RetroMánia

Jedním z úkolů sovětského automobilového průmyslu v desáté pětiletce je zvýšit výrobu těžkých nákladních automobilů. Tento požadavek vyvolal především bouřlivý růst důlního průmyslu a povrchové těžby užitkových nerostů. Těžké nákladní automobily vyrábějí v automobilce v Žodině u Minska. V listopadu 1978 uplynulo 20 let ode dne, kdy zde vyrobili první těžký BeIAZ. Nyní v závodě vyrábějí 27, 40 a 75 tunová vozidla. Vyrobili také pokusný exemplář giganta o nosnosti 110 tun. Vyklápěč úctyhodných rozměrů má přitom dobré manévrovací schopnosti a vyvine rychlost až 50 km/h. Pracují také na konstrukci ještě těžšího nákladního auta, které by odvezlo náklad 180 tun. BelAZy se staly základním druhem dopravy v některých průmyslových odvětvích. Například při průzkumných pracích v metalurgii barevných kovů na ně připadá více než polovina celkového objemu přepravy horniny. Progresivní konstrukční řešení, dobré ložné charakteristiky podmínily výrobní vlastnosti běloruských automobilů a postavily je na úroveň nejlepších zahraničních vzorů. Automobily se značkou BeIAZ se vyvážejí do mnoha zemí na světě.

AVIA byl lehký nákladní automobily československé výroby. Tento typ se vyráběl v letech 1968 až 1983 v národním podniku Avia v pražských Letňanech. V roce 1983 prošel tento typ nákladního vozidla rozsáhlou modernizaci a dále se začal označovat jako A 21/A 31. Základem pro výrobu celé typové řady vozidel byla licence zakoupená od francouzského výrobce Renault-Saviem. V Letňanech byla výroba motorů, kabin řidiče a kompletace podvozků pro dodavatele nástaveb. Nejvýznamnějším kompletním provedením vozidel z Letňan byly valníkové nástavby. Projekt výroby vozidel A 15/A 30 byl koncipován tak, aby kompletní vozidla bylo možno vyrábět v Československu, bez potřeby dovozu dílů ze zahraničí. Současně bylo při případných náhradách maximálně dbano na to, aby do vozidel vyrobených v Československu bylo možné montovat díly původních výrobců. Přestože rozběhové série vozidel byly montovány částečně z československých a částečně z původních dílů, určité konstrukční skupiny byly přizpůsobeny československým materiálům, normám a výrobním možnostem. Byla překonstruována původní jednookruhová brzdová soustava s podtlakovým posilovačem na dvouokruhovou soustavu s přetlakovým posilovačem. Proto byl motor vybaven kompresorem namísto vývěvy. Rotační vstřikovací čerpadlo bylo nahrazeno řadovým čerpadlem, s jehož výrobou již byly v Československu zkušenosti. Nově byly vyvinuty a vyráběny bezdušové pneumatiky, disková kola, spouštěč, alternátor, akumulátory, chladič, přístrojová deska, volant a některé další komponenty. Také elektrická výzbroj byla upravena pro přístroje vyráběné v Československu. Celá valníková karoserie včetně kování a oblouků s plachtou byla překonstruována na tuzemské materiály. Československé valníky měly dřevěné bočnice i podlahy na rozdíl od francouzské předlohy, která měla kovové bočnice.

Od konce 40. let až do roku 1992 se v československých věznicích používala soustava účelových platidel, jimiž se odsouzeným vyplácela, část mzdy za práci vykonávanou v rámci jejich zaměstnání ve vězeňském prostředí. Ve vězeňských kantinách se za ně mohly nakupovat hlavně potraviny a hygienické potřeby. Finanční odměňování a nákup v určených prostorách věznic stimuloval pracovní výkon odsouzených a působil na ně výchovně. Ze své mzdy kryli odsouzení náklady na výkon trestu, hradili škody a podporovali své rodiny. Část mzdy se jim ukládala na vkladné knížky. Zároveň šlo o naplnění jednoho z ustanovení, přijatých v roce 1958 rezolucí OSN jako Standardní minimální pravidla pro zacházení s vězni. Veřejnost s vězeňskými platidly do styku nepřicházela. Ojediněle však tato platidla za brány věznic unikla. Sloužily obvykle jako památka na vězeňské časy, nebo jako jakási relikvie pro určité společenské postavení v civilním životě.

Tato vodní elektrárna je největší přečerpávací vodní elektrárnou na Slovensku i svým instalovaným výkonem. Horní nádrž, umístěná v nadmořské výšce 1160 m nemá vlastní přítok. Elektrárna poskytuje zejména podpůrné služby pro elektrizační soustavu. Byla vybudována na středním toku stejnojmenné zdrojnice Váhu ve 2. polovině 20. století. Je součástí systému přehrad Vážské kaskády. Nádrž má objem 3,7 milionu. m³ vody. Elektrárna byla uvedena do provozu v roce 1981 a její průměrná roční produkce elektrické energie je 370,8 GWh.

MODERNÍ SPORÁK nebo varná jednotka budou pro maminku znamenat možnost vařit a péct rychle a úsporně. Proto nezapomeňte doma říci, že kvalitní, plynový, elektro-plynový sporák nebo varnou jednotku dostanete v každé speciální prodejně ŽELEZÁRSTVÍ, podniků Domácí potřeby. Výborný elektrický sporák dostat v každé speciální prodejně ELEKTRO, podniků Domácí potřeby. Všechny je můžete mít hned i bez šetření na účelovou půjčku. Nejdříve pojďme navštívit jednu z našich speciálních prodejen ŽELEZÁRSTVÍ. Protože sporáků zde uvidíme víc, řekněme si na úvod jejich společné znaky. Plynové i elektro-plynové sporáky jsou na svítiplyn, zemní plyn nebo propan-butan. Záleží jen na vás, který si vyberete. Každý ze sporáků má čtyři hořáky nové konstrukce s vertikálním uspořádáním. Mřížka, na kterou se kladou nádoby, je dvoudílná. Všechny mají nové a výborné tvarování plotny, takže kapaliny, které kypí, nezatékají do prostoru pod hořáky. Proto je jejich čištění velmi snadné a pohodlné. Vzhledově jsou velmi pěkné a jejich povrchové úpravě bota věnována náležitá pozornost. Plášť sporáku, mřížky a těleso trouby jsou smaltovány. Ostatní části sporáku jsou lakovány.

V období socialistického Československa šlo o maloobchodní prodejny (TUZEX, podnik zahraničního obchodu, ve kterém se prodávalo zboží zejména z kapitalistických zemí). Tato obchodní síť byla přístupná pouze občanům, kteří disponovali takzvaným devizovým účtem. Byli to obvykle pracovníci z různých odvětví socialistického hospodářství s místem výkonu práce v zahraničí (část mzdy dostávali v zahraniční měně, která se ukládala na jejich devizové účty) a aktiva přeměňovali za takzvané odběrné poukazy Tuzexu, lidově nazývané BONY, za které se domácímu obyvatelstvu i cizincům prodával tuzemské nebo zahraniční rozličné zboží (bony nebyly zpětně směnitelné a platily pouze na území ČSSR. V prvních letech existence Tuzexu odběrné poukazy (bony) platily jen 3 měsíce. V 80. letech to byl již jeden rok.) .Tuzex prodával zejména západní zboží, v menší míře domácí zboží určené k exportu, a to zejména takové, které jinak bylo v obchodní síti ČSSR nedostupné nebo nedostatkové. Prodával také podle individuálních požadavků zákazníků. Slovo TUZEX je zřejmě zkratka slov „tuzemský export“. Existence Tuzexu měla zaručit, že valuty od obyvatelstva i "devizových" cizinců nakonec získá stát. Navzdory úspěšnosti těchto maloobchodních prodejen, Tuzex v 90. letech minulého století nakonec zanikl.

Malá retro vzpomínka na jeden z nejmodernějších zdravotnických ústavů bývalého Československa.

Sanatorium Helios se nachází v pohledově v méně exponované poloze Štrbského Plesa, východně od Areálu snů. Kdysi pýcha československých klimatických ústavů je dnes chátrající stavbou v srdci Štrbského Plesa. Sanatorium sloužilo pro léčbu dospělých a dětských pacientů, který se budoval od roku 1967 a byl otevřen až po téměř tříletém přerušení jeho stavby z důvodu výstavby jiných objektů (pro Mistrovství světa v severském lyžování 1970).

Po otevření sanatoria Helios (1976) se jeho prvním vedoucím lékařem, stal MUDr. Lukáč. Helios patřil v době svého vybudování nejen mezi nejlépe vybavené léčebné ústavy v republice, ale i v celé střední Evropě. V nadmořské výšce 1350 metrů n. m. byl také nejvýše položeným klimatickým sanatoriem v Československu, které bylo specializováno na léčbu astmatu a chronických plicních onemocnění. V době otevření disponoval 359 lůžky, z toho 205 pro dospělé a 154 pro dětské pacienty a o jeho provoz se staral 153 členný kolektiv zdravotnických a provozních pracovníků. V roce 1979 se léčebný ústav Helios a komplex léčebných domů Hviezdoslav na Štrbském Plese spojily do společné organizace pod názvem Přírodní léčebné lázně Štrbské Pleso s kapacitou téměř 700 lůžek. V roce 1977 Helios oficiálně navštívila vládní delegace SSR (Slovenské socialistické republiky) v čele se soudruhem Peterem Colotkem (předseda vlády).

PROČ VYTVOŘILI RVHP

Díky sociálno-ekonomickým proměnám a internacionální pomoci Sovětského svazu dosáhly východoevropské socialistické země v roce 1948 vcelku předválečnou úroveň výroby. Jelikož v bratrských zemích existovaly společné ekonomické problémy, stal se rozvoj jejich vzájemné ekonomické spolupráce objektivní nezbytností. Kromě toho působil al zahraničněpolitický faktor: pomocí tzv Marshallova plánu z roku 1947 chtěli USA Rózsa svůj vliv al na východoevropské socialistické krajní. Proto SSSR a ostatní evropské země hledali a našli odpovídající formy spolupráce. umožňující využít přednosti socialistického systému.

VZNIK A ČLENOVÉ RVHP

Porada představitelů Bulharska, Československa, Maďarska, Polska, Rumunska a SSSR, která byla v lednu 1949 v Moskvě, vytvořila Radu vzájemné hospodářské pomoci, složenou - na základě rovného zastoupení - z představitelů zemí, které se na poradě zúčastnili. V únoru 1949 přijali za člena Albánie (na práci RVHP se přestalo účastnit v roce 1961), v říjnu 1950 NDR a v červnu 1962 Mongolsko. V roce 1972 vstoupila Kuba. Mezi RVHP a Jugoslávií v roce 1964 podepsaly dohodu. podle níž se SFRJ podílí na činnosti celé řady stálých komisi RVHP.