Imrich Karvaš se narodil ve Varšanech otec Viktor pracoval, jako podnotář, máma byla ženou v domácnosti. Pocházel celkem ze šesti dětí. Jen jedno z dětí byla dívka. Jeho rodiče nevlastnili žádný majetek. Lidovou školu studoval v Pukanci ,střední školu ukončil v Skalici. Spolužákem na střední škole byl Vladimír Clementis (stal se později členem Komunistické strany, později členem vlády jako ministr zahraničí, následně byl popraven komunistickou mašinérií - vlastními soudruhy v roce 1952).

V letech 1921 až 1925 studoval na právnické fakultě Univerzity Komenského v Bratislavě. V roce 1923 byl na studijním pobytu ve Francii, o rok později jeden semestr strávil v Sorboni. V letech 1926 následovaly pobyty v Štrasburku a v Paříži, kde se věnoval studiu národohospodářského odboru. Začátkem 30.tych let odešel do Berlína a Londýna, kde absolvoval tříměsíční studium ekonomických problémů konjukturálniho vedení. Imrich Karvaš se zapojil do řízení národohospodářských instituci a bank, v letech 1926 - 1930 byl tajemníkem Obchodní a průmyslové komory a od roku 1930 byl tajemníkem Svazu Slovenských bank (až do roku 1933). Byl spoluzakladatelem národohospodářské ústavu Slovenska a Podkarpatské Rusi, jehož generálním tajemníkem byl od roku 1932. Zde působil až do roku 1938. Od roku 1936 byl zároveň viceprezidentem exportního ústavu v Praze.

V roce 1937 podnikl cestu do USA a Kanady, přednášel na vysokých školách v New Yorku a krajanských (československých spolcích) a studoval politiku Roseweltovej hospodářské politiky. Po návratu působil v různých funkcích a nadále učil na Univerzitě Komenského v Bratislavě.

Po vyhlášení všeobecné mobilizace 23.09.1938 nastoupil k vojenské jednotce v Nitře. V den nástupu do kasáren, přišel z Prahy telegram, který informoval, že se Imrich Karvaš se stal ministrem vlády generála Syrového. Karvaš směřuje do Prahy. Všichni zvýrazňovaly dobré vyhlídky Československa na obranu nejen pro nedobytné pevnosti v pohraničí, ale i celkové vojenské potence, kterou Československo v té době disponovalo. Právě proto generální štáb německé armády nedoporučili přímý útok na Československo. Adolf Hitler se rozhodl dobít Československo politickými prostředky. Následovala Mnichovská dohoda. Nastupující záložníci německé armády, neměli dostatek zbraní a cvičili jen s atrapami. Po okupaci Československa byly některé německé jednotky vyzbrojené československými zbraněmi a urychleně procvičovány na jejich používání. Tyto zbraně byly následně použity proti Polsku.

Po obsazení pohraničních oblastí Československa se Imrich Karvaš vrací spát do Bratislavy, kde pokračuje v přednáškách na Univerzitě Komenského. V roce 1940 byl jmenován řádným univerzitním profesorem. Válka následně začala pohlcovat celou Evropu. Imrich Karvaš se zúčastnil jako hospodářský expert jednání souvisejících s dělením aktiv a pasiv národní banky Československé po rozdělení Československa a nástupnictví Slovenského státu. Až do konce války Německo neposkytlo žádný podíl na devizových a zlatých zásobách Národní banky Československé i když podle mezinárodního práva na to nárok byl. Podařilo se však pro Slovensko dosáhnout měnovou a celní samostatnost, i když podle dohody se mohli podepisovat nové hospodářské smlouvy až po odsouhlasení Německem.

V dubnu 1939 nabídl prezident Slovenského státu Dr. Tiso Karvašovi funkci guvernéra Slovenské národní banky i přesto, že Karvaš nikdy nepodporoval aktivity vládnoucí Hlinkové strany, nebyl ani jejím členem což bylo v té době nemyslitelné pro zastávání tak vysoké státní funce, byl zednářem a jeho žena byla češka na co mu Tiso řekl, že on potřebuje jeho odbornost. Karvaš musel Tisovi slíbit, že nebude při výkonu své funkce nijak politicky činný, což i dodržel. Za guvernéra byl jmenován 2. května 1939 na dobu šesti let. Jelikož se stal vysokým státním úředníkem, ve smyslu platného zákona se automaticky stal členem Hlinkovy strany.

Od 26 dubna 1939 se začaly na území Slovenského státu používat slovenský bankovky a mince. Poměry ve finančnictví na Slovensku nevěstilo však nic dobrého. Zásoby valut činili jen 126 tisíc korun. Zlaté zásoby byly nulové. K vytvoření zlatého depozitu přispěla sbírka občanů na takzvaný slovenský poklad. Sbírka se organizovala ve třech etapách od října 1940 až do srpna 1944. Každý dárce, který daroval cennosti v minimální hodnotě 100 korun dostal ocelový prsten s nápisem "Slovenský stát děkuje". Židé, kteří přispěli do Slovenské pokladu však tento prsten nesměli nosit a později jim byl odebrán. Dalším zdrojem Slovenské zlata byla těžba v Kremnických dolech. Šlo až o 3 000 kg zlata. Slovenská měna začala posilovat i na základě volného obchodu s neutrálními státy a v znevýhodňováni slovenských podnikatelů, kteří se snažili exportovat do Německa. Jim bylo hrazeny náklady ze strany státu pouze 50% hotovosti a zbytek byl nahrazen poukázkami. Do rozvoje Slovenské průmyslu plynuly nemalé finanční prostředky. Dalším zdrojem do státní pokladna se stal majetek deportovaných židů, který činil hodnotu 3 miliardy 187 milionů 657 tisíc korun podle tehdy vyhotovených popisných archů.

Předseda vlády Slovenského státu Vojtech Tuka, chtěl židovské zlato a šperky vyměnit v zahraničí za valuty, co se na základě intervence Karvaše nakonec nestalo, jelikož Karvaš vysvětlil Tukovi, že Slovensko by mohlo v očích zahraničních partnerů vypadat nevěrohodně a amorálně (hlavně u Švýcarů). Takto se podařilo zachránit po různých peripetiích celkem 20 beden židovského zlata.

Hodně věcí se dělalo tak, aby to vypadalo jinak. Když se v létě 1941 Karvaš dozvěděl, že o několik týdnů přijdou zástupci německé centrální banky (Deutche Reichsbank) z Berlína a odvezou 42 tun stříbra z depozitu Slovenské národní banky, Karvaš nechal tajně stříbro přemístit do Kremnické mincovny a následně nechal z něj vyrazit stříbrné mince které se v zápětí distribuovaly do oběhu. 42 tun stříbra představovalo 42 milionů korun.

Po bombardování Bratislavy se pod záminkou hospodářské záchrany přesunulo větší množství motorových vozidel a pneumatik do středních oblastí Slovenska. Začal se přesouvat i vojenský materiál, pohonné hmoty se uskladňovali po železničních stanicích, velká část materiálu byla uskladněna Zemianskych Kostoľanech. Vedlo se dvojité účtování a ani nejvyšší vládní a armádní představitelé státu neměli přehled o skutečných hospodářských zásobách na Slovensku. Nejvyšší úřad pro zásobování v červenci 1944 rozhodl, zásobovat obyvatelstvo přídělovými potravinovými články na 3 měsíce dopředu (srpen, září, říjen). Započala podpora pro Slovenské národní povstání. Z filiálky banky v Banské Bystrici Karol Markovič uvolňoval finanční prostředky pro partyzánské oddíly, ještě před 29. Augustem 1944 (tedy ještě před termínem vypuknutí povstání). V polovině srpna 1944 dal Karvaš Ursínymu 300 tisíc korun na financování SNR (Slovenské národní rady) a 100 tisíc pro partyzánskou jednotku na horní Nitře.

Hotovost ve filiálkách se pohybovala mezi 100 až 300 miliony korun. Ani trojnásobek této částky by nezajistilo povstání. Muselo se sáhnout na rezervy národní banky. Aby tyto prostředky bylo možné přemístit, použila se stará záminka. Ochrana před bombardováním. A tak se peníze začaly přemisťovat do Ružomberka, kde byly trezory s revolučním uzamykacím systémem které zajišťovaly, že se v případě krize nedaly otevřít. A v Banské Bystrici, tedy ne příliš daleko od Ružomberka se nacházelo hlavní velení povstalecké armády. Přemístění tak velkého množství peněz na jediné místo by přitáhlo pozornost UŠB nebo Gestapa, proto KARVAŠ jako maskovací manévr nařídil, přesouvat bedny s penězi z místa na místo. Od zimy a na jaře 1944 se takhle přemístilo celkem 4 miliardy korun. Nejvyšší hotovost přišla 2. května 1944 do Banské Bystrice ve výši 2,4 miliardy a další peníze v průběhu června a srpna 1944. Výsledkem této hry bylo to, že 30 srpna 1944 měla povstalecká armáda ve filiálce v Banské Bystrici k dispozici celkem 3 milardy 541 398 tisíc korun slovenských. Tedy dvě třetiny celoslovenských zásob peněz. Ve Švýcarsku bylo ještě před povstáním uschovaných pro potřebu budoucí poválečné vlády 7 300 kg zlata.

Na jaře 1944 nechal Karvaš vyhotovit zlaté cihličky z olova a falešné bankovky a celé to uložil v trezorech v Slovenské národní banky. Když německá vojska opouštěli Bratislavu generál Hefler nařídil odnést z bratislavských trezorů všechno hodnotné. Nikdo z komanda, které sem přišlo drancovat si padělky nevšiml. Naložili vše do aut a odešli. Tímto způsobem Karvaš uchránil část slovenské zlata, které zůstalo uchováno v speciálních nedobytných trezorech na Štúrovej ulici.

Měsíc bojů v SNP stál 240,5 milionu korun.

Všechny výběry povstalců byly řádně zaevidovány. Nicméně se ztratilo 313,4 milionu, které vybrali v 18 bednách četníci z partyzánské brigády Branislav těsně před obsazením Banské Bystrice. Při ústupu na Staré hory padly bedny s penězi do rukou němců. Němci z 18 beden však odvezli jen 17, protože se jedna bedna ztratila, v níž bylo 45 milionů korun. Zjistilo se, že četníci kteří měli na starosti hlídání těchto peněz kolem 30. října tuto bednu ukryli. Obsah bedny se pravděpodobně rozkradl, i přes tvrzení, že obsah byl spálen, našlo se v penězích a předmětech vyšetřováním 6 milionů korun.

Revize Banskobystrické banky po potlačení povstání vyčíslila chybějící částku na 481 milionů korun.

5 ledna 1945 po předchozím zatčení gestapem, byl Karvaš převezen do Berlína. 27 února předstoupil Karvaš pro soudní tribunál. Rozsudek zněl, trest smrti oběšením za organizování povstání na Slovensku. Termín vykonání rozsudku byl na osobním rozhodnutí Himlera. 7 dubna 1945 byl Karvaš přemístěn do koncentračního tábora Flossenbürg. Po osmi dnech byl transportován do Dachau. Zde byl přičleněn k politickým vězňům. Zde se setkal s významnými osobnostmi té doby, jako například s genrálplukovníkem Thomasem Halderem, který vedl útok proti Sovětskému svazu, se synovcem Winston Churchill, říšským ministrem financí, celým řeckým generálním štábem, se synovcem Molotova, s rakouským kancléřem a dalšími politickými vězni. Nakonec se Karvašovi podařilo pád velkonemecké říši přežít shodou událostí a šťastných náhod. Po válce se Karvaš vrátil 30. Července 1945 do Bratislavy. Znovu začal vyučovat na univerzitě Komenského. V roce 1946 se stal děkanem právnické fakulty.

V roce 1948, kdy se dostali komunisté k moci, měl Karvaš 45 let. Odmítl spolupracovat s komunisty a to se mu stalo osudným. 19. května 1949 byl Karvaš zatčen státní bezpečností a byl obviněn z velezrady. 30. Července 1949 odsouzen k trestu těžkého žaláře na 2 roky. Po návratu z vězení domů přišel další trest. Nemohl se zaměstnat. Jak buržuázny element byl vystěhován i s rodinou z Bratislavy do Tatranské Lomnice, kde prožil následně 6 let se synem a manželkou. V roce 1957 se opět vrací doBratislavy a pracuje v svazu invalidů. 26.5.1958 byl opět zatčen a odsouzen za velezradu na 17 let.

V roce 1960 byl amnestován a v 1968 byl zcela rehabilitován. Přijal nabídku pomoci svými radami národnímu hospodářství v období pražské jara.

Zemřel ve věku 78 let v Bratislavě na svůj již v pořadí třetí infarkt.

Dobro a pravda zvítězí nad zlem a nenávistí

Ze životního příběhu Imricha Karvaša je jasně vidět, jakými etapami vývoje lidskosti, politické mentality, politické kultury, mamonu, touhy po moci, strachu z odhalení amorální aktivit našich politických představitelů prošly naše dějiny, nejprve první Československé republiky, válečného Slovenského státu, protektorátu Čechy a Morava, až po nástup komunistů v roce 1948 přes Pražské jaro, roky normalizace a něžnou revoluci. Imrich Karvaš, člověk, který dokázal za každé politické garnitury se ctí vždy zachovávat své morální a profesionální hodnoty, bez politické příslušnosti, mučen gestapem, odsouzeným německým soudem na smrt a nakonec odsouzen i komunistickým režimem k těžkému žaláři za velezradu, je skutečně na zamyšlení. Známá fráze dobro a pravda zvítězí nad zlem a nenávistí se pro mě začíná stávat jakýmsi klišé. Doufám, že se takové dějiny už nikdy nezopakují a takových lidí, jakým byl Imrich Karvaš by se mělo do našeho národa narodit co nejvíce, aby mu  sloužili a aby je národ i za to velebil po celou dobu jejich životní cestě na tomto světě.

Slovenská televize RTV odvysílala 16. srpna 2014 dokument s názvem Odchádzanie, který se snaží oživit příběhy posledních žijících vojáků - účastníků SNP. Někteří z nich po potlačení povstání skončili v zajateckých nebo koncentračních táborech. Dnes mnozí jsou zapomenuti, často živoří a žijí většinou na okraji zájmu slovenské společnosti. Dožívají v domovech důchodců, nebo na venkově a pasují se životem s nepřizpůsobivými občany, nebo chudobou. Významně se jich dotkla změna politického režimu rozpadem Československa. Skončil režim, který se o nich jak takž staral a nový režim si na ně vzpomene většinou ve volebním roce při oslavách SNP. Novému Slovensku jde především o reformy v nichž se ztrácejí osudy zestárlých bojovníků SNP. Film sleduje jejich současnost, obyčejný život ve vzpomínkách na SNP s pohárem na šampaňské, plného kalné vody.

Ve filmu zaznělo z úst jednoho z přímých účastníků bojů v SNP následující věta. Věta vyřčená v hněvu, kterou dává jasně najevo, že nebojovat v povstání by byla zbabělost: "No to si myslím, že keď nejaký boh by mi povedal, že to bolo na hovno tak mu dám takú na papuľu, že sa posere."

Úryvek z tohoto filmu jsem našel na youtube i s neuvěřitelnou reakcí:

"Ja by som dal na papuľu jemu, lebo absolútne nevedel ani za čo bojuje! Len sa hrnul do vojny lebo sa nechal zviesť rečičkami židovských komisárov a kadejakých boľševických darmožráčov. Partizáni boli sprostí roľníci z kopaníc čo nemali ani šajn o tom čo sa okolo nich deje. Nechali sa ľahko zmanipulovať komunistickým čechoslovakistickým vedením SNP a čakali na Rusov. V podstate Rusom odovzdali našu krajinu a tým pádom i jej zničenie. Sa pozrite dnes co je zo Slovenska! "

Zdroj citátu: youtube.com

Sto lidí, sto chutí. Říká se. Ale asi by si měla každá generace projít svou válku. Aby si každý z nás na vlastní kůži zažil dusivý hlad, bídu, strach, zoufalství, týdny bez vody, bez tepla, oblečení a krví na rukou. Pokud se na to díváme v televizi, nepřijde nám to hrůzostrašné. Pokud se na to díváme v médiích, vynořuje se nám z toho jen jakýsi obraz, než skutečná realita. A možná takových lidí, jakými je i člověk s daným výrokem, žijí na Slovensku tisíce. Možná desetitisíce. A možná za nějaký čas znovu budou po náměstích pochodovat Slováci v černých uniformách a ostatní se na to budou dívat. Jako kdyby to bylo v televizi. Na obraz, který je někde strašně daleko. Mimo nás. Mimo mě. Mimo tebe. Mimo našich dědečků. Mimo našeho svědomí. A možná bychom 29. srpna už nestáli ve frontě na párek v rohlíku před stánkem s občerstvením, jak na dožínkách, ale stáli bychom v němém úžasu se ctí před tvářemi lidí, ve kterých je vidět naše dějiny. Pokud bychom to přežili.

A ještě jeden citát z uvedeného dokumentu na závěr

"Za čo sme bojovali? Že sme teraz slobodní? Čo z toho máme, že sme slobodní. Veď sa na vás vykašlú, že ste boli v povstaní. Načo si tam išiel? No tak ďakujem pekne keď to takto povie národ bojovníkom. No načo ste bojovali? Na čo ste tam išli? Kto vám kázal?! Na slobodníka ma povýšili. Na čo mi je to. To malo byť hneď. Na začiatku a nie teraz na konci keď už do hrobu hľadím. "

Životní příběhu účastníků bojů ve Slovenském národním povstání

Když vypuklo SNP byl jsem na Dukle ve dvou východoslovenských divizích. Když generál Malár zradil a tyto divize byly rozpuštěny, sebral jsem kulomet a pěší přes vrchy jsem šel domů. Do Klenovce jsem přišel 15. září. Doma jsem svůj kulomet skrýval pod postelí. Když jsem se zapojil do Povstání nasadili nás do Rimavské Bane. Po ústupu do Kokavy jsme byli převeleni na Chorepu, kde jsme měli nasazeného německého špiona Bartáka, který mě chtěl nad Kokava zastřelit. Ale nepodařilo se mu to. A tak jsem pokračoval v boji s partyzány. Když mě zajali Němci, odvlekli mě na práce a pak do Rakouska. Po válce jsem se pěšky vrátil domů. Měl jsem tehdy 22 let.

Pavel Antal

Za brance jsem byl odveden 8. března. Koncem března jsem dostal povolávací rozkaz narukovat do Brezna. Hned nás vzali z kasáren, kde jsme měli třídenní výcvik a po týdnu jsme už chodili na partyzánské akce. Velitelem partyzánského hnutí byl Jegorov. Partyzánskou činnost jsme prováděli v Německé Lupči, Liptovském Mikuláši av Liptovských Vlaších. V polovině září naše partyzánská skupina napadla německou vojenskou kolonu, která šla z Liptovského Mikuláše do Ružomberka. Vyřadili jsme velitelské auto a zároveň se nám podařilo vyřadit i 45 nákladních aut, které převáželi vojenský materiál z Mikuláše do Ružomberka. V dalším období partyzánská skupina byla přemístěna z Prašivé do Necpál, kde působil náš partyzánský štáb. Začátkem října nás napadli Němci, kteří šli od Mošoviec. Ubránili jsme se a přešli jsme do Gaderské doliny, kde jsme dělali průzkum. V horárni tam sídlil německý štáb. Náš partyzánský velitel určil čtyř průzkumníků, mezi nimiž jsem byl i já, abychom udělali průzkum, kdo je ubytovaný v horárni. Průzkum dělali dva Slováci a dva sovětští partyzáni. Sovětští partyzáni spatřili, že jsou natažené telefonní linky a zjistili jsme, že jsou tam Němci. Vystřelili jsme na nich a tak vyšel německý kapitán. Chtěl vyskočit oknem, ale Rus mu zapřel automat na hrudi a zeptal se: "Kuda, Kuda?" Německý kapitán na výzvu řekl: "Partyzáni jsou dobří lidé." Vzali jsme ho k sovětskému veliteli. Jeden sovětští partyzán uměl německy a tak se ho zeptal, co tu dělá. Odpověděl, že bojuje za Hitlera. Prozradil, že dvacet německých vojáků chodí z jedné strany na druhou. A tak jsme měli štěstí, že jsme se s nimi nesetkali. Po výslechu jsme ho vzali na štáb do Necpál a pak do Banské Bystrice. Nad Vyšné BOCO jsme působili až do příchodu sovětské armády. Naše partyzánská skupina měla vysílačku i přijímačky. Poslali jsme avízo do Kyjeva, že jsme se spojili. Hlavní partyzánský štáb nás vyzval, abychom se hlásili na hlavní partyzánský štáb. Bylo nám řečeno, že budeme absolvovat parašutistický výcvik. Pak nás měli letadly odvézt na Kutnou Horu a tam jsme měli pokračovat v partyzánské činnosti. Po příjezdu do hlavního štábu v Kyjevě nám nejvyšší velitel generál trokar řekl, že se mění rozhodnutí a nemusíme jít na Kutnou Horu, neboť situace na frontě se zlepšila. Hlavní partyzánský štáb rozhodl, že podle národností půjdeme každý ke své armádě. My jsme šli k 1. československému armádnímu sboru. Já jsem se dostal do důstojnické školy, kde jsem byl do dubna 1945. Povyšuje jsem byl na podporučíka a přidělený na frontu do Žiliny. S frontou jsme pak pokračovali až do Vsetína na Moravě. V naší partyzánské skupině byl i partyzán španělské národnosti, který obsluhoval vysílačku. Jmenoval se Armando Herero Palensduela. Po válce byl jednou na návštěvě Československa a spolu jsme prošli po těch místech, kde jsme bojovali.

Ján Karoly

Rozsáhlý dokumentární film s názvem: Financoval jsem Slovenské národní povstání.

{youtube}3zIubJahMfk{/youtube}