které střežily prostor před východním pobřežím Anglie před náletem německých letadel byly ohlušeny syčivým signálem. První domněnka byla. že Němci objevili vlnovou délku anglických radarů a ruší je. Ale zanedlouho anglický fyzik J. S. Hey zjistil, že rušivý signál přichází ze Slunce, které v té době právě vycházelo na jihovýchodě, tedy ve směru, kam byly namířeny anglické radary. Od té doby se začalo Slunce soustavně hlídat a to byl vlastně začátek vzniku rádiové astronomie. Pro úplnost poznamenejme, že rádiové záření Slunce v roce 1942 zaznamenal také Němec K. Franze a Američan G. C. Southworth.

RÁDIOVÝ DÁLEKOHLED

Rádiové záření přicházející z vesmíru a pronikající zemskou atmosférou se rozprostírá od dekametrových vln až po milimetrové vlny. j. od frekvence 15 M Hz až po 300 GHz. Tak jako se v klasické astronomii používají optické dalekohledy, používá rádiová astronomie rádiové dalekohledy. Jejich hlavním úkolem je:

1. zachytit a zesílit příchozí slabý signál,
2. určit směr, ze kterého signál přichází,
3. zjistit velikost a tvar zdroje, který signál vysílá.

K zachycení slabých signálů slouží parabolické antény velkého průměru. Rádiové viny, které se odrazí od plochy antény, se soustředí v ohništi paraboly, kde se přijímají dipólovou nebo nálevkovou anténou. Ta je spojena s citlivým přijímačem. V reproduktoru signál vnímáme jako ostré syčení. Pro účely měření se provádí registrace signálu buď graficky nebo číselně, nebo se signál po určitou dobu shromažďuje - integruje a teprve potom se měří. Zatímco velké parabolické antény se používají především k zachycení slabých signálů, určení směru, ze kterého signál přichází, se uskutečňuje anténními systémy. Je to řada antén – obvykle parabolických – s určitým, někdy i měnitelným rozestupem. Na každou z těchto antén dopadá příchozí signál v jiné fázi, takže dohromady svedené signály mezi sebou interferují. t. j. v určitém směru se zesilují, v jiném se ruší. Postupnou změnu směru pořizuje rotace Země proti obloze. Z časového interferenčního záznamu lze určit dvě astronomické souřadnice, tedy polohu objektu na nebi. Protože rádiové viny jsou mnohem delší než světelné vlny, uplatňuje se u nich velmi zřetelně vlnová podstata: rozlišovací schopnost rádiového dalekohledu je malá, kolem jednoho stupně. j. 60krát horší než rozlišovací schopnost lidského oka. Vysoké rozlišovací schopnosti lze dosáhnout při použití interferenční řady antén. Se systémem označeným jako VLBI (interferometrie s velmi dlouhou základnou), kterou používají současně při pozorování v Austrálii, v Americe a v SSSR, lze dosáhnout rozlišitelnosti až na tisícinu obloukové sekundy. Rádiové viny při výzkumu kosmu se používají dvojím způsobem:

1. vysílá-li se signál ze Země na blízké kosmické objekty a studuje se jeho ozvěna, mluvíme o astro-nomické radiolokaci, která však umožňuje určení i jiných vlastností než jen vzdáleností,
2. přijímáme-li ale signál vzniklý přímo v kosmu, mluvíme o vlastní radioastronomii, kterou ještě dělíme na radioastronomii sluneční soustavy a na vesmírnou radioastronomii.

NA HRANICI VESMÍRU JSOU QUASARY

Již G. Reber v roce 1944 zjistil, že na rozdíl od 2árení z celé plochy Mléčné cesty, je v souhvězdí Labutě zvláštní zdroj signálu jakási rádiová hvězda. Existenci zdroje označeného jako Cygnus A potvrdili o dva roky pozorovatelé v Anglii a za další dva roky J. C. Bolton z Austrálie objevil dalších šest takových zdrojů. To podnítilo astronomy k systematickému průzkumu celé oblohy. Vznikly katalogy obsahující polohy rádiových zdrojů, ale co tyto zdroje jsou, to nikdo nevěděl. V roce 1960 hvězdáři v Jodrell Bank určili polohu zdroje 3C 48 v souhvězdí Trojúhelníku natolik přesně, že mohli zkusit jeho ztotožnění s nějakým optickým objektem na stejném místě. T. A. Mattheus na základě fotografií tohoto místa přisoudil rádiové záření objektu 16. velikosti (t. j. 10 tisíckrát slabší než lze vidět pouhým okem), který se sice podobal hvězdě, ale přece hvězdou nebyl. Tento objekt byl označen jako „quasi stellar object“ nebo quasar. Jeho spektrum bylo zcela odlišné od všech známých spekter. Totéž se opakovalo po třech letech s dalším quasarem 3C 273 ze souhvězdí Panny. V tomto případě nakonec ale M. Schmidt z Kalifornského technologického ústavu zjistil, že spektrum quasara je přesunuto z ultrafialové částí do viditelné oblasti, to lze vysvětlit Dopplerovým jevem. Znamená to ale, že quasary se od nás vzdalují mimořádně velkými rychlostmi – například quasar OQ 172 v souhvězdí Pastýře má rychlost 270 tisíc kilometrů za sekundu. Rychlé vzdalování, jak dnes víme, je zapříčiněno expanzí vesmíru a ukazuje, že quasary jsou nejvzdálenější objekty, jaké ještě vidíme (za nimi už žádné větší hmotné objekty neexistují).

Zdroj: Časopis: Elektrón

Poměrně častá je na severu Cích, u nás však roste jen na několika lokalitách na východním Slovensku. Obrubuje vlhké listnaté lesy, kde má na jaře ještě předtím než vyrostou listy na stromech, dostatek světla. často roste u potoků. Místa jejího bohatšího výskytu jsou většinou vyhlášena na rezervace, aby se zachovaly poslední lokality, z nichž ji melioracemi a vodohospodářskými zásahy ještě nevytlačily. Pro svou vzácnost patří mezi zákonem chráněné rostliny.

Zdroj: Časopis Elektrón