
ČSR 60. roky 20. storočia (20)
Kofola
Celý vývoj Kofoly trval dva roky (kolem roku 1957) a konečný produkt připravený do výroby - sirup pojmenovali jako Kofo.
Nápoj vznikl počátkem 60. let 20. století v československém farmaceutickém závodě Galena Opava (národní podnik se zaměřením na výrobu léčiv a tinktur a na pěstování rostlinných kultur) během výzkumu zaměřeného na potravinářské spotřebování zbytků z pražení kávy. Výsledkem byl tmavý sladkokyselý sirup který se stal základní surovinou nového nealkoholického nápoje pod názvem Kofola. Kofola byla poprvé uvedena na trh v roce 1962 Doc. RNDr. PhMr. Zdenka Blažka, CSc. skutečně v skromných podmínkách bádal (kolem roku 1957) využitelnost přebytečného kofeinu z pražení kávy pro nápoj, který by byl podobný Coca-Cole, nebo Pepsi-Cole a tak zaplnil mezeru na socialistickém trhu podobným nápojům, jaký měly američané. Celý vývoj trval dva roky a konečný produkt připravený do výroby - sirup pojmenovali jako Kofo. Sirup se překvapivě obsahovl čtrnácti bylinných a ovocných látek doplněných o kofein z kávy. No dodnes je přesné složení ingrediencí tohoto sirupu obchodním tajemstvím, které zná asi pět lidí na světě. Kofola se vyráběla v Československu poměrně dlouhé roky a až s příchodem sametové revoluce se pomalu začala vytrácet z pultů obchodů (a její složení se stalo veřejným tajemstvím), protože vše co byla americké nebo prozápadní bylo dobré a to co bylo vyrobeno v Československu upadalo jaksi do zapomnění. A na to, že kofola mě své nezapomenutelné postavení v našich žaludcích se přišlo, až jsme se všichni nabažili Coca-Col a Pepsi-Col. A dnes si už snad nikdo z nás nedokáže představit uhašení žízně, či chuti bez tohoto chutného nápoje s logem Kofola. Tedy alespoň na Slovensku. Nevím jak v Čechách.
Kinohit 60.let v Československu - Winnetou
Literární indiánská postava z kmene Apačů Meskalerov z období Divokého Západu od německého spisovatele Karla Maye.
Winnetou literární postava německého spisovatele Karla Maye. Winnetou je indiánský náčelník kmene Apačů Meskalerov z období Divokého Západu.
Postava Vinnetoua se stala populární zejména po natočení filmu Poklad na Stříbrném jezeře v roce 1962 a hlavně trilogii Winnetou v roce 1963 (Winnetou I (1963), Winnetou II (Winnetou: Rudý džentlmen, 1964) a Winnetou III (Winnetou: Poslední výstřel, 1965 )). Film byl inspirován knihami Karla Maye. Nejznámější postavu Vinnetoua ve filmu ztvárnili francouzský herec Pierre Brice a postavu Old Shatterhanda americký herec Lex Barker. Atmosféru a děj filmu umocňuje hudba německého hudebního skladatele Martina Böttchera, která dala tomuto filmu nepopsatelnou nostalgii.V Československu se tento fil promítal v kinech i v letních amfiteátrech a byl téměř vždy vyprodán a nejpopulárnější hlavně u cikánů, kteří si po vzoru hlavních hrdinů křtili své děti, i když socialistický kalendář neznal jména, jako byl Winnetou a tedy ho nebylo možné zapsat ho do rodného listu, i tak po Československu pobíhalo množství československých indiánů. Dnes už by asi takový problém nenastal, pokud bych si chtěl svého potomka pojmenovat jménem Winnetou, nebo Old Shatterhand.
Tatranské vysokohorské chaty - Horský hotel Popradské pleso
Horský hotel Popradské pleso je postaven ve stylu socialistického realismu s prvky lidové architektury.
12. října 1957 nastal slavnostní výkop u Popradského plesa pro výstavbu budoucí moderní chaty poskytující ubytování a stravovací služby pro návštěvníky Vysokých Tater. Stavba byla dokončena byla v roce 1961 (na Vánoce) a dostala název Chata kapitána Morávky (1911-1945), velitele oddělení finanční stráže osady Štrbské Pleso, který padl jako velitel průzkumné hlídky partyzánského oddílu Vysoké Tatry na Grúniku pod Kriváněm. Stavbu realizovali Pozemní stavby národní podnik Poprad. V době jejího otevření disponovala chata kapacitou 110 lůžek a jídelnou pro 200 hostů. V roce 1990 se přejmenovala na Chatu u Popradského plesa. Chata je postavena ve stylu socialistického realismu s prvky lidové architektury. Chata byla privatizována v roce 1998 a od roku 2005 ji vlastní firma RELIEF Slovakia s.r.o.. Hotel leží v nadmořské výšce 1 494 metrů přímo na břehu Popradského plesa na trase Tatranské Magistrály.
Zemplínska šírava
Zemplínská Šírava je vodní dílo na východním Slovensku a slouží pro rekreační účely, plavbu, ochranu před povodněmi, k zavlažování a jako zdroj pro průmysl.
Zemplínská Šírava (původně Zemplínská Sĺňava) je vodní dílo na východním Slovensku v povodí Bodrogu. Vodní plocha zaujímá rozlohu 33 km ² (druhá největší na Slovensku), maximální délku 11 km, maximální šířku 3,5 km, průměrnou hloubku 9,5 ma maximální hloubku 14 m. Zemplínská Šírava byla vybudována v letech 1962 - 1965. Nádrž je vytvořena 6 až 8 metrovými hrázemi dlouhými 7 346 m. Vodní nádrž napájejí převážně vody řeky Laborec prostřednictvím přívodního, takzvaného Šíravského kanálu a vodu odvádí Zálužická kanál (do Laborce). Součástí nádrže je i suchá nádrž (polder) Beša. Šírava slouží pro rekreační účely, plavbu, ochranu před povodněmi, k zavlažování a jako zdroj pro průmysl. Šírava později získala přívlastek „Slovenské moře“.
Biografy v Československu
Filmy v televizy za mnoho nestály, počítačové hry nebyly a na nic jiné se takřka dívat nedalo.
Biografy v Československu byly velmi oblíbené
Filmy v televizy za mnoho nestály, počítačové hry nebyly a na nic jiné se takřka dívat nedalo. Bratislava měla 27 kin. Lístek stál 2,50 Kčs. Kino bylo oblíbeným místem záškoláků. Byla tam tma a teplo a tak se dalo komfortně zašít se. Údajně příslušníci SNB dělali v kinech dopoledne zátahy na záškoláků. Nachytali jich tam spôsta. A ne jen dětí. Filmy byly většinou sovětské a nekoukatelné, ale promítali se i ty západní. Ty měly mnohem vyšší návštěvnost. Byly tak oblíbené, že podnikavé typy lidí lístky nakoupili napřed a prodávali je za vyšší cenu. Medi nejnavštěvovanějším filmem byl bezpochyby Winnetou. Já si ještě pamatuji na časy, když mí rodiče ve své ložnici ve skříni měli celou sadu pohlednic, které bylo v té době možné zakoupit jen na kolotočích.
Byl to rozšířený a oblíbený byznys. Před každým filmem promítali filmový týdeník Žurnál. Byl zaměřený politicky, komunistické propagace nebylo nikdy dost. Pak ještě promítaly týdeník sovětský. Některý tedy chodili do kina až po těchto "oblíbených" žurnálech. Zvláštní postavou kin 60. Let byly takzvaná uvaděčky. Stáli u dveří i na to, aby kontrolovali mládež zvědavou na nepřístupné filmy. Vyráběly se i falešné průkazy, prostě se dělalo vše pro štěstí mládeže. Ale prý byla hrozná ostuda pokud někoho nechytali ...