Nyní sledujme itinerář vývoje kartografie. Zjistíme, že vývoj kartografie jako vědy byl podmíněn jak úrovní rozvoje jiných vědních disciplín - matematiky, geografie, geodézie, tak úrovní znalostí o Zemi a hospodářskou úrovní. Pěstování věd v antickém Řecku umožnilo podat důkazy o kulatosti Země (Aristoteles. Pythagoras), zavést pojem zeměpisných souřadnic a vypracovat první matematicky definované kartografické zobrazení (Tales z Miletu) Ptolemaios považovaný za nejvýznamnějšího řeckého geografa glóbusů, zosystemizoval mapování povrchu Země, naznačil pravidla generalizace, zavedl konvenční kartografické značky. Na poznatky antické vědy navázal až novověk. V historickém vývoji sehrála důležitou roli tvorba map světa. Z celé řady nedokonalých map byla první nejvýznamnější až Toscanelliho mapa, která inspirovala, Kryštofa Kolumba na cestu do Asie západním směrem. S přibýváním geografických poznatků o Zemi začíná v 16. století rozvíjet tvorba velkých atlasů Období od roku 1570 až do poloviny 18. století nazývaný také „Zlatý věk holandské kartografie“ – je však nejen obdobím atlasů. ale také obdobím formování se samostatné disciplíny - matematické kartografie. Tato byla až do druhé světové války jedinou nejucelenější kartografickou teorií. Rozvoj techniky koncem 16. století vedl ke zpřesňování rozměrů Země, k rozvoji podrobného mapování a zavedením triangulace (1533, 1610) a nových přístrojů (teodolit, měřící stůl, sextant...) k rozvoji topografického mapování. Vznik přesných map podnítil rozvoj další samostatné disciplíny – kartometrie. Neměnila se však jen kartografická tvorba, ale také předmět mapového znázorňování. Prostorové rozmístění objektů na fyzickém zemském povrchu postupně nahradily speciální přístupy k vyjádření země. Vznikaly mapy reliéfu, geologické mapy, magnetická mapa atd., a to byl podnět k rozvoji tematické kartografie, která se zformovala v 19. století. Průřez historií nás upozornil na důležité mezníky, když se kartografie vnitřně diferencovala. Odtud byl už jen krůček ke zformování se samostatné vědní disciplíny. Nepřehlédněme však důležitou a na první pohled zřejmou souvislost. Vývoj kartografie jako vědy se ve skutečnosti zakládá na vývoji mapy.

CO JE TO MAPA?

Zatím jen nejobecnější definice: mapa je rovinný, matematicky definovaný obraz určitého prostorového jevu. Všimněme si obou objektů určitého prostorového jevu i jeho obrazu v mapě - blíže. Z množiny prostorových jevů si vybereme libovolnou zemi jako konkrétní prostorový objekt zobrazení. Zemi přesněji charakterizujeme jako libovolný výřez z geografické sféry. Tato je sférou nejintenzivnějších vztahů mezi základními složkami země, a to: atmosféry, hydrosféry, litosféry, pedosféry, biosféry. Proto lze geografickou sféru, a tedy i zemi jako výraz z ní považovat za systém. A protože zemi vnímáme v trojrozměrném prostoru, považujeme ji zároveň za prostorový systém. Vlastnosti země můžeme tedy sledovat v libovolném bodě tohoto prostoru, jehož poloha má z hlediska zobrazení do mapy prvořadý význam. Mluvit o poloze lze však teprve tehdy, když zavedeme souřadnicovou soustavu, ve které chceme změnu polohy sledovat. Pokud složitý zemský povrch, nebo také reálný systém nahradíme jednoduchým povrchem. koulí, lze polohu libovolného bodu A tohoto systému vyjádřit jednak prostorovými pravoúhlými souřadnicemi (X, Y, Z), nebo zeměpisnými souřadnicemi - zeměpisnou šířkou a zeměpisnou délkou λ..

Vlastnosti krajinných prvků (atmosféry, hydrosféry...) se mění z místa na místo. Stačí se podívat kolem sebe někde je teplo, ne kde chladno, někde samá voda, jinde zase sucho. Změna krajinných prvků jako prvků reálného prostorového systému způsobuje změnu země jako celku. Proto rozlišujeme různé typy zemí. Říkáme také, žereálný prostorový systém je diferencován. Prostorovou diferenciaci země lze pozorovat ve větším i menším měřítku všude. Například Podunají nížinu můžeme takto rozdělit na několik krajinných typů: oblast říčních niv, oblast říčních teras, oblast sprašové roviny a pahorkatiny a nakonec oblast prikarpatské deprese. Zemi jako objekt zobrazení můžeme proto v libovolném bodě charakterizovat z hlediska vlastností jednotlivých krajinných prvků iz hlediska vztahů mezi více krajinnými prvky. V obou případech lze každý bod reálného prostoru, určený zeměpisnými souřadnicemi o, λ popsat množinou charakteristik (nebo také parametrů): P (P1, P2, P3...Pn) A to je zatím o zemi jako reálném prostorovém systému vše. Všimněme si nyní další objektmapy jako zobrazovací roviny, protože do ní se zobrazuje objekt zobrazení - reálný prostorový systém. Libovolný bod A', který leží v rovině mapy, lze blíže charakterizovat 1. polohou a, 2. kartografickým znakem, kterým je v mapě graficky znázorněn. Polohu bodu A' určujeme vzhledem k rovinnému pravoúhlému souřadnicovému systému (O, X, Y).

POMŮŽE MATEMATIKA

Určitě souhlasíte s tím, že by nám nebyla k ničemu taková mapa, kde bychom měli zakreslené dvě Bratislavy, tři Prahy a podobné nesmysly. Proto musí vždy platit pravidlo, podle kterého každému bodu na zemském povrchu musí odpovídat jediný bod na mapě jako jeho obraz. Samozřejmě platí i opačný vztah. Jinými slovy, poloha bodu na mapě není náhodná, ale zobrazení země jako reálného prostorového systému do mapy se řídí přesnými pravidly jednoznačnosti: A (0, 2) A' (X, Y) Přesná pravidla platí i při grafickém znázornění země na mapě. Kartografické znaky jsou grafickým vyjádřením prvků země. Všimněme si celé množiny kartografických znaků na nějaké mapě a zjistíme, že vyjadřují údaje o jednotlivých prvcích země. Kartografické znaky mají určitou vnitřní skladbu. Proto je důležité znát: 1. z čeho sestává grafická forma kartografických znaků, 2. podle jakých pravidel se grafická forma tvoří. Všechny kartografické znaky sestávají v podstatě z bodových, čárových, plošných nebo barevných prvků, případně jejich kombinací. V každé mapě musí být kartografické znaky ve vzájemné logické souvislosti. Mapu tak považujeme za abstraktní kartografický systém reálného prostorového systému, charakterizovaný množinou prvků (kartografické obrazy krajinných prvků) a množinou závislosti (kartograficky vyjádřená množina vztahů mezi krajinnými prvky). Přiblížili jsme si vlastnosti krajiny jako objektu zobrazení, jakož i vlastnosti zobrazovací roviny – mapy a na základě toho můžeme usuzovat, že zobrazit zemi do mapy vlastně znamená:

1. určit polohu bodu A na zemském povrchu pomocí zeměpisných souřadnic, λ a přiřadit množinu parametrů (P) charakterizujících vlastnosti země v daném bodě,
2. zobrazit bod A (p, 2) do mapy do A' (X, Y) na principu jednoznačnosti a graficky vyjádřit bod pomocí příslušného kartografického znaku. Problém zobrazení, ale také použitá symbolika naznačují, že jsme se dostali do oblasti matematické kartografie. Bude nás zajímat, za jakých podmínek se zobrazovací problémy objevují. Máme dvě možnosti: a) zobrazovací problémy nemáme, b) zobrazovací problémy máme. Pokud si myslíte, že je to slovní hříčka, mýlíte se. První možnost nastává tehdy, zobrazujeme-li malou část zemského povrchu a můžeme proto jeho zakřivení zanedbat (to platí pro území do 200 km2).

Druhá možnost se vyskytuje vždy u větších územních celků. Tehdy je třeba zakřivenou plochu Země nahradit jednodušší geometrickou plochou a zobrazit do roviny mapy. Jelikož kulovou plochu nelze rozvinout do roviny, jako například plochu válce či kužele, umisťují se tyto plochy (nazývají se zobrazovací) na referenční kouli a na nich se uskutečňuje zobrazovací proces. V nejjednodušším případě si jej lze představit jako promítání, jsou však i jiné, na představivost náročnější postupy, kdy se pravidla zobrazení odvodí z požadovaných vlastností mapy. V každém případě jsou však pravidla zobrazení předurčena typem zobrazovací plochy, a podle toho se i kartografická zobrazení dělí na rovinná, válcová a kuželová. Jak se mění pravidla zobrazení v těchto případech, mění se i geometrické vlastnosti odpovídajících kartografických zobrazení – map. Na první pohled se přesvědčíme třeba i na školních mapách světa o tom, že zemský povrch se nejeví vždy stejně. Jinak řečeno, totéž místo je v mapách různě deformováno vzhledem ke skutečnosti. Není to důkaz o nejednoznačnosti zobrazení? Není, právě naopak. Protože deformační vlastnosti mapy jsou jednoznačně určeny typem zobrazovací plochy (rovinná, válcová, kuželová) a způsobem zobrazení reálného prostorového systému země do mapy. Odborníci kartografové musí proto dobře ovládat teorii deformace kartografických zobrazení a každou mapu, která se nám dostane do rukou, musí vybavit informacemi o zkreslení délek, úhlů nebo ploch vzhledem ke skutečnosti. Na mapě totiž provádíme různá měření a bez zvážení jejích deformačních vlastností by tato neměla žádný význam. Kartografická zobrazení proto třídíme iz hlediska deformačních vlastností. Stejnoúhlá zobrazení jsou taková, ve kterých se nezkreslují úhly, stejnoplošné a stejnodélkově zase nemají deformované plochy nebo délky. Existují také tzv. vyrovnávací zobrazení, která vyrovnávají přílišná zkreslení. V kartografii byla vyčleněna samostatná disciplína - kartometrie - která využívajíc těchto poznatků zabývá se odměřováním délek, úhlů, ploch, morfometrických charakteristik atp. Přibližme si problém zobrazení na příkladu: zobrazme zemský povrch na kuželovou plochu, která se jej dotýká v rovnoběžce po. Vlastnosti tohoto kartografického zobrazení definoval již Ptolemaios, a proto se také nazývá Ptolemaiovo kuželovo stejnodélkové zobrazení. Princip jednoznačného zobrazení vyjadřují tvz. zobrazovací funkce: x= [Rcotg 40+ Rarc (-40)] cos >. y=[Rcotg po+Rarc (0-0)] sin >. Dosazením hodnot R (poloměr ref. koule) ., 90 do těchto funkcí vypočítáme hodnoty souřadnic x, y bodu A' jako obrazu bodu A (9, λ). Kromě toho už název zobrazení zdůrazňuje, že délky se v určitém směru nezkreslují. To znamená, že skutečnou vzdálenost dvou bodů určíme z délkového úseku v mapě pouze přepočtem na danou měrku zmenšení. Pojem měřítko informuje o míře zmenšení zobrazovaného prostoru v mapě vzhledem k jeho skutečným rozměrům na zemském povrchu. Čím větší je míra zmenšení, tím menší je měřítko. Mapy lze třídit také podle měřítka na: mapy malých měřítek (M 1.1 000 000 a menší), mapy středních měřítek (M 1:500 000 až 1:25 000), mapy velkých měřítek (M 1:10 000 a větší).

Možnost vymezit další typy map vyplývá ze samotného přístupu k objektu zobrazení - zemi. Komplexní charakteristiku geografickou země zobrazují mapy obecně geografické. Na rozdíl od nich tematické mapy vyjadřují prostorovou strukturu pouze některého z krajinných prvků. Patří sem například mapy klimatické, hydrologické, pedologické, geologické, geomorfologické, ale i mapy obyvatelstva a sídel, mapy fyzickogeografické atp. Podle toho, zda se zobrazuje pouze prostorové rozšíření nějakého prvku nebo i jiné prostorové vztahy, se mapy dělí na analytické, komplexní, syntetické. Analytické mapy zobrazují jednotlivé jevy zvlášť, například mapa srážek, mapy naftových ložisek atp. Komplexní mapy interpretují současně několik vzájemně úzce souvisejících jevů, například synoptické mapy, topografické mapy atp. Syntetické mapy zobrazují složité jevy, například mapy klimatických, pedogeografických, průmyslových a jiných regionů atp. Z hlediska vystižení časového faktoru existují mapy statické, dynamické, prognostické. V praxi se zažívalo rozlišování map i podle účelu pro odvětvové, školní, pro veřejnost (turistické, automapy, orientační plány), pro vojenské účely, politicko-agitační účely a jiné.

ZOBRAZENÍ RELIÉFU V MAPE

Reliéf je neodmyslitelný prvek země, bez kterého si jen těžko umíme představit běžnou orientaci v ní. Nejprve několik základních informací. Zemní reliéf je myšlena plocha zemského povrchu, tvořící rozhraní mezi horninovým obalem a atmosférou, případně hydrosférou. Každý bod této myšlené plochy lze blíže popsat ve formě A [(p. 2), h], kde pisná délka, h, zeměpisná šířka, λ=země- nadmořská výška měřená od hladiny moře ve směru normály k zemskému povrchu. Pohybujeme-li se po reliéfu tak, aby se výška neměnila, pohybujeme se po vrstevnici. Přesněji: vrstevnice je spojnice bodů se stejnou nadmořskou výškou. Bodu A odpovídá v mapě jeho obraz A' (x, y). Pomocí množiny více obrazů můžeme reliéf v mapě modelovat. Pokud spojíme v mapě body se stejnou nadmořskou výškou, dostaneme vrstevnicovou mapu, která je podkladem pro určení dalších významných (morfometrických) paametrů krajinného reliéfu. Jsou to: klon reliéfu ve směru spádových křivek, orientace reliéfu vůči světovým stranám a různé geometrické formy. Prostorové rozložení jednotlivých morfometrických parametrů samostatně ve formě map sklonů, orientace a geometrických tvarů má široké uplatnění. Například při vytyčování trasy dálnic se zadanými parametry se výrazně uplatňuje mapa sklonů. Mapa orientace spolu s mapou sklonů jsou zase podklady pro získání informací o oslunění reliéfu, pro výpočet intenzity oslnění a určení celkové energetické potence vybrané oblasti atp. Reliéf je součástí obsahové náplně mnoha druhů map, je však nezbytnou součástí map topografických. Jsou to mapy měřítek 1:10 000, 1:25 000, 1:50 000, které obsahují důležité údaje o rozložení a vzájemném zastoupení jednotlivých složek geografické země. Jejich obsah tvoří tzv. výškopis a polohopis. Výškopis je vrstevnicové vyobrazení reliéfu s výškovými rozdíly Ah 5 m (základní interval). Polohopis je zobrazením vybraných krajinných prvků, přičemž současně obsahuje i vybrané kvantitativní údaje těchto prvcích. Jsou to zobrazené komunikace, tzn. j. silnice všech druhů, železnice, mosty, budovy, sídla, továrny, elektrická vedení, vodní toky, jezera (s údaji o šířce, hloubce, případně rychlosti toku). Je třeba si ještě uvědomit, že topografické mapy poskytují všechny základní údaje důležité pro bojovou činnost. Vrstevnice, zobrazené hnědou barvou jsou z hlediska dané měřítka matematicky přesné izočiary nadmořských výšek a lze z nich změřit různé důležité údaje. Parametry sklonu a orientace reliéfu jsou významné při určení oblasti nejintenzivnějšího účinku jaderných zbraní, dále při vykrytí území optimální sítí radarů. Na základě podrobně vypracované mapy sklonitosti se zvolenou stupnicí sklonů a zadaných parametrů lze konstruovat mapu průchodnosti terénu pro jednotlivé druhy bojové (kolové i pásové) techniky. Určité druhy map tedy plní významnou úlohu z hlediska obrany státu, a proto je třeba některé důležité informace v mapách utajovat.

JAK SE MAPUJE RELIÉF

Když ve vašem městě či vesnici zastane terénní vůz a vystoupí z něj pracovníci - geodéti s nivelačními latěmi a různými přístroji, signalizuje to, že ve vašem okolí se bude budovat cosi významného. Na zvědavé dotazy domorodců geodéti odpovídají jen tolik, že podrobně mapují terén. Pracovníci u přístrojů nemilosrdně přehánějí pomocníky s latěmi, hlásí zapisovateli nějaká čísla a kdesi dále možná spatříte i zakreslovače, což manipuluje s pravítky a usilovně graficky zaznamenává informace od zapisovatele.

VÍTE, CO DĚLÁ?

Nezřeme do zápisníku zapisovatele. Není to obyčejný zápisník, ale tvz. tachymetrický. Vidíme záplavu čísel, ale když se lépe přihlédneme, objevíme mezi nimi pořádek. Jsou to čísla, která nás podrobně informují o každém zaměřovaném bodě. Přesněji řečeno o jeho poloze v prostoru (O, X, Y, Z), přičemž rovina (X, Y) je průmětna, do které zobrazujeme terén (zakřivení zemského povrchu zanedbáváme). Každý bod je určen pořadovým číslem a souřadnicemi x, y, z, kde z je jeho nadmořská výška. Zakreslovač zaznamenává všechny body na výkres. Ten bude nakonec pokryt sítí trojúhelníků, jejichž vrcholy jsou popsány pořadovým číslem zaměřených bodů. Ramena trojúhelníků znázorňují směr měření. Z jednoho stanoviska lze zaměřit více bodů. Hustota bodů, podle kterých se reliéf popisuje, závisí na podrobnosti budoucí mapy, tedy na měřítku. Čím je větší měřítko, tím je zapotřebí hustší síť bodů. Hustota bodů však závisí i na členitosti reliéfu: čím je reliéf členitější, tím hustěji je třeba volit body. Práce v terénu je ovšem jen první etapou tvorby mapy. Práce pokračuje v kartografické laboratoři. Tady se všechny údaje z tachymetrického zápisníku znovu velmi přesně vynesou na papír. Rovina papíru představuje zároveň zobrazovací rovinu (0,X,Y). Údaj s příslušným pořadovým číslem se vynesením souřadnic zobrazí ve formě bodu, ke kterému se připíše i hodnota souřadnice z nadmořská výška. Z připravené sítě bodů se pak podle připraveného náčrtu konstruuje trojúhelníková síť. A to je už přímý podklad pro tvorbu vrstevnicové mapy. K okrajovým bodům každé strany trojúhelníku jsou přiřazeny nadmořské výšky. Víme, že vrstevnice jsou konstruovány podle určitého výškového intervalu Ah-1, 2, ...m. Proto na straně každého trojúhelníku hledáme body, ve kterých nadmořská výška dosahuje určité násobky výškového intervalu Ah (ve výškovém rozpětí, daném koncovými body trojúhelníkové strany). Jedná se o tzv. interpolaci výšek. Nakonec přistoupíme k poslední etapě konstrukci vrstevnic. Víme už, že vrstevnice jsou čáry, které spojují místa se stejnou nadmořskou výškou. Proto nainterpolované body na stranách trojúhelníků se stejnou hodnotou nadmořské výšky spojujeme přímkou ​​nebo plynulou křivkou - vrstevnicí. Každá vrstevnice má svoji hodnotu, kterou vyjadřujeme číselně. Hlavička čísla musí být přitom orientována ve směru rostoucí nadmořské výšky. Tento postup tvorby vrstevnicové mapy však není jediný. Většinu lidské práce i zde mohou nahradit počítače od pořízení základních údajů o území z leteckých či družicových snímků až po samotné pořízení mapy automatickým koordinátografem.

POČÍTAČ VYRÁBÍ MAPY

Zavedení výpočetní techniky mělo iv kartografické vědě velký význam. Nové odvětví dálkový průzkum Země - totiž zajišťuje prostřednictvím pravidelně získávaných snímků libovolné oblasti na Zemi dosud nepředstavitelné množství kvalitních a aktuálních informací o území. Bez počítačů, které umožňují jejich uchovávání v operativním stavu, by tyto informace byly pro nás ztraceny. K tomu, aby počítač vyhotovil mapu, potřebuje znát údaje o území a postup práce. Údaje o území mu můžeme zadat na děrných štítcích: pracovní postup zase zajistí řídící algoritmy, které usměrňují práci se získanými údaji v jednotlivých etapách: při tvorbě trojúhelníkové sítě, interpolaci nadmořských výšek a konstrukci vrstevnic. Jen pro ilustraci: oblast, která obsahuje zhruba 200 bodů, zpracuje počítač se střední operační rychlostí asi za 1 hodinu. Rozvoj kartografie dnes spočívá ve vydávání nových druhů map a v jejich využití ve vědě a praxi. Základním úkolem kartografické produkce nadále zůstává doplňování fondu základních map odpovídajících skutečnosti. Růst vzdělanostní a kulturní úrovně obyvatelstva, potřeba podrobné a přesné prostorové informace o přírodním prostředí, o osídlení, výrobních silách, ale i potřeba ochrany a tvorby životního prostředí jsou však určující faktory, které podporují i ​​rozvoj komplexních a tematických map. V letošním roce se veřejnosti dostane do rukou významné kartografické dílo, které je svědectvím vysoké úrovně kartografické vědy a kartografické tvorby – ATLAS SSR. Množství tematických map, vytvořených z přesných podkladů o půdách, vodách, klimatu, biosféře, sociosféře atd., bude významným zdrojem informací o přírodních a společenských jevech a jejich vazbách.

Zdroj: Časopis Elektron

Organizovat výměnné pionýrské tábory s družebními partnery doma iv zahraničí. Využívat k tomu kulturně-historická a památná místa. Organizovat besedy se zasloužilými členy strany, bojovníky národně osvobozovacích bojů a SNP, se zakladateli Československého komsomolu, předními funkcionáři dětského a mládežnického hnutí, vzornými pracovníky. Organizovat specializované tábory mladých techniků, přírodovědců, sportovců, turistů, výtvarníků apod., organizovat krajské a okresní táborové školy a soustředění pionýrského aktivu, setkání nejúspěšnějších kolektivů a jednotlivců. Veřejně prospěšnou činnost orientovat na hnutí ,,Ani zrno nazmar". Timurovské hnutí zaměřit na pomoc starším občanům, dětem z mateřských škol a družin. V rámci hnutí Paprsek vytvářet hlídky mladých ochránců přírody, protipožární hlídky.

SBĚR = HODNOTY za

Velmi úspěšně se do sklizňové listiny léčivých rostlin za rok 1980 zapsali žáci ve vesnici Lastovce, okres Trebišov. Každý žák nasbíral léčivé rostliny v průměru 117,58 Kčs. A nesmíme zapomenout na pochvalu organizátorky sklizně - soudružky učitelky Banikovej, která do této veřejně prospěšné činnosti zaangažovala celou vesnici. Tento vynikající výsledek práce zajistil pionýrské skupině jedno z předních míst ve zhodnocení soutěže ve sklizni léčivých rostlin v rámci Slovenska.

PŘÍPRAVA NA PRÁZDNINY

LETNÍ ČINNOST PIONIERŮ

byla hlavním bodem programu již na dubnovém zasedání Slovenské ústřední rady PO SSM v Bratislavě. Po Zprávě o činnosti předsednictva SUR PO SZM, přednesenou vedoucím oddělení SÚV SZM dr. A. Huttvágnerem, následovala zpráva předsednictva SUR PO SZM Letní činnost v PO SZM "důležitý prostředek výchovy pionýrů", kterou přednesl ředitel Ústředního domu pionýrů a mládeže Klementa Gottwalda v Bratislavě L. Lauko. Po diskusi, která svědčila o tom, že letní činnosti je třeba věnovat stálou pozornost, přijali přítomní Opatření na rozšíření a zkvalitnění letní činnosti pionýrů v roce 1981, z nichž vybíráme:
Krajské a okresní rady PO SZM přehodnotí současný stav přípravy letní činnosti pionýrů a přijmou vlastní; v úzké spolupráci se školními orgány, ROH a společenskými organizacemi širší rozvinou letní činnost pionýrů, vytvoří prostorové a materiální podmínky. zajistí výběr a přípravu pionýrských vedoucích. Každá pionýrská skupina si vypracuje samostatné konkrétní plány letní činnosti. V plánech budou počítat s uskutečněním vlastního pionýrského tábora (na 10-14 dní), se školením členů pionýrského aktivu, instruktorů, vedoucích pionýrských oddílů a prázdninovou činností pionýrů v místě bydliště. Domy pionýrů a stanice doplní a rozšíří plány letní činnosti a další výcvikové tábory pionýrů; vytvoří možnosti pro prázdninovou činnost některých zájmových útvarů.

Zdroj: Časopis Elektron

Je to možnost a šance mladých lidí ukázat nejen schopnosti, šikovnost, um, nápaditost, ale především i uvědomění si nezbytné potřeby zeleně všude kolem nás. A to znamená, že úkol krátkodobý se stane navždy trvalým. Představuje výsadbu stromků, sázení a zvelebování aleji, parčíků, výsadbu okrasných křiků, vnitropodnikovou a sídlištní zeleň, úpravu veřejných prostranství apod., úpravu a ošetřování starších stromů, parků, zejména v sídlištní zeleni; přebírání patronátů základních organizací SZM a pionýrských skupin nad dosavadní výsadbou parků a zeleně ve městech, obcích a podnicích, zazeleňování nevyužitých půd, opuštěných rumovišť a dalších volných ploch. O svém postupu můžete informovat okresní výbory SSM, které mají podrobnější metodické pokyny. Pro ty, kdo se rozhodli sázet stromy, uveřejňujeme:

ČASOVÉ ROZVRHNUTÍ ÚLOH

1. Vyhlédnutí vhodného stanoviště pro výsadbu solitárního památného stromu, připadne plochy pro výsadbu sadu, hájku, aleje.
2. Zhotovení plánku - výsadby se stanovením počtu a druhu použitých dřevin.
3. Odsouhlasení výsadby příslušným orgánům národního výboru.
4. Objednání sazenic prostřednictvím národního výboru ve školkařských závodech, v zahradnictví nebo v nejbližším polesí Státních lesů apod.
5. Příprava pamětní tabulky nebo desky, kterou se stromky označí (pozor, nepřibíjet na stromky).
6. Založení sazebního materiálu a příprava jam pro výsadbu a úpravu prostranství kolem budoucích stromků, sadu, parčíků apod.
7. Propagace akci vysazování stromků v místním tisku, rozhlase, v pionýrské organizaci, ve svazu mládeže a jiných organizacích, sid liskách, školách, závodech apod., vyvěšování plakátů, nástěnek.
8. Začlenění výsadby stromů do programu "Dny ochrany přírody" od 21. března do 1. dubna také prostřednictvím komise MNV, občanských výborů nebo jiných společenských akcí.
9. Převzetí patronátu školy, pionýrské a svazácké organizace, závodu a pod. o soustavnou péči o výsadbu, a to nejméně na dalších 5 let.

Zdroj:Časopis Elektron

V posledních měsících existence první Slovenské republiky byla slovenská armáda, známá také jako Domobrana, a byla plně podřízena německému velení. Těžiště její činnosti již nespočívalo v boji, ale v opevňovacích pracích, strážní službě a evakuaci obyvatelstva z frontového pásma.

Generálové a důstojnický sbor československé armády v roce 1938

Kategorie	Hodnost	V armádě celkově	Z toho Slováků
Generál	Armádní generál	5
	Divizní generál	29	1
	Brigádní generál	83
Celkem		139	1
Vyšší důstojník	Plukovník	752
	Podplukovník	941	2
	Major	1429	11
	Štábní kapitán	2834	61
Celkem		5956	76
Nižší důstojník	Kapitán	1307	46
	Nadporučík	1517	57
	Poručík	4066	256
Celkem		6890	359
Všechno spolu		12985	436

Zdroj: Wikipedia

Máma pak už jen prádlo zavěsí a dá usušit. Při praní v klasické pračce je to podobné, ale zůstává ještě jedna nepříjemná operace a tou je ždímání. Tuto "svalovou" záležitost beze zbytku odstraní odstředivka. Proto by v žádné domácnosti, kde mají klasickou vířivou pračku, neměla chybět ani odstředivka. Abyste i vy mohli mámě poskytnout vyčerpávající informace o těchto kvalitních pomocnících, dovolte nám, abychom vám automatickou pračku Tatramat 353 a odstředivky Klad N 1, Perla C 41 a Frymeta OB 10 alespoň stručně představili. Že automatická pračka Tatramat 353 není pomocník ledajaký, zjistíte už z toho, že v ní lze vyprat najednou až 5 kg suchého prádla. To není zanedbatelné množství. Tatramat 353 má celkem 19 programů, z toho 5 bioprogramů. Nejenže dobře peří, ale také pěkně vypadá. Samonosná skříňka pračky je vyrobena z ocelového plechu a její povrch je chráněn lakem. V čelní stěně je kruhový vkládací otvor těsněný gumovou manžetou a uzavíratelnými dvířky. Násypka pracího prostředku je dvoudílná a je umístěna ve vrchní desce pračky. Ovládání pračky je velmi jednoduché: na řídícím panelu umístěném na přední stěně pračky pomocí otočného knoflíku a čtyř tlačítek. „Nakrmení“ pračky, nastavení programu a zapnutí pračky je práce okamžiku. A pak už se nemusíte o nic starat. Všechno další udělá automatická pračka Tatramat 353 sama. Tady bychom mohli naši informaci skončit. Ale dovolte nám ještě pár technických údajů. Automatická pračka Tatramat 353 má příkon 2290 W, příkon topného tělesa je 2000 W, hmotnost 90 kg a jistě vás budou zajímat i její rozměry. Šířka 620, hloubka 510 a výška 850 mm.

Výbornou automatickou pračku Tatramat 353 dostat za 6 600,- Kčs. Pokud hledáte malou odstředivku prádla, podívejte se na stolní odstředivku Klad, typ N 1. Je to vysoce výkonný a velmi spolehlivý elektrický spotřebič soudkovitého tvaru na třech gumových nožičkách. Smaltování je ve dvoubarevné kombinaci. Je uzpůsobena pro náplň 1 kg suchého prádla. Odstřeďování trvá dvě minuty. Příkon 60 W, hmotnost 6,25 kg. Odstředivka Klad, typ N 1 stojí 560,- Kčs. Dokonalými technickými vlastnostmi se může pochlubit osvědčená odstředivka Perla C 41. Ta je vhodná pro jmenovitou náplň prádla 1,5 kg. Perla C 41 je vybavena bezpečnostním víkem, kterým se po zapojení na síť rovněž uvádí do chodu (zavřením se zapíná, otevřením vypíná). Čas odstřeďování je tři minuty, příkon elektromotoru 130 W. Odstředivka Perla C 41 má hmotnost 12 kg a dostanete ji za 900,- Kčs. Dodejme ještě, že zvláštními přednostmi odstředivky Perla C 41 jsou malé rozměry, bezhlučný chod, spolehlivý chod a bezpečnost při manipulaci. Ve větších domácnostech a při větším množství prádla přichází ke slovu odstředivka Frymeta OB 10. Jmenovitou náplní tohoto typu jsou čtyři kilogramy prádla. Toto množství dokáže bez problémů „vyždímat“ za tři minuty. Odstředivka Frymeta OB 10 má příkon 160 W a hmotnost 31 kg. Plášť a buben je z ocelového plechu, buben je pozinkován. Ostatní části – jako je vrchní kruh pláště, víko, zavírací páka, výtoková hadice a rukojeti byly vyrobeny z termoplastických hmot. Odstředivka Frymeta OB 10 je velmi pěkně barevně vypadající spotřebič. K tomu přispívá barevné sladění kovového pláště s plastickými částmi. Odstředivka Frymeta OB 10 se uvádí do chodu a vypíná zavírací pákou. Toto výborné zařízení stojí 1280,- Kčs. Určitě si přejete, aby máma měla snazší práci a zbytečně se nenadělala. Doporučte jí návštěvu v jedné z našich speciálních prodejen ELEKTRO, odkud si může převzít automatickou pračku Tatramat 353, nebo jednu z pěkných odstředivek prádla. Ve speciálních prodejnách ELEKTRO máte nejen pěkný výběr, ale i naši odborníci vám všechny uvedené spotřebiče také odborně předvedou a seznámí vás s jejich obsluhou. Automatickou pračku i výkonné a spolehlivé odstředivky prádla máte možnost získat i bez hotovosti na účelovou půjčku.

Zdroj: Časopis Elektrón

Mama potom už iba bielizeň zavesí a dá usušiť. Pri praní v klasickej práčke je to podobné, ale zostáva ešte jedna nepríjemná operácia a tou je žmýkanie. Túto "svalovú" záležitosť bezo zvyšku odstráni odstredivka. Preto by v žiadnej domácnosti, kde majú klasickú vírivú práčku, nemala chýbať ani odstredivka. Aby ste i vy mohli mame poskytnúť vyčerpávajúce informácie o týchto kvalitných pomocníkoch, dovoľte nám, aby sme vám automatickú práčku Tatramat 353 a odstredivky Klad N 1, Perla C 41 a Frymeta OB 10 aspoň stručne predstavili. Že automatická práčka Tatramat 353 nie je pomocník hocijaký, zistíte už z toho, že v nej možno vyprať naraz až 5 kg suchej bielizne. To nie je zanedbateľné množstvo. Tatramat 353 má dovedna 19 programov, z toho 5 bioprogramov. Nielenže dobre perie, ale aj pekne vyzerá. Samonosná skrinka práčky je vyrobená z oceľového plechu a jej povrch je chránený lakom. V čelnej stene je kruhový vkladací otvor tesnený gumovou manžetou a uzatvárateľnými dvierkami. Násypka pracieho prostriedku je dvojdielna a ie umiestnená vo vrchnej doske práčky. Ovládanie práčky je veľmi jednoduché: na riadiacom paneli umiestnenom na prednej stene práčky pomocou otočného gombíka a štyroch tlačítok. „Nakŕmenie" práčky, nastavenie programu a zapnutie práčky je práca okamihu. A potom sa už nemusíte o nič starať. Všetko ďalšie urobí automatická práčka Tatramat 353 sama. Tu by sme mohli našu informáciu skončiť. Ale dovoľte nám ešte zopár technických údajov. Automatická práčka Tatramat 353 má príkon 2290 W, príkon vykurovacieho telesa je 2000 W, hmotnosť 90 kg a určite vás budú zaujímať aj jej rozmery. Šírka 620, hĺbka 510 a výška 850 mm.

Výbornú automatickú práčku Tatramat 353 dostať za 6 600, — Kčs. Ak hľadáte malú odstredivku bielizne, pozrite si stolovú odstredivku Klad, typ N 1. Je to vysokovýkonný a veľmi spoľahlivý elektrický spotrebič súdkovitého tvaru na troch gumových nožičkách. Smaltovanie je v dvojfarebnej kombinácii. Je uspôsobená pre náplň 1 kg suchej bielizne. Odstreďovanie trvá dve minúty. Príkon 60 W, hmotnosť 6,25 kg. Odstredivka Klad, typ N 1 stoji 560,— Kčs. Dokonalými technickými vlastnosťami sa môže pochváliť osvedčená odstredivka Perla C 41. Tá je vhodná pre menovitú náplň bielizne 1,5 kg. Perla C 41 je vybavená bezpečnostným vekom, ktorým sa po zapojení na sieť taktiež uvádza do chodu (zatvorením sa zapína, otvorením vypína). Čas odstreďovania je tri minúty, príkon elektromotoru 130 W. Odstredivka Perla C 41 má hmotnosť 12 kg a dostanete ju za 900,— Kčs. Dodajme ešte, že zvláštnymi prednostami odstredivky Perla C 41 sú malé rozmery, bezhlučný chod, spoľahlivý chod a bezpečnosť pri manipulácii. Vo väčších domácnostiach a pri väčšom množstve bielizne prichádza k slovu odstredivka Frymeta OB 10. Menovitou náplňou tohto typu sú štyri kilogramy bielizne. Toto množstvo dokáže bez problémov „vyžmýkať" za tri minúty. Odstredivka Frymeta OB 10 má príkon 160 W a hmotnosť 31 kg. Plášť a bubon je z oceľového plechu, bubon je pozinkovaný. Ostatné časti — ako je vrchný kruh plášťa, veko, zatváracia páka, výtoková hadica a rukoväte boli vyrobene z termoplastických hmôt. Odstredivka Frymeta OB 10 je veľmi pekne farebne vyzerajúci spotrebič. K tomu prispieva farebné zladenie kovového plášťa s plastickými časťami. Odstredivka Frymeta OB 10 sa uvádza do chodu a vypína zatváracou pákou. Toto výborné zariadenie stoji 1280, — Kčs. Určite si prajete, aby mama mala ľahšiu prácu a zbytočne sa nenarobila. Odporúčajte jej návštevu v jednej z našich špeciálnych predajni ELEKTRO, odkiaľ si môže prevziať automatickú práčku Tatramat 353, alebo jednu z pekných odstrediviek bielizne. V špeciálnych predajniach ELEKTRO máte nielen pekný výber, ale i naši odborníci vám všetky uvedené spotrebiče aj odborne predvedú a zoznámia vás s ich obsluhou. Automatickú práčku i výkonné a spoľahlivé odstredivky bielizne máte možnosť získať i bez hotovosti na účelovú pôžičku.

Zdroj: Časopis Elektrón

Vlastnosti elektrického proudu. který protéká uzavřenou smyčkou řidiče lze charakterizovat fyzikální veličinou - magnetickým momentem. Hodnota magnetického momentu M uzavřeného vodiče, který ohraničuje plochu S, a kterým teče elektrický proud o intenzitě i je:
M = S.i.
Jeho směr určuje Ampérovo pravidlo. Je přirozené předpokládat, že magnetický moment bude mít i obíhající elektron v atomu. Tento magnetický moment budeme nazývat orbitálním magnetickým momentem. Nejmenší orbitální moment bude mít obíhající elektron v atomu vodíku s energií, která odpovídá nejmenší vzdálenosti od jádra. Tuto nejmenší hodnotou orbitálního magnetického momentu lze změřit a nazývá se Bohrovým magnetonem. Jeho hodnota v porovnání s hodnotou magnetického momentu obvyklých magnetů je velmi malá (10²² až 10²³ krát menší). Další studium struktury atomu ukázalo, že elektron vytváří magnetický moment nejen při svém pohybu kolem jádra atomu, ale že i sám je nositelem jistého magnetického momentu. Je to tzv. spinový magnetický moment, který souvisí se spinem elektronu. Jeho hodnota se rovná také jednomu Bohrovu magnetonu. Spin elektronu patří mezi vnitřní charakteristiky elementárních částic (tedy i elektronů) jakými jsou například jejich hmotnost, nebo náboj. Magnetismus všech obíhajících elektronů kolem jádra je projevem jejich orbitálního i jejich spinového magnetického momentu. Studium struktury atomových jader ukázalo, že protony a neutrony, které je tvoří, se vyznačují také orbitálním a spinovým magnetickým momentem. Vidíme, že všechny mikrostrukturální elementy látky – elektrony, protony a tedy i jejich libovolné kombinace, tzn. j. atomová jádra,atomové obaly a kombinace těchto kombinací, tzn. j. atomy, molekuly a nakonec makroskopická tělesa mohou mít v principu magnetické vlastnosti, protože všechny bez výjimky mohou být nositeli magnetických momentů, a tedy vytvářet ve svém okolí magnetické pole a reagovat na vnější magnetické pole.

Proto by magnetické vlastnosti měly mít všechny látky, tedy všechny látky by měly být magnety. Protože látky jsou tvořeny souborem atomů, tzn. j. atomovými jádry a elektrony, jejich magnetické vlastnosti jsou dány součtem magnetických momentů jednotlivých atomů. Mohou vzniknout tři různé případy:

1. celkový orbitální magnetický moment všech elektronů, protonů a neutronů v atomu je buď rovný nule, nebo je různý od nuly;
2. celkový spinový magnetický moment všech elektronů, protonů a neutronů v atomu je bud roven nule nebo je různý od nuly;
3. součet celkového orbitálního a spinového magnetického momentu je bud roven nule nebo různý od nuly.

Základní makroskopickou charakteristikou magnetických vlastností látky je vektorová veličina – magnetizace. Definujeme ji jako vektorový součet magnetických momentů atomů tvořících danou látku, a která se nacházejí v jednotkovém objemu této látky, například v 1 m³ nebo 1 cm³ (uvědomujeme si, že magnetické momenty jednotlivých atomů jsou kromě vektorové veličiny, mají). Magnetizace tedy může být nulová nebo nenulová. Látky však nekvalifikujeme podle toho, jaká je hodnota magnetizace v nepřítomnosti vnějšího magnetického pole, ale klasifikujeme je podle toho, jak ovlivňuje vnější magnetické pole na elementární magnetické momenty jednotlivých atomů, a tedy jaká je magnetizace dané látky za působení vnějšího magnetického pole. Jinými slovy, vyšetřujeme reakci (odezvu) dané látky na vnější magnetické pole. Atomové nosiče magnetického momentu, jak už víme, jsou mikroskopické uzavřené proudovodiče. Vnější magnetické pole indukuje v nich mikroskopické indukční proudy, jejichž magnetické momenty podle Lencova pravidla budou mít směr opačný než je směr vnějšího magnetického pole. Takový polarizovaný (indukční) efekt se nazývá diamagnetismem. Diamagnetickými látkami nazýváme všechny ty magnetické látky, ve kterých převládá diamagnetický efekt. Celkový magnetický moment jednotlivých atomů, pokud nepůsobí vnější magnetické pole, může být nulový. Diamagnetismus je velmi slabý efekt, často je potlačován silnějšími efekty, způsobenými vnějším magnetickým polem. Diamagnetickým efektem se vyznačují všechny látky. Pokud látku tvoří atomy, které se vyznačují nenulovým celkovým magnetickým momentem, pak vnější magnetické pole způsobí kromě diamagetického efektu, tzv. orientující efekt. Tento efekt spočívá v tom, že se magnetické pole snaží otočit magnetické momenty všech atomů do svého směru. Tento orientující efekt nazýváme paramagnetismus. Pokud v látce převládá diamagnetický efekt, látka je diamagnetická a převládá-li paramagnetický efekt, pak je paramagnetická. Tato klasifikace magnetických látek není zdaleka úplná. Doposud předpokládali, že jednotlivé „nosiče“ magnetického momentu jsou navzájem nezávislé. V mnoha případech však vliv vzájemné interakce mezi magnetickým momentem je podstatný pro vytvoření výsledné magnetizace dané látky. Tato interakce může způsobit, že magnetizace bude nenulová iv případě, kdy magnetické pole na danou látku nepůsobí. K objasnění fyzikální podstaty interakce mezi atomy, která závisí na orientaci jejich magnetických momentů, nelze použít představy klasické fyziky. Pochopení této interakce bylo možné jen po vypracování kvantové teorie. Kvantové efekty jsou "odpovědné" i za existence feromagnetismu a antiferomagnetismu.

Zdroj: Časopis Elektrón

V sešitech přibývaly poznámky, myšlenky, pokusy o zobecnění - a to vše vedle medicínské praxe, po patnácti letech neúspěchů i dílčích úspěchů. Ředitelství Ústavu národního zdraví hlavního města SSR Bratislavy mu umožnilo konfrontaci poznatků a zkušenosti v zahraničí v jeho úsilí mu pomáhalo dílo A. Ciževského zakladatele heliobiologie, které četl v ruském jazyce. Alexander Ciževskij odhaloval zákonitosti, kolem nichž tisíce přírodovědců prošlo bez povšimnutí. Spojil astronomii. vědu o hvězdách a vesmíru, s biologií, vědou o životě, a položil základy nového vodního oboru, který získal právo vědecké existence pouze v posledních letech. — Budu jen opakovat moudré, že pro všechny biologické organismy, pro nejnižší i nejvyšší, mají kosmické pochody důležitou roli. V dlouhém procesu přizpůsobování si k tomu zařídili biologické funkce. Organismy. které to nejlépe dokážou, mají nejvíce naděje přetrvat a stabilizovat se, — říká MUDr. Stanislav Pivárči. A pokračuje: „Například, na lidský organismus nejsilněji působí rytmus den – noc. V zásadě se člověk přes den aktivizuje a v noci se jeho funkce přitlumí. Projevuje se to iv kolísání průměrné tělesné teploty, na krevním tlaku, na frekvenci dýchání a tepu. Mezi třetí ráno a patnáctou odpoledne je lidský organismus v "kyselé fázi", od patnácté hodiny do třetí ráno v "bazické fázi"... Zjistilo se, že symptomy různých nemocí se projevují v závislosti na 24 - hodinovém rytmu (například trombózy, nemoci a bronchiální astma jsou akutní po většinou v noci), statistiky říkají, že většina lidí se rodí v noci a v noci i umírá ... Zamýšlí se. Říká, že statistika nehodovosti na cestách také určitým způsobem sleduje sluneční aktivitu. Pravda, statistika je jen statistika. — Přirozeně, že všechno nemůže souhlasit na vteřinu, minutu mluvíme také o průměrech ovlivněných i jinými faktory životního rytmu člověka. Působí na něj i magnetické bouře, ale člověk nemá žádný zvláštní přijímající orgán pro zaznamenávání magnetického pole nebo elektrického pole, přesto ho v rozhodující míře ovlivňují. MUDr. Stanislav Pivárči říkají, že lidová moudrost: Kateřina na ledě - Vánoce na blátě lze vysvětlit i sluneční aktivitou, vždyť ne více než třicet dny trvá toto, období. a zhruba tolik potřebuje i jedna sluneční skvrna, aby se dostala na původní místo (optimálně 27 dny).

Obdobná souvislost či zákonitost by se mohla týkat i člověka. Spodní část atmosféry (do výšky 10 km) je jakousi dílnou počasí. V troposféře se nacházejí vodní kapky a když je zataženo, mohou odrážet až 80 procent slunečního záření. Oblaka a zemský povrch ohraničuje určitý prostor – jako mezi dvěma polepy kondenzátoru. Když je hezky, tak onen myšlený druhý polep kondenzátoru sahá do nekonečna. A takové rozdílnosti musí zapříčiňovat i rozdílné vlivy na život na Zemi… — člověk jako určitý systém není ničím chráněn před změnami či kolísáním „vnějšího“ záření. „Vnitřní organizace“ uskutečňuje přijaté záření v biochemických procesech. Sledování těchto vlivů na zdravotní stav člověka v přirozených polích se uskutečňuje hlavně pomocí statistiky, statistika dává sice obraz, ale nic víc — a má v sobě, jakoby dobře utajený klíč k problému, který se jednou najde, — říká MUDr. S. Pivaři. Těmito problémy, vlivem záření na živý organismus, se zabývají mnozí, i jednotlivci, jejich spolupracovníci. A mezi ně patří i MUDr. S. Pivárči, který zdůrazňuje, že je povinností člověka hledat odpovědi na své otázky, ale také počítat s tím, že ty jeho nemusí být správné či obecně platné. Zajímalo nás, do jaké míry se vyrovnal se svojí jakoby první otázkou. - člověk se adaptoval k vnějším silovým polím - gravitačnímu, magnetickému a kosmického záření a to tak, že krátce trvající nedostatek nebo nadbytek způsoboval určité poruchy. Uplatňuje se zde fyzikální organizace individua, které potřebuje určitou hladinu - částku pole na svou normální existenci. Na základě pozorování dějů v přírodě a jejich spjatosti s chováním níže organizovaných tvorů se mnohé zjistilo, co však nelze vysvětlit pudy, instinkty, ale jen vzájemným působením poli a organismu. To přivedlo k předpokladu, že pokud dva či více pacientů má nezávisle na sobě shodné zdravotní poruchy, musí existovat.

Deset let trpělivé práce, desítky rozhovorů, zkoumání, porovnávání a ověřování… a pomoc od spolupracovníků z jiných vědních oborů a čtyřicet pacientů mu popisovaly v období od 1. dubna do 30. června 1970 své obtíže. Zjednodušili interpretaci těchto problémů – matematické vyjádření v binárních vztazích rozšířených o čtyři stupně pro každou složku. Subjektivní dobrý zdravotní stav se klasifikoval známkou 1-4, špatný známkami 5 až 8 (podle intenzity). Změny zdravotního stavu se kódovaly v hodinových intervalech, což se dosud nedělalo. Z interakce tzn. autonomního a korekčního systému dostali biologický vektor (BV), a tím i osobitost pacienta. Na druhé straně, měly k dispozici AE indexy, což jsou poruchy v geomagnetickém poli vyjádřené v jednotkách magnetické indukce. K dispozici měli hodinové průměry hodnot a další údaje. Snažili se vybrat nejvýhodnější tvar závislosti organismu na AE indexech za předpokladu, že BV nezávisí jen na momentálních hodnotách, ale že se projevuje i závislost na časově předcházejících hodnotách. Ukázalo se, že hlavní vliv na jedince způsobily amplitudy a jejich druhé mocniny. Z rozboru vyplynulo, že všichni jedinci vykazovali podstatnou závislost na magnetickém poli. Křivky se matematicky upravily tak, aby bylo vidět dynamiku dějů: korelace mezi AE a BV se určovala na maximum. MU Dr. Stanislav Pivárči se svými spolupracovníky nezůstal při jednom problému ... Věří, že jeho odpověď na Otázku bude stále bohatší. A jednou bude možná předpovídat i určité zdravotní potíže v závislosti na sluneční aktivitě a poté přijímat preventivní opatření.

Zdroj: Časopis Elektrón

ROČNÍ TĚŽBA fosilních paliv dosahuje obrovského množství. Jako příklad uvedeme spotřebu ropy, která v současnosti patří mezi nejdůležitější energetické suroviny a „problém ropa“, jak strašidlo obchází celý svět. Od začátku tohoto století, kdy ji v širším rozsahu začaly využívat, přibližně do roku 1975, se na všech kontinentech naší planety spotřebovalo asi 48 miliard tun ropy. Z toho asi dvě třetiny připadá na období posledních 25 let. Připočteme-li k tomu i spotřebu uhlí a zemního plynu, tak celkové množství ve světě spotřebované energie ve stejném období je v průměru o dvojnásobek větší než energie, která se spotřebovala za celou předchozí existenci lidské civilizace. Na celém světě neustále ubývají zásoby fosilních paliv, a proto v zájmu budoucích generací, je třeba s nimi racionálně hospodařit a zároveň hledat náhradní zdroje energie, mezi něž patří jaderná energie, vodík, sluneční a geotermální energie a jiné dnes málo známé zdroje energií. Téměř všechny druhy energetických surovin jsou přímo nebo nepřímo spojeny s energií slunečního záření. V uhlí, ropě a zemním plynu máme v podobě uhlíku „zakonzervovanou“ energii slunečního záření z dávných geologických dob. Za určitých okolností se mohou těla odumřelých rostlin nebo živočichů nahromadit na relativně malém území a vytvořit „ložiska", z nichž složitými biochemickými, fyzikálními a geologickými pochody v průběhu dlouhých geologických dob mohou vzniknout současná ložiska uhlí, ropy nebo zemního plynu.

Za normálních podmínek, při dokonalém přístupu vzduchu, odumřelá těla živočichů a rostlin se zcela rozpadnou, přičemž se uvolní kysličník uhličitý, voda a jiné látky. Pokud se tento proces rozkladu odehrává v prostředí bez přístupu vzduchu (například ve vodním prostředí) vznikne z odumřelých rostlin rašelina a živočichů hnilo-kal, které jsou prvními meziprodukty při vzniku uhlí a ropy. Uvolni se přitom voda, kysličník uhličitý, metan, sirovodík, organické kyseliny a jiné a zbytek se relativně obohatí uhlíkem. Významnou roli při rozkladu těl drobných živočichů hrají drobné anaerobní bakterie, které odebírají organické hmotě kyslík. Hromazením odumřelých těl rostlin, dřevin a mořských živočichů v mořských zálivech, lagunách, pobřežních jezerech, deltách velkých řek a beřinách, jejich zanášením nepropustnými vrstvami jílu, bahna, písku, jejich přehazováním a hnitím bez přístupu vzdušného zemního plynu, který je současnou většiny ropných ložisek. Významnou roli v tomto procesu má tlak nadložních hornin a teplota. Nejmladším „uhlím“ je rašelina. Obsahuje látky humusové povahy. Vzniká v bažinách jezerech, říčních ramenech, deltách řek nebo v oblastech s dostatečným množstvím vodních srážek, kde rostou mechy a rašeliníky. Taková místa nazýváme rašeliniště. Rašelina obsahuje asi 60 % uhlíku, 30 až 35 % kyslíku a jen velmi zřídka se používá jako palivo. Z pradávných rašelinišť pod váhou nadložních sedimentů, působením teploty a tektonických tlaků a dalšími procesy mohou vzniknout různé druhy uhlí. Důležitou roli hraje čas a obsah uhlíku v organickém zbytku. Čím je větší obsah uhlíku, tím je uhlí kvalitnější.

Zpravidla podle věku rozlišujeme dva hlavní druhy uhlí – černé a hnědé. Černé uhlí je obyčejně starší a vzniklo v karbonu nebo v permu, kdy rostly velké přesličky, plavouny a kapradiny. Hnědé uhlí je mladší a vzniklo v období třetihor. Toto konstatování neplatí však pro všechna ložiska černého a hnědého uhlí na světě. Černé uhlí obsahuje asi 80 až 90 % uhlíku a je uloženo ve větších hloubkách, hnědé uhlí má 65 až 75 % uhlíku a jeho sloje jsou uloženy mělčí pod zemským povrchem. Nejkvalitnějším černým uhlím je antracit, který obsahuje až 95% uhlíku a má výhřevnost kolem 35 000 megajoulů. Nejhorším uhlím je lignit, který obsahuje kolem 60 % uhlíku s výhřevností kolem 10 500 megajoulů. Ložiska černého uhlí se u nás dobývají v ostravsko-karvínském revíru, v okolí Kladna a Plzně. Největší ložiska hnědého uhlí jsou v severních Čechách, Handlové, Novákách, Modrém Kameni a na Moravě. Z uhlí lze destilací vyrobit také kapalné a plynné uhlovodíky. Podobné procesy probíhají i ve vrstvách zemské kůry. Při vzniku ložisek ropy a zemního plynu musí být odumřelá těla malých mořských živočichů rychle zakryta tlustými vrstvami bahna, jílů nebo písků, které organickou hmotu dobře izolují od okolí, hlavně od vzdušného kyslíku. Vhodným prostředím pro vznik ropy byly pradávné mořské zálivy nebo vodní zátoky oddělené hrázemi od okolní pevniny.

Téměř všechna ložiska ropy na světě jsou vázána na usazené (sedimentární) horniny mořského původu. Dobrým „konzervačním“ prostředkem byla slaná mořská voda, která je průvodním znakem převážné většiny ropných ložisek. Objevování ložisek ropy a zemního plynu, které jsou často uloženy ve velkých hloubkách, je zdlouhavý proces. Neobejde se bez dokonalé přístrojové a vrtací techniky a ne vždy skončí úspěšně. Na území naší republiky, kromě malých ložisek ropy na jižní Moravě a západním Slovensku, se nevyskytují větší ložiska ropy a zemního plynu, a proto téměř celou domácí spotřebu zajišťujeme dovozem ze Sovětského svazu. V současné době se na všech kontinentech naší planety využívá asi 22 000 ložisek ropy a zemního plynu. Podle statistických údajů asi 80 % světové těžby ropy a zemního plynu pochází z kontinentálních ložisek, zbylých 20 % se těží v okrajových částech světového oceánu. Skoro polovina světové těžby ropy pochází ze zemí Středního východu a Severní Afriky. Mezi největší světové producenty ropy patří Sovětský svaz (16,4 %). USA (15,6 %), Saúdská Arábie (14,6 %), Írán (10,8 %) atd.

Zdroj: Časopis Elektrón.

"ROZPITVANÝ" PROBLÉM

Podle anglického psychologa Jacksona lze řešení každého problému rozdělit do několika stadií. První z nich je tzn. latentní stadium, kdy problém vzniká a není ještě zcela jasný. V dalším — vývojovém stadiu se vyjasňuje jeho podstata a plánuje řešení Potom přichází aktivní stadium, ve kterém se řešení uskuteční. Stadium poklesu intenzity problému nastává, když je jeho řešení na dohled a poslední, utichající stádium je spojeno s ukončením řešení. Takto lze popsat řešení problému obecně. Při vlastním řešení by nám to ale příliš nepomohlo. Ve snaze proniknout do podstaty procesu řešení problémů vyčlenili psychologové jednotlivá stadia iz hradiště konkrétního řešitele.

ZÁKLAD = DOBRÁ FORMULACE

O co tedy jde? Nejprve je nutné problém dobře zformulovat. Albert Einstein v této souvislosti napsal, že „formulace problému je často mnohem podstatnější než jeho řešení, které už může být věcí matematické nebo experimentální dovednosti“. Definování problému z nejasné, nepřehledné situace je nejdůležitější krok v celém jeho řešení. V psychologii se dělají rozsáhlé výzkumy, týkající se vnitřního, psychického zobrazení problému, vydělení jeho nejdůležitějších stránek a vlastností. Ukazuje se, že pokud problém není dobře definován, odráží se to negativně na celém jeho řešení. Naopak dobrá definice a zobrazení problému, určení toho, čeho chceme dosáhnout a všech nebo alespoň většiny překážek, které tomu brání, proces řešení značně urychluje. V tomto stadiu je třeba porozumět problému, určit základní fakta a jejich vzájemné souvislosti. Člověk, který problém řeší, se snaží získat o něm co nejvíce informací vysvětlit si je, určit jednotlivá pro a proti. V dalším stádiu shromažďuje a třídí myšlenky z různých zdrojů, z literatury, od jiných lidí a na jejich základě, když problému porozuměl, staví možné způsoby řešení.

NĚKOLIK MOŽNOSTI

Málokdy se stává, že problém ze skutečného života má jen jedno řešení. Je tedy třeba rozhodovat se mezi různými alternativami. Bere se v úvahu jejich hodnota v problémové situaci, riziko spojené s jednotlivými typy řešení, velkou roli hraje i stupeň jistoty o jejich výsledku. Psychologický výzkum rozhodování je velmi rozsáhlý. Zkoumají se otázky užitečnosti řešení, jejich pravděpodobnosti. a to jednak objektivní, dané samotným výskytem nějaké události a na druhé straně pravděpodobnosti subjektivní, která podle některých definic měří důvěru člověka v pravdivost určitého tvrzení nebo informace. Poslední stádium řešení nastává, když se člověk rozhodl. Řešení problému si už naplánoval, zbývá jej jen realizovat. Ani to ovšem není zcela jednoduché. Mohou se vyskytnout nepředvídané překážky, řešení může například záviset na spolupráci více rudí, nebo jde o posloupnosti na sebe navazujících akcí, a když se některá nevydaří, může celé úsilí vyjít nazmar. Proto se plánují řešení, která podle potřeby lze operativně přizpůsobit, mají několik alternativ a počítají s možností výskytu potíže.

KURZY „TVOŘIVÉHO ŘEŠENÍ"

Řešení problému úzce souvisí s tvůrčím myšlením. Například při úkolech, dotýkajících se zdokonalení techniky, při vynálezech, ale iv jiných oblastech se ukázala tato souvislost velmi zřetelně. V některých zemích zavedly kurzy „tvůrčího řešení problémů“, ve kterých studenty seznamovali s významem tvůrčího myšlení as překážkami, které mu stojí v cestě. Učili je zkoumat problémy z různých hradišť, cvičili v používání seznamů heuristických otázek, které hledání nových řešení usnadňovaly. Učitelé se snažili ve studentech vypěstovat schopnost všímat si nových problémů, formulovat je a hledat informace, které by při řešení mohly pomoci. Po kurzu se zjistilo, že ti, kteří jej absolvovali, produkovali více návrhů řešení a zvýšila se i kvalita a přepracování jednotlivých návrhů. Sovětský psycholog Altšuller zkoumal velké množství vynálezů a zlepšovacích návrhů. Snažil se zjistit, jestli existují navzdory obrovské rozmanitosti těchto vynálezů nějaké typické směry, principy myšlení v nich. Zjistil několik metod, které se uplatňovaly ve většině návrhů. Patří mezi ně:

• metoda komplexu, která spojuje známé prvky do nového komplexu,
• metoda přestavby,
• metoda nahrazování,
• metoda analogie,
• metóda protikladu,
• metoda transformace a další.

Vytvořil tak systém heuristických pravidel v oblasti technické tvořivosti. Samozřejmě nejsou to „návody na vynálezcovství“, avšak opět se potvrzuje myšlenka, že poznáním obecných zásad řešení problémů lze mnohá řešení zdokonalit a urychlit.

MODELOVÁNÍ PRO POČÍTAČE

Heuristické, logické hledání řešení se využívá také v konstrukci takových programů pro počítače, které se snaží modelovat proces lidského myšlení a řešení problémů. Zabývá se jím směr, nazývaný heuristické programování, který je jednou z oblastí tzv. heuristického programování. umělé inteligence. V těchto programech se problém zobrazuje v tvz. problémovém prostoru, určí se výchozí a cílový stav a hledá se posloupnost operátorů, kterými se lze dostat z výchozího do cílového stavu. Problém se rozkládá na menší části, stanovují se dílčí cíle ak nim se hledají operátory převodu nebo posloupnosti takových operátorů. I zkoumání v oblasti umělé inteligence se však stále více soustřeďuje na reprezentaci problému ve stroji. Přirozeně nelze očekávat, že všechny problémy se kterými se člověk v každodenním životě potýká, lze jednoduše řešit na základě několika obecných zásad. Ne každý z nich má racionální jádro, mnohé jsou spojeny s city a v takových situacích je hledání řešení mnohem složitější. V těchto oblastech jsou i možnosti počítačového modelování zatím velmi malé. Aby se dal problém v počítači řešit musí být přesně definována jeho podstata, základní fakta a vlivy, které na ně působí. Pokud se nad tím zamyslíme, možná právě dobrá formulace problému, určení všech momentů pro a proti určitému řešení a zhodnocení možných výsledků řešení jsou tím, co pomáhá i rudům řešit jejich problémy v každodenním životě.

Zdroj: Časopis Elektrón