Klement Gottwald (14.6.1948 – 14.3.1953)

Antonín Zápotocký (21.3.1953 – 13. 11.1957)

Viliam Široký (13. – 19.11.1957)

Antonín Novotný(19.11.1957 – 11. 7.1960 – 22.3.1968)

Jozef Lenárt (22. – 30.3.1968)

Ludvík Svoboda (30.3.1968 – 28.5.1975)

Gustáv Husák ((29.5.1975 – 10.12.1989)

Marián Čalfa (10 – 29. 12.1989)

Václav Havel(29.12.1989 – 29.3.1990)

Prezidentský plat

Kolik brali kdysi československý prezidenti?

T.G.Masaryk první prezident Československé republiky měl v roce 1918 včetně náhrad 83 200 československých korun měsíčně a plat nepodléhal zdanění. Průměrný zaměstnanec si v roce 1918 vydělal měsíčně okolo 200 československých korun. Koncem 20. let 20. století bral prezidentský úředník 1 300 Kčs, začínající učitel a zaměstnanec v průmyslu kolem 600 Kčs. Průměrný plat v tomto období byl asi 900 Kčs.
Klement Gottwald a Antonín Zápotocký brali zhruba po 240 000 korun měsíčně. Průměrný hrubá mzda za jejich prezidentství byla 823 korun. Od roku 1955 asi 1 278 korun. Gottwald ma 292 krát vyšší mzdu, než byl průměr v Československu. Průměrná mzda v Československu v roce 1965 byla 1 493 korun. Prezident Novotný si sám sobě snížil plat z 240 000 korun měsíčně na 170 000 korun. No i tak byl jeho plat vyšší 144 krát, než průměrná mzda jeho spoluobčanů.
Předposlední socialistický prezident Gustáv Husák (o jeho platu v době psaní tohoto článku nejsou k dispozici žádné informace) odešel do důchodu (1991) se sumou (důchodu) 3 800 Kčs (měsíčně). Průměrný důchod se v té době pohyboval ve výši 2 000 Kčs.

{youtube}kxw1wBw_mX0{/youtube}

{youtube}7m3Om9ET8MM{/youtube}

Ze Slovenska do Prahy

Technické údaje :

Kromě toho že hydroelektrárna napájela úzkorozchodnou železničku, poháněla i pilu a osvětlovala obec i lázně v Ľubochni. Majitelem a provozovatelem hydroelektrárny byly Uhorské královské lesy. Pro výrobu elektřiny slouží dvě turbíny od rakousko-uherské firmy Ganz Budapešť. Obě turbíny v prvopočátku nebyly umístěny v budově tělesa elektrárny, tak jak je tomu dnes, ale byly volně postavené venku. Budova se pristavila až později. Pro napájení elektrárny vodou byly vybudovány dvě přehrady - Vyšný a Nižný Tajch. Voda k elektrárně přitéká přívodním kanálem z říčky Ľubochnianka dlouhým 392 metrů s kamenným obložením. Odpadový kanál má délku 288 metrů.

Pohled na budovu elektrárny z konce minulého století.

Pohled na vodní turbíny od rakousko-uherské firmy Ganz Budapešť.

Výkon elektrárny byl na dobu ve kterém elektrárna sloužila dostačující. Elektrické vedení vedle trati sloužilo i na napájení elektrickou energií některých samot v Ľubochnianské dolině. Výkyv napětí při průchodu elektrické lokomotivy byl citelný. Jeden z obyvatel Nižného Tajchu v roce 1962 vzpomíná:

„Z elektrárne boli natiahnuté drôty popri celej železnici až k nám. Aj my sme mali odtiaľ elektrinu. Keď šla lokomotíva nahor, postupne nám brala výkon a podľa toho, ako zhasínala žiarovka, sme vedeli, ako je ďaleko. Bohvieaký výkon to nebol. Mohli sme buď svietiť, alebo počúvať rádio. Ako išla lokomotíva hore, tak nám to vypadávalo…“

Historické informace o lesní železnici: Web věnovaný Ľubochnianské železnici

Ľubochňa byla osídlena již ve středověku, ale její skutečná historie se začíná psát až v 19. století, kdy se za Rakouska Uherska stává lázeňskou zónou bohatých. Ľubochňa se pyšní faktem, že přes ni vedla první elektrifikována lesní železnice ve střední Evropě. Z historického pohledu můžeme Ľubochňu klidně nazvat druhou Tatranskou Lomnicí, protože obě obce zakládal tentýž hrabě. V Ľubochni se dnes nachází jediný národní endokrinologický a diabetologické ústav na Slovensku a patří mezí architektonické i léčebné skvosty národního dědictví. Ľubochňu navštívil i Pavol Országh Hviezdoslav. Ľubochnianska dolina je nejdelší slovenskou dolinou (ma více než 20 km). Pro milovníky cyklistiky je to skvělý relax. Dvacet kilometrů do mírného kopce po asfaldce a zpět stejných dvacet kilometrů na "volnoběh". Dolina je plná hub, medvědů i rysů. V údolí existuje velké množství odboček s nádhernými vůněmi, studánky (minerálním pramenem v Rokytově), loukami a dokonce zde najdete jediné velké jezero Velké Fatry.

{youtube}vBRcFM9_25o{/youtube}

Zdroj: Poznámky pána Bavora

Rada vzájemné hospodářské pomoci vznikla za účelem koordinace hospodářského vývoje členských zemí na principech centrálně plánované ekonomiky. Ze současného pohledu se dá konstatovat, že v popředí stáli aspekty mocenské, se snahou o vytvoření hospodářsky, politicky i vojensky jednotného bloku zemí takzvaného socialistického tábora. RVHP umožňovala svým členům rozvoj obchodu a mezinárodní hospodářské spolupráce. RVHP se měla stát protiváhou Organizace pro evropskou hospodářskou spolupráci, která byla založena účastníky zemí, které přijaly takzvaný Marshallův plán.

RVHP se nejprve týkala pouze obchodu, později i plánování výroby a nakonec měla vést k hospodářské integraci pod vedením SSSR. Pro umožnění snadnějšího účtování v rámci zemí RVHP na dvoustranné úrovni se používalo vzájemné zaúčtování pohledávek formou barteru (batrový obchod). Jako měna se pro barterové obchod používat Virtuální rubl. K usnadnění transferů byla zřízena Mezinárodní banka pro hospodářskou spolupráci (MBHS) se sídlem v Moskvě a pro vícestranné zúčtování byla zřízena Mezinárodní investiční banka (MIB) se sídlem v Moskvě.

Koncem 80. let se spolupráce zemí RVHP orientovala na užší ekonomickou integraci, na vytváření vazeb v kooperacích a na specializaci v jednotlivých výrobních oborech, rozvíjela se široká mezinárodní spolupráce a výměna výsledků vědeckotechnického vývoje. V letech 1988-1989 se však dostavili problémy v plánování, nefungovala dobře obchodní výměna a docházelo k zjevným poruchám při převozu zboží přes hranice především ve východoevropských členských zemích. Po roce 1990, kdy většina východoevropských zemí začala orientovat svou ekonomiku na tržní a pro obchod se západem, nastaly potíže v plánování a zúčtování hospodářských závazků.

2. července 1991 na návrh československé strany a jejích představitelů (Václav Klaus, ministr financí ČSFR a Vladimír Dlouhý, ministr hospodářství ČSFR), bylo přijato ve Federálním shromáždění ČSFR usnesení o sjednání protokolu o zrušení RVHP.

Zdroj: wikiwand

{youtube}XkFwj4DDhu0{/youtube}

V polovině 40. let Ryba pro své výrobky z ryb dovážela na Slovensko více druhů ryb ze severu Evropy. Sledu z Norska, ze Švédska a tresky z Dánska. Úhoři nakupovala v Polsku. Za socialismu se treska v majonéze prodávala, jako teplé rohlíky (říkalo se tak lidově). Já jsem velmi často chodíval na vlakové nádraží do bufetu (při mých cestách přes půl republiky ze školy z internátu domů) a kupoval téměř vždy 30 deka tresky, dva rohlíky a pivo. Chutnala skvěle a dokázala pořádně zasytit hladového studenta. A nejen jeho, ale také mnoho lidí cestou vlakem do práce a o závodních bufetech ani nemluvím. Běžně jsem v letních brigádách na stavbách nosíval na svačinu tresku, rohlíky a pivo.

Zdroj: wikipedia

V poválečných letech na kolejích bývalého Československa co do počtu vlaků, nejvíce převládaly parní lokomotivy. A to nejen v nákladní dopravě.

Parní lokomotiva 498.104 – Albatros

Jedna z 15 lokomotiv pro těžké rychlíky z 50. let 20. století, byla nejrychlejší a nejtěžší parní lokomotiva v dějinách ČSD sestaven v roce 1954 s cestovní rychlostí těsně přes 140 km/h. Denně najzdila až 900 km a spálila přibližně 30 tun uhlí. Příprava lokomotivy na jízdu trvala až 24 hodin, přičemž samotné zatápění rušného na provozní tlak páry trvalo přibližně 6 hodin.

{youtube}Ny5Ymdm98lw{/youtube}

Univerzálni rušeň 475.1

Lokomotiva pro příměstské vlaky z 40. let 20. století. Lokomotiva byla vyráběna v letech 1947-1950 Škodovými závody v Plzni pro Československé státní dráhy v celkovém počtu 172 kusů.

{youtube}YbyzKj6NfMw{/youtube}

477.0 „Papoušek“

Lokomotiva pro těžké příměstské vlaky z 50. let 20. století. Lokomotiva byla posledním typem parní lokomotivy, vyrobeným v ČKD pro Československé státní dráhy. Její výroba probíhá v letech 1951-1952 a 1955 a vývoj byl původně realizován pod řadovým označením 476.1. Vzhledem k překročení nápravové hmotnosti během vývoje ale došlo k přeznačení typu na řadu 477.0. Téměř celá první série 38 kusů, dokončena v roce 1952, byla ještě dodána s tímto označením, druhá série o 22 kusech dodána v roce 1955 již nesla nové označení.

{youtube}E2kW9MGyp9E{/youtube}

Rušeň 556.0 „Štoker“

Byl nejrozšířenější parní lokomotiva pro nákladní dopravu od 50. let 20. Byla typickým pro těžkou nákladní dopravu, vyráběným v plzeňské Škodě (v době výroby pod názvem Závody V. I. Lenina) v letech 1951-1958 v celkovém počtu 510 kusů. Jde o nejdokonalejší nákladní lokomotivu v Československu a také vůbec o nejpočetnější typ parní lokomotivy v tuzemsku. Lokomotivy byly určeny pro nejtěžší nákladní vlaky na hlavních tratích napříč celým Československem.

{youtube}4j-bBByz11c{/youtube}

Zdroj: Bc. STANISLAVA BAJZÁTOVÁ a wikipedia

Největší rozmach hornictví se v lokalitě začíná až po roce 1948. Následně byly vybudovány lanové dráhy na přepravu rubaniny do úpravny z úseků Predpekelná a Dechtárka. V roce 1969 začíná provoz sedačkové Lanovky na úseku Dechtárka. V roce 1977 začíná svůj provoz flotační úpravna. Antimon se v Československu využíval v metalurgickém průmyslu při výrobě ložiskových kompozičních slitin, v keramickém průmyslu, ve sklářském průmyslu, v malířství jako barvivo, metalizaci loveckých zbraní, při výrobě autobaterií, v textilním průmyslu při výrobě ohnivzdorných oděvů, v farmaceutickém průmyslu při výrobě toxických sloučenin pro hubení škůdců. Úpravna pracovala až do konce těžby v roce 1992. Kapacita úpravny byla 55 tisíc tun rudy při 250 pracovních dnech za rok.

Pracující

Závod Dúbrava zaměstnává 275 pracovníků. V roce 1988 dosáhl závod při celkových výkonech 47 250 tisíc Kčs zisk 6 630 tisíc Kčs. Formy soutěžení pracujících jsou zaměřeny na úspěšné splnění výrobních úkolů. Hnutí brigád socialistické práce vznikaly od roku 1960. Ve vnitropodnikovém socialistickém soutěžení bylo zapojeno 96% pracovníků závodu. V rekordérskom hnutí nejlepší výsledky dosáhly kolektivy pod vedením Miloše Gejdoš a Jaroslava Gries. Podmínky těžby byly velmi těžké. Celoroční průměrná teplota v dole dosahuje 6,5 ° C a vlhkost prostředí byla více než 90%. Horníci umírali většinou v mladém věku na nemoci související s dýcháním. Mezi nejčastější zdravotní komplikace patřily silikóza a vazoneuróza protože mikroskopické částečky prachu postupně zanášali plíce. Nemocní dýchali stále obtížnější a v nejhorších případech umírali poměrně dlouho a v silných bolestech. Horníci byli v podzemí pod vlivem ionizujícího záření a jejich pracovní zařazení v podzemí končila povinně po 2 100 odfáraných změnách. V rámci závodního stravování byly fárajúcim do podzemí poskytované svačinové balíčky a všem pracovníkům poskytování teplé stravy v 1. směně. Pracovalo se na dvě změny. Úpravna rudy na povrchu byla v provozu nepřetržitě. Její obsluha pracovala na tři osmihodinové změny. Starší objekty závodu a sociální budovy jsou postupně obnovovány. Sociální budova na úseku Dechtárka zabezpečovala sociální a hygienické potřeby. Z hlediska zdravotní péče bylo postaveno v obci Dúbrava zdravotně-stravovacího střediska. Ke stabilizaci pracovních sil závod zajistil bytový fond a rozsáhlou bytovou výstavbou v obci Dúbrava umožnila předat mladým rodinám 42 bytových jednotek. Všestranná pomoc se poskytovala i zájemcům o individuální rodinnou bytovou výstavbu.

Protože horníci byly v podzemí i pod vlivem ionizujícího záření, jejich práce v podzemí končila povinně po 2 100 odfáraných změnách. Horníci vydělávali přibližně dvojnásobně více, než ostatní dělníci. Výhodou byl i dřívější nástup do důchodu a to už ve věku 55 let .. Horníci, kteří roky pracovali například s vrtačkami, měli nedokrvované končetiny, rozplynula prsty a problémy s klouby a svaly. Ve věku kolem 40 let měli tak zničené nohy, zejména kotníky, že už nemohli pokračovat a v mnoha případech nemohli fyzicky pracovat vůbec.

Ložisko

Ložisko je tvořeno žilním pásmem převážně křemen-antimonitových žil. Hlavním ložiskem je antimon, v malých množstvích tetraedritom, zinckenitom, boulangeritom, jamesonitom, vzácné primárním senarmonitom. V pripovrchových částech ložiska jsou přítomny: Valentin, stibianit, kermezit. Z ostatních rudných minerálů hojně se vyskytuje pyrit, v malých množstvích arzenopyrit, sfalerit, markazit, scheelit, volné zlato mineralogicky vázané hlavně na arzenopyrit a v menším množství na pyrit a stříbro vázané na tetraedrů. Antimonit se vyskytuje ve formě jemnokryštalickej, jakož i hrubokryštalickej, vytváří rudní polohy čočkovitého, hnízdovitý až deskovitého tvaru v žilní výplni, častěji se vyskytuje ve formě žilek o mocnosti od několika centimetrů. Mocnosti žil jsou velmi proměnlivé, průměrně asi 0,4 m, přičemž však Rudná složka tvoří místy jen několika centimetrové polohy. Rudné pole má charakter mohutné kovových zóny asi 700 - 800 metrů široké a asi 4 km dlouhé. Doly měli kolem 60 úvodních štol, které sahaly až do hloubky 300 metrů. Jejich celková délka byla prý 129 km. Některé úseky štol měli i 32 pochodí.

Zánik ťažby

Poptávka po surovině rapidně klesl a v roce 1992 se těžba v Dúbravská dolech zcela zastavila. V současnosti je většina z pozůstatků budov a území v údolí v soukromých rukou. Štoly a ložiska zůstaly ve vlastnictví státu.

Vedoucími funkcionáři Hlavního velitelství HG byly:

Hlavní velitelé:

1. Karol Sidor od října 1938 do 14. 3. 1939
2. Alexander (Šaňo) Mach od 14. 3. 1939 do 21. 5. 1940, až od 29. 7. 1940 do 5. 9. 1944
3. František Galan od 21. 5. 1940 do 29. 7. 1940.

Náčelník štábu HG a zástupce hlavního velitele HG (s praktickými pravomocemi jako hlavní velitel HG)

1. Otomar Kubala od 30. 7. 1940 do 20. 5. 1942, a od 7. 9. 1944.

Příslušníci HG měli hodnosti obdobné vojenským hodnostem, jejichž názvosloví bylo v roce 1942 značně modifikované. Útvary POHG byly vytvářeny podle potřeb a možností.

Nejvyšší důstojníci:
táborník
brigádnik
skupiník

Vyšší důstojníci:
práporník
podpráporník
dozorník

Nižší důstojníci:
kapitán
nadzbrojník
zbrojník

Poddůstojníci:
zástupník
družinár
rojník

Barvy na výložkách:
obecná barva byla rudá,
žlutá - jezdectvo,
hnedá - motorizované jednotky,
modrá - letectvo,
hnedočervená - obranná služba, černá - zdravotnictví, duchovenstvo, propagační služba a POHG,
fialová - justiční služba,
zelená - technická a zásobovací služba

Základní organizační jednotkou bylo křídlo a více křídel tvořilo tlupu. Sloužila na udržování pořádku během manifestací, mítinků a schůzí HSLS proti politickým odpůrcům. Úkoly při je vzniku byly shrnuty do "Desatera přikázání":

1.Buď věrný svému Slovenské národu.
2. Drž se svých slovenských zásad.
3. Přiznej se věrně ke svému slovenskému a křesťanskému přesvědčení.
4. Cti a udrž zákon a veřejný pořádek.
5. Braň každého před nezákonným násilím.
6. Buď oddaným svým spolubratřím.
7. Zadrž disciplínu.
8. Zachovej mlčenlivost.
9. Získej nových rodobrancov.
10. Cti svobodu jiného přesvědčení.

Členové Rodobrany nosili černé uniformy, košile a vysoké kozačky.

První jednotky Hlinkovy gardy vznikly v červnu 1938 v Bratislavě, v červenci v Trnavě, v Nitře a jinde. Vznikaly bez povolení úřadů, metody jejich práce a činnost byly ilegální. Po vzniku první slovenské republiky 14. března 1939 se aktivně podílela na perzekuci Čechů, Romů, Židů a demokraticky smýšlejících Slováků, později i na deportacích židovského obyvatelstva. 28. října 1938 se stala Hlinkova garda jedinou brannou organizací na slovenském území. Až do června 1940, kdy s ní zcela splynula, byla samostatnou složkou Hlinkovy gardy Rodobrana, která tvořila její elitu a přivlastnila si právo na kontrolu Hlinkovy gardy a celého společenského života na Slovensku. Počet jejích členů se v samostatném státě podstatně zvýšil. Původně měla provádět predvojenskú a polovojenskou výchovu chlapců a mužů od 6 do 60 let, časem převzala a prakticky prováděla mnohé úkoly v působnosti orgánů státní moci a správy. Jako jediná branná polovojenská organizace byla zřízena v říjnu 1938 na základě Nařízení slovenské vlády.

Vládním nařízením ze dne 5. září 1939 se podstatně rozšířily pravomoci Hlinkovy gardy a stanovily se principy povinného vstupu i formou doplňujících organizací všech mužských příslušníků od 6 do 60 let. Toto ustanovení narazilo na odpor obyvatelstva, a proto byla 21. prosince 1939 prohlášena za polovojenskou organizaci s dobrovolným členstvím. Postavení a úkoly HG však definitivně upravil zákon ze dne 5. července 1940. Působila jako politická policie ve spolupráci s ústřední státní bezpečnosti.

Měla vytvořené speciální jednotky (jezdecká, letecká, motorizovaná, spojovací, železniční, akademická HG). Speciální kurzy pro nejspolehlivějších vedly němečtí instruktoři. Nejvyšším velitelem byl prezident Jozef Tiso. Jako součást bezpečnostního aparátu České republiky plnila některé úkoly politické policie, brutálně potlačovala jakékoliv formy nesouhlasu s režimem. Během SNP se zejména její úderné a pohotovostní oddíly přímo podíleli na trestných výpravách a akcích po boku německých jednotek proti povstalcům i civilnímu obyvatelstvu. Vedle pohotovostních oddílů byly utvořeny polní roty, nasazené na frontách a také do akcí proti partyzánům. Organizačně se členila na sbor mládeže a sbor gardistů.

Od září 1944 se stala Hlinkova garda vedle domobranu složkou ozbrojených bezpečnostních sil slovenského státu, podřízenou Ministerstvu národní obrany. Od jara 1945 její činnost usměrňoval velitel německých vojsk na Slovensku. Porážkou nacismu byla Hlinkova garda zlikvidována, její představitelé a aktivní přívrženci byli většinou postaveni před soudy.

Zdroj: wikipedia

{youtube}S8noz_KYeOE{/youtube}

{youtube}EhLLBIW1ecA{/youtube}