RetroMánia

Liptovská Mara vodní nádrž na středním Liptově na Slovensku, při Liptovském Mikuláši. Vodní dílo je součástí systému přehrad Vážské kaskády. Liptovská Mara byla vybudována v letech 1969-1975 (výstavbu zabezpečoval Váhostav v letech 1965 - 1975. Rozsah investic přestavělo přes 800 milionů Kčs. Výkupní hodnota soukromých nemovitostí, kterou zaplatil stát, byla 67 milionů Kčs .). Při výstavbě díla bylo zaplaveno 13 obcí (Čemice, Demčín, Liptovská Mara, Liptovská Sielnica (pôvodná), Nižné Dechtáre, Paludza, Parížovce, Ráztoky, Sestrč, Sokolče, Vrbie, Vyšné Dechtáre) a z části Liptovský Trnovec Bukovina. Spolu bylo vysídleno 940 rodin, což představovalo 4 tisíc obyvatel. Obce v zatopenej oblasti patřily nejen mezi nejstarší v Liptově, ale i na Slovensku. Tato oblast byla podle archeologů osídlena již v 9. století a obec Liptovská Mara vznikla pravděpodobně v tomto čase. Celkový objem vody v Liptovské Mary je 361,9 mil. m³. Těleso zemní přehrady je v koruně dlouhá 1350 m. Vodní elektrárna stojí při vzdušné patě přehrady (voda je přiváděna ocelovým potrubím o průměru 670 cm) než 45 m vysoký objekt.

Chtěli jste se za socialismu věnovat radioamatérských? Nebo kynologii? Nebo létání, potápění či motorismu? Tak na to zde byl Svazarm. Jinak řečeno, Svazarm. Jaká je historie této organizace a jako za dob socialismu vlastně fungovala?

Svazarm byla dobrovolná společenská organizace, která vznikla 4. listopadu 1951 na základě zákona č. 92/1951 o branné výchově. Tehdy sdružoval 10 společenských organizací jako kolektivních členů, v r. 1952 na slučovacím sjezdu přešel na individuální členství. Svazarm plnil některé úkoly obrany státu. Zastřešoval branné sporty a technickou zájmovou činnost, ale hlavně:

Bavlnářské závody Ružomberok - na vrcholu 80. let 20.století pod názvem bavlnářské závody Vladimíra Iljiče Lenina (zkratka BZVIL). Továrnu na zpracování bavlny byla postavena na konci devatenáctého století v městské části Ružomberok nazvané Rybárpole (k městu přičleněna katastrálně 1894 a administrativně 1910). Produkce byla spuštěna v roce 1895 v 1. přádelnách na strojích značky Asa Lees a Dobson Barlow (stroje byly nakopeny ve Velké Británii) a fabrika vyrobila prvních 213 tun bavlněné příze. V roce 1896 bylo vyrobeno 1 731 407 m režné látky. Koncem první dekády 20. století se fabrika stává největším zpracovatelem bavlny v celém vtejdajšom Rakousku - Uhersku. V roce 1919 dochází ke změně názvu fabriky na Mauntnerové textilné závody, uč. spol. Ružomberok - Rybárpole.

Osudy socialistických prezidentů Československa. Od Klementa Gottwalda po Gustáva Husáka, jejich soukromý život, politická kariéra, činy v úřadu prezidenta - všechno ve filmovém dokumentu České televize.

Historii elektrifikace Slovenska můžeme seřadit do čtyř období. První období přibližně do roku 1930, se řešilo malými lokálními elektrárnami, které vznikaly primárně s malými podniky pro zajištění jejich výroby a elektřinu poskytovaly blízkému okolí. Ve druhém období (po roce 1930) začíná z elektřiny stávat obchodovatelná komodita a stále více společností začíná zapojovat do obchodování s tímto zbožím. Vznikají specializované elektrárenské společnosti. Organizačně se výroba a distribuce elektrické energie se soustřeďuje do pěti regionálních spoločností. S nich v čase 2. světové války (v roce 1942) vznikají Slovenské elektrárne. Poválečné a socialistické období Slovenska je charakteristické rozsáhlou industrializací na jedné straně, ale pomalým budováním elektrárenských kapacit na straně druhé. Z elektřiny se stává nedostatkové zboží a proto se začíná regulovat (v prvních deseti poválečných letech si začíná průmysl budovat své vlastní tovární elektrárny). Za socialismu bylo běžnou součástí rozhlasového vysílání informační zpráva o energetické situaci na Slovensku v níž se vyhlašovali takzvané regulační stupně. Dodržování regulačních stupňů bylo pro celý hospodářský sektor povinné. Pro uspokojení poptávky se začne budovat tepelná elektrárna v Novákoch. Později (koncem 50. let) začíná i s budováním první jaderné elektrárny při Jaslovských Bohunicích (první Československá jaderná elektrárna A1). Elektrárna měla z dnešního pohledu velmi malý výkon, technologie výroby elektrické energie byla poruchová a proto byla byla v provozu pouze 5 let.

V článku se vydáme za pomoci filmových záběrů cestopisného filmu napříč ČSR (1923) s názvem "Cesta kolem republiky", kameramanem Jindřichem Brichta, Cestu absolvovali kabrioletem značky Praga a posádkou ve složení tří mužů a jedné ženy filmovala krajinu, města, obce, historické památky, průmysl i lidí. Cesta po republice trvala 5 týdnů. Filmový projekt financoval - filmový ústav Comenius. Cesta začala v Praze, následovaly západní Čechy, severní a následně východní Čechy, pak přes Olomouc, Opavu na sever a následně východ Slovenska, Košice, následně do Bratislavy, Brna a Jihlavy.

Slapská přehrada je vodní nádrž na řece Vltava v okresech Praha - západ a Příbram. Tato pátá největší česká vodní nádrž je součástí Vltavské kaskády a nese název podle obce Slapy, na jejímž území stojí hráz. Byla vybudována v letech 1949 - 1955 a kromě protipovodňové ochrany slouží i na vylepšování průtoků Vltavy, pokrytí odběrů vody pro průmysl a výrobu elektrické energie. První rozhodnutí o výstavbě tohoto vodního díla pochází již z roku 1933. Realizace stavby započala až v roce 1949 s nově vypracovaným projektem (původní plán z roku 1933 vycházel s vybudováním hráze ještě před poslední zatáčkou nynějšího řešení). Na začátku realizace projektu bylo nutné odvést z budoucího staveniště vodní tok přes nově vybudovaný tunel ve skalním podloží. Na stavbě přehrady bylo spotřebovaných 350 000 m ³ betonu, 40 000 vagónů kamene, 6 300 vagónů písku a 5 800 vagónů cementu. V dubnu 1954 se započalo s napouštěním samotné přehrady vodou. V říjnu 1954 byla spuštěna první ze tří vodních elektrických turbín Slapské elektrárny. Po úplném napuštění přehrady (1954) byla na přehradě spuštěna i lodní doprava.

Malá vodní elektrárna nacházející se v katastrálním území obce Ľubochňa (okres Ružomberok) byla postavena v letech 1903 - 1904 a její primární úkolem bylo napájení lesní úzkokolejné železničky na svoz dřeva. V té době patřila mezi středoevropské unikáty. I dnes patří mezi unikát původní zrekonstruovanou technologií pro výrobu elektrické energie. V roce 1966 byla elektrárna zavřená, protože hlavní odběratel elektrické energie - lesní železnička byla zrušena a ustoupila svozu dřevní hmoty z Ľubochnianské doliny nákladní automobilové dopravě. Její opětovné oživení se nakonec podařilo až soukromému investorovi, který v roce 1993 po komplexní rekonstrukci jí opět vdechl život. S finanční podporou Františka Bobáka se podařilo elektrárnu vrátit do provozu se současným výkon 22 kW a pracuje dodnes.

Legenda československé kulturistiky Juraj Višný, patřil v šedesátých letech 20. století k nejvýznamnějším představitelům kulturistiky v bývalém Československu. V roce 1964 se stal absolutním vítězem Velké ceny Mladé gardy v Bratislavě a v roce 1968 získal absolutní titul mistra republiky v kulturistice (v bratislavském Parku kultury a oddychu kde se konaly první mistrovství ČSSR, 24.-25.5.1968 počet soutěžících: 34 ). První místo v kategorii juniorů nad 173 cm získal Peter Uríček (Lokomotiva Bratislava). V kategorii mužů nad 175 cm zvítězil Juraj Višný (Lokomotiva Bratislava). Tolik z archivu historických faktů. Kdo z vás dříve narozených se věnoval aktivně, nebo jen tak pro radost kulturistice?

Chuť potravin v zážitcích. Možná i takto bych já z mého retro pohledu mohl nazvat chuť socialistizmu na talíři. Sice je to jen můj subjektivní pocit, ale z pohledu tehdejšího dítěte jsem myslím nebyl až tak daleko od pravdy. I potraviny, stejně jako socialismu měli své světlé i temné stránky. Bylo to období v němž měli lidé sice práci (povinně museli pracovat všichni ze zákona, jinak by byly trestáni za príživnívctvo a uvrženi do žaláře) a život v socialistické kleci se vedl takovým zvláštním způsobem (z mého miléniového pohledu) a to se projevovalo i klecovým srtimentom v maloobchodních prodejnách. Sortiment (a ne jen potravin) nebyl tak "bezmezný", jaký je dnes v současných obchodních řetězcích, ale jedno máme s dobou hlubokého socialismu společné. Nákupní horečky. Hlavně ty předsvátkové. Dnes koupíme téměř všechno a téměř kdekoliv a téměř kdykoliv. Za socialismu byl sortiment podstatně skromnější a na to co bylo v obchodech (před svátky) se stálo v dlouhých řadách (dnes sice už nestojíme na chodníku v dlouhých debatách sledujíc pohyb "hada", ale všichni se stejně "srazíme" u pokladen), se dělilo na takzvaný pultové zboží (rozuměj zboží viditelně přístupný pro nákup všem) a zboží podpultové (rozuměj zboží, které bylo uloženo pod pultem na neviditelném místě a bylo určeno jen úzké skupině lidí - přátelům, známým, rodině, kámošem a podobně). Z dnešního pohledu volného trhu něco nemyslitelného. Někteří z nás si dodnes vzpomínají na tyto časy, jako na staré dobré časy a mladším ročníkům je to buď úsměvné nebo pobuřující. Cílem tohoto článku není někoho pobouřit, ale vyvolat úsměvné retro vzpomínky.