RetroMánia

Při svých výzkumech si oba vědci povšimli, že jisté rozumové úrovně lze dosáhnout v určitém věku. Proto zavedli pojem „tzv. mentálního věku, který není totožný s kalendářním. Pokud například osmileté dítě dokáže vyřešit pouze takové úkoly jako šestileté, víme, že zaostává za dva roky. Konečným cílem tohoto postupu se stalo určování počtu let, kterým se dítě odlišuje od normy, tzn. j. od skupiny vrstevníků na své věkové úrovni. Německý psycholog Stern upozornil na fakt, že zmiňované "dvouleté zaostávání" nemá stejnou hodnotu ve čtyřech a řekněme ve dvanácti letech. Zaostávání dítěte v prvním případě je podstatně vyšší než ve druhém. Proto Stem navrhl, aby mentální věk vydělili kalendářním věkem, čímž vznikl tzv. duševní kvocient 6:8 t.j. inteligenční test měří?Třeba ve třetím roce se od dítěte vyžaduje zvládnutí jednoduchých manipulací, jakými je například na vlečení korálků, chápání jednoduchých pojmů (například otázky: „Na co máme kamna?"), srovnání hůlek různých délek a podobně. Odpovědi se bodují. Je pochopitelné, že se stoupajícím věkem se postupně zvyšuje i náročnost úkolů a požadavky na kvalitu myšlení. Tak například úkoly pro 13. rok vyžadují již chápání abstraktních pojmů („co rozumíme pod slovem srovnávání?"), paměť pro věty (vyžaduje se doslovné zopakování věty: „Letadlo opatrně slušelo v prostoru, který byl pro něj připraven."), sestavení věty z zpřehazovaných slov (např. ze slov „Mu prosi jsem můj kamarád nožek půjčil aby svůj mě“) atd. Všechny tyto úkoly vyžadují dobré abstraktní myšlení a úsudek. připadne i znalosti a paměť.

Celkově tedy pod pojmem inteligence rozumíme schopnost rychle a přesně vyjímat, myslet a jednat. Měříme ji hodnocením těch myšlenkových operací (jako jsou např. chápání, nacházení vztahů, řešení problémů, usuzování atd.), které jsou pro člověka nejdůležitější. Velká většina zkoumaných dětí má IQ od 90 do 110. průměrnou inteligenci. Podle naměřených hodnot IQ lze popsat tzv. pásma inteligence.

Žádný dosud známý test inteligence nedokáže měřit pouze vrozenou inteligenci nezávisle na zkušenosti a výchově. To znamená, že v úvahu je třeba bratr i pracovní vytrvalost, správné studijní návyky a příznivé okolí, které přispívají k rozvoji schopnosti. Někteří buržoazní psychologové zdůrazňují vrozenost inteligence, čímž se nejednou zdůvodňují teorie o rasové nadřazenosti určitých národů. Projevily se také snahy dokazovat "neplnohodnotnost" některých národů, jejich "zaostalou" kulturu a pod. Sovětský psycholog A. R. Lurije uskutečnil ve třicátých letech výzkumy v kišlacích (vesnicích) a na horských pastvinách (džajlau) v odlehlých oblastech Uzbekistánu. Bez ohrady na to, že stará kultura Uzbekistánu přinesla velmi cenná umělecká, vědecká a architektonická díla, lidové masy žily po staletí v podmínkách zaostávajícího zemědělství, zůstávaly negramotné a pod brzdícím vlivem islámského náboženství. Ukázalo se, že významné změny ve společenských podmínkách přinesly i změny v kvalitě myšlení lidí. Odborníci zjistili, že inteligence není všeobecná. jednotná schopnost, ale že má teoretickou, praktickou a sociální složku. Teoretická inteligence vyjadřuje schopnost zacházet s pojmy a problémy, praktická inteligence dovoluje manipulovat s předměty nebo nástroji, zatímco sociální inteligence předpokládá vhodné chování v kontaktech mezi lidmi. Ne vždy jsou jednotlivé části v souladu - nepříjemný je zejména nedostatek sociální inteligence. V takovém případě i ostatní složky jaksi ztrácejí na hodnotě. Úroveň inteligence není osudově dána a neměnná. Jsou známy mnohé případy, kdy se výsledky zlepšily až o 20 bodů, jakmile se odstranily okolnosti. které nepříznivě ovlivňovaly vývoj dítěte – například nepříznivé poměry v rodině nebo ve škole. Inteligence se neměří jen psychologickými testy, ale často se neodborně zkoumá v každodenním životě. Nejčastěji dochází k chybnému odhadu, podle výrazu obličeje, oblečení, společenského vystupování a pod. V běžném hovorovém styku se často používá fráze „takový inteligentní člověk a učinil takovou hloupost“. Vyplývá z toho, že lidské chování, zejména v kritických situacích je velmi složité a závisí na celé osobnosti člověka. Inteligence je její důležitou, avšak ne jedinou součástí. Vždyť iv každodenním životě dochází k situacím, ve kterých rozhodují morální a charakterové vlastnosti, kdy charakterní, avšak méně inteligentní člověk se může zachovat správněji, než inteligentní, ale méně charakterný jedinec, to však neznamená, že inteligence alespoň že výška IQ nemusí být totožná se školním prospěchem.Zjistilo se například, že z celkového počtu asi 15% děti, které u nás neukončí povinnou školní docházku, jen asi 2% má nízkou inteligenci.Neprospěch ostatních děti souvisí spíše s jinými vlivy, jako jsou např. nezájem o vyučování, nevhodná rodinná výchova, chybné smysly, různá onemocnění apod. Nejednou se stává, že žák s vysokou inteligencí je pouze průměrným žákem, pokud mu chybí zájem a ytrvalost avšak pracovitý a usilovný žák s průměrnou inteligencí může dosáhnout velmi dobrých výsledků. Inteligence představuje velmi důležitou, ale ne jedinou schopnost člověka.

Aby člověku přinesla štěstí a spokojenost, musí být vyvážena jeho bohatým vnitřním světem, přiměřenou seberealizací, vůlí a charakterem. A především snahou, aby všechny své schopnosti uvedl do souladu se zájmy celku.

Zdroj: časopis Elektrón