Kde bylo tam bylo kde se písek lil a voda sypala, byl jeden pionýrský tábor

Byla v něm spousta dětí a pionýrských vedoucích. Všichni celé dny bláznivě řádili a zábavy nebylo konce kraje. Každé ráno chodili na rozcvičku, nastupovali společně na hygienu a na snídani. Následoval ranní rozvod do zaměstnání a rozchod. A v čem bylo to zaměstnání? Nuž každému pionýrské vedoucímu podle chuti. Bylo vymyšleno toho tolik, že jsme to děti brali někdy, jako nutné zlo. Ale přiznám se - jen někdy. Ale ne, křivdil bych tím mým pionýrským vedoucím. Určitě to s tolika dětmi neměli jednoduché a ukočírovat desítky dětí ve skupině nebylo určitě nic jednoduché. A stále co mě z těch dob hřeje jsou - milé vzpomínky na tyto staré časy. Na časy, když mě moji rodiče odložili do pionýrského tábora, aby si alespoň jednou v roce odomně oddechli. I když jsem byl jako dítě v táboře pouze jednou (a to prosím pěkně v mezinárodním - na Ukrajině) mám z něj snad ty nejkrásnější dětské vpomínky. Kromě toho, že jsem tam ve svých deseti letech poznal kupu "mezinárodních" decek, poznal jsem tam, i jednu ukrajinskou plavovlásku. A jak ta za mnou plakala - ten poslední den před odjezdem, když jsem večer usínal s jejím jménem na rtech a ráno jsem se s úžasem probudil s napastován tváří (vrstevníci natírali své oběti zubní pastou a to hlavně tvář a někdy i celé nezakryté tělo během spánku, jako rozlučkový rituál) a nevěřil jsem vlastním očím cože mi to v noci stalo. Ach, kdeže jsou ty krásné časy našich prvních dětských lásek a prvního indiánského bojového pomalování zubní pastou značky Flóra. A co vy přátelé. Pamatujete si ještě na toto období? Najdete ještě fotografie s hrdou tváří a uvázaným pionýrskou šátkem na modré košili? Ano? Tak mi je is vaším příběhem pošlete!