RetroMánia

Zaujíma vás čo sa dialo v národnom hospodárste v období 50. rokoch 20. storočia počas peňažnej reformy? Pripravil som pre vás dobové informácie, ktoré som získal z denníka Práce (list revolučního odborového hnutí) z júna (července) 1953.

V neděli se pražské ulice podobaly jedinému velkému mraveništi. Mnoho lidí totiž propadlo horečce utratit peníze staré měny stůj co stůj. A tak byly restaurace, buffety, pokladny biografa a divadel ve stavu oblečení. V pondělí nabyly ulice opět normálniho  vzhledu. Mlékárny, pekařství, zelinářství a masné obchody byly od rána otevřeny a lidé nakupovali to, co nutně potřebovali, za staré peníze v přepočtených cenách. Většina obchodů, však zůstala uzavřena. Dělá se inventura, píší se ceníky a hlavně se přebírá, nové zboží, které neustále dovážejí nákladní auta z velkoobchodů. Výkladní skříně jsou, zastřeny, aranžéři a prodavači je upravují. Všichni se snaží, aby výkladní skříně byly věrným obrazem velké změny, která v našem „životě nastala. U lahůdkářské prodejny Pramene Na poříčí č. 13 stojí dva prodavači před otevřenou výkladní skříní, vedle sebe mají krabice s konservanti, a začínají vyplůovat výklad. Okolo jdoucí, zejména ženy, se zastavuji a prohlíželi nové druhy zboží, které dosud nebyly v prodeji. Jsou to například různé druhy konserv masitých jídel, které uvítají zejména zaměstnaná ženy. Jedna žena se zastavuje, a ptá se prodače: "A co káva, bude?" Prodavač se usměje: „Všeho bude dost, kávy jsme dostali zatím metrák. Až ji doprodáme, bude další ..." Velké výkladní skříne Dětského domu Na přikopech už jsou upraveny. Zatím je ještě kryje plátěná dona, aby bylo možno dopinit poslední drobnosti. Ale lidé jsou zvědaví a snaží se alespoň se strany nakouknout. Zvědavé pohledy jsou usrpokojenu. Jsou tu krabičky a sáčky kakaa, které již tak dlouho nebylo v prodeji.

Rudé Právo, 21. 5. 1950 - Mírový závazek krmičky vepřů

Poděbrady

Vstává časně ráno a s přestávkami se až do pozdního večera se točí kolem půldruhé stovky vepřů a selat. Pečlivě se o ně stará a často nemůže usnout starostí, když některý kus onemocní.  Mýlil by se každý, kdo by se domníval, že život krmičky Javorkové, která je matka devíti dětí, nemůže být šťastný. Soudružka Javorková by mu jasně odpověděla, že se počítá mezi nejšťastnější lidi na světě. "Pracuji velmi ráda," říká zvučnou slovenštinou. "Práce mě těší. Jsem při ní šťastná a spokojená. Do budoucna si jen přeji, aby mně i rodině dobře sloužilo zdraví jako doposud, abychom mohli skromně přispět k splnění našeho velkého úkolu naší pětiletky."

Pětapadesáté výročí justiční vraždy

„Milady Horákové a společníků“ jistě využijí antikomunisté k opakování své mantry: „Co od Marxe jest, od ďábla jest.“ Příliš se nepřipomíná další člověk popravený 27. června 1950. Záviš Kalandra, slovy dobového tisku „nejhnusnější, nejodpornější postava celé této galerie zrádců“, strávil druhou světovou válku v nacistických koncentračních táborech a KSČ si jej vyhlédla jako jednu ze svých prvních obětí. Jinak ale s Miladou Horákovou mnoho společného neměl. Mezi válkou a únorem 1948 nebyl politikem, přetlačujícím se se stalinisty o moc ve hře podle jejich pravidel, ale publicistou, který otevřeně varoval před nástupem stalinismu. Vedle toho se věnoval historii (došel mimo jiné k zajímavému názoru, že svatý Václav nebyl historickou postavou, ale pohanským bohem, jehož si přivlastnily křesťanská legendy). Poprava mu znemožnila dokončit pokus o vyrovnání s freudovskou psychoanalýzou.Jeho katani jej označili za trockistu. Ve skutečnosti po roce 1948 varoval své mladší přátele před iluzemi o druhém vůdci říjnové revoluce. Kdyby se místo Stalina dostal k moci Trockij, říkal, výsledky by byly stejné.

Brněnské výstaviště

je nejvýznamnější český výstavní areál, rozkládající se zhruba 2 km  od centra Brna na levém břehu řeky Svratky v městské části Brno-střed, katastrálním území Pisárky. Areál patří společnosti BVV Veletrhy Brno, která zde v průběhu celého roku provozuje výstavy, přehlídky, koncerty a různé další akce. Přípravy výstavby nového veletržního výstaviště v Brně se datují ještě do časů Rakouska-Uherska. Práce ale byly přerušeny 1. světovou válkou. Po ní nastala krátká hospodářská recese způsobená ztrátou trhů Rakouska-Uherska, ale již v srpnu roku 1923 rozhodnul Moravský zemský výbor o stavbě nového výstaviště. Byly zakoupeny pozemky v Pisárecké kotlině o rozloze 58 ha od brněnského právníka a podnikatele Viktora Bauera. Místo bylo známo pod názvem Bauerova rampa a Viktor Bauer zde vlastnil cukrovar a pole. Sám bydlel nedaleko na dnešní ulici Hlinky. Ještě roku 1923 byla vypsána architektonická soutěž na urbanistické řešení výstaviště. Architektonická koncepce areálu a hlavního pavilonu vychází z vítězného soutěžního návrhu pražského architekta Josefa Kalouse z roku 1924. Při realizaci výstaviště byl použit nový urbanistický plán brněnského architekta Emila Králíka.