RetroMánia

Mnozí z nás dříve narozených si pamatují povinné prvomájové průvody v ulicích našich měst a obcí v socialistickém Československu, kde z pouličního rozhlasu zněly zdravice hlasatelů, alegorické vozy se předháněli se svými výtvory, zněly poselství z fabrik a škol, jejichž obsahem bylo velebení socialistických výdobytků a se sovětským svazem na věčné časy a nikdy jinak, se střídaly s lidovou a dechovou hudbou a s tími nejlepšími písničkami Karla Gotta, Heleny Vondráčkové a Michala Davida. Jiskry jiskřily, pionýři salutovaly a zväzáci a zväzáčky pochodovali v modrých košilích s červenými kravatami s transparenty v rukou zpívajíc píseň svátku práce. A za nimi se valila dělnická a rolnická třída na které bylo občas vidět, že už někteří z nich mají pod čepicí.

Výzkumný ústav kolejových vozidel (VÚKV) dostal v roce 1968 úkol vyvinout moderní výkonný motorový vůz pro neelektrizované tratě.V roce 1974 byly ve Studénce vyrobeny dva prototypy. Požadavky obsahovaly výkon 600 koní (442 kW) a dieselový agregát (na rozdíl od předchozích vozů) umístěný pod podlahou vozu z důvodu úspory prostoru. Hrubé stavby obou vozů byly dokončeny již v roce 1970 avšak kvůli zpožděným dodávkám a změnám v použité regulaci výkonu byly oba prototypy označené řadou M 474.0 (později přeznačeny na M 475.0) dodány až v roce 1974.

Po zkouškách obou prototypů bylo doporučeno do sériové výroby zahrnout tyristorovou regulaci výkonu, unifikované stanoviště strojvedoucího automatickou regulaci rychlosti a zvýšení výkonu motoru na 500 kW oproti původním 442 kW (později sníženo na 480 kW). Celkově mělo být vyrobeno 310 vozů této řady a dalších 100 ks odvozených vozidel pro údržbu trakčního vedení. Sériová výroba těchto vozů však nebyla nikdy zahájena a to z důvodu změn v plánech výroby průmyslových podniků. Vzniklá mezera ve vozovém parku ČSD byla zaplněna vozy řady M 152.0 (nyní řada 810).

Velká část televizních stanic na konci roku vysílá zábavné estrády, to jest komponované a zpravidla moderované pásmo scének a písní. V Československu byla tato každoroční záležitost doménou tehdy jediné, státní, Československé televize. Po společenských změnách, které přinesl rok 1989, byla koncepce silvestrovských televizních estrád opuštěna a nahrazena blokem zábavných pořadů.
V archivu ČT je zachována zpráva ředitele Karla Kohouta a I.Urbana z listopadu 1953, která obsahuje plán vysílání na závěr roku, kdy v průběhu posledních deseti dnů roku televize vysílala šestkrát, o Štědrý den sice jen odpoledne od tří do pěti, zato o Silvestra od osmi večer až přes půlnoc. Tak již v prvním roce existence televizního vysílání byla založena tradice celovečerních televizních estrád posledního dne roku. Podstatnou část Silvestra 1953 měly tvořit tři hodinové bloky a dva půlhodinové hudební předěly. Jako režiséři jednotlivých bloků, které se měly natočit a sestříhat z filmových materiálů, jsou ve zprávě uvedeni - Elmar Klos, Václav Wasserman a Jiří Sequens. Roku 1959 byla ale odvysílána velká zábavní revue, pro kterou napsal scénář Vladimír Dvořák a také ji spolu s Jiřinou Bohdalovou uváděl. Protože revue byla velmi úspěšná, objednalo si vedení ČST u Dvořáka scénář pro Silvestr 1960 a tím na televizních obrazovkách na mnoho let zakotvil jak Dvořák coby scénárista, tak tato moderátorská dvojice. Silvestry v té době byly vysílány živě v posledních devadesáti minutách starého roku a protože se nikdy nepodařilo dodržet stopáž, museli Dvořák s Bohdalovou vynechávat velké části vlastního průvodního textu.

1. dubna 1979 byl v Československu zaveden  takzvaný letní čas. Posun hodin začínal zpravidla poslední březnový víkend a končil poslední zářijový víkend. Od roku 1996 v Evropské unii platí, že letní čas končí poslední říjnový víkend. Poprvé v historii byl letní čas zaveden za první světové války v roce 1916. A jak na zavedení letního času poprvé informoval český rozhlas? To se dozvíte z dobové zvukové ukázky z archivu Českého rozhlasu.

Pásla kone na betóne, film který patří dodnes mezi klenoty novodobé slovenské filmové tvorby vychází z knižní podoby stejnojmenných povídek, které Emilia Zimková napsala a vydala, jako 32 letá. Kniha byla dokonce přeložena i do japonštiny. Když přišlo rozhodnutí natočit podle knihy film, paní Zimková požádala o scénář Fera Feniče a právě on měl i film natočit. Ale osud nakonec rozhodl tak, že se ke scénáři dostal režisér Štefan Uher a na realizaci filmu dostal zelenou právě on co Fera Feniče dost pobouřilo. A tak se začal natáčet film z libozvučným jazykem šariština, Pásla kone na betóne.

Lidová hudba bratrů Muchovců z Terchové, je lidová hudba sourozenců Muchovců. Seskupení vzniklo kolem roku 1982. Toto seskupení Terchovský muzikantů hraje tradiční terchovskou muziku až dodnes. Vícehlasně hrají a zpívají. Jejich hudební nástroje jsou netradičně přizpůsobené a možná proto vydávají tak nádherný sytější zvuk. Jejich hudba a zpěv je zvláštní a jen jim vlastní. Je to národní kulturní dědictví Slovenská předků v živoucí podobě. Jde o jedinečný terchovský hudební styl na Slovensku. Bratři Muchovci jsou opravdoví znalci terchovské lidové kultury. Studovali zvyky a hudbu svých starých terchovská rodáků, chodili za nimi, učili se od nich muzikantské techniky a písně. Bratrům Muchovcům se podařilo zachovat nejen jejich hudební styl, ale i množství nádherné lidové hudby pro další slovenské pokolení.

Video, které rozplakalo celý svět. Video o tom, jak jednoduché a jak emocionální může být pohled na náš všední život. A stačí jen málo. Zastavit se.

První chata u Zeleného plesa byla postavena v roce 1876. Později však vyhořela a byla vybudována nová chata pod názvem Egidova chata na severním břehu plesa. Časem přístavbami a rekonstrukcemi byla chata rozšiřována a v roce 1950 přejmenována z původních historických názvů, na Brnčalovu chatu, podle Alberta Brnčalu (1919 - 1950), učitele tělesné výchovy, tehdejšího předsedy Slovenského horolezeckého svazu. V současnosti chata nese původní polohopisný název Chata u Zeleného plesa. Chata poskytuje ubytování a občerstvení. Kapacita ubytování je 56 lůžek v pokojích a několik míst na nouzové přespání ve spacáku. Unavenému turistovi, který přišel na Zelené pleso jistě dobře padne možnost najíst a napít se, a nasbírat síly na pokračování túry. V prostorné jídelně s bufetem nabízíme široký sortiment teplých i studených jídel a nápojů.

Skalnatou dolinu ze západu a severu uzavírá Lomnický štít. Prvních tatranských turistů lákal do Skalnaté doliny zejména výstup na Lomnický štít a protože to byla namáhavá dvoudenní túra, nocovalo pod Skalnatým Ohniskem (morénový svah svažující se do lesního porostu - několik metrů pod vrcholem tohoto svahu ve výšce 1 750 metrů nad mořem vyčnívá ze svahu mohutný balvan - Skalnaté Ohnisko), pod Skalnatým plesem. Skalnaté Ohniště v roce 1841 upravili a obmurovali čtyři slezský turisté s horským vůdcem Jakubem Luxem a zprávu o vzniklé útulni zanechali na dřevěné desce jihovýchodně od Skalnatého Ohniska. A tak vznikla ve své prvopočátečního podobě Skalnatá chata (1 751 m n. m.).

Zamkovského chata je horská chata, která se nachází v ústí Malé Studené doliny ve Vysokých Tatrách. Chatu založil horolezec a horský vůdce Štefan Zamkovský v letech 1942 - 1943 jako své bydliště. Během druhé světové války sloužila chata jako útočiště pro partyzány, židům a politickým vězňům. Po znárodnění v roce 1948, musel Zamkovského chatu opustit kvůli obvinění komunistické vlády, že byl přisluhovačům kapitalismu. Následně chata dostala nové jméno. Chata kapitána Nálepku, ačkoli s touto osobností neměla nic společného. V roce 1992 byla po restituci chata vrácena Zamkovského potomkům. V současnosti Zamkovského chata nabízí ubytování a občerstvení pro turisty. Zásoby se na ni dopravují podobně jako v minulosti, pomocí vysokohorských nosičů, ale pomáhá i vrtulník. Jako zdroj elektrické energie slouží malá vodní elektrárna na Malém Studeném potoku. Zamkovského chata je otevřena celoročně, pro kolemjdoucí turisty poskytuje nejen občerstvení, ale i nocleh. Zamkovského chata disponuje 23 lůžky a 2 přistýlkami. Uspořádání pokojů je následující: 3 x 4 - lůžkový pokoj, 1x 5-lůžkový pokoj a 3 x 2 - lůžkový pokoj. V pokojích se nacházejí palandy, WC a sprchy s teplou vodou jsou na chodbě. V případě špatného počasí je možné přespat i nouzově na půdě ve vlastním spacáku. Zamkovského chata nabízí typický bylinkový portýrské čaj, " Sviští mléko ", točené pivko "Staropramen", i tmavé a i nealkoholické. Samozřejmě Vám neuškodí kalíšek hořce "Rainerovky". Z jídel si pochutnáte na zelné, čočková, i česnekové polévce, do stálé nabídky patří maďarský a segedínský guláš, klobása, pařené buchty, ale i slovenské špeciality jako noky, brynzové pirohy a jiné. Všechna jídla pro vás s láskou připravují profesionální nosiči - kuchaři, kteří všechny potřebné suroviny vynášejí na chatu na hřbetech.