RetroMánia

Lidová hudba bratrů Muchovců z Terchové, je lidová hudba sourozenců Muchovců. Seskupení vzniklo kolem roku 1982. Toto seskupení Terchovský muzikantů hraje tradiční terchovskou muziku až dodnes. Vícehlasně hrají a zpívají. Jejich hudební nástroje jsou netradičně přizpůsobené a možná proto vydávají tak nádherný sytější zvuk. Jejich hudba a zpěv je zvláštní a jen jim vlastní. Je to národní kulturní dědictví Slovenská předků v živoucí podobě. Jde o jedinečný terchovský hudební styl na Slovensku. Bratři Muchovci jsou opravdoví znalci terchovské lidové kultury. Studovali zvyky a hudbu svých starých terchovská rodáků, chodili za nimi, učili se od nich muzikantské techniky a písně. Bratrům Muchovcům se podařilo zachovat nejen jejich hudební styl, ale i množství nádherné lidové hudby pro další slovenské pokolení.

Mezi lety 1980 a 1982 postavili příslušníci sovětské armády na jižním okraji vojenského prostoru Hradiště VII (Česká Republika) , komplex kasáren a rozsáhlý podzemní komplex pod označením JASYR. Toto zodolněné velitelské stanoviště mělo sloužit jako záložní velitelství Střední skupiny vojsk, respektive jako velitelské stanoviště 22. armády. Sovietsky vojenskú útvar, který tuto lokalitu spravoval, měl kódové označení  JASYR, číslo polní pošty bylo 41601. Podle dostupných informací byl tento komplex vytvořen pro účely mobilizace. Tento podzemní objekt mél vlastní zdroje elektrické energie, filtrace vzduchu a zdroj vody. Dnes je toto podzemní velitelské stanoviště zasypáno a znepřístupněno.

Na silnici z Valče, na první odbočce před Velkým Hlavákovem, je vjezd do vojenského újezdu Hradiště. Na okraji byla strážnice, vedle ní stál pohotovostní gazík a několik vojáků Sovětské armády. Zde bylo asi nejdůležitější a asi nejtajnější sídlo Střední skupiny vojsk Sovětské armády na území Československa.

Československý rozhlas byl v letech 1948 až 1991 státní a v letech 1991, 1992 veřejnoprávní institucí v Československu. Do roku 1991 měl monopol na rozhlasové vysílání. Československý rozhlas vznikl v dubnu 1948 sloučením podniků Český rozhlas, spol. s r.o. a Slovenský rozhlas, spol. s r.o. a zanikl v prosinci 1992 se zánikem Československa. První veřejné rozhlasové vysílání v Československu se uskutečnilo 28. října 1919 z Prahy. Pravidelné vysílání začalo 18. května 1923. ČSR se stala druhou evropskou zemí s pravidelným rozhlasovým vysíláním. První rozhlasové přijímače na Slovensku jsou zaznamenány k roku 1924. V roce 1924 se začalo používat slovo "rozhlas", dříve se mluvilo o rádiofónii.
V roce 1925 bylo spuštěno vysílání v jazycích národnostních menšin (v němčině, maďarštině a rusínčine). V roce 1926 začalo vysílat studio v Brně a Bratislavě a v roce 1927 v Košicích (koncem roku 1938 studio přesunuty do maďary neobsazeného Prešova). Později v Ostravě a v roce 1936 v Banské Bystrici. Těsně před rozpadem Československa byl podnik Radiojournal přejmenován na Československý rozhlas, spol. s r.o. O pár měsíců později, v roce 1939, se tento podnik rozpadl na český a slovenský rozhlasový podnik, tato situace trvala až do opětovného sloučení těchto podniků do společné a nyní už explicitně státní instituce "Československý rozhlas" vytvořené v roce 1948 po převzetí moci ve státě ze strany Komunistické strany Československa.
V roce 1953 začala vysílat Československá televize, která byla do roku 1957 součástí Československého rozhlasu a až potom se organizačně osamostatnila. V roce 1955 bylo spuštěno vysílání rozhlasu i po drátě. Na Slovensku bylo v roce 1957 otevřeno krajské studio v Banské Bystrici. Koncem 60. let a intenzivněji od počátku 70. let se začalo vysílat i ve stereofónním režimu.

Poslední Spartakiáda 1985

Byl jsem na poslední spartakiádě v historii bývalého Československa. Jako příslušník Československé lidové armády. Snad i dnes bych našel tu plechovou značku na níž jsem na Strahově stál v bílých trenýrkách a keckách. A snad by se mi ještě podařilo odcvičit prvních pár taktů z vojenské skladby. Dnes na to vzpomínám s úsměvem. Na ubytování na Vypichu (vojenské městečko v Břevnově na Vypichu pod Bílou horou), na ty probdělé noci plné nácviků, na podávanou snídani v jedenáct večer, na povinné jedení "vitamínových" tablet s jídlem pod dozorem důstojníků, na čaje plné bromu, na těch zraněných kluků, kteří nám občas spadly při letkách "z nebe" a kterých jsme nestihli zachytit (ne vždy se nám podařilo správně napočítat do taktů hudby a současně se pohybovat podle předepsaného scénáře ), té cesty do Prahy ve vlaku, když jsme spali na zemi i v uličkách vagónů, protože pro vojáka spací vůz v té době byl velký přepych, ale bylo to hezké. Nejhezčí na tom celém byl vždy ten závěr když jsme docvičili před plným Strahovem. Když zaburácel celý 300 tisícové hledisko - tak v té chvíli člověk zapomněl na ty měsíce dřiny, na ty sklenice piva, které nemohl na vycházce vypít, protože nás nikam nepouštěli a nacvičovalo se 3 x za 24 hodin i v rámci osobního volna vojáků a to převažne v noci, protože civili nacvičovali přes den a my armáda hlavně v noci,  ale pocit stát v 300 tisícovém strahovském kotli snad zažil jen Rolling Stones, který zde v postsocialistické éře koncertovali a JÁ !