Dnes koupíte snad všechno a hodně krát na jednom místě. Obchodních center je na cestě jako žížal po dešti. Dělnická třída se například neobešla bez pasty na mytí rukou (dominovala Solvina), v obchodech drogerie dominovaly toaletní mýdla (dominovala) Elida, lak na vlasy Libar, krém na ruce Indulona a voda po holení Pitralon. Pokud dnes narazím na ulici na známou pitralonovú vůni, okamžitě mě přepadne nostalgie starých časů. Zažít v dnešním smogových ethery Pitrlanon, je z mého pohledu skutečný labužnický zážitek, protože za starých časů tato vůně reprezentovala snad 7 chlapů z deseti. TOP kuřáci kouřili cigarety značky Sparta, stavbaři nejvíce cigarety značka Mars, něžné pohlaví dávalo přednost značce Clea a tzv BT-ečky.
Fotoaparáty (na kinofilm) a filmové kamery se prodávaly po skromně, protože digitální technika v tomto období pro široké masy neexistovala a výroba fotografií vyžadovala další vybavení, zručnost i zkušenosti. A tak jsme se chodili (nejen na občanský průkaz) fotit do fotoslužeb a o videích v dnešním pojetí se nám mohlo jen snít. Sice za socialismu zejména v oblasti výchovy mládeže existovaly tzv. kroužky, fotografické, filmařské, ale z přístrojů na socialistickém trhu nebyl velký výběr. Převládaly se většinou fotoaparáty sovětské výroby a ty lepší kusy pocházely z NDR zas stáli příliš peněz i na dělníka a natož na studenta. Ani kvalita fotografických filmů nebyla nijak oslnivá (FOMA). Zahraniční kinofilmy byly podstatně lépe, ale i dražší.
První plně automatické pračky byly představeny veřejnosti pod značkou Tatramat. Stali se velkým hitem a poptávka brzy převyšoval výrobní kapacity (komunisté celkově nechápali systém tržního hospodářství a vše i to co měl kapitalismus dobré, bezbřeze už jen z principu odmítali) a tak se tato pračka stávala časem tzv. podpultovým sortimentem. Tatramatka se prodávala tuším za 6 000 Kčs a pro rodinný rozpočet klasické socialistické rodiny to znamenalo, koupit si ji na půjčku. Pračka na svou dobu i přesto, že při ždímání poskakovala po koupelně představovalo pro naše mámy v podstatě Torno. Úlevu od monotónního praní a ždímání v klasických vířivých pračkách, hlavně na vesnicích, kde těch ratolestí běhajících po dvoře bylo o něco více než ve městě. Na sídlištích téměř v každém panelákovém domě, existovaly společné prádelny. Byly poměrně dobře vybavené (velkou průmyslovou bubnovou pračkou a průmyslovou žehličkou - tzv. Mangel) a časový pořadník v roce byl poměrně vytížen. Ačkoliv zde činžovní mámy prali zejména velké prádlo. První barevné televizory (za 23 000 Kčs což bylo 6 až 7x více, než za koupi černobílého) byly dovážené z Francie a byli již v té době zastaralé, protože evropa nabiehala na systém PAL, francouzi se nechtěli vzdát systému PASCAL. Dělnická třída si začala kupovat později dostupné televizory sovětské výroby Rubín (za 11 900 Kčs) s úhlopříčkou 59 cm, které přišly na trh v 70. letech. Ale i zde platilo většinou pravidlo - chem barevnou telku, musím si vzít půjčku.
Obchody s nábytkem neprekypovali takovou rozmanitostí, jakou vidíme dnes. Vyrábělo se na pětiletky a tomu se podobal i nábytkářský průmysl. V roce 1972 se prodalo 45 293 obývacích souprav a 15 043 ložnic. A lidé se tak říkajíc zařizovali na celý život (až destrukce nábytku). Dnes je věcí společenské prestiže vyměnit nábytek alespoň jednou za tři roky. Kdysi výrobky i cosi vydržely. Bylo zcela běžné, že chladnička fungovala nepřetržitě 20 a více let. Nejčastěji se kazily televizory a elektronkové rádia. Vše ostatní v podstatě bylo "na věčné časy". Dnes je situace zcela jiná a výrobek je zkonstruován tak, abyste si nový koupil už po dvou letech.
Patálie s potravinami?
Možná se někomu zdá, že byly, ale v globální rovině já osobně nevidím až takový diametrální rozdíl mezi standardem v tedy a dnes. V tedy bylo na trhu, pokud to tak nazvu méně padělků než dnes, dnes si člověk musí dávat opravdu pozor co kupuje, v tedy to kupující neřešil řešil se spíše problém nedostatku určitých tovarových sortimentů. Staré dobré známé bylo exotické ovoce. A to hlavně před Vánocemi. Dnes si můžete koupit i kamion mandarinek pro vlastní potřebu, v tedy jste dostali jen kilo, aby se ušlo i tím, co za vámi stojí v dlouhé řadě. Ale mělo to i své kouzlo. V tedy jste neviděli vyhozené exotické ovoce v kontejneru tak jako dnes (maximálně zapomenut kubánský pomeranč na dětském pískovišti, i ten tam dlouho nezůstal). Někdy už ani nevíme, co bychom si do těch úst dali. Nákupy se domů snášeli v tzv síťovka a plátěných taškách. Mít v té době dnešní igelitovou tašku s logem obchodního řetězce by v té době znamenalo být IN a určitě by si mládež v takové tašce nenosilo nákup, ale určitě něco jiného (pro image). Vajíčka se prodávaly v papírových sáčcích, mléko ve skleněných lahvích i mikrotenových sáčcích, z chleba si kupující mohl ukrojit čtvrtku a zbytek vrátit zpět do regálu, sortiment masných výrobků ani zdaleka nedosahovala standard na který jsme dnes zvyklí, ale jaksi se žilo. I dnes žijeme. Na rozdíl od 70. letech 20. století, končí v odpadu více potravin, než tehdy.
Reklama.
Dnes má reklama z mého pohledu otravný až nesnesitelný charakter. Je všude, je ohlupujúca, je na ulicích, v našich mobilech, v našich počítačích a dokonce i na záchodě od ní člověk nemá klid. Z dnešních reklam mám spíše pocit, že nejde ani tak o to, reklamovat cosi, jak se neustále ukazovat (a mediální se předjíždět kdo na to víc má), že existují a masírováním mého podvědomí neupadla do zapomnění. Prášky z roku na rok perou lépe, zubní pasty jsou ještě lepší, jen jaksi to ani na mém prádle a ani na mých zubech neznatelné. Pamatuji si (a není to tak dávno), když jsem byl v kině a pro filmem spustili první reklamní šot, nebudu jmenovat mobilního moderátora (ještě by mě snad zažalovali za svobodu slova), po prvních tónech a sekundách vyvolalo v kinosále ohlušující otravný povzdech . Reklamu za socialismu téměř nebylo vidět. Snad nejvíce v televizi. Na konci 60. let se na televizních obrazovkách začaly objevovat první reklamní šoty s jasně stanovenými kritérii, které měly za úkol zvýšit prodejnost výrobků (zprvu zejména pultových ležáků). Vývojem reklamy však nastal konzumní paradox, kde v pozdějších dobách se objevoval v reklamních spotech zboží, které nebylo téměř nikde dostat. Jaký to měl účel, nebo, kde soudruzi z NDR udelali chybu, nevedno.
Suma sumárum, jak jsem nákupy prožíval já.
Nakupování za socialismu bylo v podstatě nezbytností každodenního života, když lidé nechodili za nákupy, jako dnes - za zábavou a prešmejdiť regály a kochat se z toho, co bych si tak mohl dnes koupit, i přesto, že moje kreditka nemá ani zlatou, ani platinovou barvu, nakupování za socialismu mělo pro mě jakési kouzlo. Dětské kouzlo, protože v té době jsem byl prcek, který nejvíce prahnul v potravinách po čokoládě a gumových bonbónech. Ale pamatuji si na nákup našeho prvního černobílého televizoru, kde on, televizor se stal mekkou naší rodiny, zdrojem černobílé blikající atmosféry s jedním státním kanálem (později přibyl i druhý programový kanál) a se šťastným úsměvem při relacích typu Filmárik a Filmuška. Dnes mám televizor téměř v každé místnosti a ani mi to už jaksi nepřijde. Ani mým dětem. Jak mně za socialismu, když jsem se díval ve škole na obrazy Lenina, Engelse, Stalina, hesla a transparenty, vlajky a jiné. Byly pro mé dětské oči, nezajímaví a bral jsem je jako jakousi samozřejmost doby. I dnes se naše děti a vnoučata chovají v podstatě velmi podobně. Tablet, televizor, mobil je tak běžnou součástí této doby, že jejich nakupování se stává jakýmsi stereotypem. Děcka se z takových věcí snad tak netěší, jak jsem se těšil já, když mi kamarád koupili mého prvního angličák (malý plechový model autíčka) se kterým jsme jezdili snad všichni kluci z ulice po rímsah třípatrových zděných domech, kde po celém obvodu domu byla bílá římsa (naše závodní dráha). A když jsem už byl velký a když jsem si jsem si koupil své první auto, škodovku - híkal jsem od štěstí. Dnes? Pokud nevyměníte auto každé 4 roky, jste v podstatě ekonomický outsider. Už ani nejde o to nádherné kouzlo nakupování, jak o klasický konzum. Kupujeme věci, i když jejich vlastně ani nepotřebujeme. A kolikrát kupujeme jen proto, že se chceme ukazovat, že na to máme. A možná se mýlím, ale vidím to tak.
Chcete se vrátit v čase a znovu zažít to kouzlo z nakupování?
Před nedávnem jsem navštívilbazar, přímo v Michalovcích na východním Slovensku a po překročení vstupních dveří kromě stařeckého zápachu mě překvapila euforie z věcí, které jsem neviděl desítky let. Celá škála výrobků počínaje socialistickým realismem, přes polistopadové roky až po čínské leccos co se na Slovensko stihlo za ty roky podovážať a samozřejmě kopec harampádí současnosti. Ale řekněte mi. Kde je dnes možné zažít nákupní euforii vzpomínek na staré časy a zboží? Snad jen v bazaru. Ti mladší z vás netuší o čem píšu, ti ostatní, kteří si na to pamatují to možná ještě cosi říká a ti přece jen dříve narození si se mnou snad rádi zavzpomínají. Při nakupování těch starých již zapomenutých a nepotřebných věcí jsem znovu zažíval moje kouzlo z nakupování. Na co bude vzpomínat dnešní nákupní generace na sklonku jejich života, netuším. Možná na něco podobného. A možná jsem úplně mimo. Bodeť by :) .
