Fosforové zápalky se objevily kolem roku 1833 v mnoha zemích Evropy. Zápalnou směs na dřívka vyráběli z bílého fosforu, chlorečnanu draselného, sirníku antimonitého a arabské gumy. Nevýhodou těchto zápalek byla přílišná zápalnost. A tím, že hořící směs se rozstřikovala do okolí, byly zápalky nebezpečné. To vedlo k postupnému zákazu jejich používání. Potom zkoušely mnohé, méně nebezpečné látky, ale všechny měly své nedostatky, přičemž hlavní z nich spočíval ve vysokém obsahu bílého fosforu. Zápalky při hoření odporně páchly a navíc byly jedovaté. V roce 1847 se objevilo Vídni zápalky s dlouhými dřívkami. Na jednom konci byla zápalná hmota, která neobsahovala žádný fosfor. Po použití se dřívko v polovině rozlomilo a oba konce se o sebe třely. Tento druh zápalek postupně ve švédsku, Paříži a Sušici zdokonalili natolik, až vznikly zápalky, které dnes běžně používáme a kde třecí plocha je na bocích krabičky. Základní surovinou pro výrobu zápalek zůstalo dřevo Nejvhodnější je dřevo z osiky, kanadského topolu nebo ze smrku Kmen stromu se nejprve rozřeže na kusy. Ty po na paření upnou do stroje, který jimi se otáčí kolem osy a široký nůž z nich olupuje tenkou vrstvu v podobě blány. Z tenčí blány se vyrábějí krabičky, z hrubší dřívka. Zápalková dřívka nejprve usuší, poté hladí v bubnech, zevnitř vyložených parafínem. Dřívka se třou o sebe io parafín, až se vyhladí tak, že nemají třísky. Automatické stroje se skládají v podstatě z nekonečného pásu, vytvořeného z nosných tyčí, které mají otvory pro dřívka zápalek. Nosné tyče jsou vedeny v bočních lištách upevněných na nosné konstrukci stroje nebo jsou upevněny v článcích pohybujících se řetězu. Po dráze, kterou probíhají, jsou umístěna různá důmyslná zařízení, která postupně zápalky zhotovují. Je to například zařízení pro vytváření hlaviček, sušení zápalek a zařízení, které zápalky urovnává do plechových zásobníků. Odtud se zápalky dostávají k plnícím strojům, které je uloží do krabiček. Natírací stroje zase dají krabičce třecí plochu. Na krabici ještě nalepí nálepku a výrobek je hotový. Krabičky balí do malých balíčků, pak větších, které vkládají do kartonů a ty pak zase do beden. Balení tuzemských zápalek je jednodušší exportní (zejména do zámoří) náročnější.
Za jediný den vyrobí SOLO Sušice více než 2 miliony krabiček. Podle velikosti krabiček rozeznáváme tří-osminky, kde dřívka zápalek jsou dlouhé 38 mm, větší je tří-čtvrtka (45 mm), poté sedm-osminka (47 mm) a největší je čtyř-čtvrtka. Historii sušické výroby zápalek připomíná i rozsáhlá expozice v Muzeu Šumavy s bohatými historickými dokumenty a názornou ukázkou výroby zápalek i nálepek. I o tom, jak vypadat. původní dílny, jak se v nich pracovalo a jaké byly podmínky dělníků, je v muzeu nemálo dokladů.
Proč se sirka při hoření ohýbá?
S HORÍCÍ SIRKOU přichází každý z nás denně do styku. Ale málokdo si položí otázku - proč je shořelá zápalka ohnutá. Zajímavé vysvětlení lze nalézt v sovětském časopise KVANT (č. 12/1978). Uděláme si tři jednoduché pokusy. 1. pokus. Vodorovně držíme zanícenou zápalku. Plamen se rozšiřuje a shořelá část zápalky se zvedá, přičemž toto ohnutí není u všech zápalek stejné. Některé vytvářejí po shoření krásný oblouk. Třeba si však uvědomit, že se ohýbe pouze shořelá část. 2. pokus. Zanícenou zápalku držíme v plameni sporáku. Ohořelá část zápalky se neohýbá. 3. pokus. Pozorujeme, jak hoří zápalky různých tloušťek. Hrubší zápalky se sehnou více než tenčí. Ještě jednou si všimněme hořící zápalky, kterou držíme vodorovně. Plamen se pomalu rozšiřuje podél zápalky, přičemž je dřevo, nacházející se v plameni, ještě rovné, neohýbá se. Barva této části zápalky je černá, tedy její teplota není příliš velká – kolem 550 C. Hned za touto častou je úzký (asi 2 mm) červený proužek – oblast s největší teplotou kolem 725 C, ve které právě skončilo hoření. Podíváme-li se na tuto oblast zboku, vidíme, že horní část je rozpálená do červena a spodní zůstává černá. To znamená, že horní část má nejvyšší teplotu, a proto si déle udržuje červenou barvu. Příčinou nerovnoměrného hoření je proudění vzduchu v blízkosti plamene zápalky. Je možné, aby se právě rozdílem teplot horní e dolní části dalo vysvětlit zakřivení shořelé části zápalky. Zápalka (shořelá) se ohýbá tehdy tak, že je vypouklá směrem k nejnižší teplotě (při hoření). Lze to potvrdit několika pokusy. Pokud budeme opatrně, tak, aby zápalka nezhasla, foukat shora na hořící zápalku, po shoření zůstane prakticky rovná. Plamen jsme totiž stlačovali dolů, a tím se teploty horní a dolní části vyrovnaly. Další důkaz můžeme udělat pomocí studeného hřebíku. K hořící části jej přiblížíme odspodu a zjistíme, že zápalka se bude více ohýbat než při normálním hoření. Vidíme, že naše předpoklady o příčinách ohnutí shořelé zápalky se zdají být pravděpodobné. Ještě více nám pomůže taková představa: Kdyby srně vodorovným řezem rozdělily zápalku na dvě části, byly by jejich délky stejné, ale teploty při hoření různé – na horní části vyšší. Při chladnutí se nahřátější (horní) část zkracuje více než dolní. Proto bude délka horní části menší a to nutí zápalku zvedat vzhůru.
Zdroj: Časopis elektrón
