Mizející George a vonící Tucan
Jezero George na Aljašce (má rozlohu přes 200 km2) ve skutečnosti existuje pouze v zimě. Jeho hranici ze tří stran tvoří ledovce. Každý rok na jaře se ledovce začnou pomalu zmenšovat a taje i okolní sníh. Tehdy vody jezera George prolamují řadu a vlévají se do řeky Nic. Jezero naprosto mizí... Obyvatelé australského města Perth se těší z vonícího jezera Tucan. Jeho vůni cítit až na několik kilometrů. Proč a jak je to možné? Odborníci zjistili, že u řeky, která vtéká do jezera, rostou silně vonící rostliny. Pyl z nich padá do řeky, a tak se dostává do jezera Jezero Tucan využívá velká prádelna v Perthu - v jeho vodách provoní prádlo svých zákazníků.
Dno teplejší než povrch
Asi 45 km jižně od města Kyzyk (Rusko) se nachází jezero Dušol - jezero s horkým dnem. V létě mívá jeho povrch 23 - 26 stupňů a na dně je studenější - než všechna jezera na světě - ale naopak, ještě teplejší až o 9 -11 stupňů! Vědci tento pozoruhodný jev vysvětlují koncentrací slunečního tepla v bahnistých vrstvách - slaná voda se v hloubce více zahřívá než na povrchu. Jinou zvláštností tohoto jezera je, že jeho břehy jsou z pískovců jurského původu a dno má pokryté – minerálním jílovitým bahnem. Známý sovětský časopis Sputnik nedávno oznámil, že vysoce kvalitní slané roztoky v jezeře, jeho léčivé bahno a minerální vody jej samy o sebe dělají vynikajícím sanatoriem.
Bloudící Lobnor a záhada Čadského jezera
Roku 1876 objevil ruský cestovatel N. M. Prževalskij v poušti Takla-Makan v západní Čině jezero Lobnor. Je to neobyčejně zajímavé jezero: nemění jen tvar, ale i polohu, a nejednou – například roku 1923 – už úplně zmizelo. Švédsko-činská výprava v letech 1928-1931 zjistila, že jeho plocha má 2000 km2, ale roku 1942 byla již dvojnásobná! A přestože bylo až 5 metrů hluboké, 100 kilometrů dlouhé a 50 kilometrů široké, roku 1955 opět úplně zmizelo, změnilo se na solnou poušť. Vysvětlení tohoto mimořádného úkazu je jednoduché: Dvě řeky, které vtékají do jezera, během jarních záplav mění koryta, a tak i jezero mění plochu, čili vzniká a zaniká na různých místech. A tehdy, když řeky mají málo nebo velmi málo vody, Lobnor zcela zmizí, neboť ho řeky „nenapojí". Podobných jezer v asijských pouštích je více. Například v poušti Gobi se "bloudící" jezero jmenuje Alašam. Na africkém kontinentu je to zase Čadské jezero - i ono už nejednou změnilo své břehy.Navíc o tomto jezeře se šířily ještě v minulém století různé zprávy: prý napájí všechny africké řeky a je spojeno pod zem s mořem. cestovateli Heinrichu Barthovi vděčíme i za zjištění, že Čadské jezero má pouze přítoky a žádný odtok.
NejzajímavějšíTrinidad
Na světě je několik Trinidadů: tak se jmenují města na Kubě, v USA, Bolívii, Panamě (Puerto Trinidad) i v Uruguayi; řeka (Rio Trinidad) i dva ostrovy na východním pobřeží Jižní Ameriky. Nejzajímavější ze všech Trinidadů je ostrov nedaleko Venezuely. Nacházejí se na něm asfaltová jezera, která vydatně slouží lidem. Největší - Pitsch Lake má rozlohu 46 ha a přestože je hluboké 50 -90 m, každý po jeho povrchu chodí a nikomu ani na mysl nesejde vzít si záchranný pás. Vždyť v tomto jezeře - jako v jednom z mála na světě - si nikdo ještě nezaplaval a ani si nikdy nezaplave. Dělníci na povrchu Pitsch Lake kladou kolejnice úzkokolejné železnice a do vagónů „nakládají jezero“ — asfalt. Odvážejí ho do rafinerie, kde jej čistí a nakládají do sudů. Hladina jezera Pitsch Lake klesá velmi pomalu, přestože z něj vytěžily už tisíce .
Miniaturní „mrtvé moře“
Při Chomutově pod Krušnými horami se rozprostírá Kamencové jezero, které by se mohlo jmenovat i maličkým "Mrtvým mořem". Je přibližně tak velké jako Štrbské pleso, má rozlohu přes 16 ha a jeho maximální hloubka je 3,3 m, ale nežijí v něm žádné ryby, jen velmi malý počet živočichů a rostlin.Na místě Kamencového jezera byl kdysi kamencový důl Kryštof. Začátkem 19. století jej postupně zatopili, a tak vzniklo jezero téměř bez života, které volají Mrtvým rybníkem.Nasadit do něj ryby by bylo zbytečné, neboť jeho vody obsahují řadu nerostných soli, jiným zajímavým jezerem u nás je Tfihrázný rybník nedaleko Olšian na Moravě, voda z něj teče přes Dyju, rybník u Horního Meziříčka a říčka Nežárka - do dvou moří, Černého i Severního.
Pověst a vědecká verze o Issyk-Kur
Vysokohorské jezero tohoto jména (znamená to Horké jezero - podle horkých a léčivých pramenů, které vyrážejí z jeho dna) se nachází u Frunze, hlavního města sovětského Kyrgyzstánu. Snad každému, kdo pluje parníkem po tomto jezeře se zdá, jako by na jeho dně byly rozličné stavby, celé středověké město s hradbami, minarety a věžemi. Vědecká expedice roku 1958 dokázala, že jsou tam opravdu zbytky města. Archeologové - potápěči vynesli ze dna cihly a středověké zbraně. Tamní obyvatelé o jezeře rádi vyprávějí poutavou pověst. Podle ní přesně tam, kde je dnes Horké jezero, byla města a vesnice Vládl tam moudrý, ale podivný chán. Nikdy ho nikdo neviděl, kromě holičů, kteří ho stříhali a holili, ale ani oni nemohli prozradit panovníkovo tajemství, neboť všechny dal postupně a hned poté, co ho ostříhali a oholili, popravit. Nakonec však zůstal jen jeden holič a tomu vladař slíbil život a svobodu, neprozradí-li ono tajemství, které stálo už tolik životů — chán měl oslí uši! Holič slib dodržel dlouhá léta, ale pak najednou se už nedokázal opanovat a o oslích uších promluvil alespoň hluboké kamenné studně ... Jeho slova ozvěnou doznívala v kamenných útrobách studny, říkají se v pověsti, jak ji zachytil sovětský publicista S. V. Uzin. Jakmile však dozněla poslední ozvěna, v hlubinách studny cosi zašumělo, sevřelo, zašprachotalo... Hluk narůstal neuvěřitelně rychle. A najednou přes okraj studny se vyvalil mocný a dravý proud vody, který s hrozivou rychlostí zaplavoval okolí. Voda se valila a valila. Zaplavovala pole, Louky, vesnice, města. Neznámo, jak dlouho trvalo, než stoupla do takových výšek, v jakých je dnešní hladina jezera. Potopu nikdo nepřežil. Všichni byli za živa pohřbeni v temném vodním propadlišti, které se dnes nazývá Issyk - Kur. Tolik pověst. Vysvětlení vědců zní samozřejmě jinak, i když pravda existuje více verzí. Podle jedné napsal S. V. Uzin, nálezy jsou stopami po pustošení, které tam po sobě zanechaly nájezdy Čingischánových hord. Zanedlouho po těchto nájezdech voda jezera z dosud neznámých příčin stoupla a zaplavila zřícené osady a města. Druhá verze hovoří io tom, že hladina jezera se postupně zvedala a lidé se stěhovali výše na svahy hor. Jenže proč pak nálezy pod vodou svědčí o tom, že lidé spěšně opouštěli své příbytky a zanechávali po sobě vše ve zmatku a nepořádku? Nejpravděpodobnější je třetí verze. Podle ní kdysi dávno došlo v těchto končinách ke geologické katastrofě, k prudkému zemětřesení a sesunům půdy, a ty zpustošily veškerou místní civilizaci. Takové tektonické změny jsou odedávna příznačné pro zdejší masivy horstva Tchien-šan (Tan-šan). S katastrofou zřejmě souvisel i průval spodních vod či pramenů, uvězněných dříve ve skalních masivech, které zaplavily celé údolí mezi hřebeny Kungei-Alatau a Ter-skei-Alatau.
Směr toku - zpět
Sovětská řeka ŠUJA (pramení v jezeře Ukšozeru v Karélii) je dozajista jedinou řekou na světě, která teče - zpět. Každý rok mění směr svého toku patnáct až dvacetkrát a nakonec se vlévá zpět do zmíněného jezera. Tento zajímavý jev způsobují periodické výkyvy v intenzitě pramenů, které napájejí jezero i řeku. Když jejich činnost slábne, hladina jezera klesá a řeka se obrací zpět. Další zajímavá řeka v Sovětském svazu Delkju prameni ve východosibiřských horách Suntar-Chajata a její dvě ramena vtékají podobně jako 11 zmíněné odtoky našeho - hrázního rybníka - do dvou moří. Pravé rameno Delkji Ochotská směřuje na jih a ústí do Ochotského moře, druhé rameno Delkju Kujdusunská se vlévá do řeky Kujdusunu a ta do Indigirki, která vtéká do Severního řadového oceánu.
Překvapující zprávy
Naše země je obrovská a kdo by vyrátal všechny kuriózní řeky a jezera na jejím povrchu? Bylo by to dost obtížné — i proto, že noviny a zeměpisné časopisy na celém světě občas zveřejňují zprávy o objevech dalších zvláštních jezer a řek. Mnohem častěji však oznamují nová a zajímavá fakta o již známých jezerech a řekách:
- Norští geologové objevili asi 200 km od Osla, v provincii Telemark, pod sladkovodním jezerem Tokk „jámu“ se 7,5 mil.m 3 slané mořské vody, jedná se o největší geologickou záhadu svého druhu... (1961)
- Ke zvláštnostem jakutské tajgy patří i Kachinajdachské, tzv. „ohnivé“ jezero nedaleko Vilujska. Přezdívku \"ohnivé\" dostalo podle toho, že na jeho březích vidět polámané, napůl spálené stromy, kusy uhelné strusky a přímo jako v peci vypálené hroudy hlíny. Legenda o tom říká, že jezero kdysi hořelo. Vědci dlouho neuměli vysvětlit tuto záhadu. dali za pravdu legendě, podle geologických výzkumů totiž jezero vzniklo na místě velkého podzemního požáru.Před 2000, možná 3000 lety vznikl v hloubce 50 metrů samozánět kamenného uhlí.Když uhlí shořelo, půda se sesunula a jámu zaplnila voda. se nahromadila voda a plyn. Když se podzemní plamen - dostal k těmto místům, plyn se vznítil a vzniklé vodní páry způsobily obrovské výbuchy. Vlny jezera polámaly stromy, oheň je zapálil a spekl okolní hlínu. září začala pracovat dočasná vědecká výzkumná stanice vedená sovětským vědcem lgorem Zotikovem na jezeře Vanda, u antarktické základny USA Mack Muerdo, nedávno tam totiž objevili v pěti a půl kilometrovém jezeře pod silnou vrstvou řady v 60 m hloubkách vrstvy vody, které dosahují. Celsia! Další měření ukázala, že slanost vody dosahuje 15násobku slanosti mořské vody. Nyní zkoumají vědci další úkazy, které osvětlí původ tohoto záhadného úkazu v chladné Antarktidě. (1965)
- Sto kilometrů dlouhé a 60 km široké je podzemní sladkovodní jezero, které objevili nedávno sovětští geologové nedaleko hlavního města Kazašské SSR Alma-Aty. Teplota jezerní vody dosahuje na některých místech 40 - 42 stupňů Celsia. Odborníci ji proto navrhují využít v alma-atských domácnostech, při zavlažovacích pracích a v živočišné výrobě v kazašských kolchozech. (1971)
- Tři teplá jezera objevila ve výšce 2100 metrů nad mořem v horách severního Ťan-šanu. Na dně jezer má voda teplotu až 50 stupňů Celsia! Jezera napájejí proudy mineralizované vody se zvýšeným obsahem soli a siro-vodika stoupající z velké hloubky tektonickou trhlinou v zemské kůře... (1972)
- Slané Belasé jezero na jihu pouště Karakum v Turkmenistánu skrývá dodnes neobjasněnou. Jeho vrchní voda se i za největších, par zahřívá jen nepatrně, naproti tomu teplota vody v hloubce a na dně jezera dosahuje až 50 stupňů Celsia, a to dokonce iv zimě, kdy povrch jezera pokrývá silná vrstva ledu. Zpočátku si vědci mysleli, že tento jev zapříčiňují teplá zřídla, ale výzkumem zjistili, že jich tam není. Sovětští odborníci se domnívají, že vysokou teplotu vody na dně vyvolávají mnohé minerály. Teplo přebírají ze zemského povrchu ohřívaného sluncem a uskladňují jej v hloubce. (1973)
Zdroj: Časopis Elektrón
