• V ordinácii žena lékaři:
— Pane doktore, napsal byste mné neschopenku? Boleji rné nohy.
— Jaké máte zaméstnáni? — Jsem šlapka.
• K lekárovi príde zdravý nemocný s prosbou:
— Pán doktor, chcel by som si konečne dokončiť chliev a potreboval by som byť tri dni práceneschopný. Urobite mi to? A vzápati postavi pred neho na stôl fľašu francúzskeho koňaku.
Lekár fľašu schová a vyčítavo vraví:
— Vy ste strašný človek! Nedostatok času nahrádzate ešte aj nedostatkom charakteru.

Během velké hospodářské krize se fabrika dostala do finančních problémů, obrat nastal až válečnou konjunkturou. Na konci 2. světové války podnik byla výroba v továrně zastavena. V roce 1946 z fabriky vzniká národní podnik Slovenské bavlnářské závody. V roce 1948 došlo ke znárodnění podniku a podnik prošel modernizací. O rok později (1949) se podnik přejmenoval na bavlnářských závody Vladimíra Iljiče Lenina. Pod tímto názvem zůstal podnik následujících 40 let. Během jejího nejúspěšnějšího období v 60. a 70. letech 20. století zaměstnávala až 5 000 lidí nejen z Ružomberka a okolí, ale i z ostatních států socialistického tábora. Chodili sem na stáže i dělníci z Kuby. V roce 1962 započala výstavba 3. tkalcovny s cílem rozšířit výrobní kapacitu s expanzí na západní trhy. Na západ se v té době vyváželo více než 50% celkové výrobní produkce. V roce 1990 vznikají bavlnářské závody státní podnik, Ružomberok. V červnu toho roku se mění název na Texikom.

Přichází rok 1994 a s ním i prohlášení obchodní soutěže na prodej podniku. Účetní hodnota majetku a textilní výroby byla v tedy více než jedna miliarda slovenských korun. Privatizace podniku se zrealizovala za přibližně 140 milionů korun a tato částka nebyla nikdy úplně zaplacena. Po privatizaci začala textilka upadat až nakonec dochází k úplnému zastavení výroby a zdevastované celého areálu. Dnes se v areálu továrny nacházejí sklady různých firem a chátrající budovy.

TATRASKLO - Trast sklárskych podnikov v Trnave.

• Spojené sklárne v Lednických Rovniach
• Stredoslovenské sklárne v Poltári
• Slovenské závody technického skla v Bratislave
• Skloplast v Trnave
• Skloobal v Nemšovej

SLOVAKOTEXT - Trast textilných, odevných a pletiarskych podnikov v Trenčíne.

• Bavlnárske závody V. I. Lenina v Ružomberku
• Závody MDŽ v Bratislave
• Závody 1. mája v Liptovskom Mikuláši
• Tatraľan v Kežmarku
• Ľanárske a konopné závody v Holíči
• Lykové textilné závody v Revúcej
• Slovena v Žiline
• Merina v Trenčíne
• Poľana v Lučenci
• Tatrasvit vo Svite
• Slovenska v Banskej Bystrici
• Pleta v Banskej Štiavnici
• Trikota vo Vrbovom
• Odevné závody v Trenčíne
• Makyta v Púchove
• Odevné závody kapitána J. Nálepku v Prešove
• Zornica v Bánovciach nad Bebravou

SLOVCEPA - Trast podnikov priemyslu celulózy a papiera s generálnym riaditeľstvom v Banskej Bystrici. V roku 1978 mal 17 370 pracovníkov, priemerný mesačný zárobok bol 2 420 Kčs, produktivita práce na pracovníka 22 9000 Kčs.

• Juhoslovanské celulózky a papierne v Štúrove
• Severoslovenské celulózky a papierne v Ružomberku
• Bukóza vo Vranove nad Topľou
• Grafobal v Skalici
• Harmanecké papierne v Harmanci
• Chemicelulóza v Žiline
• Turčianske celulózky a papierne v Martine
• Slavošovské papierne v Slavošovciach
• Gemerská celulózka a papiereň v Gemerskej Hôrke
• Drevokup v Ružomberku
• Slovpap. Obchod. Podnik v Bratislave
• Výskumný ústav papiera a celulózy v Bratislave
• Projektová organizácia Celprojekt v Ružomberku

Slovchémia – Trast podnikov chemického priemyslu: V roku 1978 zamestnával 63 505 pracovníkov.

• Slovnaft Bratislava, Vybudovali 1957-1963, postupne sa rozširoval, v Roku 1978 mal 8 173 pracovníkov.
• Chemické závody Juraja Dimitrova v Bratislave
• Matador v Bratislave
• Benzinol v Bratislave
• Chemika v Bratislave
• Petrochémia v Dubovej
• Chemické závody Wilhelma Piecka v Novákoch
• Chemolak Smolenice
• Považské chemické závody v Žiline
• Slovenské lučobné závody v Hnúšti
• Duslo Šala
• Chemko strážske
• Fosfa Poštorná
• Chemlon v Humennom
• Chemosvit vo Svite
• Slovenský hodváb v Senici
• Gumárne 1. mája v Púchove
• Gúmárne SNBP v Dolných Vesteniciach
• Plastika v Nitre

VSŽ Košice.

• Výstavba Východoslovenských železiarní začala v roku 1960. Prvý valcovaný plech za studena sa vyrobil v roku 1964. Prvá vysoká pec začala prevádzku 1965, Prvú oceľ vytavili v roku 1966. V roku 1976 pracovalo v podniku 23 302 robotníkov.

Závody ťažkého strojárstva (ZTS), generálne riaditeľstvo so sídlom v Martine, okolo 70 000 pracovníkov.

• ZTS Martin n.p.
• ZTS Detva n.p.
• ZTS v Dubnici nad Váhom
• ZTS v Košiciach n.p.
• ZTS Bratislava
• ZTS v Komárne

Účelové organizácie Závodov ťažkého strojárstva:

• Martimex v Martine
• ZTS projekčno organizačný ústav v Banskej Bystrici
• ZTS obchodný podnik v Banskej Bystrici
• ZTS ústav technológie a racionalizácie v Bratislave
• ZTS výskumný ústav pre stavbu lodí v Komárne
• ZTS Elektrotechnický výskumný ústav v Novej Dubnici
• ZTS Výskumný a vývojový ústav v Martine
• ZTS Výskumný a vývojový ústav vo Zvolene
• ZTS Výskumný a vývojový ústav v Košiciach
• ZTS Výskumný ústav hydraulických mechanizmov v Dubnici

Závody 29. augusta (ZDA), národný podnik v Partizánskom.
Výroba obuvi:

• v roku 1950=11,1 milión párov obuvi
• v roku 1960=20,7 milión párov
• v roku 1970=28,3 milión párov
• v roku 1980=32,8 milión párov

Hlinikáreň – Závod SNP v Žiari nad Hronom.

• v roku 1980 mal 16 000 pracovníkov. Produktivita práce na pracovníka v roku 1980 bola 41 1000 Kčs.

Závody inžinierskej a priemyselnej prefabrikácie – národný podnik so sídlom v Bratislave.

Trast podnikov drevárskeho a nábytkárskeho priemyslu so sídlom v Žiline.

• Bučina Zvolen
• Drevina Turany
• Drevoindustria Žilina
• Smrečina banská Bystrica
• Preglejka Žarnovica
• Piloimpregna Košice
• Mier Topoľčany
• Západoslovenské nábytkárske závody Bratislava
• Tatra nábytok Pravenec
• Nový domov v Spišskej Novej Vsi

Koncern: Slovenské energetické podniky.
So sídlom v Bratislave v roku 1978 mal 20 000 pracovníkov, priemerný plat bol 2 837 Kčs. Produktivita práce na pracovníka 307 887 Kčs.

• Koncern Elektrárne Vojany vo Vojanoch
• Koncern Elektrárne Nováky
• Koncern Vodné elektrárne v Trenčíne
• Koncern Atómové elektrárne v Jaslovských Bohuniciach
• Koncern Stredoslovenské energetické závody v Žiline
• Koncern Východoslovenské energetické závody Košice
• Elektrovod v Bratislave

Slovenské energetické strojárne S.M. Kirova v Tlmačoch.
Bol monopolným výrobcom komponentov pre jadrový program na Slovensku.

Slovenské lodenice. Od roku 1979 Závody ťažkého strojárstva,národný podnik v Komárne.

Slovenské magnetizové závody v Košiciach Sovoje energetické závody sa nachádzali:

• v Hačave
• v Jelšave
• v Lovinobani
• v Košiciach
• v Lubeníku
• v Banskej Belej
• v Kalinove
• v Kunovej Teplici

Naftový a plynárenský priemysel. Generálne riaditeľstvo v Bratislave. V roky 1978 pracovalo v podniku 7 000 pracovníkov, mesačný zárobok bol 2 740 Kčs, v cenách 1978, produktivita práce na pracovníka bola 208 000 Kčs.

Trast podnikov Pivovary a Sladovne v Bratislave

• počet pracovníkov v 1977 bol 5 786, produktivita práce na pracovníka bola 289 000 Kčs, mesačný plat 2 230 Kčs
• Slovenské sladovne národný podnik v Trnave začlenený do GRT Pivovary a sladovne v Bratislave

LIKO
Trast podnikov konzervárskeho, liehovarníckeho, mraziarenského, rybného a škrobáre nského priemyslu v Bratislave. V roku 1977 v podniku pracovalo 10 460 pracovníkov, mesačný zárobok 2 164 Kčs, Produktivita práce na pracovníka bola 247 000 Kčs.

• Slovlik v Trenčíne
• Stredoslovenské konzervárne a liehovary v Liptovskom Mikuláši
• Frukona v Prešove
• Slovenské škrobárne v Trnave
• Mraziarne v Bratislave

Slovakofarma v Hlohovci: začlenený do VHJ Spofa v Prahe.

• závod Liečebných rastlín v Malackách

Cementárne a vápenky generálne riaditeľstvo Trenčín.

• Stredoslovenké cementárne Banská Bystrica
Východoslovenské cementárne a vápenky Košice
• Západoslovenské cementárne a vápenky Bratislava
• Azbestocementové závody Nitra
• Výskumný a vývojový ústav maltovín v Trenčíne
• Cementáreň Lietavská Lúčka
• Ladecká cementáreň Ladce
• Hornosrnianska cementáreň Horné Srnie
• Cementáreň Bystré v Bystrom
• Stupavská cementáreň Stupava

Trust podnikov Spojené strojárne a smaltovne

• CALEX Zlaté Moravce
• Elektrosvit Nové Zámky
• Kovosmalt Fiľakovo
• Slovenská armatúrka Myjava
• Srojsmalt Medzev
• Strojsmalt Pohorelá
• Tatramat Poprad
• Obchodnoservisný podnik Strojsmalt Piešťany
• Ústav pre rozvoj strojárskeho spotrebného tovaru Piešťany

Strojstav – n.p. v Bratislave.

• závod v Bernolákove
• závod v Novom Meste nad Váhom
• závod v Záhorskej Vsi
• závod v Sečovciach
• závod v Šahách
• závod v Prešove
• závod v Senci
• stredisko obchodno-technických služieb v Bratislave – v Devínskej Novej Vsi

Zdroj: ondrias.sk {youtube}ElqKwPYPCow{/youtube} {youtube}Z-FGSST_ff8{/youtube} {youtube}lUcR-0muAJM{/youtube} {youtube}lXRMPQXeAdo{/youtube}

Pohraniční stráž byla zřízena v roce 1951 podle vzoru sovětského pohraničního vojska. Hlavním úkolem pohraniční stráže bylo garantovat uzavřenost hranic. Pohraniční stráž mohla proti narušitelům hranic za stanovených podmínek ve služebním řádu použít střelnou zbraň. Většina narušitelů hranic tehdejšího Československa byla pohraniční stráží v úseku státní hranice zadržena. Ale mnoho přeběhlíků bylo i zastřeleno. Wikipedie říká, že v letech 1948 - 1989 zemřelo celkem 654 pohraničníků, z toho většina na základě nehody, sebevraždy či zastřelením kolegům. Při přestřelce s uprchlíky zemřelo 10 z nich. Civilistů bylo 450. Pohraniční stráž používala také zvlášť vycvičené služební psy. V osmdesátých letech 20. století, kdy byly z hranic odstraněny minová pole, byli psi cvičeni k samostatnému zadržení narušitele. Systém plotů s ostnatým drátem nestál přímo na státní hranici, ale přibližně cca 2 km od ní, aby i v případě jeho překonání stihli příslušníci pohraniční stráže narušitele chytit dříve, než se dostal až na hranici a následně ji překročil. Kolem celých hranic navíc vedla v asi kilometrové vzdálenosti asfaltová komunikace, která příslušníkům pohraniční stráže usnadňovala přesun k místu zásahu.

Stížnosti mezinárodního společenství vedly k tomu, že v roce 1965 bylo vysoké napětí z plotu odstraněno. V roce 1968 došlo k uvolnění hranic. Prakticky krátce otevřené hranice ulehčili druhou vlnu poválečné emigrace po invazi vojsk Varšavské smlouvy. V následujících třech letech opustilo Československo asi 74 000 lidí. V roce 1970 byla vybudována signální linie, která reagovala na dotek a tak okamžitě varovala službu konající vojáky na narušitelů státní hranice. Dále se rozrostla síť pozorovacích věží (celkem jich bylo 314) a po incidentu, kdy řidič autojeřábu prorazil celní závoru v Českých Velenicích a dostal se tak do Rakouska, byly značně zesíleny i hraniční závory.

Pohraniční stráž byla nejvíce soustředěna na hranicích s Německou spolkovou republikou, kde bylo umiestnaných 5 brigád. Méně exponované směry (hranice s Rakouskem, Dunaj a úsek hranic s Německou demokratickou republikou) byly obsazeny pohraničními oddíly změněnými počátkem roku 1952 také na brigády s velitelstvími v Českých Budějovicích, Znojmě, Bratislavě a Karlových Varech. Na sklonku r. 1952 byla postavena Děčínská brigáda střežící státní hranic proti Německé demokratické republice (NDR). Brigáda se skládala z velitelství, z pohraničních praporů, rot a jednotek přímo podřízených velitelství brigády. V roce 1966 byl takzvané vojskové systém střežení hranic s NDR zrušen, což vedlo ke zrušení karlovarské a děčínské brigády. Jejich úseky a úkoly převzali pohraniční oddělení veřejné bezpečnosti (VB).

V tomhle roce byla pohraniční stráž vyňata z kompetence Ministerstva vnitra ČSSR a přičleněna k Ministerstvu národní obrany. Tento stav vydržel pouze do 1. 1. 1972, kdy byla opět podřízena federálnímu ministerstvu vnitra a velitelství Pohraniční stráže převzalo odpovědnost i za střežení státních hranic se socialistickými zeměmi. Správy ochrany státních hranic byly vyčleněny z krajských správ SNB (sbor národní bezpečnosti) a přiřadí k hlavní zprávě Pohraniční stráže (vznikla tak hlavní zpráva Pohraniční stráže a ochrany státních hranic).

Zvláštní složku tvořily Vojska ministerstva vnitra. Tato složka byla formálně zřízena v květnu 1975, kdy bylo z pravomoci štábu civilní obrany vyňaty velitelství svazku vojsk MV (ministerstva vnitra), ze kterého se vytvořila Správa vojsk MV. Mezi její hlavní úkoly patřilo vedle střežení sídla prezidenta a objektů MV, také zabezpečení bojové pohotovosti centrály Federálního ministerstva vnitra a krajských správ. Správa vojsk MV byla do poloviny roku 1978 začleněna do Hlavní správy pohraniční stráže a ochrany státních hranic, po té byla opět podřízena přímo náměstkovi ministra vnitra ČSSR.

Proč lidé z Československa utíkali?

Podle Statutu Úřadu vysokého komisaře OSN pro uprchlíky UNHCR je uprchlíkem kdokoli, kdo opustil svou zemi kvůli strachu z násilí z rasových, náboženských, národnostních důvodů, nebo kvůli svým politickým názorům nebo členství v určité sociální skupině, a který se nechce nebo nemůže vrátit. Tito lidé mají právo na politický azyl. Jako důvod se většinou uváděl, že chtěli, aby jejich děti nemusely žít jako otroci, že žijí v policejním státě, že neexistuje názorová, náboženská a politická svoboda a hlavně, aby po nich něco zůstalo, až jednou budou opouštět tento svět. A to v socialistickém Československu nebylo možné.

Proč lidé z Československa nemohli odejít legálně?

Dnes se může někdo ptát, proč lidé, kteří chtěli odejít na Západ, prostě neodešli legálně? Zásadní překážkou legálního vycestování bylo získání výjezdní doložky, takzvaného devizového příslibu. Na povrchu se tento institut mohl jevit přirozeně, kdo chce vycestovat do kapitalistické ciziny, ten potřebuje získat od státu devizové prostředky. Institut devizových příslibů byl v rukou všemocných stranických orgánů, které rozhodovaly o jednotlivých žádostech. Určitá vysoce postavená skupina prominentních komunistů s cestováním do kapitalistické ciziny neměla problémy. Po ní následovaly zasloužilí soudruzi, komunisté, předáci socialistických brigád a úderníci. Teprve pak následovaly občané, kteří vycestování na Západ dostávali, jako odměnu za své pracovní zásluhy. Ale vůbec to nebylo jednoduché, protože pokud jste byl i obyčejný nekonfliktní socialistický občan, potřeboval jste vždy různá potvrzení a stanoviska například od vašeho zaměstnavatele, nebo od závodní či stranické organizace. Ve skutečnosti tento systém poskytoval rozsáhlý prostor pro korupci, pro systém různých "známých", kteří mají "styky" na příslušných místech. Za "protislužbu" bylo možné získat prakticky cokoliv.

Pro občana žijícího ve svobodné zemi byla "železná opona" těžko pochopitelná věc. Turisté ze Západu přicházeli se na vlastní oči podívat na toto monstrum. Podél hranice byly rozmístěny vysoké strážní věže, vzdálené od sebe necelý kilometr. Mezi nimi byly natažené tři vysoké drátěné ploty na vrcholu s dráty vysokého napětí. Byly zde preorané pásy půdy a na některých místech byly bunkry a zákopy s děly a tanky. První stěna byla asi metr vysoká z drátěné síťoviny a nahoře měla dva nebo tři tenké černé dráty na izolátorech sloužící jako signálka. Střední stěna byla asi dva metry vysoká a byla pod vysokým napětím. Třetí stěna železné opony byla nízká z drátěné síťoviny. Sloužila k tomu, aby zabránila zvěře proniknout k elektrické stěně. Na některých úsecích byla ještě čtvrtá stěna, která měla zabránit průjezdu těžkým vozidlům. Po celé délce státní hranice bylo nainstalováno zařízení s infračervenými reflektory s dosahem až do dvou kilometrů. Voják na strážní věži tak mohl terén pozorovat infračerveným dalekohledem a viděl krajinu iv noci.

Když byl na jaře v roce 1991 otevřen jeden z prvních pěších hraničních přechodů mezi Zadním Chodově a Mähring, tisíce lidí mohli na vlastní oči shlédnout nepropustný lesní terén a široké průseky, mezi kterými byl původně ostnatý plot. Za hraničními kameny se rozkládala pole a nedaleko od hranice byla vesnice jakoby z úplně jiného světa. Prchající lidé často využívali služeb převaděčů. V té době šlo v podstatě o tři kategorie převaděčů. Jedna skupina za převaděčství požadovala peníze, druhá ne a ta třetí předávala své oběti přímo do rukou bezpečnosti (veřejné bezpečnosti). Na Šumavě působilo několik lesníků, kteří pomáhali převést lidi na druhou stranu bezplatně a považovali to za nezištnou pomoc. Druhá skupina si za tuto činnost nechala platit "nekřesťanskými" penězi. A třetí skupinou byli podstrčení agenti státní bezpečnosti (StB). Věděli se přetvařovat, projevovali naoko péče o prchajícího a jeho rodinu a za přechod za čáru nežádali příliš vysoké částky. Prchajícího pak přivedly až k hranicím, kde ho předali do rukou zákona.

Důstojníkem Pohraniční stráže mohl být pouze člen KSČ. Důstojníci byli získávání z dělníků, kterým práce v závodech příliš "nevoněla". Prchajícím se v komunistické terminologii říkalo "narušitelé státní hranice" a peněžní odměny důstojníkům se určovaly podle počtu zadržených "narušitelů" a až do poloviny 60. let také počtem zneškodněných, tedy zastřelených. V roce 1964 uprchli do Spolkové republiky Německo dva členové Pohraniční stráže a díky rozhlasové stanici Svobodná Evropa se veřejnost mohla poprvé seznámit s organizací služby na státní hranici. Podle jejich informací na stanoveném úseku konaly službu tři pohraničníci. Jeden z nich spal a dva hlídali úsek dlouhý čtyři sta až osm set metrů. Na jakýkoli signál vyběhl podélně zátarasu pes, který snadno zachytí stopu prchajícího. Elektrický proud v zátarasech byl zapnutý obvykle jen v noci. Pokud prchající neuposlechl výzvy, vojáci měli rozkaz po něm střílet a za každou cenu ho zastavit. Pokud byl narušitel zastřelen za hraniční čarou, měl být zavlečen zpět na území Československa, přičemž bylo nutné vyvarovat se střetu s německou nebo rakouskou pohraniční stráží. I mezi pohraničníků se našly tací, kteří v touze po vyznamenání a odpovídajících výhodách neváhali zastřelit zcela bezbranného člověka.

Útěky z Československa na Západ

Lidé z Československa utíkali nejrůznějším způsobem. Některým se podařilo utéct na Západ z dovolené v Jugoslávii. Jiní se vydali přes hranici automobilem proražením železné závory. Další muž se pokusil dostat na Západ na malém gumovém člunu z pobřeží Warnemünde ve východním Německu. Jiný použil k přeletu hranice balón naplněný propan-butanovou směsí. Každoročně přes hranice uteklo několik příslušníků Pohraniční stráže. Někteří se pokusili přeplavat Dunaj, Moravu nebo Dyju. Další se pokusili použít potápěčskou výstroj. Jeden překonal železnou oponu na závěsných vozících přes dráty dálkového elektrického vedení. Jiní zas překonali státní hranici na koních.

11. září 1951 rychlík č. 3717 z Prahy zastavil ve stanici Cheb, kde byly tři vagóny odpojeny a rychlík pokračoval v jízdě do Aše. Avšak vlakovým nádražím v Aši prošel vlak bez zastavení a celou dobu dávali jeho strojvůdci zvukové znamení "Zastavte mě všemi prostředky". Avšak vlak pokračoval v jízdě, rychlostí asi 100 km / h prošel železnou oponou a zastavil až u obce Wildenau ve Spolkové republice Německo. Ze 106 cestujících se jich 27 rozhodlo nevrátit.

6. října 1971 na podvozku vagónu mezinárodního rychlíku Praha - Norimberk utekl z Mariánských Lázní přes Cheb sedmnáctiletý Richard Rösner ke svým rodičům v Marktredwitz ve Spolkové republice Německo, kteří zde žili od srpna 1968. Půl roku předtím se o útěk pokusila jeho sestra se svým snoubencem, ale jim se pokus o útěk nezdařil.

Železnou oponu začaly bořit na československo rakouských hranicích od 11. prosince 1989.

Rozkazem ministra vnitra ČSSR č.24 ze dne 12. 2. 1990 byl zrušen politický aparát na Hlavní správě Pohraniční stráže a Ochrany státních hranic na všech stupních. Dnem 31. 12. 1990 zrušena 11. brigáda Pohraniční stráže. K tomuto dni se uzavřela kapitola dějin 11. pohraniční brigády Bratislava, která hlídala Slovensko-rakouský úsek hranice od roku 1951 do roku 1990.

Zákon č. 69/1951 o ochraně státních hranic

"Pro zajištění klidné výstavby socialismu v naší vlasti třeba účinně chránit státní hranice před pronikáním všech nepřátel tábora pokroku a míru. Ochrana státních hranic je proto povinností každého občana."

Velitelé pohraniční stráže

genpor. Ing. František Šádek (1970–1981)
genmjr. PhDr. Anton Nemec (1982–1989)

Dislokace jednotek Pohraniční stráže

---

5.brigáda PS Cheb

1.prapor PS Aš	2.prapor PS Cheb	3.prapor PS Halže
1.rota PS Trojmezí	7.rota PS Dubina	13.rota PS Dyleň
2.rota PS Pastviny	8.rota PS Pomezí	14.rota PS Slatina
3.rota PS Újezd	9.rota PS Hraničná	15.rota PS Broumov
4.rota PS Ašská	10.rota PS Svatý Kříž	16.rota PS Branka
5.rota PS Nový Žďár	11.rota PS Hrozňatov	17.rota PS Pavlův Studenec
6.rota PS Polná	12.rota PS Mýtina
Úsekové oddělení OSH : Nové Hamry	Úsekové oddělení OSH : Vernéřov	Samostatné jednotky
Oddělení OSH : Boží Dar	Oddělení OSH : Luby	rota OPK Trojmezí
Potůčky	Vojtanov	OPK: Cheb, Pomezí
Nové Hamry	Vernéřov	Boží Dar, Vojtanov
Bublava	Doubrava
Kraslice	Hranice

---

9.brigáda PS Domažlice

1.prapor PS Rozvadiv	2.prapor PS Poběžovice	3.prapor PS Nýrsko
1.rota PS Vašíček	7.rota PS Pleš	13.rota PS Folmava
2.rota PS Stoupa	8.rota PS Rybníky	14.rota PS Maxov
3.rota PS Hraničky	9.rota PS Hraničná	15.rota PS Všeruby
4.rota PS Nový Dvůr	10.rota PS Nemanice	16.rota PS Sruby
5.rota PS Diana	11.rota PS Čerchov	17.rota PS Svatá Kateřina
6.rota PS Železná	12.rota PS Bystřice	18.rota PS Pod Ostrým
Samostatné jednotky
OPK: Rozvadiv, Folmava, Česká Kubice
rota OPK Pálenec
četa OPK Rozvadiv

---

7.brigáda PS Sušice

1.prapor PS Železná Ruda	2.prapor PS Volary	3.prapor PS Lipno
1.rota PS Černé Jezero	7.rota PS Kvilda	14.rota PS Zvonková
2.rota PS Svároh	8.rota PS Borová Lada (Knížecí Pláně)	15.rota PS Kyselov
3.rota PS Debrník	9.rota PS Žďárek	16.rota PS Pasečná
4.rota PS Polom	10.rota PS Dolní Silnice	17.rota PS Spáleniště
5.rota PS Prášily	11.rota PS České Žleby	18.rota PS Mnichovice
6.rota PS Javoří Pila	13.rota PS Nová Pec	19.rota PS Mlýnce
Samostatné jednotky
OPK + četa OPK : Železná Ruda, Strážný, Studánky

---

15.brigáda PS České Budějovice

1.prapor PS Kaplice	2.prapor PS Suchdol	3.prapor PS Nová Bystřice
1.rota PS Horní Dvořiště	7.rota PS Nové Hrady	14.rota PS Nový Vojířov
2.rota PS Dolní Dvořiště	8.rota PS Fišerovy Chalupy	15.rota PS Smrčná
3.rota PS Kamenná	9.rota PS České Velenice	16.rota PS Artoleč
4.rota PS Cetviny	10.rota PS Krabonoš	17.rota PS Staré Město
5.rota PS Černé Údolí	11.rota PS Tokániště	18.rota PS Slavonice
6.rota PS Šejby	12.rota PS Chlum u Třeboně	19.rota PS Slavětín
	13.rota PS Hajnice	20.rota PS Písečná
		21.rota PS Rancířov
Samostatné jednotky
OPK + rota OPK : Horní Dvořiště
OPK + četa OPK : Dolní Dvořiště, České Velenice

---

4.brigáda PS Znojmo

1.prapor PS Jemnice	2.prapor PS Znojmo	3.prapor PS Hrušovany	4.prapor PS Břeclav
1.rota PS Vratěnín	6.rota PS Podmolí	12.rota PS Dyjákovice	18.rota PS Valtice – Rajsna
2.rota PS Stálky	7.rota PS Devět Mlýnů	13.rota PS Hevlín	19.rota PS Valtice cel.úřad
3.rota PS Šafov	8.rota PS Šatov	14.rota PS Hrušovany	20.rota PS Boří Dvůr
4.rota PS Hájenka	9.rota PS Hatě	15.rota PS Březí	21.rota PS Poštorná
5.rota PS Lukov	10.rota PS Ječmeniště	16.rota PS Mikulov	22.rota PS Lány
	11.rota PS Jaroslavice	17.rota PS Sedlec	23.rota PS Ruské Domy

---

 11.brigáda PS Bratislava

1.prápor PS Malacky	2.prápor PS Petržalka	3.poriečny prápor PS Komárno
1.rota PS Moravský Ján	8.rota PS Devínská Nová Ves	1.poriečny oddiel PS Bratislava
2.rota PS Malé Leváre	9.rota PS Devín	2.poriečny oddiel PS Medveďov
3.rota PS Gajary	10.rota PS Petržalka	3.poriečny oddiel PS Komárno
4.rota PS Suchohrad	11.rota PS Kopčany
5.rota PS Záhorská Ves	12.rota PS Jarovce
6.rota PS Vysoká při Morave	13.rota PS Rusovce
7.rota PS Devínské Jezero
Samostatné jednotky
OPK + rota OPK: Petržalka
OPK + čata OPK: Devínská Nová Ves
OPK: Bratislava (letisko a prístav), Rusovce, Komárno, Štúrovo, Šahy
Oddelenie OSH: Chlaba, Skalka, Ipeľský Sokolec, Vyškovce nad Ipľom, Šahy

---

Zdroj: KLUBU ČESKÝCH TURISTŮ a Pajovo blog

{youtube}QkD8a2h6Zdc{/youtube} {youtube}ulM_zpgJ2vc{/youtube} {youtube}v-vodQ7PuYM{/youtube}

Železnice byla po 2. světové válce dlouhá léta výhradním dopravním přepravcem a tak kroky obyvatelstva mířily právě na železniční stanice. Nebylo neobvyklé v té době spatřit rychlíkových soupravu s 15 osobními vozy, který byl "nabitý" až k prasknutí cestujícími, protože lidé se potřebovali neustále přepravovat a vlak byl v podstatě jediným dálkovým dopravním prostředkem. A vlak poskytoval to co poskytoval, protože dálková autobusová doprava se začala rozvíjet až od 70. let minulého století, mnoho věcí ve vlaku stagnovalo, když platilo pravidlo, buď jdi vlakem, nebo jdi pěšky. Nakolik železnice byla přetížena nákladní dopravou, nebylo vždy jednoduché dodržet cestovní grafikon v osobní dopravě. A ani kolejnice nebyl v nejlepším stavu. A ani samotná jízda osobní dopravou nebyla pohodlná. V létě horká a v zimě studená. Ke zlepšení pocitu komfortu jízdy přispělo až svařování kolejnic do 250 m délky namísto kolejnic se standardní délkou 25 m což mělo vyřešit menší opotřebení kolejiště a zlepšit komfort cestování. Vlaky byly na počátku poválečného období většinou tažené parními lokomotivami, které kromě typového označení byly za dob socialismu označené i červenou hvězdou. Pokud lokomotiva neměla červenou hvězdu, nebylo jí dovoleno účastnit se přepravy. Železničáři toto chápali, jako nutné zlo, které bylo vždy třeba dodržet. Později nahradili parní lokomotivy elektrické a dieselové lokomotívy. Každý vlak, každá vlaková stanica malo svoje kouzlo. Z laické veřejnosti jen málo kdo ví, že například lokomotivy měli své přezývky. Například "dvojče", "potkan", "banán", "rakaňa", "princezna".Určitě si pamatujete na různé specifické vůně, nebo pachy, které se ve vlacích či stanicích vyskytovaly. Od známých WC pachů, které někdy dokázaly zahltit celé ovzduší vlakového nádraží až po obyčejné pachy či vůně kolejového svršku, vagónů či lokomotiv. A samozřejmě i železničářů, průvodců ai samotných přepravovaných lidí. Vlaky bez klimatizace, vlaky většinou bez užitkové vody na WC či umývárnách, vlaky kde stav hygieny připomínal občas válečné teritorium a vlaky kde jediným účinným větráním v letních měsících bylo otevření oken dokořán, takže nebylo ničím výjimečným spatřit přecházející rychlík s vlajícími vlasy lidí postávajících v uličkách u oken. Ale byla to přece jen romantika.

Sice vám vlakový průvodce nesdělovala jaká stanice následuje, tak jak to dnes dělají v moderních vlakových soupravách s klimatizací a vy se nemusíte bát, že zapomenete vstoupit na správné stanici a proto bylo nutné buď znát vizuálně trasu vlaku, nebo se řídit hodinkami (což občas nevyšlo ), nebo se zeptat spolucestujících, že kdy mám vystoupit, ale cestování i navzdory tím vším negativem, které socialistická vlaková přeprava zajišťovala, byla jízda vlakem spíše zážitkem. Ne jako dnes, když vlak v našem uspěchaném světě představuje většinou jen zmenšování vzdáleností s audio přehrávači na uších, zapnutím tabletem, nebo s The New York Times. V těch dobách jste se mohli s někým seznámit, spřátelit či zamilovat se. Platí to i dnes? Možná jo, možná ne.

Snad nejkomfortnější vlakem pro osobní přepravu byly vlaky směřující do Sovětského svazu. Byly to vlaky na trase Praha - Moskva. Konkrétně šlo o mezinárodní rychlíky s názvy Slovakia, Praga, Dukla a jiné. Jak se cestovalo z Československa do Sovětského svazu, vám napoví naše video ukázka. Jezdilo se po trase, která byla plná zajímavostí. Mimo jiné na tažení těchto vozů bylo třeba zapřáhnout až dvě lokomotivy, pokud měl vlak na trasu kopcovitý terén, protože vlak byl mnohem těžší než klasické rychlíkové soupravy. Protože sovětská širokorozchodná trať měla jiný rozměr kolejí, bylo vždy před překročením Československo - Sovětských hranic tyto vozy "prepriahnuť", tedy vyměnit podvozek, protože naše trať měla rozchod 1 435 mm a na Sovětské straně byl rozchod 1 520 mm. Širokorozchodné tratě se nacházejí například (kromě zemí bývalého Sovětského svazu), v Mongolsku av Afghánistánu (1 520 mm), ve Finsku (1524 mm = 5 stop; starý ruský široký rozchod) jakož i ve Španělsku, Portugalsku (1 668 mm) a Irsku (1 600 mm). Průvodce měl v takovém mezinárodním rychlíku vlastní kupé (byla to taková obrazně řečeno malá z dnešního hlediska podnikatelská buňka), protože průvodce mohl privátní ubytovat z noci na noc nějakého pasažéra, který zaplatil přímo tomuto průvodci. Svou speciální linku měli Milovice.Z Milovic mohli cestovat těmito vlaky jen vyvolení cestující. A byli to sovětští důstojníci a praporčíci a jejich rodinný příslušníci. Každý vlak byl těmito osobami zcela vytíženi. Jejich destinací byla města na území Sovětského svazu za cílem dovolených, návštěv rodiny, nebo služebních cest. Vlak představoval v té době bárterový obchod. Vyměňoval se různý spotřební zboží (ruská elektronika, kuchyňské nádobí, kuchyňské roboty, příbory, vlna, prošívané deky, kožichy, křišťálové lustry, koberce) až po alkohol, který vozili ruští spoluobčané do a ze Sovětského svazu do Československa. Do Moskvy se jezdilo buď přes Kyjev nebo  přes Polsko přes Brest. Čas ve vlaku si cestující krátili háčkováním, nebo hraním karet, zda vařením výborného ruského čaje smíšeného z alkoholem, zpívalo se, hrálo na kytaru, hádal se i milovalo. Tedy dělalo se vše to co patřilo k životu. A ten čaj byl opravdu vynikající.

Historie Československých povojnových železnic

Hlavním úkolem v prvních poválečných měsících bylo zprovoznění poškozených tratí. V celém Československu bylo evidováno přes tři a půl tisíce kilometrů těžce poškozených tratí. Z původních asi 94 tisíc nákladních vozů jich zbylo 17,5 tisíce. Podobná situace byla i u lokomotiv. Do konce roku se podařilo většinu tratí alespoň provizorně opravit. Ještě před Vánocemi 1945 byla pro ČSD dodána první nová parní lokomotiva řady 534.0, ačkoliv byly všechny československé lokomotivky během války vybombardovány.
Již v roce 1945 bylo zahájeno projektování elektrizace na Slovensku a o rok později rozhodlo československé ministerstvo dopravy o elektrizaci celé trati z Prahy do Čierne nad Tisou, plníce tak vládní nařízení o elektrizaci 1000 kilometrů hlavních tratí. Využito bylo zkušeností a projektů jak předválečných, tak projektu elektrizace železnic Slovenského státu z let 1941 - 1943. Jako napájecí soustava byl zvolen systém 3 kV stejnosměrného proudu. Objednány byly též nové elektrické lokomotivy. Ačkoliv tedy bylo projektování elektrického provozu započato v roce 1946, první úsek se podařilo předat do provozu až v roce 1955 na Slovensku, na území dnešní České republiky pak roku 1957. První exemplář elektrické lokomotivy dnešní řady 140 (tehdy E 499.0) vyjel z dnešního podniku Škoda v Plzni roku 1953. Těchto strojů bylo do roku 1958 vyrobeno 100 a další typy následovaly. Ke dni 16. května 1962 byl systém 1,5 kV v pražském železničním uzlu nahrazen systémem 3 kV.
Od roku 1963 pak byla zahájena elektrizace též ve střídavé soustavě 25 kV 50 Hz. Důvodem k zahájení elektrizace ve druhé napájecí soustavě byla tehdejší odborná neshoda na tom, který ze systémů je výhodnější. Stejnosměrná a střídavá soustava se poprvé střetly v Kutné Hoře, kde byla zřízena styková stanice. Před dodávkou prvních dvouproudových lokomotiv v 70. letech zde musely všechny vlaky přepřahat. K tomuto účelu musela být stanice značně rozšířena. Další styky proudových soustav už byly realizovány jako letmé, tzn. že hranice proudových soustav se nacházejí přímo na trati a lokomotivy schopné přejít z jednoho systému na druhý zde pouze stáhnou sběrače proudu a místo přechodu projedou setrvačností.
Komplikovanější kapitolou historie našich železnic byl vývoj nových motorových lokomotiv, s jejichž výrobou zde nebyly prakticky žádné zkušenosti. První prototyp motorové lokomotivy řady T 436.0 byl sice vyroben již v roce 1953, po němž postupně následovalo několik dalších exemplářů, ale první typ, který se dočkal delší životnosti a uplatnění byly až od roku 1959 sériově dodávané stroje dnešní řady 720 (tehdy T 435.0). V dalších letech následovalo mnoho dalších typů lokomotiv. U mnohých z nich však uvedení do běžného provozu bylo značně problematické, některé se ani sériové výroby nedočkaly. U nejvyšší výkonové kategorie traťových strojů musely nakonec vypomoci dodávky ze Sovětského svazu. Důvodem bylo i značné vytížení výrobních kapacit pro realizaci dodávek do zahraničí.
Výroba motorových vozů mohla navázat na bohatou předválečnou tradici, proto byly už od roku 1948 masově dodávány motorové vozy M 131.1, které se staly prakticky všudypřítomnými po celém Československu, především na lokálkách. Po malých a ne příliš úspěšných sériích rychlíkových motorových vozů M 284.0 a M 284.1, které byly objednány již před válkou, bylo pro dopravu lehčích rychlíků a osobních vlaků na hlavních tratích vyrobeno několik početných sérií motorových vozů dnešní řady 830 a 831 (tehdy M 262.0). Tyto vozy se ukázaly jako velice spolehlivé, pohodlné a celkově oblíbené, že se v pravidelném provozu dočkaly druhého desetiletí 21. století. V 60. a 70. letech byla vyvinuta řada dalších typů motorových vozů, ať už se jedná vozy určené pro hlavní tratě, jako byly 850 nebo 851, nebo stroje určené pro lokálky jako řada 810. Byly též vyrobeny vozy, které se objevily v mezinárodním provozu - jednalo se o dnešní řadu 853, jež byla nasazena na prestižní expres Vindobona jezdící mezi Berlínem a Vídní.
Ačkoliv představy o nástupu nových trakcí z roku 1946 byly nadmíru optimistické, realita se brzo ukázala zcela jiná. Proto se období po 2. světové válce nakonec stalo vrcholnou érou parního provozu u nás. Ve 40. letech byly dodány nové stroje pro rychlíky a osobní vlaky - mohutné lokomotivy řady 498.0 a 475.1, v 50. letech je následovaly stroje určené pro těžké osobní vlaky 477.0, inovovaná série předchozích strojů - 498.1, až po nejvýkonnější nákladní lokomotivu - 556.0, která nakonec parní provoz i ukončila. Navržena byla i celá řada dalších typů, které se však z nejrůznějších důvodů nedočkaly realizace.
Roku 1980 byl oficiálně ukončen provoz parní trakce, ale parní lokomotivy se ojediněle udržely v provozu až do roku 1981. Zajímavé je, že lokomotivy nových trakcí byly přednostně dodávány na Slovensko, kde parní provoz reálně skončil v roce 1980.

• 1. Tender
• 2. Kabína lokomotívnej čaty
• 3. Píšťala
• 4. Ovládacia páka rozvodu
• 5. Bezpečnostný tlakový ventil
• 6. Generátor – parou poháňaný elektrický generátor
• 7. Zásobník piesku
• 8. Regulátor
• 9. Parný dóm
• 10. Vzduchová pumpa – poskytuje tlakový vzduch pre brzdový systém
• 11. Dymnica – obvykle obsahuje lapač isikier a dyšnu
• 12. Hlavný prívod pary
• 13. Dvierka dymnice
• 14. Držadlo
• 15. Zadný behúň
• 16. Ochoz
• 17. Rám (chassis)
• 18. Brzdový klátik
• 19. Trubka pieskovača
• 20. Spojnica
• 21. Rozvod
• 22. Ojnica
• 23. Piestna tyč
• 24. Piest

• 25. Posúvač
• 26. Posúvačová komora
• 27. Skriňový kotol
• 28. Kotlové trubky
• 29. Valcový kotol
• 30. Trubky prehrievača pary
• 31. Regulátor
• 32. Prehrievač pary
• 33. Komín
• 34. Čelný reflektor
• 35. Brzdová hadica
• 36. Nádrž na vodu
• 37. Zásobník na palivo
• 38. Rošt
• 39. Popolník
• 40. Puzdro ložiska (ložiskový domček)
• 41. Vyrovnávacie vahadlo
• 42. Listové pero
• 43. Hnacie koleso
• 44. Strmeň
• 45. Dyšna
• 46. Vodiace koleso
• 47. Spriahlo
• 48. Voľnobežný ventil – preklenuje dyšnu pri jazde na voľnobeh

Retro pohľad na železnice
{youtube}Ls2VGmRjLcg{/youtube}

Vlaky Družby, Praha - Moskva
{youtube}1e8W34lMhKY{/youtube}

Elektrifikácia železničných tratí
{youtube}GMcYEr8yxsA{/youtube}

Modrá armáda 1945-1965
{youtube}bHHWv5YsJ9g{/youtube}

Privatizace státního majetku byla největší tragédií Československa, protože vrátila životní úroveň jejích obyvatel o několik let zpátky tím, že začaly postupně zanikat státní podniky, lidé přicházeli o pracovní místa, zahraniční investoři investují většinou jen krátkodobě s cílem vytěžit z pracovní síly co nejvíce, využít nabídky od státu a později se přesunout zas dál na východ za ještě levnější pracovní silou. Privatizací přišlo Československu o silný ekonomický potenciál (a možná to byl úmysl, zbavit západní Evropu od možná rodící se východní tržní konkurence a zajistit si tak odliv zboží a služeb na území bývalého socialistického bloku) o zaměstnanosti, o lidi, kteří se věnovali své odbornosti dlouhé roky (a byli skuteční odborníci) a kteří privatizací byly později nuceni absolvovat rekvalifikační kurzy a po neupotrebiteľnosti, nebo krachu (vytunelovaných) některých fabrik, znovu absolvovat další rekvalifikační kurzy, nebo se stát dlouhodobě nezaměstnaným a padnout tak na hranici chudoby. Jsme prostě národy nepoučitelný, jsme lidé chamtiví a jsme lidé naivní, protože se necháme usměrňovat, jako ovce po ohradě. Ještě dnes si mnoho lidí pamatuje prohlášení ministra federální vlády pana Dlouhého, který řekl, že do pěti let dosáhneme v Československu životní úroveň Rakouska. Dnes už vím, kam to prohlášení směřovalo.


Člověk je tím bohatší, čím má méně věcí, o které se musí starat.
Henry David Thoreau

Seznam podniků, které byly vybudovány nebo modernizovány v letech 1948-1989 a po privatizaci zanikly

TATRASKLO - Trust sklárskych podnikov v Trnave.
- Spojené sklárne v Lednických Rovniach
- Stredoslovenské sklárne v Poltári
- Slovenské závody technického skla v Bratislave
- Skloplast v Trnave
- Skloobal v Nemšovej

SLOVAKOTEXT - Trust textilných, odevných a pletiarskych podnikov v Trenčíne.
- Bavlnárske závody V. I. Lenina v Ružomberku
- Závody MDŽ v Bratislave
- Závody 1. mája v Liptovskom Mikuláši
- Tatraľan v Kežmarku
- Ľanárske a konopné závody v Holíči
- Lykové textilné závody v Revúcej
- Slovena v Žiline
- Merina v Trenčíne
- Poľana v Lučenci
- Tatrasvit vo Svite
- Slovenska v Banskej Bystrici
- Pleta v Banskej Štiavnici
- Trikota vo Vrbovom
- Odevné závody v Trenčíne
- Makyta v Púchove
- Odevné závody kapitána J. Nálepku v Prešove
- Zornica v Bánovciach nad Bebravou

SLOVCEPA - Trust podnikov priemyslu celulózy a papiera s generálnym riaditeľstvom v Banskej Bystrici. V roku 1978 mal 17 370 pracovníkov, priemerný mesačný zárobok bol 2420 Kčs, produktivita práce na pracovníka 229000 Kčs.
- Juhoslovanské celulózky a papierne v Štúrove
- Severoslovenské celulózky a papierne v Ružomberku
- Bukóza vo Vranove nad Topľou
- Grafobal v Skalici
- Harmanecké papierne v Harmanci
- Chemicelulóza v Žiline
- Turčianske celulózky a papierne v Martine
- Slavošovské papierne v Slavošovciach
- Gemerská celulózka a papiereň v Gemerskej Hôrke
- Drevokup v Ružomberku
- Slovpap. Obchod. Podnik v Bratislave
- Výskumný ústav papiera a celulózy v Bratislave
- Projektová organizácia Celprojekt v Ružomberku

Slovchémia - Trust podnikov chemického priemyslu: V roku 1978 zamestnával 63 505 pracovníkov.
- Slovnaft Bratislava, Vybudovali 1957-1963, postupne sa rozširoval, v roku 1978 mal 8 173 pracovníkov.
- Chemické závody Juraja Dimitrova v Bratislave
- Matador v Bratislave
- Benzinol v Bratislave
- Chemika v Bratislave
- Petrochémia v Dubovej
- Chemické závody Wilhelma Piecka v Novákoch
- Chemolak Smolenice
- Považské chemické závody v Žiline
- Slovenské lučobné závody v Hnúšti
- Duslo Šala
- Chemko strážske
- Fosfa Poštorná
- Chemlon v Humennom
- Chemosvit vo Svite
- Slovenský hodváb v Senici
- Gumárne 1. mája v Púchove
- Gúmárne SNBP v Dolných Vesteniciach
- Plastika v Nitre


Závody ťažkého strojárstva (ZTS), generálne riaditeľstvo so sídlom v Martine, okolo 70 000 pracovníkov.
- ZTS Martin n.p.
- ZTS Detva n.p.
- ZTS v Dubnici nad Váhom
- ZTS v Košiciach n.p.
- ZTS Bratislava
- ZTS v Komárne
- Účelové organizácie Závodov ťažkého strojárstva
- Martimex v Martine
- ZTS projekčno organizačný ústav v Banskej Bystrici
- ZTS obchodný podnik v Banskej Bystrici
- ZTS ústav technológie a racionalizácie v Bratislave
- ZTS výskumný ústav pre stavbu lodí v Komárne
- ZTS Elektrotechnický výskumný ústav v Novej Dubnici
- ZTS Výskumný a vývojový ústav v Martine
- ZTS Výskumný a vývojový ústav vo Zvolene
- ZTS Výskumný a vývojový ústav v Košiciach
- ZTS Výskumný ústav hydraulických mechanizmov v Dubnici

Závody 29. augusta (ZDA), národný podnik v Partizánskom. Výroba obuvi: v roku 1950=11,1 milión párov obuvi v roku 1960=20,7 milión párov v roku 1970=28,3 milión párov V roku 1980=32,8 milión párov.

Hlinikáreň - Závod SNP v Žiari nad Hronom. v roku 1980 mal 16 000 pracovníkov. Produktivita práce na pracovníka v roku 1980 bola 411000 Kčs.
Závody inžinierskej a priemyselnej prefabrikácie - národný podnik so sídlom v Bratislave.

Trust podnikov drevárskeho a nábytkárskeho priemyslu so sídlom v Žiline.
- Bučina Zvolen
- Drevina Turany
- Drevoindustria Žilina
- Smrečina banská Bystrica
- Preglejka Žarnovica
- Piloimpregna Košice
- Mier Topoľčany
- Západoslovenské nábytkárske závody Bratislava
- Tatra nábytok Pravenec
- Nový domov v Spišskej Novej Vsi

Koncern: Slovenské energetické podniky. So sídlom v Bratislave v roku 1978 mal 20 000 pracovníkov, priemerný plat bol 2837 Kčs. Produktivita práce na pracovníka 307 887 Kčs.
- Koncern Elektrárne Vojany vo Vojanoch
- Koncern Elektrárne Nováky
- Koncern Vodné elektrárne v Trenčíne
- Koncern Atómové elektrárne v Jaslovských Bohuniciach
- Koncern Stredoslovenské energetické závody v Žiline
- Koncern Východoslovenské energetické závody Košice
- Elektrovod v Bratislave

Slovenské energetické strojárne S.M. Kirova v Tlmačoch. Bol monopolným výrobcom komponentov pre jadrový program na Slovensku.

Slovenské lodenice. Od roku 1979 Závody ťažkého strojárstva, národný podnik v Komárne.

Slovenské magnezitové závody v Košiciach, mali závody v:
- v Hačave
- v Jelšave
- v Lovinobani
- v Košiciach
- v Lubeníku
- v Banskej Belej
- v Kalinove
- v Kunovej Teplici

Naftový a plynárenský priemysel. Generálne riaditeľstvo v Bratislave. V roku 1978 pracovalo v podniku 7 000 pracovníkov, mesačný zárobok bol 2740 Kčs, v cenách 1978, produktivita práce na pracovníka bola 208000 Kčs.

Trast podnikov Pivovary a Sladovne v Bratislave. počet pracovníkov v roku 1977 bol 5 786, produktivita práce na pracovníka bola 289000 Kčs, mesačný plat 2230 Kčs.
- Slovenské sladovne národný podnik v Trnave začlenený do GRT Pivovary a sladovne v Bratislave

LIKO -Trast podnikov konzervárskeho, liehovarníckeho, mraziarenského, rybného a škrobárenského priemyslu v Bratislave. V roku 1977 tam pracovalo 10 460 pracovníkov, mesačný zárobok 2164 Kčs, Produktivita práce na pracovníka bola 247000 Kčs.
- Slovlik v Trenčíne
- Stredoslovenské konzervárne a liehovary v Liptovskom Mikuláši
- Frukona v Prešove
- Slovenské škrobárne v Trnave
- Mraziarne v Bratislave

Slovakofarma v Hlohovci. - závod Liečebných rastlín v Malackách

Cementárne a vápenky - generálne riaditeľstvo Trenčín.
- Stredoslovenké cementárne Banská Bystrica
- Východoslovenské cementárne a vápenky Košice
- Západoslovenské cementárne a vápenky Bratislava
- Azbestocementové závody Nitra
- Výskumný a vývojový ústav maltovín v Trenčíne
- Cementáreň Lietavská Lúčka
- Ladecká cementáreň Ladce
- Hornosrnianska cementáreň Horné Srnie
- Cementáreň Bystré v Bystrom
- Stupavská cementáreň Stupava

Trust podnikov Spojené strojárne a smaltovne
- CALEX Zlaté Moravce
- Elektrosvit Nové Zámky
- Kovosmalt Fiľakovo
- Slovenská armatúrka Myjava
- Srojsmalt Medzev
- Strojsmalt Pohorelá
- Tatramat Poprad
- Obchodnoservisný podnik Strojsmalt Piešťany
- Ústav pre rozvoj strojárskeho spotrebného tovaru Piešťany

Strojstav - n.p. v Bratislave.
- závod v Bernolákove
- závod v Novom Meste nad Váhom
- závod v Záhorskej Vsi
- závod v Sečovciach
- závod v Šahách
- závod v Prešove
- závod v Senci
- stredisko obchodno-technických služieb v Bratislave - v Devínskej Novej Vsi.

{youtube}nkRcqeVKZqA{/youtube}

{youtube}7Fe0mkoo3HI{/youtube}

Tehdejšího guvernéra Národní banky Slovenska vláda přesvědčovala, aby tiskl nekryté peníze. Největší zaměstnavatel na východním Slovensku VSŽ Košice byl téměř na kolenou. Politickou scénou otřásl únos prezidentova syna Michala Kováče mladšího, který měla mít na svědomí Slovenská informační služba a politická vražda Róberta Remiáše, který zaživa uhořel v autě po výbuchu nástražného systému. Politické strany napříč celým politickým spektrem sváděli nelítostný ekonomický boj o uchvácení co největších statků protože všichni věděli, že je toto je možné udělat pouze jednou. A právě teď. Pokud to neuděláme my, udělají to jiní. Jelikož mnoho mnoho majetku bylo ve státních rukách a co bylo státní za socialismu to v podstatě nemělo obrazně řečeno svého pána a mnoho lidí se socialistickou morálkou, ho rozkrádali. A nakonec vše přešlo do nejvyšší formy, jakou kdo mohl vymyslet. Zrodil se systém privatizace. Komunisté se poučili od Edvarda Beneša (poválečné dekrety, kterými se upravovalo znárodnění průmyslu, konfiskace majetku Němců, Maďarů, zrádců a kolaborantů) čehož výsledkem bylo znárodnění po roce 1948. Novodobí demokraté se zas poučili z chyb komunistů a jednoduchým právně legitimním způsobem (za podobného nadšení širokých mas obyvatelstva, jako tomu bylo za časů Klementa Gottwalda) si bylo možné (pokud jste byli v té správné politické straně a ta byla reálně u moci) zprivatizovat co možná nejvíce majetku. Dodnes jasným nepolitickým důkazem doby privatizace je Viktor Kožený.  A politickým? Někde v Bibli se říká, ať hodí kamenem ten kdo je bez viny. Pokud by se na Slovensku mohlo uplatnit toto boží právo, nebo pokud bychom znovu zavedli útrpné právo jakým se například trestalo ve středové Levoči, zda Trnavě, hodně Slováků by dnes chodilo s uťatými rukama, nebo vyřezanými jazyky a náš slovenský Genom by představoval národ handicapovaných . A těžko odhadnout, zda by Sociální pojišťovna měla dostatek finančních rezerv na vyplácení invalidních důchodů. Ve středověku bylo hned jasné, že kdo je zloděj, nebo zločinec. Stačilo se podívat v Levoči do klece hanby a věděli jsme, komu se máme vyhýbat, na koho si máme dávat pozor a že o ruku nepřišel při pádu z koně. Dodnes nikoho za nic potrestán a mnohé politické špičky z dob bezbřehé privatizace svobodně chodí po tomto světě. I na slovenské politické scéně vždy platilo a platí, zloděj křičí - chyťte zloděje! Svébytný a intelektuální pohled na toto období přináší skupina MEMORY KONTROL, která se snaží naplňovat své umělecké a občanské závazky vůči svobodě. Viz následující filmový dokument. Je opravdu zajímavý. A perlička z oblasti privatizace Vladimíra Mečiara na jednom z posledních zasedání vlády - vydavatelství Tatran bylo prý zprivatizováno za 17 sekund.

{youtube}TP8og5C1zpw{/youtube}

{youtube}__rOT4IlBHM{/youtube}