RetroMánia

Dálnice D1 (též Brněnská dálnice) je nejstarší a nejdelší dálnice na území Česka (a historicky první dálnice Československa), která měla po dokončení spojovat Prahu, Brno, Ostravu a česko-polskou hranici, kde na ni navazuje polská dálnice A1. Historie D1 sahá až do 30. let 20. století a původně měla být hlavní osou republiky. V současnosti je její hlavní a nejvýznamnější úsek z Prahy do Brna nejvytíženější v Česku. Výstavba dálnice D1 začala 8. 9. 1967. Souvislý dálniční tah mezi Brnem a Prahou byl dokončen 8. 11. 1980.

Treska v majonéze - to oblíbená rybí pochoutka vyhledávaná nejen v současnosti, ale hlavně v minulých dobách bývalého Československa. Historie tohoto produktu začíná v bývalém Československu už v 40. letech minulého století a třesku v majonéze tak, jak jsme ji znali z dob socialismu se začíná masově vyrábět pro československý trh od roku 1954. Dvojice obchodních partnerů Dr. Virzík a Dr. Dvořáček, založili společnost pod názvem RYBA ještě ve válečném období (40. léta munulého století). Spološnosť RYBA podniká v zelenině a rybách. V roce 1946 otevřela firma svou pobočku v Košicích. V letech 1946 až 1947 dva závody tvořily 70% celkové produkce na Slovensku. V roce 1948 byla RYBA znárodněna (oba majitelé odešli do zahraničí), v roce 1949 byl k Rybě přičleněn i další znárodněný závod v Žilině a RYBA byla přičleněna pod podnik Ryběna Praha. V letech 1971 - 1972, poté, co vznikl Slovenský mrazírenský a rybný průmysl, přidělili pod jeho střechu i bývalou Rybu. Původní recepturu vymyslel bratislavský kuchař a cukrář Július Boško, původem z Nového Města nad Váhom, na objednávku národního podniku Ryba (v té době byl jejím zaměstnancem). Od roku 1954 se začala vyrábět treska v majonéze ve všech závodech národního podniku Ryba, tedy v Žilině, v Bratislavě a v Košicích.

Věčné téma. I v současnosti. Dnes na nás téměř ze všech stran působí různá média, reklamy o tom, jak se máme správně stravovat, co se smí, co by se nemělo jíst, co bylo karcynogénne před několika roky najednou už není a neustále poslouchám o biopotravinách a už z toho začínám být přesycen. A tak jsem se zamyslel nad tím, co se říkalo o zdravé výživě v dobách našich babiček a otců. Za dob hlubokého soacializmu. Je zvláště, jak se to periodicky mění. Ale mění se to především v závislosti na trhu, protože ten se nás snaží prevedčiť což je pro konzum zdravé, čeho si má nejvíce kupovat a sníst, protože to se má prodat a Taiko to tedy má být. A tomu se říká tržní zdravá výživa. Jak začít den? Snídaní. A máme se držet pravidla, že snídani máme konzumovat 20 až 30 procent celodenního kalorického příjmu. Výživa má být úměrná pohlaví, věku, vykonávané práci a pracovnímu prostředí. Jak to bylo v době socialismu tak to platí i dnes.

Tatranské elektrické železnice tvoří jednokoľajné úzkorozchodné elektrifikované železniční tratě Poprad Tatry - Starý Smokovec - Štrbské Pleso (29,110 km) a Starý Smokovec - Tatranská Lomnica (5,950 km). První trať z Popradu do Starého Smokovce se začala stavět v roce 1906 a roku 1907 byla dostavěna. Pro technické problémy byla otevřena až 17. prosince 1908. Nahradila tzv. tatranský trolejbus (omnibus), který tam jezdil v letech 1904 - 1905. Úsek železnice ze Starého Smokovce do Tatranské Lomnice byl otevřen 16. prosince 1911 a poslední úsek, Starý Smokovec - Štrbské Pleso byl otevřen 13. srpna 1912. Od roku 1949 byla v zprávě Československých státních drah, čili od roku 1992 ve zprávě Železnic Slovenské republiky. V letech 1965 - 1969 byla rekonstruována (rekonstrukce zahrnovala také vytvoření výhybny Štôla na kilometru 26,3 sloužící hlavně na odstavování vlaků Tatranských elektrických železnic během Mistrovství světa v lyžování. Její využití posloužilo i pro odstavení pracovních vlaků a vykládku uhlí pro tatranské osady) a od roce 1970 slouží výlučně pro osobní dopravu. Jezdili zde elektrické jednotky (EMU) řady 420.95 vyrobené na počátku 70. let 20. století. Od roku 2003 byly nahrazeny novými řady 425.95 s odlišným designem, vyrobenými ve Vrútkách použitím švýcarské licence. Za dob Rakouska - Uhrorska se uvažovalo io dalších tratích, například Štrbské Pleso - Liptovský Hrádok. Tyto ambice ukončila první světová válka. Na tuto síť navazuje ozubnicová železnice Štrba - Štrbské Pleso a pozemní lanová dráha Starý Smokovec - Hrebienok, které však nejsou součástí TEŽ.

Po vzniku samostatného státu Čechů a Slováků, vznikl podnik Československé státní dráhy (ČSD). Řídil se rakouským říšským řádem, který za nejvyšší orgán státní správy a současně nejvyšší orgán podnikového řízení železnic určil Ministerstvo železnic. V období vzniku Slovenského státu a Protektorátu Čechy a Morava v 1939 došlo k prvnímu zániku ČSD, na Slovensku vznikla organizace Slovenské železnice a v Protektorátu Českomoravské dráhy, které byly pod kontrolou Německých říšských železnic Deutsche Reichesbahn. Po obnovení Československa došlo i k obnovení ČSD. Velkým úderem československé železniční dopravě v předvečer 2. světové války byl Mnichovský diktát a Vídeňská arbitráž, které připravily ČSR o část příhraničních území, tím ztratilo (na území Slovenska) téměř třetinu délky svých tratí a tomu odpovídající počty lokomotiv i vozů. Plánované hospodářství v padesátých letech změnilo výrobní struktury státu. Strukturální změny měly za následek, že jednotkový národní produkt vyžadoval mnohem větší rozsah přepravy zboží, než před rokem 1938.

Korytnica lázně se nacházely na úpatí horského masivu Nízkých Tater - pod severními svahy Prašivé přístupná z hlavní státní silnice mezi Ružomberkem a Banskou Bystricí, blíže k Donovaly. Historie lázeňství v Korytnici sahá až do 16. století. Její minerální voda získala v minulosti významná prestižní ocenění na světové výstavě 1873 ve Vídni a 1904 v americkém St. Louis. Od roku 1908 do roku 1974 jezdila do lázní úzkorozchodná železnice ze směru Ružomberok - Korytnica, která kromě lázeňských hostu (v nedělních vlacích jejich přepravila dokonce přes 400) byla využívána na přepravu dřeva, pošty a ostatního materiálu. V lázních se léčil císař František Josef a Ľudovít Štúr. Z pramene Vojtech vyvěrá minerální voda s teplotou 5,4 ° C a jde o nejchladnější pramen ze všech Slovenská pramenů. Vysoce mineralizovanou vodu bohatou na vápník, hořčík či železo se nachází v pramenech: Jozef, Žofie, Antonín, Vojtech I a II. Voda se začala prodávat na konci 19.století a prodalo se až 27 tisíc 0,7-litrových lahví, v roce 1905 již 60 tisíc lahví a začala se vyvážet i do zahraničí. V lázeňském domě bylo k dispozici až 30 lázeňských kabin nebo komor a zrcadlový bazén. V té době byly tyto lázně mimořádně oblíbené v Rakousku-Uhersku a často jejich navštěvovali zejména obchodníci, prominentní továrníci, důstojníci a úředníci nejen z Rakouska-Uherska, ale i ze zahraničí.

Závod Dúbrava na těžbu antimonu (antimon se využíval zejména při výrobě oceli určené pro zbrojní průmysl) se nachází v okrese Liptovský Mikuláš v nadmořské výšce 900 metrů nad mořem a byl nejvýše položeným důlním závodem v Československu. Dúbrava představovala největší Antimonové ložisko v ČSSR a patří mezi středně velké světové ložiska antimonu. Kromě antimonitého rudy se dobývala i zlato, stříbro a i měděná ruda (v zanedbatelných množstvích).

Historické prameny uvádějí, že se v této oblasti těžilo (pro zbrojní průmysl) již za 1. světové války. Ruda se těžila ručně a vynášela se v koších, později v důlních vozících na třech kolech ručně tažených po deskách.

Dnes mít auto, je v podstatě téměř nezbytností vlastní mobility. Výběr typů vozidel a značek je v současnosti tak rozsáhlý, že zájemce o vozidlo musí skutečně přemýšlet, co si vlastně má koupit. Pamatují se někteří z vás, jak dlouho se za socialismu čekala na koupi nového auta? A pamatujete si i na ty poloprázdné cesty? V tomto článku si připomeneme, jak to s rozvojem motorismem za socialismu v Československu vlastně bylo.

Možná, málo kdo z vás v současnosti zná pocit, jít do obchodu a nekoupit si v podstatě nic, protože výběr, je nelichotivý. A jak tomu bylo v 70. letech 20. století? No nebylo to jednoduché, zboží sice bylo jako tak dost, ale jeho sortiment nebyl z dnešního pohledu nijak oslnivý. Lhal bych, kdybych tvrdil, že se opravdu nedalo koupit nic. Dalo. Nakupování za starých časů se podobalo nakupování dnešních důchodců. Takzvané AKCE tur. Kde za starých časů se chodilo po prodejnách hledat, zda zboží, které si chci koupit skutečně mají, dnes (zejména důchodci) se chodí za zbožím, ale už s jiným cílem. S cílem nehledat zda je možné koupit, ale s cílem zda je možné koupit levnější. Představte si, dnes existují lidé, kteří se hodiny dokážou procházet po marketu s vozíkem sem a tam a čekat, až se v rozhlase rozezní: "Vážení zákazníci, právě snižujeme cenu masa ...". V podstatě se v tomto ohledu nic nezměnilo, jen sortiment podléhající tehdejší nákupní turistice se vyměnil za cenový. Na socialistických prodejních pultech (například s konfekcí) bylo sice poměrně velké množství zboží, ale mnohdy morálně zastaralého. Když soudruzi vytvářely pětileté plány budování národního hospodářství, kolikrát se skutečně celých 5 let vyráběl téměř tentýž sortiment. Ten, kdo dokázal obětovat ze své výplaty více peněz, nakupoval v TUZEXE. A co se tedy nakupovalo? Občas jsme čekali v dlouhých řadách (i) na ovoce, hledali známosti pro Podpultové zboží (s elektronikou, stavebninami ...) a nákup bonů za které se daly koupit například rifle, značková sportovní obuv, oblečení, lepší elektronika i zahraniční auta. Ti ostatní chodili v týchž nepropustné 20 let. I když přiznám se ne ve stejných, ale protože pokud se vyráběl tentýž sortiment 4 pětiletky, chodili jsme v nich opravdu dlouhá léta. Jasným příkladem byli (ti dříve narození si to určitě pamatují) známé filcové (důchodové) válenky. Babka k babca budou válenky. Říkalo se.

Zrušená úzkokoleka Ružomberok - Korytnica o rozchodu 760 mm měla původně spojovat železnicí město Ružomberok a Banskou Bystricí. Oproti původnímu plánu byla trať postavena pouze v délce 23,564 km z Ružomberka ve směru Ružomberok - Biely Potok, Podsuchá, Liptovská Osada podél vodního toku Revúca přes Korytnickú dolinu až do lázeňského městečka Korytnica. Pravidelný železniční spoj v uvedeném směru započal  5.6.1908. Železnice zajišťovala kromě osobní i nákladní přepravu. Nákladní přeprava byla předurčena k svozu dřeva z lesů na pilu v Ružomberku a řeziva do Ružomberské papírny. Osobní pŕeprava zajišťovala především přepravu obyvatel do práce a v sezóně pacientů do tehdejších Korytnických lázní. Pravidelnými hosty Korytnice byli i významní lidé Uherska a vysocí představitelé monarchie té doby. Korytnica navštívil i císař František Josef.