RetroMánia

Malé dějiny prací techniky

TATRAMAT Poprad

V Československu se začaly pračky pro domácnost vyrábět začátkem 50. let. V národním podniku Kovosmalt v Trnavě a to vířivé (víření, Perobot aj.).. V 60. letech byly Trnavské automobilové závody monopolním výrobcem vířivých praček na Slovensku. Vyráběli jich přibližně do roku 1970 - 1972, kdy jejich výrobu převzalo výrobní družstvo Kovostav v Slatinka nad Bebravou. Velkoobjemové pračky pro prádelny vyráběla Kovoslužba v Beluši. Postupně byly vyvíjeny poloautomatické pračky, u kterých je obsluha nutná pouze při nastavování jednotlivých částí pracího cyklu a jejich kontrole. Prací proces v automatických pračkách probíhá automaticky podle předem nastaveného programu obsluhou, čili práce obsluhy se omezuje na: vložení špinavého prádla, nasypání pracích prostředků, nastavení zvoleného programu, případné nastavení teploty.

Výrobu maloobjemových automatických bubnových praček pro domácnost s maximální náplní do 5 kg suchého prádla začal roku 1968 národní podnik Tatramat v Popradu na základě zakoupené licence od francouzské firmy Viva Haubordin - Lez - Lille. Byla to pračka typu Tatramat 241, neodpružená, do níž se prádlo vkládá shora. V roce 1972 začala vyrábět automatické pračky Supertatramat, Tatramat 352 a 353, do kterých se prádlo vkládá zepředu. Tatramatka, jak se jí lidově říkalo, ala 15 pracích programů včetně programu na vlněné prádlo a možnosti úsporného praní. Byl to prostě hit, po kterém toužila snad každá hospodyně. A když pračka na veletrhu získala zlatou medaili, prodejny elektro začali vytvářet pořadníky pro zájemce. V dnešní ekonomice 21. století nemyslitelný jev.

Výroba elektrických praček pro domácnost na Slovensku

 Vybavenost obyvatelstva elektrickými pračkami na Slovensku (v ks)

Rozhovor s Lubomírem Čeláre st., Někdejším dlouholetým zaměstnancům podniku Domácí potřeby, na téma historie prodeje praček v době normalizace až do roku 1989:

Od kdy do kdy jste byl zaměstnán v oboru domácích potřeb?

Od roku 1970 do roku 1989 v podniku Domácí potřeby, kde jsem zabezpečoval zbožové fondy v sortimentu chladničky, mrazničky, pračky, elektroinstalační materiál a rádiomateriál, ale moje práce zasahovala i do sortimentu spotřební elektroniky, kterou se nyní označuje černá technika.

Jak vlastně organizačně fungoval prodej spotřebičů u nás
Jak už jsem řekl podnik domácí potřeby Bratislava spadal pod trust obchodů Obchodu s průmyslovým zbožím , generální ředitel Praha /dále jen " OPZ "/ . Pod OPZ spadaly podniky v rámci ČSSR , jako Domácí potřeby a Velkoobchod s průmyslovým zbožím Praha , Drobný zboží a Drogerie . Domácích potřeb bylo tuším dvanáct a každé čtvrtletí jsme za jednotlivé sortimenty (kovo , sklo , elektro , kola apod.) Měli celostátní bilanční porady, kde se jejich účastnili i jednotliví výrobci a dovozci . Mluvím o sortimentu elektro , ale podobně se tak konalo iv jiných sortimentech . Nákup pro Domácí potřeby Bratislava v rámci Západoslovenského kraje se dělal přímo smluvně s jednotlivými výrobci, nebo přes OPZ . Existovaly totiž Centrální plánované a rozdělovány zbožní fondy a podnikově plánované . Do těch prvních patřily výrobky jako pračky , ledničky, mrazničky , TV , rádia , magnetofony, gramofony , jakož i dovoz v tomto sortimentu . Podniky DP předkládaly každoročně OPZ požadavky na dodávky podle typů a množství zboží. OPZ pak rozdělovalo tovarové fondy , tedy to, co mohla dodat výroba na tuzemský trh , resp . si někdo na OPZ a ministerstvech myslel, že to výroba dokáže dodat na tuzemský trh .

Jak fungovalo zásobování a přerozdělování zboží ?
Nákup praček v rámci podniků trustu OPZ se zajišťoval v rámci centrálního plánování a rozdělování . Tedy, každý podnik trustu si předložil požadavky na dodávky výrobků přímo na OPZ s tím, že OPZ uskutečnilo jednání ve věci dodávek v tomto případě praček . Výrobci museli počítat jednak s požadavky vnitřního trhu ( Domácí potřeby , Prior ) a jednak vývozu , který měl zajistit pro stát devizy . A tak v nejednom případě byla výroba , podle mého názoru, co se týče množství doslova fiktivní . Přepočet požadavků se počítal ze skutečného prodeje minulých let , prodeje ostatního roku , odhadu očekávaného prodeje s ohledem na počáteční zásoby a plánovaný nákup. Konečné zásoby nesměli přesahovat normu zásob , což se přepočítávali vzorcem . OPZ po projednání dodávek na vnitřní trh rozdělil dodávky většinou v poměru cca 70 % ČSR a 30 % SSR , kde se občas upřednostňovaly kraje a města určitým množstvím , zejména pokud se jednalo o nedostatkové zboží . Takto se prosazovány hlavní města ( Praha, Bratislava ) , hornické města, ale i města , kde byly umístěny posádky sovětských vojsk . V rámci SSR se pak dělili z těch 30 % dodávky pro tři kraje - Západoslovenský , Stredoslovenský , Východoslovenský s přepočtem na počet obyvatel . Podobně se přistupovalo ik zabezpečenému dovozu praček, které kontrahovali přímo na OPZ . Takto se zajišťovaly zbožové fondy elektro nejen v sortimentu praček, ale i jiných výrobků.

Ale začínali jste jako prodavač ...
Ano, no, tedy začnu z pohledu prodavače sedmdesátých let, protože, jak to vůbec chodí jsem pochopil až v roce 1977 kdy jsem nastoupil na podnikové ředitelství Domácích potřeb Bratislava. Když jsem nastoupil do prodejně elektro v roce 1970 byla celková situace velmi špatná, protože zboží obecně nebylo av podstatě výrobky jako pračky nebyly právě dostatkový zboží. V prodejně se dlouho sušila jediná automatická pračka Romatic 202 v ceně přes 6000 Kčs, což při průměrných platech byla strašná cena (jako prodavač jsem vydělával cca 1700 hrubého). Sortiment klasických praček sestával z výrobků Romo Fulnek, TAZ Trnava /Trnavské automobilové závody/ a malé stolní pračky KLAD /Okresní Kovopodnik Kladno/. Doplnené: v prodeji byly hlavně odstředivky značky KLAD.

Neřešilo se to vůbec? Vždyť tento stav musel být kompetentním dobře známý.
V sedmdesátých letech byla podepsána smlouva s Francouzi, na jejímž základě se začaly montovat pračky v Matejovce při Popradu. Všechny komponenty byly dodávány zpočátku z Francie a až později byly postupně nahrazovány našimi - nejprve například programátor. A tak byly tyto první z vrchu plněné pračky dodány na trh dá se říci slovenské. Jejich cena byla 5930 Kčs. Oproti těm, co přišli po ní, měli ještě i kryt skleněného víka v podobě smaltovaného plechu, Ten byl později vyřazen z dodávek.

Jak to bylo s prodejem?
Jediný problém byl právě v tom, že automatické pračky ze začátku nikdo nekupoval, na co ovlivnila jednak cena, nicméně zažité praní na klasických /vířivých/ pračkách. Ostatně, nedůvěra v tomto směru byla vždy, zda se jednalo o mrazničky, pletací stroje, elektrické mandly pro domácnost. Pak, po čase, jakoby někdo švihl kouzelným proutkem az pomaloobrátkových zboží se stal nedostatkový. A tak tomu bylo i u praček.

Měli větší úspěch zepředu, nebo svrchu plněné ?
Po nástupu praček pléna shora se připravovala výroba praček plněných zepředu. Trh měl později problém s odbytem praček plněných zepředu a nedostatek praček plněných svrchu . Na to mělo vliv to , že koupelny socialistických bytů byly malé a víc se sem hodily ty pračky s menšími rozměry a to byly právě ty plněné svrchu . Přehození výroby však nebylo možné, na co ovlivňovalo i dlouhodobé plánování . A na tomto se podíleli odběratelé , kteří původně požadovali větší výrobu nových praček plněných zepředu na úkor těch shora . A výroba to akceptovala a tím vznikal částečně tento nedostatek praček plněných shora. Samozřejmě, kromě toho , že část výroby se vyvážela.

Existoval i dovoz praček například z kapitalistické ciziny
Dovoz v tomto období , tedy v sedmdesátých letech byl zejména z Jugoslávie a to značka Gorenje bohužel přesný typ si nepamatuji , ale šlo tuším o dva typy . Navíc nabízela prodejna MERKUR ( byly dvě - jedna v Bratislavě, druhá v Praze ) . Začaly se připravovat dodávky praček z Itálie značky Philco .

A kvalita nebo reklamace?
No reklamace. Každý výrobek se porouchá, těžko říci, zda ten nebo onen výrobek je vadný. Automatické pračky měli podmínku montáže doma, kde spotřebitel dostal jakože poukaz na zapojení zdarma v ceně cca 170 Kčs. Samozřejmě, to, že si to zaplatil v maloobchodní ceně, to spotřebitel nevěděl. Takže přišel technik, namontoval pračku a pokud byla dobrá, pralo se. Pokud ne, musela se vyměnit. Zkažené, či jinak poškozené pračky se vraceli na velkoobchod, kde pokud šlo o jednoduchou závadu se jednoduše opravili a znovu dali do prodeje. Dále obchod poskytoval tzv.. 10 denní záruku na výměnu výrobku, kde pokud se tento porouchal do deseti dnů, byl vyměněn. Toto však nebylo zakotveno v zákoně, jak si spotřebitelé mysleli, ale byl to nápad obchodu.

V jaké oblasti byste viděli hlavní výhodu tehdejšího maloobchodního prodeje oproti dnešku?
Odbornost personálu: i když teď najdete sem tam odborníků, často narazíte na nevědomost o sortimentu, zboží vám ani nevybalil a nepředvede i když někdy se to sice nedá. Podnik Domácí potřeby Bratislava úzkostlivě dbal na to, aby prodavači věděli o výrobcích co nejvíce a uměli je i předvést. Proto se prováděly neustále školení prodavačů v tomto směru a pokud přišly na trh nové výrobky, zejména z černé technicky byly zaučení, jak výrobek nejen předvést zákazníkovi, ale i zapojit.

Materiál pro tvorbu tohoto článku je čerpán od Petera Bombara z jeho webstránky prací technika v Československu. Pokud máte chuť přispět k jeho rozsáhlé informační sbírce, kontaktujte autora na této e-mailové adrese: Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.