Kde bylo tam bylo kde se písek lil a voda sypala, byl jeden pionýrský tábor
Byla v něm spousta dětí a pionýrských vedoucích. Všichni celé dny bláznivě řádili a zábavy nebylo konce kraje. Každé ráno chodili na rozcvičku, nastupovali společně na hygienu a na snídani. Následoval ranní rozvod do zaměstnání a rozchod. A v čem bylo to zaměstnání? Nuž každému pionýrské vedoucímu podle chuti. Bylo vymyšleno toho tolik, že jsme to děti brali někdy, jako nutné zlo. Ale přiznám se - jen někdy. Ale ne, křivdil bych tím mým pionýrským vedoucím. Určitě to s tolika dětmi neměli jednoduché a ukočírovat desítky dětí ve skupině nebylo určitě nic jednoduché. A stále co mě z těch dob hřeje jsou - milé vzpomínky na tyto staré časy. Na časy, když mě moji rodiče odložili do pionýrského tábora, aby si alespoň jednou v roce odomně oddechli. I když jsem byl jako dítě v táboře pouze jednou (a to prosím pěkně v mezinárodním - na Ukrajině) mám z něj snad ty nejkrásnější dětské vpomínky. Kromě toho, že jsem tam ve svých deseti letech poznal kupu "mezinárodních" decek, poznal jsem tam, i jednu ukrajinskou plavovlásku. A jak ta za mnou plakala - ten poslední den před odjezdem, když jsem večer usínal s jejím jménem na rtech a ráno jsem se s úžasem probudil s napastován tváří (vrstevníci natírali své oběti zubní pastou a to hlavně tvář a někdy i celé nezakryté tělo během spánku, jako rozlučkový rituál) a nevěřil jsem vlastním očím cože mi to v noci stalo. Ach, kdeže jsou ty krásné časy našich prvních dětských lásek a prvního indiánského bojového pomalování zubní pastou značky Flóra. A co vy přátelé. Pamatujete si ještě na toto období? Najdete ještě fotografie s hrdou tváří a uvázaným pionýrskou šátkem na modré košili? Ano? Tak mi je is vaším příběhem pošlete!
Dnes jsou jiné časy a naše děti mají jiné zájmy a ne se "grupovati" někde v táborech. Ale když si vzpomenu na své dětské časy, jak jsem těšil, že až budu pionýrem (protože to pro mě představoval další krok směrem k dospělosti) a čekal jsem na oděvní poukaz na pionýrské stejnokroj (ti mladší se asi diví, že proč, ale v té době reálného socialismu, byly takové věci ještě na příděl) jako snad dnes naše děcka čekají na svůj první mobil, nebo počítač, zda na své první (pomaturitní) auto. Ja jsem se také těšil, ale na to až si obléknu pionýrské stejnokroj a stanu se "dospělým" pionýrem.
To byla pro mě dětská zkouška dospělosti.
A určitě ne ideologická - na jakou jste teď právě vy mysleli.
A na závěr nesmí chybět písnička o pionýrské šátku.
{aicontactsafeform pf=1|use_css=2|field2_name=value field2}
