Odcházíme, oznamoval. Protože ... Rozumím, - přerušil ho otec. Pokud se vám něco přihodí. . - Ano, vím! Šťastnou plavbu! - Děkuji! Hodně štěstí! Otec zkroutil vypínač a obrazů ka zhasla. - Tati, - zeptal jsem se. - Odjeli navždy? - Vrátí se pro nás. - odpověděl. - Kdy? 0 tři měsíce. - Tak pozdě? Ty se snad neradi, že můžeme být konečně spolu a nikdo nás nebude rušit? Ovšem se těším - odpověděl jsem a byla to čistá pravda. Ved za celý svůj život jsem viděl otce dohromady třikrát, i to ne více než měsíc. Vždy když přiletěl, nahrnula se k nám spousta lidí. Nikam jsme nemohli spolu vyjít, aby se shromážděny lidé.
Otec musel dával autogramy. No pojďme, prohlédneme si své statek - navrhl otec. Naše chaloupka měla čtyři pokoje; ložnici, obývací pokoj i dětský pokoj a otcovu pracovnu. Kromě toho tam byla kuchyň a chladírenský box. Otec měl v kabinetu velmi mnoho různých přístrojů a jeden skutečný samočinný počítač. Řekl, že mě naučí na něm pracovat, abych mu mohl pomáhat při pořizování zpráv. V mém pokoji stála postel, stůl a velká knihovna, naplněna knihami až po vrch. Chtěl jsem je hned prohlížet, ale otec řekl, že lepší bude až později, když si prohlédnout celý ostrov. Venku byla malá elektro-stanice a my s otcem jsme ji zkoušeli spustit. Máma stála vedle a celou dobu říkala, že tak dobří mechanici určitě něco udělají. No my jsme jen zkontrolovali napětí v akumulátorech. Potom jsme jeli zkontroloval anténu. Otci se nelíbilo její nastavení a tak přikázal pátky vylézt nahoru a rozvinout dipól směrem na sever. Sloup byl však kluzký, robot se po něm klouzal a nijak se nemohl vyšplhat. Tak jsme s otcem přinesli z elektro-stanice kalafunu, posypal mu dlaně a kolena. Pak se už Pátek dostal nahoru rychle a udělal vše potřebné. My jsme stáli dole a tleskali mu.
- Tati, - za prosil jsem. Budu se koupal v oceánu? - Nelze. odpověděl. - Proč? - Je to nebezpečné! - Pro koho? - Pro tebe. - A pro tebe - Také! - Ani při samém kraji? - V oceánu se koupat nelze, - řekl. A já jsem pomyslel, že pokud takovým iontům řekne otec - nelze - tam, na dalekých planetách, tak mu určitě ani jeden člen posádky neodporuje. - Můžeme se koupat v laguně, - řekl otec. Opravdu to nebylo o nic horší než ve skutečném oceánu, protože tato laguna byla velké jezero uvnitř ostrova a voda byla teplá, teploučká a zcela průzračná.
Všetci traja sme opreteky plávali a potom sme. sa s otcom ponárali pre mušličky. Stavili sme sa, kto viac nazbiera. Ja som ich mal viac, pretože otec zbieral iba jednou rukou a ja oboma. Keď sa nám odnechcelo zbierať mušličky, urobili sme z vetvičiek koráb a z morských rastlín korunu pre mamu. Otec ju ozdobil aj morskou hviezdou. Mama v nej vyzerala ako skutočná kráľovná. Pokiaľ sme pred ňou na kolená a ona nás pasovala na rytierov. Potom som požiadal Piatka. aby si so mnou zaplával. Bolo veľmi zábavné pozorovať, ako prichádza k vode, cvaká výpočtovým zariadením a ustupuje dozadu. Potom si zrazu odkrútil prst z ruky a hodili ho do vody. Prst sa potopil a Piatok vážne vyhlásil: "Roboty plávať nevedia." My sme sa išli smiechom zájsť, aký mal pri tom samoľúby výraz. Tak som sa ho spýtal, či môžu roboty nosiť na rukách malých chlapcov a on odpovedal že môžu. Postavil som sa mu na dlane a on ma zdvihol vysoko nad hlavu až k vrcholkom palmy. Trhal som kokosové orechy a hádzal dole otcovi. Keď sInce celkom kleslo nízko, mama navrhla pozrieť si jeho západ. SInce bolo čoraz červenie. Pomaly sa spúšťalo až celkom na hladinu a vytvorilo na nej červený ligotavý pás. Zažmúril som oči a predstavoval si, ako letím na tomto páse priamo k Slnku.
Tatínek, zeptal jsem se. Letěl si už přímo na Slunce? Letěl. - A tam se vytváří také takový pás? - Ne - A obloha, jakou tam má barvu? - - černou. - řekl otec. - Tam je všechno jiné, tajemné, až nepřátelské, usmrcující. Proč? Zeptal jsem se. Někdy ti vše podrobně vyslovím synek. 0 chvíli dodal. Nyní pojďme večeřet. Doma jsme si vymysleli velmi zajímavou hru. Máma stála při chladničce a my jsme hádali. co má v rukou. Samozřejmě, každý z nás jmenoval své oblíbené jídla a jakoby zázrakem vždy uhodl. A tak byla večeře velmi slavnostní. Otec otevřel láhev vina a řekl, že mužům po plavání sklenku vina neuškodí. Nalil mně i sobě plný skleničku a mámě trošku. Jen aby se neřeklo, jak říkala máma. Po večeři jsme seděli u televize. Na programu byl koncert. Před začátkem dirigent oznámil, že tento koncert je věnován nám. Máma se od radosti začervenala, vždy byla hrdá, že mame takového slavného otce. Hráli nejkrásnější skladby a jedna zpěvačka dokonce zazpívala mou oblíbenou píseň o veverce sbírající oříšky. Bylo mi divné, jak se to dozvěděli. Když koncert skončil otec řekl že musí podat zprávu. Já jsem jel zpátky. Ležel jsem už v posteli, když vešla máma popřála mi dobrou noc.
- Mami, posedět zde se mnou,
- zaprosil jsem. - S radostí. - řekla a sedla si na postel. Do otevřeného okna svítil měsíc. Bylo světlo ani přes den. Díval jsem na maminku obličej a myslel na to, jaká je mladá a pěkná. Políbil jsem jí ruku, vonící čímsi příjemným, ale smutným.
- Mama, - zeptal jsem se.
- Proč bývají vůně smutné a vůně veselé?
- Nevím, miláčku, - odpověděla.
- Nikdy jsem o tom nepřemýšlela. Možná v nás každá vůně vyvolává jednoduše nějaké vzpomínky, smutné nebo veselé. Možná. - souhlasil jsem. Bylo mi velmi dobře. Myslel jsem na prožitý den, nejkrásnější den v molem životě. A před námi bylo ještě osmdesát takových dny.
- Oh, máma, řekl jsem. Jaká světla věc je život! A jak se mi nechce umírat! - Ty mluvíš o smrti? Čeká tě ohromný život! Bylo mi jí líto. Ještě na Albatros jsem v noci zaslechl, jak se s otcem povídali o záhadné nemoci, kterou se on nakazil v kosmu. I o tom, že nám zbývají jen tři měsíce života, pokud do té doby nenajdou nějakou léčebnou metodu. Vždyť proto posádka Albatros nosila skafandr a my jsme vůbec nevycházeli z přidělených kajut. Ani v oceánu se nemůžeme koupat určitě jen kvůli velké nakažlivosti této nemoci. Pomyslel jsem že pokud lidé milují jeden druhého. třeba, aby si říkali čistou pravdu.
- Netřeba, drahá maminka. - řekl jsem.
- Vždyť pokud nenajdou způsob, jak tuto nemoc léčil ...
- Najdou. - ticho prořekla mama. Určitě najdou. Můžeš tomu docela věřit.
Zdroj: Elektrón - mesačník pre mladých o vede a technike
