Poslední Spartakiáda 1985

Byl jsem na poslední spartakiádě v historii bývalého Československa. Jako příslušník Československé lidové armády. Snad i dnes bych našel tu plechovou značku na níž jsem na Strahově stál v bílých trenýrkách a keckách. A snad by se mi ještě podařilo odcvičit prvních pár taktů z vojenské skladby. Dnes na to vzpomínám s úsměvem. Na ubytování na Vypichu (vojenské městečko v Břevnově na Vypichu pod Bílou horou), na ty probdělé noci plné nácviků, na podávanou snídani v jedenáct večer, na povinné jedení "vitamínových" tablet s jídlem pod dozorem důstojníků, na čaje plné bromu, na těch zraněných kluků, kteří nám občas spadly při letkách "z nebe" a kterých jsme nestihli zachytit (ne vždy se nám podařilo správně napočítat do taktů hudby a současně se pohybovat podle předepsaného scénáře ), té cesty do Prahy ve vlaku, když jsme spali na zemi i v uličkách vagónů, protože pro vojáka spací vůz v té době byl velký přepych, ale bylo to hezké. Nejhezčí na tom celém byl vždy ten závěr když jsme docvičili před plným Strahovem. Když zaburácel celý 300 tisícové hledisko - tak v té chvíli člověk zapomněl na ty měsíce dřiny, na ty sklenice piva, které nemohl na vycházce vypít, protože nás nikam nepouštěli a nacvičovalo se 3 x za 24 hodin i v rámci osobního volna vojáků a to převažne v noci, protože civili nacvičovali přes den a my armáda hlavně v noci,  ale pocit stát v 300 tisícovém strahovském kotli snad zažil jen Rolling Stones, který zde v postsocialistické éře koncertovali a JÁ !