MŮJ PRVNÍ DUMEL
Když jsem měl tři týdny, spol jsem skoro pořád, protože jsem neměl podmínky pro jinou činnost. Ale jednou odpoledne jsem se vzbudil a začal jsem křičet, že jsem se vzbudil. Nemohl jsem to říct, protože ani k tomu jsem ještě neměl podmínky. Tatínek se lekl: „To dítě je určitě nemocné“ Maminka mi začala masírovat bříško. Tak jsem řval, že mě nebolí. Maminka se lekla a přivedla sousedku s dudlem. Píchli mi ho do úst. Měl gumovou chuť, tak jsem ho vyplivl. Tak mi ho zase píchli a dvě hodiny drželi mezi čelistmi, abych si zvykl. I zítra, i pozítří. Za šest let jsem šel do školy a dostal jsem poznámku, že přes vyučování cumlám nevhodné předměty. Tatínek mě zbil. Sousedku nezbil.
MŮJ PRVNÍ KROK
Nejprve jsem se plazil, pak jsem chodil po čtyřech a nakonec jsem se postavil na zadní. Tehdy jsem udělal první krok a dopadl jsem rovnou na nos. Od té doby ho mám obrácený na jihovýchod. Z toho vyplývá, že člověk se nemá stavět na zadní, neboť se mu mohou překroutit světové strany.
MŮJ PRVNÍ ZOUBEK
Když jsem se narodil, tak jsem se těšil, že všechno, co mi dají nové, se dá svléknout. I plenky, i čepice. Ale jednou mi něco vylezlo v ústech a překáželo a nikdo mi to nechtěl vybrat. Řeval jsem, že mám cizí těleso, ale všichni se těšili, a to těleso mi chytali. Teď vidím, že jsem byl nezkušený. Kdyby mi nebyly narostly ty bílé kameny, nemohl bych jíst šnicle, ale jen karbanátky na jemno po mletou. Jako náš dědeček, který z neznámých příčin dodnes není ozubený.
MOJE PRVNÍ SLOVO
Měli jsme doma svítící globus. Tatínek mě už od mladi učil poznávat svět, držíc mě otcovsky na rukou: „Podívej, tady je Evropa, tady je Severní pól a tady Kanárské ostrovy, tititi, ťuťuti…“ Jednou přišla k té zeměkouli i maminka. Tatínek ukázal na jeden ostrov, zvaný Madagaskar a řekl: „Tititi, ťuťuti, co je foťofo?" Uviděl jsem maminku o řekl jsem: "Mada ...". Tatínek zůstal pif-paf-puf: „Fantastická inteligence." Slyšela jsi, že už umí říct Madagaskar?!“ Od té doby jsou všichni moji předkové přesvědčeni, že to bylo mé první slovo.
MOJE PRVNÍ NAROZENINY
První narozeniny jsem měl, když jsem se narodil. Za rok jsem měl druhé, ale měl jsem vlastní první, protože jsem byl starý jen jeden rok. Upékli mi dort z jednoho vejce a zapálili na ni jednu svíčku. Potom mi gratulovali, ačkoli já vůbec nemůžu za to, že jsem se narodil. Potom za mě pili slivovici. Tak jsem snědl tu zapálenou svíčku. I se světlem. Potom mi dali vypumpovat v nemocnici žaludek. Od té doby mám raději elektrické osvětlení.
MOJE PRVNÍ ZVÍŘÁTKO
Když jsem byl větší, spatřil jsem, že kromě lidí jsou na světě i zvířata. Ty se mi líbily, protože uměly mňoukat a brechat a nedávaly žádné rozkazy. Proto jsem chtěl mít zvířátko. Ale mi ho nedali, protože jsme neměli balkon. Tak jsem si od jednoho Hektora u sousedů vypůjčil pět blešek. Dal jsem je do krabičky a schoval do postele pod polštář. Za tři dny jsem viděl, že blešky zhubly o jsou málo pohyblivé. Řekl jsem to mamince. Vyhodila mě oj s bleškami. Tak jsem je zanesl zpátky Hektorovi. Ale už jsem je nikdy nenašel, protože Hektora vykoupali. Tak jsem ztratil moje první zvířata.
MOJE PRVNÍ MYŠLENKA
Když jsem měl dva roky, utrhl jsem ze stromu švestku. Pak jsem ji chtěl dát zpátky, ale ona pořád padala a nechtěla se už přilepit. Plakal jsem a bylo mi smutno, že jsem na světě něco pokazil. Proto jsem dostal první myšlenku: „Odtrženou švestku zpátky nepřilepíš!"
MOJE PRVNÍ GRATULACE
Když mi bylo čtyři roky, musel jsem gratulovat strýci k narozeninám. Maminka mě naučila básničku, ale já jsem ji zapomněl. Bylo to trapné, protože strýc čekal, v očích měl slzy dojetí a já jsem nic neříkal. Maminka mi pošeptala: „Řekni takovou básničku, kterou víš!" Tak jsem se strýci poklonil a řekl jsem: Už je tu podzim, smutný čas, prořídl stromem bujný vlas. Protože strýc neměl už ani jeden bujný vlas, nemusel jsem mu už nikdy potom gratulovat.
Zdroj: Časopis Roháč
