STALI JSME NA BŘEHU A dívali na vzdalující se Albattros. Byl už tak daleko, že jsem nemohl rozeznat zda jsou na palubě lidé. Pak se nad komínem objevily bílé obláčky kouře a několik vteřin nato jsme zaslechli náhle zatroubení lodě. Hotovo, řekl otec. Nyní se můžeme do vůle hrát na Robinsona! Máme skutečný neobydlený ostrov, chaloupku, ba i Pátka. Bylo to dobře vymyšlené, dat nemotornému robotovi pátečního jméno. Byl celkem novy. Pod hřejivým paprskům slunce mu vystupovaly z každé štěrbiny kapičky oleje. Podívej, jak se potí, řekl jsem. No a teď kdo dřív? - vykřikla máma a my jsme se rozjeli o závod k domu. Před cílem jsem klopýtl o kořen a spadl na zem. Otec to označil za nešťastnou náhodu a navrhl běh opakovat. Mama projevovala obavy, jestli jsem se velmi neuhodil. Řekl jsem, že je to maličkost, a že mažeme opět běžet. Vtom však zazněl zvonek a otec poznamenal, že je to určitě výzva z Albatros, a že závody třeba odložit. Zvonek vyzváněl a vyzváněl dokud otec nezapojil videotelefon. Na obrazovce se objevil kapitán Albatros. Jako dříve, nyní měl na sobě skafandr.