RetroMánia

Slapská přehrada je vodní nádrž na řece Vltava v okresech Praha - západ a Příbram. Tato pátá největší česká vodní nádrž je součástí Vltavské kaskády a nese název podle obce Slapy, na jejímž území stojí hráz. Byla vybudována v letech 1949 - 1955 a kromě protipovodňové ochrany slouží i na vylepšování průtoků Vltavy, pokrytí odběrů vody pro průmysl a výrobu elektrické energie. První rozhodnutí o výstavbě tohoto vodního díla pochází již z roku 1933. Realizace stavby započala až v roce 1949 s nově vypracovaným projektem (původní plán z roku 1933 vycházel s vybudováním hráze ještě před poslední zatáčkou nynějšího řešení). Na začátku realizace projektu bylo nutné odvést z budoucího staveniště vodní tok přes nově vybudovaný tunel ve skalním podloží. Na stavbě přehrady bylo spotřebovaných 350 000 m ³ betonu, 40 000 vagónů kamene, 6 300 vagónů písku a 5 800 vagónů cementu. V dubnu 1954 se započalo s napouštěním samotné přehrady vodou. V říjnu 1954 byla spuštěna první ze tří vodních elektrických turbín Slapské elektrárny. Po úplném napuštění přehrady (1954) byla na přehradě spuštěna i lodní doprava.

Malá vodní elektrárna nacházející se v katastrálním území obce Ľubochňa (okres Ružomberok) byla postavena v letech 1903 - 1904 a její primární úkolem bylo napájení lesní úzkokolejné železničky na svoz dřeva. V té době patřila mezi středoevropské unikáty. I dnes patří mezi unikát původní zrekonstruovanou technologií pro výrobu elektrické energie. V roce 1966 byla elektrárna zavřená, protože hlavní odběratel elektrické energie - lesní železnička byla zrušena a ustoupila svozu dřevní hmoty z Ľubochnianské doliny nákladní automobilové dopravě. Její opětovné oživení se nakonec podařilo až soukromému investorovi, který v roce 1993 po komplexní rekonstrukci jí opět vdechl život. S finanční podporou Františka Bobáka se podařilo elektrárnu vrátit do provozu se současným výkon 22 kW a pracuje dodnes.

Legenda československé kulturistiky Juraj Višný, patřil v šedesátých letech 20. století k nejvýznamnějším představitelům kulturistiky v bývalém Československu. V roce 1964 se stal absolutním vítězem Velké ceny Mladé gardy v Bratislavě a v roce 1968 získal absolutní titul mistra republiky v kulturistice (v bratislavském Parku kultury a oddychu kde se konaly první mistrovství ČSSR, 24.-25.5.1968 počet soutěžících: 34 ). První místo v kategorii juniorů nad 173 cm získal Peter Uríček (Lokomotiva Bratislava). V kategorii mužů nad 175 cm zvítězil Juraj Višný (Lokomotiva Bratislava). Tolik z archivu historických faktů. Kdo z vás dříve narozených se věnoval aktivně, nebo jen tak pro radost kulturistice?

Chuť potravin v zážitcích. Možná i takto bych já z mého retro pohledu mohl nazvat chuť socialistizmu na talíři. Sice je to jen můj subjektivní pocit, ale z pohledu tehdejšího dítěte jsem myslím nebyl až tak daleko od pravdy. I potraviny, stejně jako socialismu měli své světlé i temné stránky. Bylo to období v němž měli lidé sice práci (povinně museli pracovat všichni ze zákona, jinak by byly trestáni za príživnívctvo a uvrženi do žaláře) a život v socialistické kleci se vedl takovým zvláštním způsobem (z mého miléniového pohledu) a to se projevovalo i klecovým srtimentom v maloobchodních prodejnách. Sortiment (a ne jen potravin) nebyl tak "bezmezný", jaký je dnes v současných obchodních řetězcích, ale jedno máme s dobou hlubokého socialismu společné. Nákupní horečky. Hlavně ty předsvátkové. Dnes koupíme téměř všechno a téměř kdekoliv a téměř kdykoliv. Za socialismu byl sortiment podstatně skromnější a na to co bylo v obchodech (před svátky) se stálo v dlouhých řadách (dnes sice už nestojíme na chodníku v dlouhých debatách sledujíc pohyb "hada", ale všichni se stejně "srazíme" u pokladen), se dělilo na takzvaný pultové zboží (rozuměj zboží viditelně přístupný pro nákup všem) a zboží podpultové (rozuměj zboží, které bylo uloženo pod pultem na neviditelném místě a bylo určeno jen úzké skupině lidí - přátelům, známým, rodině, kámošem a podobně). Z dnešního pohledu volného trhu něco nemyslitelného. Někteří z nás si dodnes vzpomínají na tyto časy, jako na staré dobré časy a mladším ročníkům je to buď úsměvné nebo pobuřující. Cílem tohoto článku není někoho pobouřit, ale vyvolat úsměvné retro vzpomínky.

Chopok (2 023 m n. M.) Je třetí nejvyšší vrchol (Ďumbier 2 043, Štiavnica 2 025 m n. M.) Nízkých Tater. Jde o vrchol s rozsáhlým kruhovým výhledem. Blízko vrcholu se nachází horská chata - Kamenná chata pod Chopkom a konečná stanice lanovky (ze dvou směrů - jih a sever). Chopok je součastí regionu Jasná jako turisticko-sportovní centrum především zimní lyžařské rekreace. Jasná je největší lyžařské středisko na Slovensku. Nachází se zde 13 lanovek a 10 vleků. Celková délka sjezdovek je asi 49 km. V Liptově se lyžuje již přes sto let. První lyžařské pokusy se zde odehrály už koncem 19. století. No ne lyžování pro rekreační účely, ale lyže se využívali při práci zejména u lesních dělníků a poštovních doručovatelů. Mezníkem v historii bylo rozhodnutí v roce 1936 vybudovat lanovku na Chopok. Na podporu této myšlenky inicioval Alojz Lutonský lyžařské závody, které pojmenovali Velká cena Demänovských jeskyní. 26. března 1939 se sešlo 47 závodníků při Pálkovej chatě u Vrbického Plesa (později Sokolská chata). Trať vedla ze sedla Poľana přes Tři vody do cíle na Zadní. Poté uběhlo několik let a přišla válka. Jelikož původní lanovka na Chopok už neexistovala, po druhé světové válce se znovu začalo uvažovat o jejím znovu vybudování. V roce 1949 se podařilo postavit první úsek lanovky na sever Chopku. Naplánovaná byla dvou úseková trasa Kolečko-Luková-Chopok v délce 1 145 a 1 090 metrů. Lanovka byla dvousedačková s odpojitelným závěsem. Cestující seděli stranou v směru jízdy. První úsek byl uveden do provozu v roce 1949. Následně Chopok začal poskytovat nové ubytovací možnosti v hotelech a chatách. Další průlom přišel koncem 50. let 20. století spojením severní a jižně strany Chopku lanovkou (požadavek vzešla od samotných zaměstnanců lanovky) (1954-1957).

V době zveřejnění tohoto článku se píše rok 2018 a je právě 31.12.2018, tedy Silvestr. Pokud se podívám retro pohledem do roku 1968, je to už dobrých 50 silvestrovských let, co uplynulo. A proč právě dnes vzpomínám na Silvestr 1968? Jednak z nostalgie a jednak pro kulaté výročí (1968 - 2018) a ještě proto, že šlo o zlomový historický rok československých dějin, neboť v roce 1968 vpadli na území Československa vojska Varšavské smlouvy, aby zvrátily politických vývoj v Československu (vývoj společnosti nazývaný také jako Pražské jaro). A právě na Silvestra (co se týče v tedajších médií) se národ, když to tak řeknu "vyzuřit se" z traumatu, která následovala po okupaci. Nebo možná mediální Silvestr 1968 nebyl až takovou kulturní traumatem, ale možná jen dalším směrováním tohoto žánru po vzoru kapitalistického západu, kde nahota, erotika a vulgarismus, byly (nejen Silvestrovská) součástí bulvární typu západních společností. Bůhví, jak by to dopadlo, kdyby tento vývoj soudruzi nezakázaly. A proto byl Silvestr 1968 možná posledním rokem, kdy se podařilo široké veřejnosti svobodně zveřejnit tolik toho z hospodského slovníku "sedmé cenové skupiny bez kormidelníka" a poslední šancí, jak zviditelnit i tento druh "umění". A jak vlastně vypadal Silvestr 1968? Pro pamětníky jsem připravil několik dobových ukázek.

V 30. letech 20. století, děti z majetnějších rodin měli pod stromečkem hračky obvykle z plechu. Některé z nich byly dokonce i natahovací. Dospělým se zas většinou kromě oblečení nakupovalo cokoliv užitečného do domácnosti. 40. léta 20. století již byly o něčem jiném, protože šlo o válečné léta. Největší radostí bylo, pokud byl velký a bohatý vánoční stůl plný dobrot. V 50. letech 20. století začal z Vánoc vytlačovat Ježíška, děda Mráz. A mezi dárky pod stromečkem pro děti nemohly chybět plechové hračky, panenky a například i takové brusle, lyže a samozřejmě dřevěné hračky. V 60. letech 20. století už začíná nástup technologie umělých hmot. Pod stromeček té doby už se začaly objevovat hračky z tohoto materiálu a lze říci, že započali dějiny vánočního konzumu, protože hračky z umělých hmot nebyly až tak drahé a byla jejich (relativně) na trhu široká škála. Kromě umělohmotných hraček se v obchodech objevily mechanické, plechové hračky, poháněné bateriemi, plechové autíčka na dálkové ovládání (pomocí prodloužovacícho drátu), ale i obyčejné autíčka (embéčka, skútry ...).

Železniční překladiště Černá nad Tisou bylo založeno v roce 1946 na základě vládního usnesení Československé republiky na zajištění výměny zboží mezi Sovětským svazem a Československem, vybudováním dosud největšího železničního překladiště na území Československa. Na výstavbu se vyčleněno území, které svou rozlohou v budoucnu dosáhlo v kolejišti délku 160 kilometrů kolejí na ploše 10 kilometrů. Z hlediska historie obec Černá (šlo o malou usedlost, vybudovanou pro potřeby zaměstnanců pracujících na zastavené železnici) disponovala nejprve třemi dřevěnými stavbami, které plnily funkci ubytovny, obchodu a kulturní místnosti. Výstavba překladiště plavidel stanice začala v květnu 1946 a 15. dubna 1947 se širokorozchodná trať vybudovaná na Slovensku spojila se širokorozchodnou tratí na sovětském území. Nejprve se postavili čtyři koleje rozchodu 1435 mm, ke kterým přibyly následně další čtyři koleje z toho tři dopravní širokého rozchodu 1524 mm. Základnu lokomotivních depa tvořilo 5 parních lokomotiv.

Jak to bylo s mlékem za socialismu? Tak jako všechno (celé hospodářství po roce 1948) došlo i zde k znárodnění mlékáren a následně byl v každém kraji vytvořen minimálně jeden mlékárenský národní podnik. Mléko bylo nejdříve voze do obchodů ve velkých několik litrových mlékárenských konvicích, odkud bylo spotřebitelům rozlévaných do přinesených nádob (konvičky). Do nich se stáčely ne jen mléko, ale i smetana a jogurt. Později se začalo mléko distribuovat v mlékárnách do skleněných lahví s hliníkovým uzávěrem. Od 80. let 20. století se mléko začalo plnit do polyetylénových sáčků. Polotučné mléko bylo v sáčcích s modrým potiskem, mělo tučnost 2% a stálo 2 Kčs. Plnotučné mléko bylo v sáčcích s červeným nebo fialovým potiskem, mělo tučnost 3,6% a stálo 3,10 Kčs. V roce 1988 se v Československu objevilo první krabicové mlieko.Od roce 1957 byli všichni distributoři mléka sloučení pod hlavní správu mlékáren celkem do 16 národních podniků (n.p.) s 198 provozovnami.

Rada vzájemné hospodářské pomoci (zkratka: RVHP, rusky: Совет Экономической Взаимопомощи) byla mnohostranná mezistátní hospodářská organizace převážně východoevropských socialistických zemí v letech 1949 až 1991 se sídlem v Moskvě (SSSR). Vznikla 5. - 8. ledna 1949 v Moskvě. Zakládajícími státy se staly SSSR, Polsko, Československo, Maďarsko, Rumunsko a Bulharsko.