MŮJ PRVNÍ DUMEL

Když jsem měl tři týdny, spol jsem skoro pořád, protože jsem neměl podmínky pro jinou činnost. Ale jednou odpoledne jsem se vzbudil a začal jsem křičet, že jsem se vzbudil. Nemohl jsem to říct, protože ani k tomu jsem ještě neměl podmínky. Tatínek se lekl: „To dítě je určitě nemocné“ Maminka mi začala masírovat bříško. Tak jsem řval, že mě nebolí. Maminka se lekla a přivedla sousedku s dudlem. Píchli mi ho do úst. Měl gumovou chuť, tak jsem ho vyplivl. Tak mi ho zase píchli a dvě hodiny drželi mezi čelistmi, abych si zvykl. I zítra, i pozítří. Za šest let jsem šel do školy a dostal jsem poznámku, že přes vyučování cumlám nevhodné předměty. Tatínek mě zbil. Sousedku nezbil.

MŮJ PRVNÍ KROK

Nejprve jsem se plazil, pak jsem chodil po čtyřech a nakonec jsem se postavil na zadní. Tehdy jsem udělal první krok a dopadl jsem rovnou na nos. Od té doby ho mám obrácený na jihovýchod. Z toho vyplývá, že člověk se nemá stavět na zadní, neboť se mu mohou překroutit světové strany.

MŮJ PRVNÍ ZOUBEK

Když jsem se narodil, tak jsem se těšil, že všechno, co mi dají nové, se dá svléknout. I plenky, i čepice. Ale jednou mi něco vylezlo v ústech a překáželo a nikdo mi to nechtěl vybrat. Řeval jsem, že mám cizí těleso, ale všichni se těšili, a to těleso mi chytali. Teď vidím, že jsem byl nezkušený. Kdyby mi nebyly narostly ty bílé kameny, nemohl bych jíst šnicle, ale jen karbanátky na jemno po mletou. Jako náš dědeček, který z neznámých příčin dodnes není ozubený.

MOJE PRVNÍ SLOVO

Měli jsme doma svítící globus. Tatínek mě už od mladi učil poznávat svět, držíc mě otcovsky na rukou: „Podívej, tady je Evropa, tady je Severní pól a tady Kanárské ostrovy, tititi, ťuťuti…“ Jednou přišla k té zeměkouli i maminka. Tatínek ukázal na jeden ostrov, zvaný Madagaskar a řekl: „Tititi, ťuťuti, co je foťofo?" Uviděl jsem maminku o řekl jsem: "Mada ...". Tatínek zůstal pif-paf-puf: „Fantastická inteligence." Slyšela jsi, že už umí říct Madagaskar?!“ Od té doby jsou všichni moji předkové přesvědčeni, že to bylo mé první slovo.

MOJE PRVNÍ NAROZENINY

První narozeniny jsem měl, když jsem se narodil. Za rok jsem měl druhé, ale měl jsem vlastní první, protože jsem byl starý jen jeden rok. Upékli mi dort z jednoho vejce a zapálili na ni jednu svíčku. Potom mi gratulovali, ačkoli já vůbec nemůžu za to, že jsem se narodil. Potom za mě pili slivovici. Tak jsem snědl tu zapálenou svíčku. I se světlem. Potom mi dali vypumpovat v nemocnici žaludek. Od té doby mám raději elektrické osvětlení.

MOJE PRVNÍ ZVÍŘÁTKO

Když jsem byl větší, spatřil jsem, že kromě lidí jsou na světě i zvířata. Ty se mi líbily, protože uměly mňoukat a brechat a nedávaly žádné rozkazy. Proto jsem chtěl mít zvířátko. Ale mi ho nedali, protože jsme neměli balkon. Tak jsem si od jednoho Hektora u sousedů vypůjčil pět blešek. Dal jsem je do krabičky a schoval do postele pod polštář. Za tři dny jsem viděl, že blešky zhubly o jsou málo pohyblivé. Řekl jsem to mamince. Vyhodila mě oj s bleškami. Tak jsem je zanesl zpátky Hektorovi. Ale už jsem je nikdy nenašel, protože Hektora vykoupali. Tak jsem ztratil moje první zvířata.

MOJE PRVNÍ MYŠLENKA

Když jsem měl dva roky, utrhl jsem ze stromu švestku. Pak jsem ji chtěl dát zpátky, ale ona pořád padala a nechtěla se už přilepit. Plakal jsem a bylo mi smutno, že jsem na světě něco pokazil. Proto jsem dostal první myšlenku: „Odtrženou švestku zpátky nepřilepíš!"

MOJE PRVNÍ GRATULACE

Když mi bylo čtyři roky, musel jsem gratulovat strýci k narozeninám. Maminka mě naučila básničku, ale já jsem ji zapomněl. Bylo to trapné, protože strýc čekal, v očích měl slzy dojetí a já jsem nic neříkal. Maminka mi pošeptala: „Řekni takovou básničku, kterou víš!" Tak jsem se strýci poklonil a řekl jsem: Už je tu podzim, smutný čas, prořídl stromem bujný vlas. Protože strýc neměl už ani jeden bujný vlas, nemusel jsem mu už nikdy potom gratulovat.

Zdroj: Časopis Roháč

Události ze světa

V Sovětském svazu je z funkce generálního tajemníka Ústředního výboru Komunistické strany a všech ostatních politických funkcí odvolán Nikita Sergejevič Chruščov. Jeho nástupcem se stává Leonid Iljič Brežněv.
• Po incidentu v Tokijském zálivu vstupují USA do otevřeného vojenského konfliktu s komunistickou Vietnamskou demokratickou republikou.
• Na světové výstavě v New Yorku představuje americká automobilová společnost Ford veřejnosti poprvé nový typ automobilu s názvem Mustang.
• Karel Wojtyla, se stává arcibiskupem polského města Krakow.
• Francie a Velká Británie podepisují první dohodu týkající se vybudování podmořského železničního tunelu pod Lamanšským průlivem.
• Jihoafrický aktivista Nelson Mandela je odsouzen k doživotí.
• John G. Kemeny a Thomas E. Kurtz spouští 1 května ráno ve 04:00 první počítačový program v programovacím jazyce BASIC, který vytvořili.
• Po 150 letech koloniální správy získává ostrovní stát Malta nezávislost na Velké Británii. Nadále však zůstává členem britského Společenství národů.

Ve věku 24 let se Lloyd zamiloval. Několik týdnů před odletem do Austrálie podnikli mladí lidé malý automobilový výlet. Za městem neodolal přání mladé ženy a dovolil ji, aby zasedlo za volant. A pak to přišlo. Karambol s cizím vozem. Jeho společnice neméla vůdči list. Dobrá rada byla drahá. Lloyd vzal všechnu vinu na sebe. Ale co bylo platné přiznání? Vyšetřujíci "bobbyoué" vypátrali pravdu. Nepomohlo ujišťování, že pokládal za kavalírskou povinnost vzít vinu na sebe, ani intervence cyklistického svazu. Byl pro klamáni úřadů potrestán. Tak skončila naděje, že bude v Melbourne na olympiádě zastupovat svou zem. Zatímco jeho přátelé letéli přes velkou louži, sedél za "švédskými záclonami". A přece jako sportovec nekapituloval. Návštěvy biogralu? Tancovánl? Alkohol? Nikotin? Tyto pojmy pro Lloyda Binche neexistulí. Místo toho dosadil: Trénink, trénink a opět trénink. Z toho pramení jeho uspěchy. Dnes se Lloyd, když přijde řeč na jeho tehdejší "bouračku", jenom usmívá. Zvítezil mezitím v mnohých "Velkých cenách", zapsal své jméno také do čestné listiny vítězů na letni dráze v Berliné a v Lipsku a triumfoval v roce 1958 na zimní dráze v berlínské Werner Seelenbinder Halle. A jeho poslední záměr? "Již dnes se těším na mistrovství světa v Lipsku, kde doufám, konečné jednou získám titul mistra světa", řekl.

Zdroj: Časopis Cyklistika

Dne 15. prosince 1965 podepsala československá a sovětská strana přísně tajnou "Dohodu o opatřeních ke zvýšení bojové pohotovosti raketových vojsk". S výstavbou a existencí objektů byl seznámen pouze úzký okruh lidí: prezident republiky, první tajemník ÚV KSČ, předseda vlády ČSSR, ministr národní obrany, náčelník Generálního štábu ČSLA, náčelník Operační správy GŠ, náčelník operačního oddělení GŠ/OS, zástupce náčelníka operačního oddělení, náčelník skupiny operačního plánování GŠ/OS, starší důstojník - pracovník operačního sálu, náčelník raketového vojska a dělostřelectva a náčelník stavebního a výrobního úseku MNO Právo udělovat souhlas k seznámení osob se skutečným účelem zvláštních objektů JAVOR měl pouze prezident republiky. Sovětská rozvědka totiž měla informace o nasazení raket Pershing v SRN a potřebovala v určitém termínu realizovat paritní opatření. Výstavba tří podzemních objektů měla stát na tehdejší dobu neuvěřitelných 200 milionů korun. Obrovské množství nedostatkového cementu, oceli, obrovské množství nákladních aut na vytěženou zeminu a obrovské množství stavebních kapacit by bývalo chybělo centrálně plánovanému národnímu hospodářství. Novotný chtěl být ale populární, chtěl stavět sídliště pro lidi a ne sklady pro sovětské jaderné hlavice. Zatímco střely Temp-S dostaly s předstihem speciální jednotky ČSLA k uskladnění ovládání, hlavice a odpalovací klíče měla mít na starosti pouze jednotka sovětských specialistů pod přímým velením Kremlu. V případě válečného konfliktu se Západem by sovětská strana vydávala jadernou munici československým raketovým vojskům. Úkol postavit podzemní sila pro hlavice Češi nesplnili v termínu a Brežněvovi lhali. Aby bylo jasné že případný útok pershingů na Československo bude cestou k válce se všemi státy Varšavské smlouvy byly použity mnohonárodnostní síly jako živý štít.

Dne 6. května 1968 proběhla v Moskvě vojenská rada které se kromě špiček ministerstva obrany a armády účastnil i generální tajemník ÚV KSSS Leonid Brežněv. Ten ještě týž den referoval na jednání ÚV KSSS o tom že se právě domluvilo vyslání delegace maršála Koněva do Československa. Bez podrobností. Koněv přiletěl o dva dny později a v Československu prověřoval pravdivost slov představitelů státu o stavu připravenosti na přijetí hlavic pro střely Temp-S které sovětští důstojníci označili za nerealizovatelné. Až v roce 1969 dokončili a Sovětské armádě převedli Javor 50 asi 8 km jihovýchodně od Bíliny, Javor 51 asi 2,5 km severně od Borovna a Míšova ve VVP Jince, Javor 52 asi 4 km severně od Bělé p. B. ve VVP Ralsko. Dva objekty v dubnu 1969 a jeden v listopadu. Plné obsazení objektů provedli Sověti 16.-18. února 1970.

Rakety Temp-S na západní hranici Československa byly dvacet let. Dvacet let zastrašovaly potenciální útočníky. To byla podoba míru za studené války. Až v prosinci 1987 po návštěvě Gorbačova v Praze a po uzavření dohody mezi USA a SSSR o likvidaci raket středního a krátkého doletu ve Washingtonu byla z území Československa stažena sovětská raketová brigáda vyzbrojená raketovým systémem Temp-S. 21.-30. června1990 odešly obslužné jednotky sovětské armády a 30. října 1990 byly gen. M. Mojsejevem předány čsl. armádě objekty Javor.

Proto že pokud si vezmeme současnost (situace na Slovensku) za vykopání "asi-metrické" jámy krumpáčem (asi metr širokou, asi metr hlubokou) v Německu za tu "německou jámu" dostanu víc než na Slovensku "za slovenskou" jámu. Proč je to tak? Ekonom vám pravděpodobně řekne, že je to silou ekonomiky příslušné země. Já, hloupý sedlák v tom nevidím až tak sílu ekonomiky. Pouze v tom, že ten krumpáč v Německu stojí možná více peněz, než ten na Slovensku, ale to snad nebude mít až tak dramatický vliv na rozdíl na výplatní pásce. Nebo jo?
Já vím, že nelze srovnávat ekonomicky "asi-metrickou" jámu na Slovensku s tou německou, protože ekonom - analytik vám bude dopodrobna vyprávět o tolika faktorů, co do vykopání jámy na kterém území co ovlivňuje, že se Slovák nad tím jen pousměje (protože neví " kde je sever ", protože nerozumí tomu, proč se dá rozdíl ve mzdě tak skvěle ekonomicky z analyzovat až), kývne rukou a dá si další borovičku. Ale například pokud já stojím za stejným výrobním pásem na německé automobilové lince na Slovensku, neměl bych mít stejnou mzdu za výkon téže práce, jakou pobírá němec na téže automobilové lince za úplně stejnou práci? Je to jen trh? Nebo čim to je.

Já to nemám, jak posoudit - porovnat, protože pracuji na Slovensku a nemám informace, že kolik vydělávají Češi na stejných profesích (například za stejným pásem v automobilce), jako Slováci. Ale vraťme se zpět do dob socialismu. Člověk by neřekl, že Slovenskí soudruzi "škrtili" svím slovenským soudruhúm (i ne soudruhúm) oproti Čechům jejich výplatní pásky. Proč? Ví to někdo? A zvláštní na tom je, že za socialismu (pokud mám dobré informace) platili tzv. tabulkové platy. Tedy obrazně řečeno, horník v Ostravě by měl vydělávat stejné peníze, jako horník v Handlové. Já nevím co všechno vstupovalo do faktoru výsledné mzdy (odměny, podmínky, praxe, vzdělání, členství v KSČ ...), že vznikal až takový rozdíl v mzdách na Slovensku a v Čechách v některých profesích. Nebo ve všech? Pamatuje si to někdo? Ví mi na to někdo odpovědět? Nebo je to jen v tom, že nám bratři Češi v hospodě říkávali "blbej Slovák". A není nakonec přece jen problém skutečně jen v nás Slovácích? Myslím, že ano.

Pokud si v dobách socialismu obrazně řečeno věděla na své mzdy vydělat česká ekonomika, proč to nevěděla tá slovenská. A proč to neví, ani ta slovenská dnes? Neboť se krade? Že by se za socialismu kradlo na Slovensku více než v Čechách? A proto se neumíme ani po tolika letech z tohoto bludného kruhu vymanit? Kdo zná odpověď?

Relace si získávala stále více fanoušků a následně samozřejmě začaly přibývat i její minuty až se nakonec stala hodinovým zvukový záznamem. Z rádia se nejprve ohlásil čas 13 hodin 5 minut a pak se spustila známá znělka. Zpočátku šlo o týdeník, později se vysílalo denně (kromě víkendů a svátků). Motorismus však nebyl jediným poslechu lákadlem. Relace dokázala přilákat posluchače i na dobrou hudbu i přesto, že v těch dobách platily striktní normy, podle kterých se vypočítávaly, kolik hudby se má hrát z hudební produkce socialistických zemí a kolik písniček se smí zařadit z kapitalistického západu. A bratislavskému studiu se poměrně dobře dařilo unikat cenzuře soudruhů (mohli se vysílat 3 zahraniční písně v angličtině v rozhlase denně, ale v této relaci poměrně dost často zaznělo více anglických písniček v průběhu jedné hodiny, než bylo na tu dobu soudruhů "přijatelné") a snažili se tedy hudební sortiment namixovat tak, aby přilákaly k rádiím co možná nejvíce posluchačů. A bezpochyby se to dařilo skvěle.

A víte o tom, že znělka z relace, vůbec nevznikla v Československu, jakoby se mohlo předpokládat?
Písnička má název Yes Sir That’s My Baby a v rocu 1930 ji nazpíval zpěvák Eddie Cantor s kapelou kapelníka Ace Brigode. Její vznik ale sahá až do roku 1925 kdy se hned po uvedení stala hitem.

{youtube}tgnSEPsPP5g{/youtube}

V 50. letech bylo postaveno 12 hydroelektráren. V 60.letech se staví tepelná (černouhelná) elektrárreň (uhlí se dováželo po širokorozchodné koleji ze Sovětského svazu) ve Vojanech (ve Vojanech se postavilo namísto plánovaných čtyř až šest 110 megavatových bloků) a přečerpávací vodní elektrárna Čierny Váh. Na přelomu 70. a 80. let byly do provozu uvedeny dva bloky jaderné elektrárny (V1) v Jaslovských Bohunicích. O pár let později je vybudovaná jaderná elektrárna v Mochovcích. Další etapou vývoje slovenské energetiky nastává procesem privatizace. Přichází na řadu tzv. kupónová privatizace, kde stát vyčlenil na prodej 30% podíl. Restrukturalizace slovenské energetiky byla již od samého začátku odsouzena k neúspěchu. Nikdo v podstatě neměl zkušenosti s obchodováním elektrické energie na světových trzích a z důvodu, že na Slovensku chyběla dlouhodobá vize vývoje slovenské energetiky, přísně regulované ceny energie a zastaralá technologie. V roce 1990 se do té doby existující Slovenský energetický podnik rozdělil na tři regionální podniky. Západoslovenské, Stredoslovenská a Východoslovenská energetiku. V roce 1994 se všechny tyto podniky opět slučují a mění se na akciovou společnost Slovenské elektrárny. V roce 2 000 byl tento subjekt rozdělen na výrobce elektrické energie a provozovatele přenosové soustavy - Slovenská elektrickou přenosovou soustavu. Všechny tyto změny předznamenaly úplnou privatizaci celé slovenské energetické soustavy.

Potřeba investic do slovenské energetiky byla již na počátku 90. let. Důvodů bylo několik. Ale nejpodstatnějším byla rozestavěná jaderná elektrárna v Mochovcích a rozestavené vodní dílo v Gabčíkově, na co stát neměl peníze. 17.02.2005 podepsala slovenská vláda se společností ENEL smlouvu o akvizic 66% podíl akcií Slovenského elektráren. V době podpisu smlouvy bylo na Slovensku v majetku Slovenské elektráren přes 30 vodních elektráren, první a druhý jaderný blok Mochovce, třetí a čtvrtý blok jaderné elektrárny v Jaslovských Bohunicích a tepelné elektrárny v Novákách a Vojanech.;

{youtube}eIHdUOUZt8Q{/youtube}

{youtube}4IEGkh9wNSM{/youtube}

Já osobně jsem se činkami poprvé setkal až na střední škole. Výbava tělocvičny nebyla nijak oslnivá, ale kromě malých jednoruček tam byla rovná lavička pro tlak činky s velkou váhou. A to bylo asi tak všechno. Za socialismu bylo posiloven pro veřejnost jen poskromnu a tak si nadšenci pomáhali jako věděli. Od demontované částí od traktorů, přes různé betonové formy z nichž trčely různě dlouhé železné tyče až po medicinbaly a jejich napodobeniny. Cvičit nás chodilo jen tak poskromnu. Obvykle na začátku sezóny byla jako tak plná posilovna (nazývali jsme ji činkáreň) no přibývajícím časem zůstaly jen ti skalní. Nejčastěji se začínalo v podzimním období a před příchodem zimy, kdy bylo pro tento druh fyzické aktivity nejpříznivější podmínky, protože venku se rychle stmívalo a u nebylo po škole vlastně kam chodit (a na holdy jsme byli ještě moc mladý). Tak jsme chodili cvičit. A pak přišlo jaro a léto a obvykle jsme všichni spontánně naše fitko opustili a znovu jsme se setkali na podzim. A takto to v podstatě šlo rok co školní rok.

A nyní opět k historii.

Kolem Jiřího Višnýho se v 50. letech 20. století seskupilo několik nadšenců a zřídili si v Bratislavě v pohostinství v Bělehradské ulici číslo 10, improvizovanou posilovnu. Juraj Višný vzpomíná:
„Väčšina ľudí, keď si vytýči nejaký cieľ, tak má aj vzor. Mojím vzorom od chvíle, ako som v roku 1957 uvidel časopise jeho fotku bol Steve Reeves, a podľa môjho názoru ešte stále jeden z najlepších kulturistov všetkých čias. Okrem perfektnej symetrickej a estetickej postavy mal aj úžasnú charizmu, ktorú vyžaroval na každom kroku".
Dalším z nejznámějších zakladatelů byl i Milan Jablonický. Určitě si ho pamatujete. Samotný masovější rozmach kulturistiky v Československu započal pod tlakem zespod (laicky řečeno). I přesto že tehdejší tělovýchova byla všudypřítomná (na školách i v továrnách) a neustále se snažila organizovat mládeži její volný čas sportem, v podstatě neexistovalo nic takového, jako to známe dnes - kulturistika. Podle slov Emila Müllera i přesto že téměř v každém větším městě byla nějaká ta posilovna, tento druh sportu nebyl nijak organizován. Boj o oficiální uznání kulturistiky začal až v roce 1962 a to na podnět Milana Jablonického, který na plénu ÚV ČSTV přednesl svůj příspěvek, ve kterém dal podnět k uznání kulturistiky, jako samostatného sportu v Československu. Z počátku se kulturistika v Československu vyvíjela tak, že v provizorních činkárňach, jak se to zvyklo v té době nazývat, se cvičilo po vzoru zahraničních časopisů. Polských a sovětských. A cvičilo se spontánně, provizorně a na základě subjektivních pocitů, že co, a jak a v jakém pořadí.

Jeden z největších vzorů i pro Čechoslováky byl Arnold Schwarzenegger. I já si ho pamatuji, zejména z 80. let, když jsem s činkami, jako gymnazista začínal. Kulturizmus si začínal navzdory politické komunistické kritice (kulturistika podle buržoazního vzoru a názory některých lékařský elit o škodlivosti kulturistiky na mladý organismu v oblasti kloubů a šlach) přece si jen začal razit své místo na výsluní. Nejprve se spekulovalo, jak se tento druh sportu bude volat. A tak vzniklo pojmenování "atletická gymnastika", později "vzpěračská gymnastika", "činková gymnastika", ba dokonce se uvažovalo s názvem "bodybuilding" (ale to bylo až příliš americké) až se nakonec všechno sladilo a zůstalo při pojmenování kulturistika (i když se na ÚV ČSTV se s tímto návem dlouho bojovalo).

{youtube}KYWe3mybFpY{/youtube}
Kvalifikace na ME v kulturistice mužů, 1980.

{youtube}kWbvtbZV5ZU{/youtube}
14. Mistrovství ČSSR ve sportovní kulturistice mužů, Příbram, 1981.

{youtube}my6IroYcyEI{/youtube}
Arnold Schwarzenegger

Slivestrovská paráda 1968, pro většinu obyvatel tehdejšího Československa překročila mravní zásady. I dnes se mně osobně "těžko poslouchá" tolik vulgarit na jednom místě, ale chápu proč. Doba byla špatná. A čím je doba horší, tím více nadáváme. Znáte to.

Ačkoliv Silvestr 1968 byl přelomovým, během normalizace v 70. letech Silvestr 1968 nezůstal bez politické odezvy. Herci, zpěváci vulgárních písniček a scének, například Františka Dibarboru, Olda Hlaváčka, Tatianu Hubinskú či Dušana Grúňa dostalo do pořádných politických problémů. Jejich nemravné "kousky" řešil tehdejší politický orgán Ústřední výbor komunistické strany, kde museli v roce 1970 hájit své umělecké selhání ze Silvestra 1968. Nakonec se našel "obětní beránek" a celá vina se přenesla na tehdy už nebohého zvukového technika (Ervín Eisler), díky němuž nebyl ani jeden ze zvukaře nebo samotných "nemravných" umělců potrestán. Kompilace písní "Silvestr 68", obsahuje 20 hudebních skladeb. Mně se dnes podaří z nich najít veřejně dostupných jen několik.

{youtube}YdIMOferO3k{/youtube}

{youtube}eynisJTnIBc{/youtube}

{youtube}J6GdCkLIkNc{/youtube}

{youtube}FDDDvTmkQHE{/youtube}

{youtube}FQXe9UscJKY{/youtube}

{youtube}GIbMvHBuM-o{/youtube}

{youtube}TKbcJDIqASo{/youtube}

{youtube}oEjrLuHJVFc{/youtube}

{youtube}YQ0ZKVBr_nk{/youtube}

Lázeňství

Minerální vody z pramenů se využívaly při léčbě žaludku a dvanáctníku, střevních chorobách a chorobách jater, žlučníku, žlučových cest a slinivky břišní, žloutenky, při onemocněních tenkého a tlustého střeva, stavech po odstranění částí těchto orgánů a při cukrovce. Korytnica přežila dva velké požáry, jeden v roce 1911 a druhý v roce 1921, kdy shořela většina dřevěných budov. Tento stav donutily majitelů prodat majetek na dražbě. Majetek získala společnost Liptovská spořitelna, která lázně obnovila a v roce 1927 poskytovala v nových prostorách ubytování až pro 250 hostů. Během druhé světové války zde dokonce fungovala i vojenská povstalecká nemocnice. V roce 1941 se Korytnica stává lázněmi Ústřední sociální pojišťovny v Bratislavě. Roku 1949 přešla do správy Národní pojišťovny a od roku 1953 ji začlenily do Zprávy lázní, sanatorií a zotavoven Revolučního odborového hnutí, v roce 1957 Korytnica převzala státní zdravotní správa a ta tu zavedla nejen aktivně plnění lahví na minerálku z pramene Klement, která se doporučuje hlavně při léčbě chudokrevnosti z nedostatku železa, ale podařilo se jí i oživit lázeňství v lázeňských domech. V 80-tých letech minulého století poskytovaly lázně ubytování pro 230 lidí, avšak postupně se ubytovací kapacita neustále snižovala. Lázně byly v devadesátých letech během vlády Vladimíra Mečiara privatizovány. V roce 2002 se lázně dostaly do konkurzu a chátrají. 

Lázně Korytnica - pád

Privatizace lázní Korytnica zahájila proces záhuby tohoto slovenského národního stříbra.