V rodině Bosákovců nebyly motory a dění kolem nich neznámou věcí. Otec byl aktivním sportovcem. jezdil na silničních motocyklech. A malý Emil už v mládí poznával taje motoristického světa. Jak se blížil věk dospělosti. tak u něj rychle rostla touha stát se závodníkem. Jablko však tentokrát padlo trošku dál od stromu. Emila začaly lákat automobilové soutěže. A tak není divu, že se v jeho garáži začala po večerech rodit soutěžní verze škodovky. K prvnímu startu chyběl jen krůček. Emil však udělal krok jiným směrem, než se očekávalo, do svatební síně. A protože v začínajícím manželství bylo třeba více jiných věcí než soutěžní automobil, ten změnil majitele. Skončila jedna epizoda Emilova života. Z Emila se stal vzorný manžel a pravidelný návštěvník motoristických akcí, zanícený fanoušek. Během studií v Žilině se zatoulal ve volném čase i na mistrovské akce našich nejlepších motorkářů. Emila závod zaujal, seznámil se s Pavlikem, jedním z těch, kteří na trati bojovali o prvenství, vyzvídal možnosti této disciplíny. Motokára ho lákala tak jako před několika lety soutěžní vůz. Když se Emil Bosák stal členem bratislavského automotoklubu Mládí a když dostal nabídku připravit na závod starší typ motokáry, neváhal. První starty poznamenala nezkušenost začínajícího závodníka a — věk motokáry Změna k lepšímu nastala koncem sezóny 1975, kdy si Bosák z vlastních prostředků a s pomocí SSM a naší redakce i mateřského automotoklubu koupil novou motokáru.
Výsledkem byl zisk druhé výkonnostní třídy a místo náhradníka pro letošní mistrovství Slovenska. Dalším nadšencem pro motokárový sport v rodině Bosákovců je i bratr Ľubomír, kteří je jeho mechanikem a veškerý volný čas tráví v garáži či na samotném závodě. Vraťme se však k Emilovi, jezdci. který na závodech startuje v barvách Elektronu. Jezdce, který má rád svou disciplínu, jednoho z těch, kdo chtějí pomoci k rozvoji této disciplíny. Tady je nyní jeho monolog.
„Závody motokár jsou skutečně zajímavou disciplínou, rozdíl v technice jízdy mezi károu a automobilem je obrovský. Na závodech motokár se téměř stále jezdí ve smyku, tomu se musí přizpůsobit i technika jízdy. Pro její dokonalé nacvičení je třeba 2 až 3 sezóny. Škoda, že motorkáři nemají větší možnosti pro tréninky, není dostatek speciálních trati. A tak se celý náš trénink často omezí pouze na tréninkové jízdy před závodem. A to je opravdu málo. Bylo by dobré, kdyby se motokárám věnovali zejména mladí začínající motoristé. Motokáry by měly být jakousi přestupní stanicí z hurtovnic. Motokáry by mohly stavět v pionýrských domech či učňovských odborných školách. A mělo by také vyrůst více nových speciálních trati pro závod motokár. mohlo by se na ně pamatovat například při budování auto-cvičišť svazarmovských autoškol. Jen tak bude úroveň slovenského motokárového sportu stoupat."
Zdroj: Časopis Elektrón
