RetroMánia

Winnetou literární postava německého spisovatele Karla Maye. Winnetou je indiánský náčelník kmene Apačů Meskalerov z období Divokého Západu.
Postava Vinnetoua se stala populární zejména po natočení filmu Poklad na Stříbrném jezeře v roce 1962 a hlavně trilogii Winnetou v roce 1963 (Winnetou I (1963), Winnetou II (Winnetou: Rudý džentlmen, 1964) a Winnetou III (Winnetou: Poslední výstřel, 1965 )). Film byl inspirován knihami Karla Maye. Nejznámější postavu Vinnetoua ve filmu ztvárnili francouzský herec Pierre Brice a postavu Old Shatterhanda americký herec Lex Barker. Atmosféru a děj filmu umocňuje hudba německého hudebního skladatele Martina Böttchera, která dala tomuto filmu nepopsatelnou nostalgii.V Československu se tento fil promítal v kinech i v letních amfiteátrech a byl téměř vždy vyprodán a nejpopulárnější hlavně u cikánů, kteří si po vzoru hlavních hrdinů křtili své děti, i když socialistický kalendář neznal jména, jako byl Winnetou a tedy ho nebylo možné zapsat ho do rodného listu, i tak po Československu pobíhalo množství československých indiánů. Dnes už by asi takový problém nenastal, pokud bych si chtěl svého potomka pojmenovat jménem Winnetou, nebo Old Shatterhand.

Byly různé povolání, které lákaly mládež socialistického Československa. Mnoho chlapců chtělo být letcem, nebo se plavit u námorníctva, nebo být výzkumníkem či polárníkem, no jen málo kdo by se v té době chtěl stát příslušníkem SNB, nebo vojákem. Práce příslušníka SNB nebyla právě tím nejpopulárnějším povoláním, ale určitě práce pyrotechnika už měla něco do sebe. V těch časech (píše rok 1979) pracoval ppráp.Jána Parobka, jako pyrotechnik SNB ve Zvolenu a podílel se na likvidaci nevybuchlé válečné munice z druhé světové války. A právě o Janu Parobkovi vyšel v roce 1979 v časopise Život článek pod názvem "Reportáž o práci pyrotechnika ZNB Jána Parobka - povolenie, ktoré neznáša omyl". Z dobového článku vybíráme.

Obávaný šéfredaktor internetového portálu sduchodci.cz, velký československý patriot a mediální kritik Pavel Ján Buvala se právě v těchto dnech pohybuje po Slovensku. Jeho nepřehlédnutelný vzhled, osobitou životní filozofii a humor je cítit z každého jeho kroku. Po roce se tento mediální postrach českého internetu opět vrací na Slovensko, aby v rudém trikotu s logem vlaky.net prošel tratě železnic Slovenské republiky od západu na východ a mohl se tak opět po roce setkat s lidmi z mediální a podnikatelské oblasti a s lidmi z  osobního života. Dnes (5. července 2014) ho bylo možné vidět v Trenčanské Teplé při události 105 výročí zahájení provozu TREŽ  unikátní úzkorozchodné elektrické železnice, která spojuje železniční uzel Trenčianska Teplá s lázeňským městem Trenčianske Teplice již více než 105 let.

Státní podniky existovaly v Československu do konce druhé světové války a od roku 1945 se z nich postupně vytvořily národní podniky (n.p.). Od roku 1951 se pojem státní podnik nepoužíval. Národní podnik byl hlavním typem hospodářské organizace v komunistickém Československu v následujícím období. Od roku 1988 (v rámci přestavby) byly národní podniky postupně zpět přeměňovány na státní podniky (státní podniky byly zavedeny zákonem č. 88/1988 Sb. o státním podniku).

Seznam národních podniků ve Slovenské socialistické republice v letech 1948 - 1989:

Jindřich Plachta, vlastním jménem Jindřich Šolle byl český herec a spisovatel. Narodil se 1. července 1899 v Plzni, jako nejstarší dítě. Měl dvě sestry a jeho otec, montér a strojní zámečník pracoval v plzeňské Škodovce. Během studií na obhcodní akademii vystupoval Plachta potají v plzeňském divadle jako statista, protože jeho otec chtěl mít ze svého syna účetního, ne herce. Jindřich s přáteli založil ochotnický spolek Jaro. Po vystudování v roce 1919 odešel do Prahy, kde si našel se dvěma kamarády podnájem na Smíchově a pracoval na šekovém úřadu. Uplynulo jen několik měsíců a Plachtu uviděl král českých komiků Vlasta Burian.

Jeho herecký projev se mu natolik zalíbil, že mu nabídl angažma ve svém divadle. Podobně jako Jaroslav Marvan měl dělat "nahrávače". Plachta si začal získávat přízeň publika a Burian začal cítit konkurenci. Napjatou situaci vyřešil Plachta odchodem z divadla.

Helena Růžičková (Helena Málková) kurpulentná žena si ze své nadváhy dokázala udělat ochrannou známku. Její výzor a duch byl neopakovatelný . Helenka byla vytouženým dítětem a když se narodila své matce (pocházela ze Sarajeva) v její třicítce, považovali to za malý zázrak. Helena se narodila 13. června 1936 v Praze v rodině legionáře a úřednice, kde její otec Alois Málek ovládal 22 jazyků (působil ve francouzke légii, jako tlumočník) předurčil své dceři uměleckou dráhu. Když měla Helena tři roky, začala chodit do baletní školy, hrála na klavír, chodila na kurz plavání a už jako čtyřletá vystupovala v divadle. Její první filmová herecká role byla ve filmu Babička (od Boženy Němcové) , kterou v roce 1948 natočil František Čáp. Hrála dětskou roli v chudé rodině Kudrnovic. Helenka nebyla až příliš živé dítě což se podepsalo dvojnásobným útěkem k cirkusu a ne jednou dokázala svých rodičů pořádně potrápit. Máma s ní chtěla vychovat klavírní virtuosku, ale její povaha byla předurčeny pro divadelní svět. Svou první cigaretu si zapálila už když měla čtyři roky. Tento zlozvyk jí zůstal až do konce života. Více inkliminovala ke kamarádům než ke kamarádkám a ne jednou se setkala i v pěstních soubojích při hájení svých práv. Helenu už v sedmi letech zlákal ji cirkusový život plný dobrodružství, klaunů a cirkusových kostýmov.Umelecké geny pravděpodobně zdědila po dědečkovi z maminčiny strany.

Mnozí z nás dříve narozených si pamatují povinné prvomájové průvody v ulicích našich měst a obcí v socialistickém Československu, kde z pouličního rozhlasu zněly zdravice hlasatelů, alegorické vozy se předháněli se svými výtvory, zněly poselství z fabrik a škol, jejichž obsahem bylo velebení socialistických výdobytků a se sovětským svazem na věčné časy a nikdy jinak, se střídaly s lidovou a dechovou hudbou a s tími nejlepšími písničkami Karla Gotta, Heleny Vondráčkové a Michala Davida. Jiskry jiskřily, pionýři salutovaly a zväzáci a zväzáčky pochodovali v modrých košilích s červenými kravatami s transparenty v rukou zpívajíc píseň svátku práce. A za nimi se valila dělnická a rolnická třída na které bylo občas vidět, že už někteří z nich mají pod čepicí.

Výzkumný ústav kolejových vozidel (VÚKV) dostal v roce 1968 úkol vyvinout moderní výkonný motorový vůz pro neelektrizované tratě.V roce 1974 byly ve Studénce vyrobeny dva prototypy. Požadavky obsahovaly výkon 600 koní (442 kW) a dieselový agregát (na rozdíl od předchozích vozů) umístěný pod podlahou vozu z důvodu úspory prostoru. Hrubé stavby obou vozů byly dokončeny již v roce 1970 avšak kvůli zpožděným dodávkám a změnám v použité regulaci výkonu byly oba prototypy označené řadou M 474.0 (později přeznačeny na M 475.0) dodány až v roce 1974.

Po zkouškách obou prototypů bylo doporučeno do sériové výroby zahrnout tyristorovou regulaci výkonu, unifikované stanoviště strojvedoucího automatickou regulaci rychlosti a zvýšení výkonu motoru na 500 kW oproti původním 442 kW (později sníženo na 480 kW). Celkově mělo být vyrobeno 310 vozů této řady a dalších 100 ks odvozených vozidel pro údržbu trakčního vedení. Sériová výroba těchto vozů však nebyla nikdy zahájena a to z důvodu změn v plánech výroby průmyslových podniků. Vzniklá mezera ve vozovém parku ČSD byla zaplněna vozy řady M 152.0 (nyní řada 810).

Velká část televizních stanic na konci roku vysílá zábavné estrády, to jest komponované a zpravidla moderované pásmo scének a písní. V Československu byla tato každoroční záležitost doménou tehdy jediné, státní, Československé televize. Po společenských změnách, které přinesl rok 1989, byla koncepce silvestrovských televizních estrád opuštěna a nahrazena blokem zábavných pořadů.
V archivu ČT je zachována zpráva ředitele Karla Kohouta a I.Urbana z listopadu 1953, která obsahuje plán vysílání na závěr roku, kdy v průběhu posledních deseti dnů roku televize vysílala šestkrát, o Štědrý den sice jen odpoledne od tří do pěti, zato o Silvestra od osmi večer až přes půlnoc. Tak již v prvním roce existence televizního vysílání byla založena tradice celovečerních televizních estrád posledního dne roku. Podstatnou část Silvestra 1953 měly tvořit tři hodinové bloky a dva půlhodinové hudební předěly. Jako režiséři jednotlivých bloků, které se měly natočit a sestříhat z filmových materiálů, jsou ve zprávě uvedeni - Elmar Klos, Václav Wasserman a Jiří Sequens. Roku 1959 byla ale odvysílána velká zábavní revue, pro kterou napsal scénář Vladimír Dvořák a také ji spolu s Jiřinou Bohdalovou uváděl. Protože revue byla velmi úspěšná, objednalo si vedení ČST u Dvořáka scénář pro Silvestr 1960 a tím na televizních obrazovkách na mnoho let zakotvil jak Dvořák coby scénárista, tak tato moderátorská dvojice. Silvestry v té době byly vysílány živě v posledních devadesáti minutách starého roku a protože se nikdy nepodařilo dodržet stopáž, museli Dvořák s Bohdalovou vynechávat velké části vlastního průvodního textu.

1. dubna 1979 byl v Československu zaveden  takzvaný letní čas. Posun hodin začínal zpravidla poslední březnový víkend a končil poslední zářijový víkend. Od roku 1996 v Evropské unii platí, že letní čas končí poslední říjnový víkend. Poprvé v historii byl letní čas zaveden za první světové války v roce 1916. A jak na zavedení letního času poprvé informoval český rozhlas? To se dozvíte z dobové zvukové ukázky z archivu Českého rozhlasu.