středa, 28 březen 2018 17:00

Nelehké nákupy, nebo svět bez konzumu

Napsal(a)
This article has words
Reading time is around minutes.
Reading difficulty level :
Ohodnotit tuto položku
(0 hlasů)

Možná, málo kdo z vás v současnosti zná pocit, jít do obchodu a nekoupit si v podstatě nic, protože výběr, je nelichotivý. A jak tomu bylo v 70. letech 20. století? No nebylo to jednoduché, zboží sice bylo jako tak dost, ale jeho sortiment nebyl z dnešního pohledu nijak oslnivý. Lhal bych, kdybych tvrdil, že se opravdu nedalo koupit nic. Dalo. Nakupování za starých časů se podobalo nakupování dnešních důchodců. Takzvané AKCE tur. Kde za starých časů se chodilo po prodejnách hledat, zda zboží, které si chci koupit skutečně mají, dnes (zejména důchodci) se chodí za zbožím, ale už s jiným cílem. S cílem nehledat zda je možné koupit, ale s cílem zda je možné koupit levnější. Představte si, dnes existují lidé, kteří se hodiny dokážou procházet po marketu s vozíkem sem a tam a čekat, až se v rozhlase rozezní: "Vážení zákazníci, právě snižujeme cenu masa ...". V podstatě se v tomto ohledu nic nezměnilo, jen sortiment podléhající tehdejší nákupní turistice se vyměnil za cenový. Na socialistických prodejních pultech (například s konfekcí) bylo sice poměrně velké množství zboží, ale mnohdy morálně zastaralého. Když soudruzi vytvářely pětileté plány budování národního hospodářství, kolikrát se skutečně celých 5 let vyráběl téměř tentýž sortiment. Ten, kdo dokázal obětovat ze své výplaty více peněz, nakupoval v TUZEXE. A co se tedy nakupovalo? Občas jsme čekali v dlouhých řadách (i) na ovoce, hledali známosti pro Podpultové zboží (s elektronikou, stavebninami ...) a nákup bonů za které se daly koupit například rifle, značková sportovní obuv, oblečení, lepší elektronika i zahraniční auta. Ti ostatní chodili v týchž nepropustné 20 let. I když přiznám se ne ve stejných, ale protože pokud se vyráběl tentýž sortiment 4 pětiletky, chodili jsme v nich opravdu dlouhá léta. Jasným příkladem byli (ti dříve narození si to určitě pamatují) známé filcové (důchodové) válenky. Babka k babca budou válenky. Říkalo se.

Dnes koupíte snad všechno a hodně krát na jednom místě. Obchodních center je na cestě jako žížal po dešti. Dělnická třída se například neobešla bez pasty na mytí rukou (dominovala Solvina), v obchodech drogerie dominovaly toaletní mýdla (dominovala) Elida, lak na vlasy Libar, krém na ruce Indulona a voda po holení Pitralon. Pokud dnes narazím na ulici na známou pitralonovú vůni, okamžitě mě přepadne nostalgie starých časů. Zažít v dnešním smogových ethery Pitrlanon, je z mého pohledu skutečný labužnický zážitek, protože za starých časů tato vůně reprezentovala snad 7 chlapů z deseti. TOP kuřáci kouřili cigarety značky Sparta, stavbaři nejvíce cigarety značka Mars, něžné pohlaví dávalo přednost značce Clea a tzv BT-ečky.

Fotoaparáty (na kinofilm) a filmové kamery se prodávaly po skromně, protože digitální technika v tomto období pro široké masy neexistovala a výroba fotografií vyžadovala další vybavení, zručnost i zkušenosti. A tak jsme se chodili (nejen na občanský průkaz) fotit do fotoslužeb a o videích v dnešním pojetí se nám mohlo jen snít. Sice za socialismu zejména v oblasti výchovy mládeže existovaly tzv. kroužky, fotografické, filmařské, ale z přístrojů na socialistickém trhu nebyl velký výběr. Převládaly se většinou fotoaparáty sovětské výroby a ty lepší kusy pocházely z NDR zas stáli příliš peněz i na dělníka a natož na studenta. Ani kvalita fotografických filmů nebyla nijak oslnivá (FOMA). Zahraniční kinofilmy byly podstatně lépe, ale i dražší.  

První plně automatické pračky byly představeny veřejnosti pod značkou Tatramat. Stali se velkým hitem a poptávka brzy převyšoval výrobní kapacity (komunisté celkově nechápali systém tržního hospodářství a vše i to co měl kapitalismus dobré, bezbřeze už jen z principu odmítali) a tak se tato pračka stávala časem tzv. podpultovým sortimentem. Tatramatka se prodávala tuším za 6 000 Kčs a pro rodinný rozpočet klasické socialistické rodiny to znamenalo, koupit si ji na půjčku. Pračka na svou dobu i přesto, že při ždímání poskakovala po koupelně představovalo pro naše mámy v podstatě Torno. Úlevu od monotónního praní a ždímání v klasických vířivých pračkách, hlavně na vesnicích, kde těch ratolestí běhajících po dvoře bylo o něco více než ve městě. Na sídlištích téměř v každém panelákovém domě, existovaly společné prádelny. Byly poměrně dobře vybavené (velkou průmyslovou bubnovou pračkou a průmyslovou žehličkou - tzv. Mangel) a časový pořadník v roce byl poměrně vytížen. Ačkoliv zde činžovní mámy prali zejména velké prádlo. První barevné televizory (za 23 000 Kčs což bylo 6 až 7x více, než za koupi černobílého) byly dovážené z Francie a byli již v té době zastaralé, protože evropa nabiehala na systém PAL, francouzi se nechtěli vzdát systému PASCAL. Dělnická třída si začala kupovat později dostupné televizory sovětské výroby Rubín (za 11 900 Kčs) s úhlopříčkou 59 cm, které přišly na trh v 70. letech. Ale i zde platilo většinou pravidlo - chem barevnou telku, musím si vzít půjčku.

Obchody s nábytkem neprekypovali takovou rozmanitostí, jakou vidíme dnes. Vyrábělo se na pětiletky a tomu se podobal i nábytkářský průmysl. V roce 1972 se prodalo 45 293 obývacích souprav a 15 043 ložnic. A lidé se tak říkajíc zařizovali na celý život (až destrukce nábytku). Dnes je věcí společenské prestiže vyměnit nábytek alespoň jednou za tři roky. Kdysi výrobky i cosi vydržely. Bylo zcela běžné, že chladnička fungovala nepřetržitě 20 a více let. Nejčastěji se kazily televizory a elektronkové rádia. Vše ostatní v podstatě bylo "na věčné časy". Dnes je situace zcela jiná a výrobek je zkonstruován tak, abyste si nový koupil už po dvou letech.

Patálie s potravinami?

Možná se někomu zdá, že byly, ale v globální rovině já osobně nevidím až takový diametrální rozdíl mezi standardem v tedy a dnes. V tedy bylo na trhu, pokud to tak nazvu méně padělků než dnes, dnes si člověk musí dávat opravdu pozor co kupuje, v tedy to kupující neřešil řešil se spíše problém nedostatku určitých tovarových sortimentů. Staré dobré známé bylo exotické ovoce. A to hlavně před Vánocemi. Dnes si můžete koupit i kamion mandarinek pro vlastní potřebu, v tedy jste dostali jen kilo, aby se ušlo i tím, co za vámi stojí v dlouhé řadě. Ale mělo to i své kouzlo. V tedy jste neviděli vyhozené exotické ovoce v kontejneru tak jako dnes (maximálně zapomenut kubánský pomeranč na dětském pískovišti, i ten tam dlouho nezůstal). Někdy už ani nevíme, co bychom si do těch úst dali. Nákupy se domů snášeli v tzv síťovka a plátěných taškách. Mít v té době dnešní igelitovou tašku s logem obchodního řetězce by v té době znamenalo být IN a určitě by si mládež v takové tašce nenosilo nákup, ale určitě něco jiného (pro image). Vajíčka se prodávaly v papírových sáčcích, mléko ve skleněných lahvích i mikrotenových sáčcích, z chleba si kupující mohl ukrojit čtvrtku a zbytek vrátit zpět do regálu, sortiment masných výrobků ani zdaleka nedosahovala standard na který jsme dnes zvyklí, ale jaksi se žilo. I dnes žijeme. Na rozdíl od 70. letech 20. století, končí v odpadu více potravin, než tehdy.

Reklama.

Dnes má reklama z mého pohledu otravný až nesnesitelný charakter. Je všude, je ohlupujúca, je na ulicích, v našich mobilech, v našich počítačích a dokonce i na záchodě od ní člověk nemá klid. Z dnešních reklam mám spíše pocit, že nejde ani tak o to, reklamovat cosi, jak se neustále ukazovat (a mediální se předjíždět kdo na to víc má), že existují a masírováním mého podvědomí neupadla do zapomnění. Prášky z roku na rok perou lépe, zubní pasty jsou ještě lepší, jen jaksi to ani na mém prádle a ani na mých zubech neznatelné. Pamatuji si (a není to tak dávno), když jsem byl v kině a pro filmem spustili první reklamní šot, nebudu jmenovat mobilního moderátora (ještě by mě snad zažalovali za svobodu slova), po prvních tónech a sekundách vyvolalo v kinosále ohlušující otravný povzdech . Reklamu za socialismu téměř nebylo vidět. Snad nejvíce v televizi. Na konci 60. let se na televizních obrazovkách začaly objevovat první reklamní šoty s jasně stanovenými kritérii, které měly za úkol zvýšit prodejnost výrobků (zprvu zejména pultových ležáků). Vývojem reklamy však nastal konzumní paradox, kde v pozdějších dobách se objevoval v reklamních spotech zboží, které nebylo téměř nikde dostat. Jaký to měl účel, nebo, kde soudruzi z NDR udelali chybu, nevedno. 

Suma sumárum, jak jsem nákupy prožíval já.

Nakupování za socialismu bylo v podstatě nezbytností každodenního života, když lidé nechodili za nákupy, jako dnes - za zábavou a prešmejdiť regály a kochat se z toho, co bych si tak mohl dnes koupit, i přesto, že moje kreditka nemá ani zlatou, ani platinovou barvu, nakupování za socialismu mělo pro mě jakési kouzlo. Dětské kouzlo, protože v té době jsem byl prcek, který nejvíce prahnul v potravinách po čokoládě a gumových bonbónech. Ale pamatuji si na nákup našeho prvního černobílého televizoru, kde on, televizor se stal mekkou naší rodiny, zdrojem černobílé blikající atmosféry s jedním státním kanálem (později přibyl i druhý programový kanál) a se šťastným úsměvem při relacích typu Filmárik a Filmuška. Dnes mám televizor téměř v každé místnosti a ani mi to už jaksi nepřijde. Ani mým dětem. Jak mně za socialismu, když jsem se díval ve škole na obrazy Lenina, Engelse, Stalina, hesla a transparenty, vlajky a jiné. Byly pro mé dětské oči, nezajímaví a bral jsem je jako jakousi samozřejmost doby. I dnes se naše děti a vnoučata chovají v podstatě velmi podobně. Tablet, televizor, mobil je tak běžnou součástí této doby, že jejich nakupování se stává jakýmsi stereotypem. Děcka se z takových věcí snad tak netěší, jak jsem se těšil já, když mi kamarád koupili mého prvního angličák (malý plechový model autíčka) se kterým jsme jezdili snad všichni kluci z ulice po rímsah třípatrových zděných domech, kde po celém obvodu domu byla bílá římsa (naše závodní dráha). A když jsem už byl velký a když jsem si jsem si koupil své první auto, škodovku - híkal jsem od štěstí. Dnes? Pokud nevyměníte auto každé 4 roky, jste v podstatě ekonomický outsider. Už ani nejde o to nádherné kouzlo nakupování, jak o klasický konzum. Kupujeme věci, i když jejich vlastně ani nepotřebujeme. A kolikrát kupujeme jen proto, že se chceme ukazovat, že na to máme. A možná se mýlím, ale vidím to tak.

Chcete se vrátit v čase a znovu zažít to kouzlo z nakupování?

Před nedávnem jsem navštívilbazar, přímo v Michalovcích na východním Slovensku a po překročení vstupních dveří kromě stařeckého zápachu mě překvapila euforie z věcí, které jsem neviděl desítky let. Celá škála výrobků počínaje socialistickým realismem, přes polistopadové roky až po čínské leccos co se na Slovensko stihlo za ty roky podovážať a samozřejmě kopec harampádí současnosti. Ale řekněte mi. Kde je dnes možné zažít nákupní euforii vzpomínek na staré časy a zboží? Snad jen v bazaru. Ti mladší z vás netuší o čem píšu, ti ostatní, kteří si na to pamatují to možná ještě cosi říká a ti přece jen dříve narození si se mnou snad rádi zavzpomínají. Při nakupování těch starých již zapomenutých a nepotřebných věcí jsem znovu zažíval moje kouzlo z nakupování. Na co bude vzpomínat dnešní nákupní generace na sklonku jejich života, netuším. Možná na něco podobného. A možná jsem úplně mimo. Bodeť by :) .

Číst 1093 krát
R.F.K.

Šéfredaktor magazínu

Média

Galerie Obrázků

Zanechat komentář

Zverejnenie komentára z dôvodu neúnosných reklamných aktivít niektorých návštevníkov podlieha schváleniu administrátorom. Tým ale nie je dotknutá sloboda slova, ak nie sú porušené pravidlá tohoto portálu. Komentáre sú následne zverejnené do 24 hodín.

 

Vyhľadávanie

 

70. léta normalizace

Sklenka vína ti neuškodí, a plnou bečku nevypiješ.

Slovácké přísloví

Jiří Menzel

Tolerance není lhostejnost, ale moudrá víra, že i ten druhý může mít pravdu.

 

ONLINE

Právě přítomno: 376 hostů a žádný člen

Nedal pán boh svini rohy, ani žene mužské nohy.

Slovenské príslovie

 

Socializmus

  • Nové autobusy Karosa
    Nové autobusy Karosa Z TOVÁRNÍ HALY VYSOKOMÝTSKÉ KAROSY vyjel 21. července poslední autobus řady Š 11 (celkem jich vyrobili 26 669) a od…
 

Připravované články

Rozhovor pomocí hvízdání? A proč ne.

Rozhovor pomocí hvízdání? A proč ne.

Technika vyluzování zvuku v podstatě není odlišná od běžného hvízdání. Hvízdat lze zaokrouhlením obou rtů nebo pomocí prstů v různých polohách.

Datum zveřejnění:
%PM, %01 %500 %2024 %13:%dub


Loading ...
Magazín retro spomienok so širokým časovým tématickým obsahom z obdobia bývalého Československa.
Retromania 2010 - 2024. Všetky zobrazené ochranné známky, fotografie a informácie sú majetkom ich oprávnených vlastnikov.
Tento projekt zrealizovalo holdysoftware.sk

Tyto webstránky využívají soubory Cookies. Pokud pokračujete bez změněných nastavení cookies, souhlasíte s jejich použitím. Přečtěte si informace o tom, jak používáme cookies a jak je můžete odmítnout nastavením svého prohlížeče.