NEJPOZORUHODNĚJŠÍ
Mezi majáky na pobřežích všech světadílů a ostrovů je velmi vera takových, která svou výškou, intenzitou světla, konstrukcí nebo něčím jiným jsou pozoruhodné – výjimečné. Například supermoderní maják byl postaven roku 1964 na mělčinách Prince Shoal u ústí kanadské řeky Saguenay. Je celý z oceli a nepřetržitě slouží námořníkům, které tam znepokojovali a ohrožovali i silné proudy, větry a velmi časté mlhy. U města Lenkoran na břehu Kaspického moře se do 30 m výšky vypíná již přes 115 let kamenný maják, nejjižnější na území Sovětského svazu. Osožný – jako každý jiný – a přitom i malebný je maják na Cukotském poloostrově. Je to zároveň památník na počest zasloužilého ruského cestovatele Semiona Ivanoviče Dežňova (1605 - 1673), který první tvrdil, že Asie není spojena se severoamerickým kontinentem a že je mezi nimi průliv. U Skagen, nejsevernějšího dánského města, upozorňuje lodě před nebezpečným mysem Grenen moderní maják. Nedaleko něj nedávno rekonstruovali - jako vzácnou historickou památku - maják z roku 1560. Podobá se studně na maďarské pustě. Je ze dřeva a ze středu nejvyššího místa jednoduché dřevěné stavby vyzdvihovali do výšky oheň v železném koši. Maják Guardafui na stejnojmenném mysu v severovýchodním Somálsku vidí námořníci z přímo neuvěřitelné vzdálenosti – až z více než 80 km. Je tak i díky tomu, že jej postavili na 246 m vysokém skále, a tedy zaoblenost zeměkoule, její tvar není až takovou překážkou. V podstatě platí pravidlo, že pokud navigátor na lodi je asi ve výšce 10 m nad hladinou - a maják je vysoký 60 m - první záblesk dostatečně silného světla zahlédne asi ze vzdálenosti 23 námořních mil. Nedaleko argentinského města Trelev nedávno skončily výstavbu majáku s nejmodernějšími počítači. Je to až 365 m vysoká věž a slouží také letadlům. Maják Los Rodeos na Kanárských ostrovech je známý tím, že je vidět také z obrovské vzdálenosti – až z více než 100 kilometrů Latarnik (polské jméno majáku) v Rozewě, na konci poloostrova Hel, je nejsevernějším v Polsku. Před časem byl pojmenován jménem spisovatele Štěpána Žeromského, který v něm žil a tvořil tři roky (1920 - 1923) a napsal tam i román Vítr od moře. Vypíná se na vysokém a strmém břehu Baltského moře. Každá loď, co se chce dostat do Gdaňského zálivu, musí projet vedle něj. Jeho světlo je vidět ze vzdálenosti 42 km. Systém majáků ve Finském zálivu patří k nejlepším a nejbezpečnějším na světě. Při plavbě od moře se nejprve zjevují majáky první linie se silnými světly. Navigátorům umožňují, aby po pobytu na moři zkontroloval trasu plavby podle přesných pozemních orientačních bodů a vyloučili chyby při dalším vytyčování směru. Tato linie majáků je řídká a z lodi je vidět vždy jen jeden. Pak se loď dostává do sféry majáků druhé linie. Jejich síť umožňuje navigátorům přesně určit polohu lodě podle dvou nebo tří viditelných majáků a poskytuje úplnější představu o konturách břehu. Třetí linie majáků umožňuje orientovat se v bezprostřední blízkosti břehu. Každý maják má svou vlastní světelnou charakteristiku, aby jej bylo možno bez omylu identifikovat. Je jí periodicita záblesků, síla světla, viditelnost a pod. Světlo majáků bývá stálé, zábleskové, skupinově-zábleskové, zatmívající se, skupinově-zatmívající se SYSTÉM FLASHING A OCCULTING.
Mezi desetitisíci majáky nejsou ani dva stejné. Jsou známé také plovoucí majáky a majáčky. Některé plovoucí majáky jsou umístěny na trvale zakotvených starých lodích s hlasitými zvony, proti mlhovou světelnou signalizací a jinými zařízeními. Známé jsou i malé plovoucí majáky. Jsou to světla v ochranných obalech zakotvená u pobřeží a mezi ostrovy na místech, kde je mělká voda a kde hrozí jiná nebezpečí. Velké hlídané majáky označují na speciálních mapách pro námořní kapitány W (watched — hlídané). Nehlídané, a tedy neobydlené majáky zapalují na dálku rádiem nebo fotobuňkou. Světla majáků jsou také různá. Pokud maják po krátkých záblescích zhasne déle, znají v něm námořníci zábleskový systém, neboli "flashing". U systému "occulting" maják déle svítí a zhasíná jen nakrátko. I když se může zdát, že "occulting" je lepší a umožňuje snáze zpozorovat maják, opak je pravdou. Fixní světlo není tak pozorovatelné jako zábleskové. Podobně ani opakující se záblesky nejsou tak markantní jako jeden – tři krátké záblesky s malými přestávkami. Nejlepší jsou jeden až tři půl vteřinové záblesky, po kterých následuje tří vteřinová nebo pět vteřinová pauza. Majáky s dlouhotrvajícím světlem se hledají stejně obtížně jako majáky s dlouhotrvajícími pauzami. Ze vzdálenosti několika mil je vidět maják ve dne jako špendlíkovou hlavičku. V noci však světlo umožňuje včas rozpoznat každý maják, ovšem pokud má dobrý "flashing". Nejčastěji svítí v majácích bílé světlo.
Červená a zelená světla jsou jen na malých majácích umístěných například na koncích mol, u vchodů do přístavů atp. Barevné filtry pohlcují totiž až 70 % intenzity bílého světla, což by u velkých majáků značně snížilo viditelnost. Největším nedostatkem nejsou však vzdálenosti či viditelnost světel, ale jejich nedostatečné udržování. Zejména na východoasijských mořích se stává, že navigační světla nesouhlasí ani s příslušným seznamem. Situaci tam stážují ještě rybářské čluny, které dlouhé hodiny plavou bez jakýchkoli světel. Plavba v takových podmínkách vyžaduje zvýšenou opatrnost a potřebnou zkušenost. Mezinárodní zásady o navigačních světlech z roku 1936 se ve světě nedodržují jednotně. Systém světel v majácích je dnes již velmi zdokonalen. Musí ho znát každý kapitán lodi i letadla, protože pomáhají také letecké dopravě. Použití elektromagnetických vln na majácích bude znamenat, že je lodivodi najdou i za mlhy nebo bouře. Přístroj, který by zazvonil v elektromagnetickém poli majáku, upozorni na jeho blízkost. Tato slova napsal velký ruský vědec A. S. Popov roku 1897. Tehdy byla fantazií, dnes jsou už dávno naplněné. Vývoj vědy a techniky poznamenal i majáky. V Japonsku již funguje několik majáků na sluneční energii, v Baltimore (USA) roku 1964 dali do provozu první plně automatizovaný maják s jaderným reaktorem, na Danger Point (Austrálie) již několik let pracuje maják s laserovými paprsky. Před časem postavili u pobřeží Estonska (nedaleko pověstných mělčin Tallinmadal) 31 m vysoký maják se supermoderním vybavení má všechny světelné a optické aparatury a zvukové signální přístroje pohání atomová energie. Maják ovládají z tallinského přístavu. Jaký je to propastný rozdíl oproti minulosti! V 15. století v těch místech stála majáková věž s otevřeným ohněm. Z majákových věží už dávno zmizely tyto ohně ze dřeva, zásoby dřevěného uhlí, smůly, tuku z velryb, nafta a podobné materiály. V mnoha majácích je i vysílačka, takže námořníkům na širém moři slouží i jako zdroje nejnovějších a důležitých zpráv. Jsou známé i takové moderní majáky, které vysílají zvukové signály nad i pod vodou. Pokud jednou začnou velká zaoceánská plavidla řídit na dálku z přístavů, majáky ani tehdy moc neztratí na svém významu. Byly, jsou a budou potřebné a užitečné.
Zdroj: Časopis Elektrón
